1 VSPH 2332/2015-B-89
KSLB 87 INS 6366/2015 1 VSPH 2332/2015-B-89

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze rozhodl jako soud odvolací v senátu složeném z předsedy JUDr. Ladislava Derky a soudců JUDr. Františka Kučery a JUDr. Jiřího Goldsteina v insolvenční věci dlužníka: Bytové družstvo Maršíkova 254, IČO 01709313, se sídlem Janův Důl 10, PSČ 463 52, za účasti státního zastupitelství, o odvolání věřitele č. 8: AFOR 7, s. r. o., IČO 27274900, se sídlem Janův Důl 10, PSČ 463 52, zastoupeného advokátem Mgr. Josefem Smutným, se sídlem Pardubice, tř. Míru 92, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, č. j. KSLB 87 INS 6366/2015-B-25 ze dne 1. října 2015,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, č. j. KSLB 87 INS 6366/2015-B-25 ze dne 1. října 2015 se p o t v r z u j e.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, usnesením z 1. 10. 2015 odmítl popěrný úkon věřitele č. 8 AFOR 7, s. r. o., kterým tento věřitel popřel pohledávky věřitele Sano, a. s., IČO 24256765, se sídlem Praha 4, Štětkova 1638/18, uplatněné přihláškou P1 v celkové výši 46.680.866 Kč.

Rozhodnutí odůvodnil soud tím, že usnesením na č. d. A-18 byl zjištěn úpadek dlužníka Bytové družstvo Maršíkova 254 a byl prohlášen konkurs na jeho majetek. Termín přezkumného jednání byl následně odročen na den 1. 10. 2015. Insolvenční navrhovatel Sano, a. s. přihlásil pod č. P1 tři pohledávky v celkové výši 46.680.866 Kč a uplatnil právo na uspokojení svých pohledávek z předmětu zajištění pohledávek. Dne 21. 8. 2015 přihlásil do insolvenčního řízení svou pohledávku věřitel AFOR 7, s. r. o. Podáním ze 7. 9. 2015 tento věřitel popřel všechny tři dílčí pohledávky věřitele Sano, a. s., přičemž popření odůvodnil neexistencí závazku dlužníka pro absolutní neplatnost z důvodu rozporu se zákonem. K důkazu navrhl žalobu na určení neexistence zástavního práva.

Soud odkázal na § 200 odst. 1 až 3 insolvenčního zákona a § 79 odst. 1 o. s. ř. s tím, že popěrný úkon byl učiněn v zákonem stanovené lhůtě a na předepsaném formuláři, avšak nesplňuje náležitosti, neboť je neurčitý-neobsahuje vylíčení rozhodujících skutečností týkajících se důvodů popření pohledávky. Věřitel v popěrném úkonu, který musí splňovat náležitosti žaloby, obecně konstatoval neexistenci závazku dlužníka vůči společnosti Sano, a. s. z důvodu jeho absolutní neplatnosti pro rozpor se zákonem. Věřitel řádně neoznačil úkon, jehož neplatnosti se dovolává, ani nijak nespecifikoval, v čem spatřuje absolutní neplatnost tohoto úkonu nebo jeho rozpor se zákonem. Takto vymezené důvody popření pohledávky věřitele považoval soud z hlediska projednatelnosti žaloby za nedostatečné. Insolvenční zákon vylučuje možnost dodatečného doplnění návrhu postupem dle § 43 o. s. ř., proto soud v souladu s § 200 odst. 3 insolvenčního zákona popěrný úkon věřitele AFOR 7, s. r. o. odmítl, a to usnesením vyhlášeným před skončením přezkumného jednání.

Věřitel AFOR 7, s. r. o. (věřitel č. 8) napadl usnesení včas podaným odvoláním, ve kterém navrhl rozhodnutí zrušit. Odvolání odůvodnil tím, že soud nesprávně vyložil § 79 o. s. ř. Odvolatel odkázal na řadu judikátů Nejvyššího soudu, podle kterých je třeba vymezit v žalobě předmět řízení po skutkové stránce v takovém rozsahu, aby byla umožněna jednoznačná individualizace (nemožnost záměny s jiným skutkem, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3527/2014). Obsahuje-li žaloba tvrzení skutečností, ze kterých lze dovodit předmět řízení, pak procesní sankcí za nesplnění povinnosti tvrzení ve vztahu k dalším relevantním skutečnostem, případně i za nesplnění důkazní povinnosti, není odmítnutí návrhu, ale neúspěch účastníka ve věci samé. Vylíčení rozhodujících skutečností pak může mít zprostředkovaně původ i v odkazu na listinu, kterou žalobce (coby důkazní materiál) připojí k žalobě a na kterou v textu žaloby výslovně odkáže (tento závěr by měl být vykládán restriktivně).

Popěrný úkon odvolatele označil nezaměnitelné údaje, aby soud věděl, na jakém základě má rozhodnout. Tvrzený skutkový děj je nezaměnitelný a konkrétně individualizovaný. Předmětný popěrný úkon proto obsahuje všechny náležitosti dle § 79 o. s. ř. Kromě toho je nutno rozlišovat důvody neplatnosti, které musí být tvrzeny, tj. takové, které leží na straně toho, kdo se neplatnosti dovolává (např. nedostatek svobody, rozpor s dobrými mravy, omyl), a jiné důvody neplatnosti, ke kterým se přihlíží z úřední povinnosti (nedostatek formy, neurčitost, nezpůsobilost subjektu smlouvu uzavřít, rozpor se zákonem). K popěrnému tvrzení, že se jedná o absolutní neplatnost pro rozpor se zákonem, musí soud přihlížet z úřední povinnosti. Nadto věřitel připojil k popěrnému úkonu i žalobu, v níž uvedl své právní zdůvodnění neplatnosti smlouvy pro rozpor se zákonem.

Věřitel Sano, a. s. (věřitel č. 1) se k odvolání vyjádřil a navrhl napadené rozhodnutí potvrdit. Uvedl, že popírající věřitel nevymezil skutkovými tvrzeními právní úkon, který považuje za neplatný. Popěrný úkon neobsahuje vylíčení skutečností, ze kterých by bylo možné dovodit předmět řízení. Judikatura, na kterou odvolatel odkazuje, se týká obecných soudních řízení a nerespektuje speciální procesní úpravu insolvenčního řízení. Věřitel č. 1 odkázal na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci č. j. 3 VSOL 735/2014-B-85, KSBR 24 INS 32420/2013 z 28. 8. 2014, podle kterého mj. Vedení soudních sporů ohledně přihlášených pohledávek samo o sobě není důvodem popření pohledávek jiného přihlášeného věřitele. Bylo na věřiteli, aby v popěrném úkonu uvedl zcela konkrétní důvody zpochybňující přihlášené pohledávky... ... Bylo třeba, aby tak jako v případě podané žaloby vymezil po skutkové stránce předmět řízení tak, aby bylo nadevší pochybnost jasné, co má být (tj. jaká skutková tvrzení) předmětem incidenční žaloby. Pouhý odkaz na blíže nespecifikovaná soudní rozhodnutí v žádném případě nevyhovuje požadavku řádného odůvodnění žaloby, resp. odůvodnění popěrného úkonu věřitele.

Věřitel č. 1 dále poukázal na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze č. j. 1 VSPH 1082/2013-B, MSPH 99 INS 3183/2013, ve kterém soud i při podrobnější specifikaci, než kterou uvedl ve svém popření věřitel AFOR 7, s. r. o., shledal popěrná tvrzení neurčitými.

Odkaz na žalobu považuje věřitel Sano, a. s. za nepoužitelný, neboť skutečnosti rozhodné pro posouzení nároku je třeba uvést v žalobním návrhu; soud nerozhoduje o příloze, ale o žalobě (v tomto případě popěrném úkonu).

K odvolání se vyjádřilo Vrchní státní zastupitelství v Praze a navrhlo napadené usnesení zrušit. Je si vědomo dosavadní rozhodovací praxe Vrchního soudu v Praze, nicméně je názoru, že odmítnutí popěrného úkonu dle § 200 odst. 3 insolvenčního zákona by mělo být použito jen u naprosto nejasných podání. Insolvenční řízení je podřízeno zásadě koncentrace a učinění popěrného úkonu je vázáno na velmi krátké lhůty, tudíž na popírajícího věřitele jsou kladeny podstatně větší nároky, než na běžné návrhy na zahájení řízení. Podle názoru Vrchního státního zastupitelství nelze ve vyplněném formuláři popěrného úkonu skutkové vylíčení dohledat, avšak ve formuláři je odkaz na vylíčení skutkových okolností v přiložené žalobě. Je nutno vzít v úvahu i to, že formulář nemusí obsahovat žalobní petit.

Odvolací soud bez nařízení jednání (§ 94 odst. 2 písm. c) zákona č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení, dále jen insolvenčního zákona) přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně podle § 7 insolvenčního zákona a § 212 o. s. ř. a neshledal odvolání věřitele č. 8 důvodným.

Podle § 200 odst. 1 insolvenčního zákona Věřitel je oprávněn písemně popřít pohledávku jiného věřitele. Popření pohledávky musí mít stejné náležitosti jako žaloba podle občanského soudního řádu a musí z něj být patrno, zda se popírá pravost, výše nebo pořadí pohledávky. Popření pohledávky lze učinit pouze na formuláři, jehož náležitosti stanoví prováděcí právní předpis. Podobu formuláře zveřejní ministerstvo způsobem umožňujícím dálkový přístup; tato služba nesmí být zpoplatněna. Podle odst. 2 K popření pohledávky přihlášeným věřitelem se přihlíží, jen obsahuje-li podání všechny náležitosti a je-li doručeno insolvenčnímu soudu nejpozději 3 pracovní dny přede dnem konání přezkumného jednání o popřené pohledávce; § 43 občanského soudního řádu se nepoužije. Po uplynutí této lhůty již nelze měnit uplatněný důvod popření. K popření pohledávky učiněnému ve formě, která v době konání přezkumného jednání o popřené pohledávce vyžaduje jeho písemné doplnění, předložení jeho originálu, případně předložení písemného podání shodného znění, se nepřihlíží. Podle odst. 3 Dospěje-li insolvenční soud k závěru, že k popření pohledávky přihlášeným věřitelem se nepřihlíží, odmítne je rozhodnutím, které může vydat jen do skončení přezkumného jednání o popřené pohledávce.

V prvé řadě odvolací soud konstatuje, že popěrný úkon věřitele č. 8 vůči věřiteli č. 1 byl podán včas-přezkumné jednání proběhlo dne 1. 10. 2015 a věřitel č. 8 byl povinen doručit své podání soudu aspoň 3 pracovní dny před dnem konání přezkumného jednání (§ 200 odst. 2 insolvenčního zákona), což učinil včas dne 7. 9. 2015. Též napadené usnesení soudu prvního stupně bylo včasné-v souladu s § 200 odst. 3 insolvenčního zákona bylo vydáno do skončení přezkumného jednání, konaného dne 1. 10. 2015.

Judikáty, na které je odkazováno v odvolání, v zásadě nejsou použitelné při popření přihlášky pohledávky přihlášeným věřitelem, neboť pro toto popření je stanoven koncentrační princip, vyjádřený v § 200 odst. 2 druhé větě insolvenčního zákona, podle které po uplynutí popěrné lhůty již nelze měnit uplatněný důvod popření. Z tohoto pravidla plyne, že popírající věřitel musí včas uvést všechny skutkové okolnosti, o které svůj popěrný úkon opírá. Věřitel č. 8 ve svém popěrném tvrzení pouze uvedl, že pohledávky popírá z důvodu neexistence závazku dlužníka pro jeho absolutní neplatnost. Jako důkaz uvádí kopii žaloby na určení neexistence zástavního práva. K tomu odvolací soud uvádí, že toto tvrzení postrádá jakékoliv vylíčení skutku, o který opírá svůj právní závěr, že závazky dlužníka jsou neplatné. Odvolací soud podotýká, že tímto právním hodnocením učiněným ze strany popírajícího věřitele nelze obcházet výše zmíněný koncentrační princip-kdyby to bylo možné, stačilo by každému z popírajících věřitelů vznést jediné popěrné tvrzení typu závazek dlužníka je neplatný a dodatečně by mohl doplnit v incidenčním řízení jakékoliv skutkové tvrzení svědčící jeho závěru o neplatnosti dlužníkova závazku. Tímto výkladem by ale byla zcela eliminována koncentrační zásada obsažená v § 200 odst. 2 druhé větě insolvenčního zákona, jejímž smyslem je mj. jiné zabránit prodlužování insolvenčního řízení o klasické prvky nalézacího řízení, které by zabraňovaly dosažení rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů (§ 5 písm. a) insolvenčního zákona). Zákonodárce stanovil pro popěrné úkony přihlášených věřitelů omezení spočívající v existenci zmíněné koncentrační zásady (na rozdíl od popěrných úkonů insolvenčního správce, viz § 198 insolvenčního zákona) a nelze tuto koncentraci v podstatě zrušit rezignací na skutková tvrzení v popěrném úkonu.

Odvolatel poukazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu, která se týkala vymezení skutkových okolností té které věci, aby byl dostatečně určitý předmět řízení a věc byla nezaměnitelná s jiným řízením. K tomu odvolací soud uvádí, že není pochyb o identitě pohledávek přihlášených pod č. P1, které přihlásil věřitel Sano, a. s. Avšak vzhledem k již uvedenému koncentračnímu principu smí soud v incidenčním řízení přihlížet pouze ke skutkovým tvrzením vymezeným v popěrném úkonu (tato tvrzení tvoří předmět incidenčního řízení o popření pohledávky přihlášeným věřitelem). Vzhledem k absenci těchto tvrzení v předmětné věci není dán žádný předmět řízení a tento již nemůže být dodatečně doplněn (jak plyne z § 200 odst. 2 insolvenčního zákona, nelze použít výzvu dle § 43 o. s. ř. k doplnění chybějících skutkových tvrzení, resp. k odstranění neurčitosti či nesrozumitelnosti).

Odvolací soud podotýká, že věřitel č. 8 ve svém popěrném úkonu neodkázal na skutková tvrzení uvedená v jeho žalobě na určení neexistence zástavního práva, nýbrž tuto žalobu navrhl jako důkaz k prokázání jeho tvrzení o absolutní neplatnosti závazků dlužníka, přičemž toto tvrzení, jak již výše odvolací soud vyložil, není skutkovým tvrzením, nýbrž právním hodnocením. Sama okolnost, že věřitel podal žalobu, není s to prokázat správnost jeho právního závěru, nedoplněného o jakákoliv skutková tvrzení.

Odvolací soud uzavírá-tvrzení věřitele popírajícího pohledávku přihlášeného věřitele, že závazek dlužníka je neplatný (byť absolutně), není skutkovým důvodem popření pohledávky. Jedná se o neurčité tvrzení, které již nemůže být dodatečně doplněno (podle § 200 odst. 2 insolvenčního zákona nelze po uplynutí popěrné lhůty měnit důvod popření, ani není možné vyzvat dle § 43 o. s. ř. věřitele k upřesnění jeho popěrného úkonu). K takovému popření se nepřihlíží a insolvenční soud toto opření odmítne do skončení přezkumného jednání.

Soud prvního stupně učinil správný závěr, že s ohledem na chybějící skutková tvrzení, způsobující neurčitost popěrného úkonu věřitele č. 8 nelze k předmětnému popření pohledávky přihlášené po č. P1 přihlížet a postupoval po právu, když dle § 200 odst. 3 insolvenčního zákona popření pohledávky odmítl. Odvolací soud proto v souladu s § 219 o. s. ř. potvrdil napadené usnesení jako věcně správné.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení j e dovolání přípustné k Nejvyššímu soudu, jestliže Nejvyšší soud jako soud dovolací dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání se podává u soudu, který rozhodoval v prvním stupni, a to do dvou měsíců od doručení usnesení odvolacího soudu.

V Praze dne 11. května 2016

JUDr. Ladislav D e r k a , v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Jana Berná