1 VSPH 232/2014-B-57
MSPH 59 INS 20838/2012 1 VSPH 232/2014-B-57

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Kučery a soudců JUDr. Jiřího Goldsteina a JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. ve věci dlužníka Ing. Vladimíra Volfa, bytem Prokopova 2856/10, Praha 3, zast. Mgr. Jiřím Žákem, advokátem, se sídlem Praha 1, Národní 28, o odvolání dlužníka proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 59 INS 20838/2012-B-29 ze dne 17. prosince 2013

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 59 INS 20838/2012-B-29 ze dne 17. prosince 2013 se v bodech I., II. a III. z r u š u j e a věc se v tomto rozsahu v r a c í soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze ve výroku označeným usnesením zamítl návrh na povolení oddlužení Ing. Vladimíra Volfa, (dále jen dlužník), prohlásil na jeho majetek konkurs s tím, že bude projednáván jako nepatrný (body I. a II. výroku), konstatoval, že účinky prohlášení konkursu nastaly dne 17.12.2013 v 12 hod. 25 min. (bod III. výroku). Dále dlužníkovi uložil, aby řádně doplnil návrh na zproštění insolvenčního správce funkce (VI. výroku).

V odůvodnění soud uvedl, že usnesením č.j. MSPH 59 INS 20838/2012-A-53 ze dne 24.7.2013 byl zjištěn úpadek dlužníka. Podáním došlým soudu dne 26.9.2012 dlužník požádal o povolení oddlužení formou zpeněžení majetkové podstaty. Ze zprávy o hospodářské situaci dlužníka ze dne 1.12.2013, předložené insolvenčním správcem vyplývá, že celková výše přihlášených pohledávek činí 26.915.611,10 Kč, z toho zajištěné činí 23.731.719,67 Kč, nezajištěné činí 3.184.341,43 Kč, dlužník nepracuje, nemá žádné příjmy a není evidován na úřadu práce, je společníkem ve dvou obchodních společnostech. Dne 10.12.2013 proběhlo přezkumné jednání, při němž správce popřel pohledávky věřitelů v rozsahu 1.723.012,67 Kč a věřitelka JUDr. Jana Kučerová Klimešová popřela pohledávky věřitelů v celkové výši 8.257.394,38 Kč. Do soupisu majetkové podstaty sepsal insolvenční správce nemovitosti a obchodní podíly dlužníka v celkové hodnotě 22.550.140,27 Kč.

Dále soud prvního stupně zjistil, že dlužník je jediným společníkem a jednatelem společnosti VV BOHEMIA SERVICE, s.r.o., IČO 25133365 a EUROPE INCOMING, s.r.o., IČO 25056379.

Ze spisu Městského soudu v Praze vedeného pod sp. zn. MSPH 59 INS 20840/2012 soud zjistil, že ohledně bývalé manželky dlužníka Mileny Volfové je vedeno insolvenční řízení a na její majetek byl prohlášen konkurs. Do soupisu majetkové podstaty Mileny Volfové insolvenční správce sepsal shodné nemovitosti a obchodní podíly shodné jako u dlužníka. Dlužník se žalobou vedenou pod sp. zn. 159 ICm 1906/2013 domáhal vypořádání společného jmění manželů s bývalou manželkou respektive s insolvenčním správcem. Žaloba byla s odkazem na ust. § 160 insolvenčního zákona pravomocně odmítnuta.

Na základě těchto zjištění soud prvního stupně dospěl k závěru, že v průběhu insolvenčního řízení vyšly najevo takové skutečnosti, pro které nelze povolit ani schválit oddlužení dlužníka. Ze skutečnosti, že dlužník byty ve svém vlastnictví, pronajímal cestovním kancelářím za účelem ubytování turistů, soud prvního stupně dovodil, že je podnikatelem. To potvrzuje i tvrzení dlužníka obsažené v insolvenčním návrhu, když uvedl, že se do úpadku dostal z důvodu, že nemohl plnit své obchodní závazky. Dále je dlužník jediným společníkem a jednatelem ve dvou obchodních společnostech, a je proto podnikatelem. Dlužník nesplňuje základní podmínku uvedenou v ust. § 389 odst. 1 insolvenčního zákona. Vzhledem k tomu, že v počtu věřitelů a jejich přihlášených pohledávek uvedených v návrhu na povolení oddlužení dlužníkem a v seznamu přihlášených pohledávek je rozdíl sedmi věřitelů s pohledávkami v celkové výši 204.913,72 Kč, měl soud za to, že se nejedná o pouhé opomenutí některých věřitelů či o nevědomost dlužníka, ale o nepoctivý záměr dlužníka uvést nepravdivé skutečnosti, na základě nichž by soud povolil oddlužení. Navíc dlužník hodlá řešit svůj úpadek prodejem nemovitostí, které jsou zapsány v majetkové podstatě jiného dlužníka-jeho bývalé manželky, a on má právo pouze na vyplacení poměrné části, která však bude určena k výplatě zajištěným věřitelům. Z tohoto důvodu nemůže být splněna podmínka, že nezajištění věřitelé budou uspokojeni nejméně do výše 30% zjištěných pohledávek. Veškerý majetek patřící do společného jmění manželů a sepsaný do majetkové podstaty bývalé manželky dlužníka bude také v tomto řízení spotřebován na úhradu pohledávek zajištěných věřitelů, takže nezajištění věřitelé nebudou uspokojeni vůbec, popřípadě v nepatrné části. Správce mylně zapsal do majetkové podstaty dlužníka majetek, který byl sepsán do majetkové podstaty bývalé manželky dlužníka, což je nepřípustné. Správce měl zapsat toliko pohledávku dlužníka vyplývající z titulu vypořádání společného jmění manželů. Z těchto důvodů soud prvního stupně neshledal podmínky pro povolení oddlužení a proto na majetek dlužníka prohlásil konkurs, který bude projednán jako nepatrný.

Proti tomuto usnesení se dlužník včas odvolal a požadoval, aby je odvolací soud změnil v bodech I. a II. výroku tak, že se povoluje oddlužení.

Argumentoval zejména tím, že jsou dány předpoklady pro povolení oddlužení a jeho řešení zpeněžením majetkové podstaty. Především není správný závěr soudu prvního stupně že je podnikatel. Dlužník není evidován v obchodním rejstříku a nepodniká na základě živnostenského ani jiného oprávnění. V návrhu na povolení oddlužení uvedl, že hodlal pronajímat byty zahrnuté do majetkové podstaty a tento záměr nerealizoval. Přitom podle § 3 odst. 3 písm. h) živnostenského zákona není pronájem nemovitostí, bytů a nebytových prostor považován za živnost. Dlužník vystupuje jako jednatel společností EUROPE INCOMING, s.r.o. a VV BOHEMIA SERVICE, s.r.o. a je jediným společníkem těchto společností. Je třeba podotknout, že výkon funkce statutárního orgánu či vlastnictví obchodního podílu nečiní z fyzické osoby podnikatele, jak nesprávně dovodil soud prvního stupně. V souvislosti s koupí bytů, jež chtěl dlužník pronajímat, vznikly mu a jeho bývalé manželce závazky z titulu nesplacených závazků vyplývající ze smluv o úvěr. Tyto závazky nicméně nepředstavují závazky z podnikání a jsou zajištěny zástavním právem na nemovitostech dlužníka.

Dále není správný závěr soudu prvního stupně, že návrhem na povolení oddlužení nesleduje poctivý záměr. Závazky dlužníka v celkové výši 204.913,72 Kč neuvedené v seznamu závazků přiloženém k návrhu na povolení oddlužení tvoří méně než 1 % zjištěných pohledávek. Dlužník je neuvedl z pouhé nevědomosti, a nelze tedy hovořit o sledování nepoctivého záměru. Vzhledem k množství závazků bylo pro dlužníka mimořádně obtížné rekonstruovat přesnou výši závazků a celkový počet věřitelů.

Rovněž není správný závěr soudu prvního stupně, že výše majetku nepostačuje k tomu, aby nezajištění věřitelé mohli být uspokojeni v rozsahu nejméně 30 % zjištěných pohledávek. Vzhledem k popěrným úkonům činí skutečná výše závazků dlužníka 20.235.258,13 Kč při majetkové podstatě oceněné na 22.550.140,27 Kč. Z toho je zřejmé, že závěr soudu o nemožnosti splnění podmínky uspokojení nezajištěných věřitelů nejméně ve výši 30 % je nesprávný, neboť při řádném přezkoumání přihlášených pohledávek insolvenčním správcem by z výtěžku zpeněžení nemovitostí dlužníka mohli být uspokojení i nezajištěné věřitelé.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení v rozsahu napadeném odvoláním i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Podle ust. § 395 odst. 1 insolvenčního zákona zamítne insolvenční soud návrh na povolení oddlužení, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, a) že jím je sledován nepoctivý záměr, nebo b) že hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, bude nižší než 30 % jejich pohledávek, ledaže tito věřitelé s nižším plněním souhlasí. Návrh na povolení oddlužení zamítne insolvenční soud podle odst. 2 téhož ustanovení i tehdy jestliže dosavadní výsledky řízení dokládají lehkomyslný nebo nedbalý přístup dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení.

Ust. § 405 insolvenčního zákona určuje, že insolvenční soud oddlužení neschválí, jestliže v průběhu insolvenčního řízení vyšly najevo skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení; v případě uvedeném v ust. § 402 odst. 5 insolvenčního zákona tak rozhodne namísto rozhodnutí o způsobu oddlužení (odst. 1). Jestliže insolvenční soud oddlužení neschválí, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem (odst. 2). Rozhodnutí, jímž oddlužení neschválí, doručí insolvenční soud zvlášť dlužníku, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání proti tomuto rozhodnutí může podat pouze dlužník (odst. 3).

Závěr o tom, že oddlužení není přípustné podle ust. § 395 insolvenčního zákona, má ve stadiu rozhodování o návrhu na povolení oddlužení za následek rozhodnutí o zamítnutí tohoto návrhu, je-li však takové zjištění učiněno soudem až po rozhodnutí o povolení oddlužení (jako v tomto případě), má za následek rozhodnutí o neschválení oddlužení podle ust. § 405 odst. 1 téhož zákona.

Odvolací soud zjistil ze spisu sp. zn. MSPH 59 INS 20840/2012 a z žaloby, kterou se dlužník domáhal vypořádání společného jmění manželů, založené v tomto insolvenčním spise v oddíle C), že manželství dlužníka a jeho bývalé manželky bylo rozvedeno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 18 C 317/2011 ze dne 20.6.2012, který právní moci nabyl 17.10.2012. O úpadku dlužnice bylo rozhodnuto usnesením Městského soudu č.j. MSPH 59 INS 20840/2012 ze dne 31.1.2013 a zároveň byl na její majetek prohlášen konkurs. O úpadku dlužníka bylo rozhodnuto usnesením č.j. MSPH 59 INS 20838/2012-A-53 ze dne 24.7.2013. Usnesením č.j. 159 Cm 1906/2013-19 ze dne 9.10.2013 soud prvního stupně odmítl žalobu dlužníka, kterou se domáhal vůči insolvenčnímu správci jeho původní manželky vypořádání společného jmění manželů, jednak z důvodu, že společné jmění je předluženo, a dále proto, že dlužník není oprávněn uvedenou žalobu podat, a to z důvodu zahájení insolvenčního řízení. Proto nebylo společné jmění manželů dosud vypořádáno.

Z výše uvedených zjištění vyplývá, že společné jmění dlužníka a jeho manželky zaniklo zánikem manželství (§ 149 občanského zákoníku platného do 31.12.2013) ke dni 20.6.2012, tedy dříve, než bylo rozhodnuto o úpadku jak dlužníka, tak jeho bývalé manželky. Za tohoto stavu, kdy vypořádání společného jmění nebylo provedeno, není možné zjistit, v jakém rozsahu byly vypořádány závazky zaniklého manželství a které z nich svědčí dlužníkovi a bývalé manželce a není tak dosud zřejmý rozsah majetku dlužníka ani jeho manželky-dlužnice.

K problematice vypořádání společného jmění v situaci, kdy je prohlášen konkurs jen na jednoho z manželů se Vrchní soud v Praze opakovaně vyjádřil, přičemž v rozsudku sp. zn. 103 VSPH 53/2011 vyslovil, že cestou, která vede k nastolení právní jistoty v otázce, jakému právnímu režimu podléhá majetek v SJM manželů-dlužníků v insolvenčním řízení, resp. majetek v odděleném vlastnictví jednoho či obou dlužníků, je soupis majetkové podstaty, popřípadě využití institutu vylučovací žaloby. Jestliže je způsobem řešení úpadku dlužníků-manželů konkurs, provede se buď vypořádáním SJM ve smyslu ustanovení § 270 a násl. insolvenčního zákona, resp. se zahrne celý majetek v SJM do majetkové podstaty, nelze-li ve smyslu ustanovení § 274 IZ vypořádání SJM provést. Obdobně pak v rozsudku sp. zn. 103 VSPH 39/2011 dovodil, že z § 205 odst. 3 insolvenčního zákona plyne, že majetek, který je ve společném jmění dlužníka a jeho manžela, patří do majetkové podstaty celý a i dlužníkův manžel musí respektovat právní režim majetkové podstaty. K ochraně práv manžela dlužníka, jehož výlučný majetek byl podroben právnímu režimu majetkové podstaty, slouží obecně vzato vylučovací žaloba. Ta však není právním institutem, jehož prostřednictvím by dlužníkův manžel mohl prosazovat odlišnou představu o tom, zda byly splněny podmínky pro postup podle § 274 insolvenčního zákona a zda byl insolvenční správce povinen u soudu podat návrh na vypořádání zniklého SJM. Jestliže manžel dlužníka má za to, že insolvenční správce vyhodnotil nesprávně rozsah závazků dlužníka (včetně posouzení, zda jde o výlučné závazky dlužníka, anebo o závazky společné dlužníku a jeho manželu) v poměru k hodnotě SJM, a v důsledku toho zahrnul do majetkové podstaty celý majetek v SJM, pak je manžel dlužníka, k vyřešení otázky, zda byly splněny podmínky pro to, aby insolvenční správce postupoval podle § 274 insolvenčního zákona, oprávněn podat sám u soudu žalobu na vypořádání zaniklého SJM.

Na základě uvedených zjištění odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, dospěl k závěru, že za situace, kdy úpadek manželky dlužníka je řešen konkursem a dlužník žádá o povolení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty, když shodné pohledávky byly přihlášeny jak do insolvenčního řízení dlužníka tak jeho manželky a přitom rovněž majetková podstata dlužníka a dlužnice-jeho manželky, je shodná, nepřichází v úvahu, aby společný majetek dlužníka a jeho manželky sloužil výhradně k uspokojení pohledávek věřitelů přihlášených v insolvenčním řízení manželky dlužníka. Pokud existuje reálný předpoklad, že společný majetek dlužníka a dlužnice bude postačovat k uspokojení všech nezajištěných pohledávek v rozsahu vyšším než 30%, lze v případě dlužníka, za splnění dalších zákonných podmínek, připustit povolení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty.

Při rozhodování o povolení oddlužení dlužníka, kdy jsou pochybnosti o tom, zda dlužník je oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, přichází v úvahu, aby soud prvního stupně v souladu s ust. § 397 odst. 1 insolvenčního zákona oddlužení povolil a ponechal na věřitelích, aby svým hlasováním na schůzi věřitelů spojeným s podáním námitek podle ust. § 403 insolvenčního zákona definitivně rozhodli, zda má být úpadek dlužníka řešen oddlužením.

Z uvedeného důvodu odvolací soud podle ust. § 219a odst. 1 písm. a) a b) a § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř. napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Pro úplnost odvolací soud dále konstatuje, že není správný závěr soudu prvního stupně, že dlužník je podnikatelem. Skutečnost, že je dlužník jednatelem a společníkem v obchodních společnostech, nezakládá jeho postavení jako podnikatele ve smyslu § 2 odst. 1 a 2 obchodního zákoníku, platného do 31.12.2013. Protože jednatel ve smyslu § 20 odst. 1 občanského zákoníku jedná jménem podnikatele, nesplňuje jednatel sám o osobě podmínku, že podnikání musí být vykonáváno vlastním jménem a na vlastní odpovědnost podnikatele, a proto jednatel sám nepodniká, nýbrž je orgánem společnosti. Vztah společníka a obchodní společnosti je určen pojmem obchodní podíl. Pojem podíl charakterizuje právní postavení společníků ve společnosti. Svou právní povahou je to jiná majetková hodnota ve smyslu § 118 odst. 1 občanského zákoníku platného do 31.12.2013. Samotný fakt, že právní subjekt (dlužník) vlastní podíl na obchodní společnosti, nezakládá postavení takového vlastníka jako podnikatele ve smyslu § 2 odst. 1 a 2 obchodního zákoníku platného do 31.12.2013. Rovněž případný pronájem bytů nemusí být vždy podnikáním.

S ohledem na skutečnost, že v seznamu závazků dlužník neuvedl závazky v rozsahu 204.913,72 Kč, což představuje méně než 1% všech pohledávek, je nutné, aby soud posoudil, s ohledem na jejich rozsah, zda se nejedná pouze o opomenutí dlužníka a tedy nikoliv o jeho nepoctivý záměr.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí j e dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Městského soudu v Praze.

V Praze dne 28. srpna 2014

JUDr. František K u č e r a , v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Kateřina Vaněčková