1 VSPH 2276/2013-A-46
MSPH 77 INS 11738/2013 1 VSPH 2276/2013-A-46

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a soudců JUDr. Františka Kučery a JUDr. Ivy Novotné v insolvenční věci dlužníka LAKSTAV, s.r.o., sídlem Praha 4, Na Šejdru 633, IČO 41690401, zast. JUDr. Jaroslavem Nejtkem, advokátem, sídlem Praha 4, Jeremenkova 88, zahájené na návrh navrhovatele a) DERGEO INVEST, s.r.o., sídlem Libiš, Železniční 697, IČO 24150720, zast. Mgr. Janem Válkem, advokátem, sídlem Praha 1, Havlíčkova 1680/13, a navrhovatele b) Františka Macešky, sídlem Libiš, Dlouhá 165, IČO 71351272, zast. JUDr. Radoslavem Bolfem, advokátem, sídlem Mělník, Fibichova 218, o odvolání navrhovatelů a), b) proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. září 2013, č.j. MSPH 77 INS 11738/2013-A-35,

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. září 2013, č.j. MSPH 77 INS 11738/2013-A-35, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Ve výroku uvedeným usnesením Městský soud v Praze zamítl insolvenční návrhy navrhovatelů DERGEO INVEST, s.r.o. (dále též navrhovatel a) a Františka Macešky (dále též navrhovatel b); bod I. výroku), uložil navrhovatelům a), b) povinnost zaplatit dlužníkovi společně a nerozdílně náklady řízení ve výši 16.456,-Kč (bod II. výroku), uložil každému z navrhovatelů a), b) poplatkovou povinnost ve výši 2.000,-Kč (body III., IV. výroku) a vrátil navrhovateli a) složenou zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 30.000,-Kč (bod V. výroku).

V odůvodnění napadeného usnesení soud I. stupně zejména uvedl, že se navrhovatel a) domáhal insolvenčním návrhem zjištění úpadku dlužníka s tvrzením, že má za dlužníkem splatnou pohledávku z bezdůvodného obohacení ve výši 1.400.000,-Kč splatnou nejpozději do 30.9.2012. Pohledávka vznikla tím, že dne 29.12.2011 uzavřel navrhovatel a) jako kupující s dlužníkem jako prodávajícím kupní smlouvu na nemovitosti dlužníka. V kupní smlouvě bylo ujednáno, že v případě zamítnutí vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí je každá ze stran oprávněna od ní odstoupit a smluvní strany jsou povinny si vše vrátit. Kupní cena byla sjednána ve výši 6.900.000,-Kč, přičemž její část ve výši 5.500.000,-Kč byla uhrazena na základě dohody o započtení vzájemných závazků a pohledávek a její zbytek ve výši 1.400.000,-Kč uhradil navrhovatel a) na účet dlužníka ještě před podpisem kupní smlouvy. Dne 25.4.2012 zamítl katastrální úřad návrh na vklad vlastnického práva k nemovitostem a navrhovatel a) následně podáním ze dne 20.9.2012 odstoupil od kupní smlouvy a vyzval dlužníka k vrácení části kupní ceny ve výši 1.400.000,-Kč do 30.9.2012, kterou mu však dlužník nevrátil. Za další věřitele dlužníka navrhovatel a) označil: Františka Krajče, který do dne 30.6.2009 nezaplatil věřiteli Jiřímu Derflovi finanční prostředky z půjčky ve výši 1,300.000,-Kč , NERALAKSTAV, s.r.o. s pohledávkou na nájemném ve výši 472.279,70 Kč splatnou dne 14.12.2010, Tomáše Kučeru s pohledávkou ze směnky vlastní ve výši 125.000,-Kč splatnou dne 16.5.2011, Jiřího Kopačku s pohledávkou z titulu nevypořádané zálohy dle smlouvy o dílo ve výši 200.000,-Kč splatnou dne 3.9.2009. Na úpadek dlužníka usuzoval navrhovatel a) z toho, že dlužník není schopen tyto závazky plnit, protože minimálně od počátku roku 2011 nevyvíjí žádnou podnikatelskou činnost, a lze tedy předpokládat, že nemá k dispozici finanční prostředky na úhradu svých závazků, což plyne z jeho rozvahy zpracované ke dni 31.12.2011, v níž jeho finanční majetek dosahuje jen výše 3.070.000,-Kč, což nepostačuje k upokojení jeho závazků v celkové výši 10.083.779,70 Kč.

Insolvenčním návrhem ze dne 6.6.2013 (A-15) přistoupil do řízení navrhovatel b) s tvrzením, že má za dlužníkem splatné pohledávky na základě ústně uzavřené smlouvy o dílo, jejímž předmětem byla oprava vozu Avia 31 Turbo včetně koupě materiálu a provedení STK a oprava vozu Škoda Felicie Combi, že dílo řádně a včas provedl a následně vyfakturoval fakturou č. 07/06 ze dne 17.4.2006 znějící na částku 37.000,-Kč splatnou dne 17.4.2006, fakturou č. 10/06 ze dne 12.6.2006 znějící na částku 4.000,-Kč splatnou dne 12.6.2006, fakturou č. 12/06 ze dne 18.6.2006 znějící na částku 18.000,-Kč splatnou dne 18.6.2006, fakturou č. 15/06 ze dne 26.6.2006 znějící na částku 10.950,-Kč splatnou dne 26.6.2006, které mu dlužník neuhradil a dne 27.10.2010 písemným prohlášením svůj závazek vůči navrhovateli b) uznal. Za další věřitele dlužníka označil navrhovatel b) Tomáše Kučeru se směnečnou pohledávkou ve výši 125.000,-Kč splatnou dne 16.5.2011.

Dlužník se bránil tvrzením, že není v úpadku, neboť je schopen plnit své splatné závazky a disponuje dostatkem majetku, že jediným důvodem, proč neplatí pohledávky navrhovatelů a), b), je ten, že je neuznává, neboť zanikly zaplacením, a že insolvenční návrh je jen pokračováním zlovolných aktivit jeho společníka Františka Krajče, jimž se opakovaně brání v soudním řízení civilním i trestním. Poukazoval na předběžné opatření Městského soudu v Praze ze dne 27.1.2012 č.j. 73 Cm 1/2012-34 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 2.7.2012, č.j. 7 Cmo 268/2012, jímž bylo Františku Krajčovi pravomocně nařízeno zdržet se výkonu funkce jeho jednatele, se závěrem, že za dlužníka je oprávněna jednat pouze jediná jeho jednatelka Vlasta Urbanová. Dle seznamu majetku (A-14) vlastní dlužník majetek v celkové hodnotě 7.838.919,02 Kč, z toho movité věci v hodnotě 22.440,-Kč, nemovitý majetek v hodnotě 2.931.133,81 Kč a pohledávky za NERALAKSTAV, s.r.o. ve výši 1.565.377,90 Kč s příslušenstvím (pohledávka je vymáhána v soudním řízení vedeném před Krajským soudem v Praze pod sp. zn. 46 Cm 175/2011), za Františkem Krajčem ve výši 108.000,-Kč, za Josefem Kavánkem ve výši 1.932.722,62 Kč, za RWE Energie, a.s. ve výši 36.308,06 Kč a za ČEZ Prodej, s.r.o. ve výši 2.654,34 Kč. V seznamu závazků eviduje dlužník závazky v celkové výši 14.489,-Kč vůči MAKO-daně a účetnictví, s.r.o., Všeobecné zdravotní pojišťovně, Pražské správě sociálního zabezpečení, Finančnímu úřadu Praha 4-Modřany a Vlastě Urbanové.

Ohledně pohledávky navrhovatele a) popíral dlužník platnost kupní smlouvy, neboť od navrhovatele a) neobdržel žádné peněžité plnění. Tvrdil, že kupní smlouva je absolutně neplatná, neboť byla dne 29.12.2011 uzavřena jednatelem Františkem Krajčem, jenž byl však z funkce jednatele odvolán valnou hromadou konanou dne 6.4.2011, že v souvislosti s neoprávněnou výplatou podílu na zisku ve výši 8.492.500,-Kč podal proti Františku Krajčovi žalobu, že se František Krajč nechal následně zapsat do obchodního rejstříku na základě padělaných a fingovaných listin jako jednatel dlužníka (zapsán byl ke dni 8.12.2011) a předstíral, že prodej nemovitostí dlužníka byl řádně schválen valnou hromadou dlužníka. Tvrdil, že Městský soud v Praze usnesením ze dne 14.11.2012, č.j. 73 Cm 1/2012-

115, rozhodl o neplatnosti všech usnesení přijatých na valné hromadě dlužníka dne 8.12.2011, včetně usnesení, jímž se František Krajč stal jednatelem dlužníka, i usnesení, kterým byl schválen prodej nemovitostí a pověření Františka Krajče k uzavření kupní smlouvy. Tvrdil, že na základě kupní smlouvy údajně František Krajč od navrhovatele a) inkasoval pohledávky v celkové výši 5.500.000,-Kč, tyto pohledávky však nejsou v účetnictví dlužníka evidovány ani nejsou zobrazeny v účetních závěrkách dlužníka za roky 2007 až 2011, že František Krajč k opakovaným výzvám dlužníka dosud nepředal svoji agendu jednatele a že pohledávky prezentované pro účely kupní smlouvy i insolvenčního řízení jsou fingované. K pohledávce navrhovatele a) ve výši 1.400.000,-Kč dále uvedl, že mu nebyla poukázána na žádný z jeho účtů a že částkou ve výši 1.400.000,-Kč nikdy nedisponoval. Pokud František Krajč, který ke dni uzavření kupní smlouvy nebyl jeho jednatelem, uvedl navrhovatele a) v omyl a na základě neplatné kupní smlouvy od něho inkasoval částku 1.400.000,-Kč, nejde o závazek dlužníka, ale o závazek Františka Krajče.

K pohledávkám navrhovatele b) dlužník namítal, že všechny fakturované částky byly uhrazeny v den splatnosti faktur v hotovosti oproti předložené faktuře, když všechny předložené faktury obsahují doložku HOTOVĚ . Uznání dluhu dne 27.10.2010 považoval za účelově vyhotovené, neboť bylo podepsané Františkem Krajčem a platby byly provedeny a kvitovány navrhovatelem b). K jejich uznání po uplynutí 4 let od splatnosti nebyl dle dlužníka žádný důvod.

Na jednání konaném dne 17.9.2013 setrvali navrhovatelé a), b) na svých návrzích.

K doložení své pohledávky navrhl navrhovatel a) provést důkazy: kupní smlouvou ze dne 29.12.2011, návrhem na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, potvrzením o vkladu částky 1.400.000,-Kč Jiřím Derflem (jeho jednatelem) z jeho účtu na účet dlužníka, rozhodnutím KÚ pro Středočeský kraj, KP Mělník ze dne 25.4.2012, písemným odstoupením od kupní smlouvy ze dne 29.9.2012, dožádáním soudu u GE Money Bank, a.s. o majiteli účtu číslo 203789160/0600.

Soud I. stupně uzavřel, že s přihlédnutím ke všem okolnostem plynoucích z tvrzení účastníků a navrženým důkazům nepřistoupil ani k provedení listinných důkazů, protože k závěru, zda účastníci stran kupní smlouvy uzavřeli tuto platně, zda navrhovatel a) platně od ní odstoupil, zda se jednalo o jednání v dobře víře, by nemohl dospět provedením jenom listinných důkazů, když stěžejního tvrzení o nároku na vrácení bezdůvodného obohacení ve výši 1.400.000,-Kč nebyl navrhovatel a) na jednání o návrhu jednoduše schopen .

K doložení pohledávky navrhovatele b) provedl soud I. stupně důkazy fakturou ze dne 17.4.2006 ve výši 37.000,-Kč splatnou dne 17.4.2006, fakturou ze dne 12.6.2006 ve výši 4.000,-Kč splatnou dne 12.6.2006, fakturou ze dne 18.6.2006 ve výši 18.000,-Kč splatnou 18.6.2006 a fakturou ze dne 26.6.2006 ve výši 10.950,-Kč splatnou dne 26.6.2006, z nichž zjistil, že dlužník platil hotově. Z podání Petra Šmrhy, zpracovatele účetnictví dlužníka, ze dne 9.9.2013 o prověření účtování úhrad dokladů, zjistil, že v účetním období roku 2006 byl hotovostní výdaj dlužníka odpovídající fakturám a vyúčtovaným částkám navrhovatele b) zaúčtován pod příslušným interním dokladem a příslušnou částkou. Z originálu listiny ze dne 27.10.2010 adresované navrhovateli b) dále zjistil, že jednatel dlužníka František Krajč nepopíral nárok na uhrazení dlužných shora uvedených faktur.

Soud I. stupně tak dospěl k předběžnému závěru, že pohledávky navrhovatele b) zanikly zaplacením v hotovosti v den vystavení příslušných faktur. K výhradám navrhovatele b), že zaúčtování přijaté faktury do účetnictví jako zaplacené ještě nesvědčí o tom, že došlo skutečně k její úhradě, by vyžadovalo další prokazování, např. účetnictvím dlužníka a navrhovatele b), výslechem účetního dlužníka nebo svědků, když dlužník nedisponuje prvotními doklady od Františka Krajče. Pokud by se dále ukázalo, že pohledávky navrhovatele b) nezanikly zaplacením, musel by se zabývat námitkou promlčení vznesenou dlužníkem s ohledem na čtyřletou promlčecí lhůtu (splatnost pohledávek nastala dne 17.4.2006, 12.6.2006, 18.6.2006 a 26.6.2006 a k datu prvního uplatnění pohledávek vůči dlužníku přistoupením k insolvenčnímu návrhu ze dne 6.6.2013, doručeno soudu dne 14.6.2013), a to vše k námitce dlužníka o pravosti a době vyhotovení listiny ze dne 27.10.2010 označené navrhovatelem b) jako uznání závazku (založeno k důkazu jako jediný originál).

Soud I. stupně konstatoval, že již z tvrzení účastníků a z navrhovaných důkazů a po provedeném dokazování zjistil, že insolvenční navrhovatelé a), b) nedoložili své pohledávky za dlužníkem. Insolvenční řízení nemůže nahrazovat řízení sporné a v dané věci by bylo nutno nejprve provádět dokazování v rozsahu řízení nalézacího jen za účelem doložení aktivní legitimace navrhovatelů a), b) k podání insolvenčního návrhu, což však vybočuje z rámce insolvenčního jednání, jehož předmětem je zjištění úpadku dlužníka. Protože insolvenční řízení není nástrojem k vymožení jedné konkrétní pohledávky, ale primárně slouží k řešení úpadkové situace dlužníka a reálná existence splatných pohledávek je pojmovým znakem úpadku a její doložení zákonnou náležitostí návrhu věřitele a nemůže sama o sobě tedy být předběžně zjišťována insolvenčním soudem tak, jak to přísluší soudu v řízení sporném. Pokud nejsou navrhovatelé a), b) schopni své pohledávky za dlužníkem rovnou a nesporně doložit, není splněna jedna ze základních zákonem stanovených podmínek pro zjištění úpadku dlužníka. Proto soud I. stupně zamítl oba insolvenční návrhy podle § 143 odst. 2 insolvenčního zákona (dále jen IZ), když ze strany navrhovatelů a), b) nebyla splněna základní podmínka pro zjištění úpadku ve smyslu § 3 odst. 1, 2 IZ. O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o.s.ř. a ve věci úspěšnému dlužníkovi přiznal jejich náhradu. O poplatkové povinnosti navrhovatelů a), b) rozhodl dle § 4 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 2 odst. 8 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (položky 4 bod 1 písm. c/ sazebníku poplatků) a navrhovateli a) vrátil složenou zálohu na náklady insolvenčního řízení.

Proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze se navrhovatelé a), b) včas odvolali a požadovali, aby je odvolací soud zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

Navrhovatel a) v odvolání zopakoval okolnosti vzniku své splatné pohledávky za dlužníkem se závěrem, že předloženými listinami prokázal její existenci ve výši 1.400.000,-Kč z titulu bezdůvodného obohacení. Akcentoval, že kupní smlouvu platně uzavřel s jednatelem dlužníka, jenž byl v té době zapsán v obchodním rejstříku, a že od ní platně odstoupil a že jednal v dobré víře v zápis v obchodním rejstříku. Kritizoval soud I. stupně za to, že z odůvodnění napadeného usnesení není patrné, jakých stěžejních tvrzení nebyl navrhovatel a) schopen a jak dospěl k závěru o nedoložení jeho pohledávky, když k těmto svým absurdním závěrům dospěl bez provedení dokazování jen na základě tvrzení dlužníka. Proto považoval napadené usnesení za nepřezkoumatelné.

Navrhovatel b) v odvolání zrekapituloval okolnosti vzniku svých čtyř pohledávek splatných od 17.4. do 26.6.2006 s tím, že i když jsou několik let po splatnosti, dlužník je dne 27.10.2010 písemně uznal, čímž prodloužil promlčecí dobu o další 4 roky. Nesouhlasil se závěrem soudu I. stupně, že jeho pohledávky zanikly zaplacením, což dovodil z podání Petra

Šmrhy, který zpracovával účetnictví v roce 2006, když dlužník nepředložil žádný důkaz, že se tak skutečně stalo. Měl za to, že zaúčtováním faktur nelze prokázat jejich uhrazení.

Dlužník ve vyjádření k odvoláním navrhl potvrzení napadeného usnesení z důvodu jeho věcné správnosti. K tomu připojil usnesení Policie ČR ze dne 21.11.2013 o zahájení trestního stíhání Františka Krajče a Jiřího Derfla.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že nejsou dány podmínky pro jeho potvrzení či změnu.

Podle § 143 odst. 1 a 2 IZ insolvenční soud zamítne insolvenční návrh, nejsou-li splněny zákonem stanovené předpoklady pro vydání rozhodnutí o úpadku, tj. v případech, kdy insolvenční řízení bylo zahájeno na návrh věřitele, jenž nedoložil, že má vůči dlužníkovi splatnou pohledávku, nebo nebyl osvědčen úpadek dlužníka.

Insolvenční soud-ve smyslu ustálené soudní judikatury-při svém rozhodování správně vycházel z toho, že základním předpokladem úspěchu insolvenčního návrhu podaného jinou osobou než dlužníkem je doložení legitimace této osoby k podání insolvenčního návrhu, tedy toho, že je věřitelem dlužníka, vůči němuž má peněžitou pohledávku, a to pohledávku již splatnou (§ 97 odst. 3 a § 105 IZ). Teprve pokud navrhovatel prokáže svoji věcnou legitimaci, může se insolvenční soud zabývat tím, co je v dané fázi řízení jeho předmětem, totiž zkoumáním tvrzeného dlužníkova úpadku. Zatímco při zkoumání dlužníkova úpadku soud není vázán důkazními návrhy účastníků a dle potřeby je povinen provést k osvědčení tvrzeného úpadku i důkazy jimi nenavržené (§ 86 IZ), v otázce aktivní legitimace navrhujícího věřitele, jež je předpokladem projednání dlužníkova úpadku, spočívá břemeno tvrzení i břemeno důkazní výhradně na insolvenčním navrhovateli. Jestliže navrhovatel existenci splatné pohledávky vůči dlužníku nedoloží, musí soud jeho insolvenční návrh bez dalšího dle § 143 odst. 2 IZ zamítnout, tedy bez ohledu na to, zda snad z dalších zjištění lze usuzovat na úpadek dlužníka.

K požadavku osvědčení věcné legitimace insolvenčního navrhovatele-věřitele se vyslovil Nejvyšší soud ČR např. v usnesení ze dne 29.4.2010, č.j. KSPH 37 INS 4935/2008, 29 NSČR 30/2009-A-64, uveřejněném pod č. 14/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V něm vysvětlil, že insolvenční řízení není a nemůže být nástrojem nahrazujícím (ve sporu o pohledávku mezi věřitelem a dlužníkem) cestu nalézání práva před orgány k tomu povolanými, a proto není povinností insolvenčního soudu provádět v insolvenčním řízení dokazování o tom, zda pohledávka věřitele (insolvenčního navrhovatele) skutečně existuje. Důvodem k zamítnutí insolvenčního návrhu věřitele je tedy i to, že v insolvenčním řízení vyjde najevo, že sporné skutečnosti týkající se pohledávky, kterou je insolvenční navrhovatel povinen doložit, nebude možné osvědčit pouze listinami, a že provedením věcně (okruhem sporných skutečností) opodstatněných důkazů (výslechem účastníků, výslechem svědků, znaleckými posudky, ohledáním apod.) by insolvenční soud nahrazoval sporné řízení o takové pohledávce. Současně dovolací soud zdůraznil, že rozhodnutí, jímž soud zamítá insolvenční návrh věřitele proto, že by dokazováním sporných skutečností o jeho pohledávce nahrazoval sporné řízení o takové pohledávce, nemůže rezignovat na popis konkrétních sporných skutečností, jejichž dokazování by nahrazovalo sporné řízení, ani na co nejkonkrétnější označení důkazů, jejichž prostřednictvím by se tak (ve sporném řízení) podle soudu rozhodujícího v insolvenčním řízení muselo stát.

Současně nutno zdůraznit, že ve smyslu § 7 odst. 1 IZ usnesení vydaná soudem v insolvenčním řízení musí odpovídat požadavkům vymezeným v příslušných ustanoveních občanského soudního řádu (o.s.ř.). Z toho plyne, že také rozhodnutí o zamítnutí insolvenčního návrhu věřitele musí být vždy odůvodněno, a ve smyslu § 167 odst. 2 o.s.ř. se tak musí stát způsobem uvedeným v § 157 odst. 2 o.s.ř. Proto soud v odůvodnění tohoto usnesení musí kromě jiného uvést, co bylo obsahem insolvenčního návrhu a jaké stanovisko k němu dlužník zaujal, které skutečnosti podstatné pro rozhodnutí ve věci má prokázány, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, či které důkazy neprovedl a z jakého důvodu, jaký učinil závěr o skutkovém stavu věci a jak ji posoudil po právní stránce. Přitom dbá o to, aby odůvodnění rozhodnutí bylo přesvědčivé.

Těmto požadavkům však soud I. stupně v odůvodnění napadeného usnesení zjevně nedostál.

Svůj závěr o potřebě nadměrného dokazování k doložení splatné pohledávky navrhovatele a), pro něž při zkoumání jeho aktivní legitimace není prostor způsobem předpokládaným ve shora uvedeném R 14/2011, soud I. stupně řádně neodůvodnil, když svůj závěr o jejím nedoložení fakticky-bez jakéhokoliv dokazování-opřel jen o tvrzení dlužníka. Odvolací soud zastává názor, že provedení důkazů navrhovatelem a) předložených listin (kupní smlouvou ze dne 29.12.2011, návrhem na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, potvrzením o vkladu částky 1.400.000,-Kč na účet dlužníka, rozhodnutím KÚ pro Středočeský kraj, KP Mělník ze dne 25.4.2012 a písemným odstoupením od kupní smlouvy ze dne 29.9.2012) zjevně nepřekračuje meze insolvenčního řízení, stejně jako provedení dotazu u GE Money Bank, a.s. ke zjištění toho, kdo je majitelem účtu č. 203789160/0600, resp. toho, zda dlužník obdržel plnění, z něhož měla vzniknout navrhovateli a) splatná pohledávka za dlužníkem; teprve pak se lze zabývat důvodností obrany dlužníka, tedy zkoumat to, zda je natolik kvalifikovaná, že opodstatněně zpochybní provedené důkazy, jež k doložení své pohledávky nabídl navrhovatel b), a zda o věci by nebylo lze rozhodnout bez označení a provedení dalších důkazů, jejichž provedení by však bylo mimo rámec insolvenčního řízení. Jinak řečeno, bez provedení shora popsaného (základního) dokazování a následného vyhodnocení obrany dlužníka je závěr soudu I. stupně o nedoložení pohledávky navrhovatele a) předčasný, neboť nelze hodnotit důkazy bez jejich provedení.

Pokud jde o čtyři (fakturované) pohledávky navrhovatele b), ztotožňuje se odvolací soud v zásadě se závěrem soudu I. stupně, že je navrhovatel b)-pro potřebu této fáze insolvenčního řízení-prozatím nedoložil. Je tomu tak především proto, že pouhými fakturami (jež si vystavil navrhovatel b/ a které neobsahují žádný projev vůle dlužníka) nelze zásadně prokazovat vznik závazkového vztahu, tedy uzavření smlouvy o dílo včetně dohody o ceně (což se dle tvrzení navrhovatele b/ stalo toliko ústně), poskytnutí plnění (řádné a včasné provedení oprav vozidel a jejich předání dlužníkovi jako objednateli) a ani vznik práva na zaplacení dohodnuté ceny díla. Na věci nic nemění ani dopis dlužníka ze dne 27.10.2010 (A-15), v němž jeho jednatel František Krajč sděluje panu Maceškovi (nikoliv navrhovateli b), že naše společnost nepopírá Váš nárok na uhrazení dlužných faktur , jež byly dále specifikovány, že naše společnost uznává, že svůj dluh musí uhradit a že prodiskutuje věc s druhým jednatelem společnosti a ihned Vám dlužnou částku vyrovnáme . Ostatně neexistující dluh ani nelze platně uznat. Jiné listiny, resp. důkazy k prokázání svých pohledávek navrhovatel b) již neoznačil. Dlužno dodat, že existenci pohledávek navrhovatele b) není s to doložit ani dopis Petra Šmrhy ze dne 9.9.2013 (A-33) předložený dlužníkem, z něhož plyne toliko to, že všechny čtyři faktury byly v účetnictví dlužníka zaúčtovány. Jinak řečeno, k prokázání existence pohledávek navrhovatele b) by bylo třeba vést rozsáhlé dokazování (žádné další důkazy k tomu ovšem navrhovatel b/ neoznačuje), tedy především výslech účastníků ústně uzavřené smlouvy o dílo, event. i výslech osob, jež se na plnění díla v roce 2006 podílely. Tím ovšem nelze zatěžovat průběh insolvenčního jednání, jehož předmětem je primárně zjišťování okolností osvědčujících úpadek dlužníka, a nikoliv nalézání práva insolvenčního navrhovatele, resp. aktivní legitimace navrhovatele b) k podání insolvenčního návrhu.

Z těchto důvodů odvolací soud postupoval podle § 219a odst. 1 písm. b) o.s.ř., napadené usnesení zrušil v odvoláním dotčeném zamítavém výroku, jakož i v akcesorických výrocích, a podle § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř. věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Městského soudu v Praze dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 5. února 2014

JUDr. Ing. Jaroslav Zelenka, Ph.D., v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová