1 VSPH 223/2013-B-15
KSPL 54 INS 14956/2012 1 VSPH 223/2013-B-15

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a soudců JUDr. Františka Kučery a Mgr. Luboše Dörfla v insolvenčním řízení dlužníka Vojtěcha anonymizovano , anonymizovano , bytem Třemošná, Nerudova 759, o odvolání věřitele č. 7 Petra Barchánka, bytem Plzeň, Suvorovova 39, zast. Mgr. MUDr. Janou Kollrossovou, advokátkou, sídlem Plzeň, nám. Republiky 28, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 17. ledna 2013, č.j. KSPL 54 INS 14956/2012-B-10,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 17. ledna 2013, č.j. KSPL 54 INS 14956/2012-B-10, se v bodech I., IV. výroku potvrzuje.

Odůvodnění:

Ve výroku uvedeným usnesením Krajský soud v Plzni v bodě I. výroku schválil oddlužení dlužníka Vojtěcha anonymizovano (dále jen dlužník), v bodě II. výroku vymezil rozsah majetkové podstaty dlužníka, jež bude zpeněžena, v bodě III. výroku konstatoval, že odměna a náhrada hotových výdajů insolvenčního správce JUDr. Josefa Cupky (dále jen správce) budou uspokojeny z výtěžku zpeněžení majetkové podstaty, a v bodě IV. výroku nevyhověl námitkám věřitele č. 7 Petra Barchánka (dále jen odvolatel) proti oddlužení.

V odůvodnění usnesení soud I. stupně zejména uvedl, že usnesením ze dne 6.8.2012 (A-13) zjistil úpadek dlužníka, povolil jeho řešení oddlužením a ustanovil správce, že se na schůzi věřitelů konané po přezkumném jednání dne 24.10.2012 dostavil toliko jediný věřitel, a to odvolatel, jehož pohledávka byla na přezkumném jednání zjištěna v celé přihlášené výši 166.511,33 Kč, a že celková výše přihlášených, nezajištěných a zároveň zjištěných pohledávek činí 271.754,33 Kč. Na zmiňované schůzi věřitelů rozhodl odvolatel mj. o tom, že způsobem oddlužení dlužníka bude zpeněžení majetkové podstaty, a současně vznesl námitky proti oddlužení, neboť měl za to, že u dlužníka jsou dány skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly zamítnutí návrhu na povolení oddlužení.

Odvolatel především namítal, že dlužník nesledoval podáním návrhu na povolení oddlužení poctivý záměr, neboť v minulosti byl pravomocně odsouzen pro trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí, že dlužníku byly Městským úřadem v Nýřanech opakovaně ukládány pokuty, že dlužník byl v minulosti umístěn na protialkoholní záchytné stanici, z čehož dovozoval jeho lehkomyslný přístup k životu, že dlužník neskýtá záruku, že bude v režimu oddlužení postupovat podle zákona a pokynů soudu, že dlužník v insolvenčním návrhu neuvedl všechny své splatné závazky a snaží se ho jako věřitele s největší pohledávkou poškodit, že dlužník v minulosti nepracoval, vlastnil vůz značky BMW a motocykl značky Honda, které se ve zprávě správce nezmiňují, a že dlužník pracoval ve Švédsku a měl příjmy z brigád, a přesto se nepokusil umořit své dluhy.

Dlužník ve vyjádření k námitkám uvedl, že trvá na oddlužení plněním splátkového kalendáře. Vysvětloval, že od podzimu 2010 do jara 2011 pracoval ve Švédsku a že v této době mu Městský úřad v Nýřanech uložil pokutu, kterou neuhradil jen proto, že si příslušné zásilky nevyzvedl. Vůz BMW r.v. 1992 zakoupil již jako ojetý a prodal jej před 1,5 rokem za 20.000 Kč a motocykl Honda v hodnotě 9.000 Kč byl ve stavu toliko na náhradní díly a prodal jej před 2 roky; k oběma prodejům má kupní smlouvy. Uvedl, že lituje svých přestupků spáchaných v minulosti, a potvrdil, že byl odsouzen pro trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí, ale v současné době již vede řádný život.

Správce ve vyjádření k námitkám uvedl, že nezjistil žádné skutečnosti, které by bránily schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře, že dlužník vlastní jediný vůz značky Alfa Romeo zanedbatelné hodnoty a že vyjma majetku zapsaného do soupisu majetkové podstaty dlužník jiným majetkem nedisponuje.

Soud I. stupně citoval příslušná ustanovení insolvenčního zákona (dále jen IZ), jež na věc aplikoval, a k jednotlivým námitkám odvolatele učinil tyto skutkové a právní závěry:

Ohledně údajného nepoctivého úmyslu dlužníka soud I. stupně vyložil § 395 odst. 1 písm. a) IZ, poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu ČR (usnesení ze dne 28.7.2011, sp. zn. 29 NSČR 14/2009 uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod zn. R 14/2012) a vyšel ze zjištění, že dlužník není podnikatelem (§ 389 odst. 1 IZ) a nabídl věřitelům řešení svého úpadku oddlužením plněním splátkového kalendáře, dle něhož by ze své mzdy uhradil nezajištěným věřitelům přibližně 180.600 Kč, tj. 66 % přihlášených pohledávek po odečtení odměny a hotových výdajů správce. Přestože rozsah tohoto plnění výrazně přesahuje zákonné minimum 30 % nezajištěných pohledávek (§ 395 odst. 1 písm. b/ IZ), rozhodla schůze věřitelů (prostřednictvím odvolatele) o oddlužení zpeněžením majetkové podstaty, při kterém lze očekávat výnos jen ve výši 22.000 Kč. Toto zjištění vyvolalo u soudu I. stupně pochybnosti o tom, zdali přijetím tohoto způsobu oddlužení sledovala schůze věřitelů, resp. jen odvolatel, zájem na co nejvyšším a rychlém a hospodárném uspokojení věřitelů. Soud I. stupně konstatoval, že v návrhu na povolení oddlužení a v jeho přílohách dlužník řádně uvedl svůj majetek, že tvrzení odvolatele o existenci dalšího majetku dlužníka bylo vyvráceno obsahem vyjádření dlužníka a závěry šetření správce, když se nepotvrdilo, že by dlužník některý majetek zatajil, když dlužník v době podání návrhu vůz značky BMW a motocykl značky Honda již nevlastnil.

K tvrzení odvolatele, že dlužník neuvedl všechny své splatné závazky, soud I. stupně zjistil, že dlužník v návrhu na povolení oddlužení a v jeho přílohách označil za své věřitele CETELEM ČR, a.s., Provident Financial, s.r.o., Českou kancelář pojistitelů, Okresní soud v Plzni, Městský úřad v Nýřanech, Zdeňka Šindeláře, Plzeňské inkasní družstvo, Všeobecnou zdravotní pojišťovnu ČR a odvolatele a že se do insolvenčního řízení přihlásili věřitelé dlužníkem neuvedení, a to věřitelé Statutární město Plzeň (s pohledávkou ve výši 2.500 Kč) a DRY CLEANER LINE, s.r.o. (s pohledávkou ve výši 9.554 Kč). Soud I. stupně konstatoval, že dlužník nepochybně pochybil, když oba posledně zmiňované věřitele neuvedl ve svém návrhu, avšak s ohledem na bagatelní výši jejich pohledávek v porovnání s celkovou výší přihlášených (a na přezkumném jednání zjištěných) pohledávek (271.754,33 Kč) jde o pochybení, jež nemohlo sehrát podstatnou roli při posouzení splnění podmínek pro povolení oddlužení. Proto uzavřel, že nepoctivý záměr nelze dovozovat ani z toho, že dlužník neuvedl dva ze svých věřitelů.

Z obsahu spisu a z vyjádření dlužníka soud I. stupně shledal, že z nich nelze v současné době učinit odvolatelem nabízený závěr o tom, že dlužník neskýtá záruku, že bude v režimu oddlužení postupovat podle zákona a pokynů soudu a že při podání návrhu na povolení oddlužení byl motivován snahou o poškození věřitelů. Soud I. stupně vyšel z toho, že dlužníkův dřívější osobní život není pro posouzení podmínek pro vstup dlužníka do režimu oddlužení významný, a proto se jím dále nezabýval. Rozhodnou neshledal též ani okolnost, že dlužník byl v minulosti pravomocně potrestán pro trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí, neboť nešlo o trestný čin majetkové či hospodářské povahy, přičemž z tvrzení věřitele a ani ze spisu nelze dovozovat, že by potrestání dlužníka mohlo zavdávat pochybnosti o poctivosti jeho záměru.

Soud I. stupně tak dospěl k závěru, že dřívější chování dlužníka sice mohlo vykazovat rysy lehkomyslnosti, nicméně při zvážení všech pro věc podstatných skutečností shledal, že je namístě oddlužení dlužníka schválit, když v řízení nebylo ničím osvědčeno, že by dlužník podáním insolvenčního návrhu spojeného s návrhem na povolení oddlužení sledoval nepoctivý záměr nebo byl motivován snahou poškodit své věřitele. Ba právě naopak, průběh insolvenčního řízení nasvědčuje spíše tomu, že se dlužník snaží následky nezvládnutí své ekonomické situace napravit a že veškerých svých možností využívá k úhradě závazků. Proto soud I. stupně neshledal námitky odvolatele opodstatněnými.

Pokud šlo o formu oddlužení zpeněžením majetkové podstaty, konstatoval soud I. stupně, že o ní rozhodla schůze věřitelů, resp. odvolatel, přičemž okolnost, že pohledávky nezajištěných věřitelů nebudou při zvolené formě oddlužení uspokojeny ani v zákonem stanoveném minimu 30 % jejich hodnoty, nelze hodnotit jako překážku bránící schválení oddlužení, neboť dlužník nabízel svým věřitelům při oddlužení formou plnění splátkového kalendáře plnění převyšujícím 60 % hodnoty jejich nezajištěných pohledávek. Bylo na posouzení schůze věřitelů zvážit, který ze způsobů oddlužení je pro věřitele výhodnější.

Proti usnesení o schválení oddlužení se odvolatel včas odvolal a požadoval, aby je odvolací soud zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení, neboť s ním nesouhlasil. Zopakoval své přesvědčení o tom, že existují závažné důvody, pro něž nemělo být oddlužení dlužníka povoleno, že osoba dlužníka neskýtá dostatečnou záruku, že bude v oddlužení postupovat podle zákona a pokynů soudu, a že dlužník svým návrhem sledoval nepoctivý záměr. Opakovaně připomněl lehkomyslný přístup dlužníka k životu a jeho dřívější pravomocné odsouzení pro trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí se závěrem, že i tento trestný čin by měl být zařazen do § 395 odst. 3 IZ. Uvedl, že dlužník nikdy nepřistoupil na dohodu o splátkovém kalendáři, že věřitelům neplatil jejich pohledávky a do února 2012 nikde nepracoval. Pokračoval, že dlužník neuvedl všechny své splatné závazky, přičemž jejich bagatelní výše by neměla hrát roli, že návrh na povolení oddlužení je účelový a že mělo být zjišťováno i to, zda dlužník nemá nějaké prostředky na účtech v zahraničí, kde dříve pracoval. Tvrdil, že na schůzi věřitelů měl v úmyslu-a tak také hlasoval- aby volbou zpeněžení majetkové podstaty bylo rozhodnuto o řešení úpadku dlužníka konkursem , a nikoliv oddlužením, jež naopak požadoval zamítnout, neboť v případě konkursu by byl věřitel schopen buď přihlášené pohledávky uhradit ze srážek z příjmu v průběhu konkursu zcela, či tyto uspokojit po skončení konkursu v průběhu exekučního řízení . Měl za to, že dlužník je schopen ze svého výdělku zcela uspokojit své závazky, avšak jen z důvodu jeho liknavosti se tak nestane. Z toho, že celá řada minulých problémů dlužníka včetně jeho odsouzení vznikla tím, že si nepřebíral poštovní zásilky, odvolatel dovozoval, že se dlužník ze svých chyb nepoučil. Soudu I. stupně vytýkal, že se podrobněji nezabýval poctivostí záměru dlužníka, když nezkoumal jeho jednání směřující k poškozování věřitelů a zatajování informací, a že toto vše nezkoumal ve svém souhrnu. Opakovaně poukazoval na to, že byl připraven se s dlužníkem dohodnout na splácení jeho dluhu, o což dlužník nejevil zájem a na podzim 2010 odešel pracovat do zahraničí a z výdělku tam získaného neposkytl ničeho na umoření svých dluhů. Dle odvolatele je tedy otázkou, zda dlužník odjel do zahraničí skutečně za účelem získání finančních prostředků. Závěrem shrnul, že zvolený způsob oddlužení neodpovídá jeho úmyslu, neboť nechtěl hlasovat pro oddlužení dlužníka zpeněžením majetkové podstaty, ale jen pro jeho konkurs.

Vrchní soud v Praze přezkoumal usnesení Krajského soudu v Plzni v napadeném rozsahu i řízení jemu předcházející podle § 212 a 212a o.s.ř. a dospěl k závěru, že odvolání důvodné není. Odvolací soud se zcela ztotožňuje s napadeným usnesením, v němž Krajský soudu v Plzni přesvědčivým způsobem vše podstatné vysvětlil, proto na argumentaci tam obsaženou odkazuje, nicméně nad rámec toho ještě k jednotlivým odvolacím námitkám uvádí následující:

Ničím nedoložené přesvědčení odvolatele o tom, že existují závažné důvody, pro něž nemělo být oddlužení dlužníka povoleno, že osoba dlužníka neskýtá dostatečnou záruku, že bude v oddlužení postupovat podle zákona a pokynů soudu, a že dlužník svým návrhem sledoval nepoctivý záměr, nemá v obsahu spisu potřebnou oporu. Třeba zdůraznit, že je to-v obecné rovině-právě lehkomyslný přístup dlužníků-spotřebitelů v jejich dosavadním životě, jenž je přivede do úpadku, který se pak snaží řešit insolvenčním návrhem spojeným s návrhem na povolení oddlužení. Proto jen paušální poukazování odvolatele na údajný dřívější lehkomyslný přístup dlužníka k životu před zahájením insolvenčního řízení nemůže být důvodem pro zamítnutí návrhu na povolení oddlužení, stejně jako skutečnost, že dlužník byl v posledních 5 letech před zahájením insolvenčního řízení odsouzen pro trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí, když tento trestný čin není překážkou pro povolení oddlužení (srov. § 393 odst. 3 písm. b/ IZ). Dle názoru odvolacího soudu nebrání oddlužení ani to, že před zahájením insolvenčního řízení dlužník do února 2012 nikde nepracoval nebo byl umístěn na protialkoholní záchytné stanici. Důvodem pro zamítnutí návrhu na povolení oddlužení nemůže být ani to, že před zahájením insolvenčního řízení nepřistoupil dlužník na dohodu o splátkovém kalendáři, jak odvolatel požadoval.

Pokud jde o dva věřitele, jež dlužník v seznamu svých závazků (A-3) neuvedl, zjistil odvolací soud, že šlo o Statutární město Plzeň (P1) s vykonatelnou pohledávkou ve výši 2.500 Kč mající svůj původ v rozhodnutí Úřadu městského obvodu Plzeň 1, odboru majetku správních činností ze dne 29.12.2011, č.j. UMO1/25775/11 (šlo o pokutu ve výši 1.500 Kč a náklady správního řízení ve výši 1.000 Kč) a o DRY CLEANER LINE, s.r.o. (P2) s vykonatelnou pohledávkou ve výši 9.554 Kč z titulu smlouvy o přepravě ze dne 7.2.2008 (šlo o dlužníkovu jízdu načerno v prostředku městské hromadné dopravy, tedy opět o pohledávku z titulu pokuty v původní výši 1.000 Kč a přepravného ve výši 12 Kč) přiznané následně platebním rozkazem Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 18.2.2009, sp. zn. 12 EC 174/2009. Odvolací soud se zcela ztotožňuje se závěrem soudu I. stupně, že bagatelní výše pohledávek obou dlužníkem neuvedených věřitelů neměla žádný vliv na závěr o přípustnosti jeho oddlužení za situace, kdy z dlužníkem uvedených 9 věřitelů se do insolvenčního řízení přihlásilo věřitelů jen 5, resp. 7 včetně zmiňovaných 2 věřitelů dlužníkem neuvedených. K tomu odvolací soud dodává, že pohledávky obou věřitelů, na něž odvolatel poukazoval, mají svůj původ v mimosmluvních sankcích postihujících majetek dlužníka (tj. v pokutách), jež se v insolvenčním řízení neuspokojují žádným ze způsobů řešení úpadku (§ 170 písm. d/

IZ). Proto neuvedení těchto věřitelů dlužníkem nelze hodnotit jako okolnost, z níž by bylo lze dovozovat nepoctivý záměr dlužníka.

K požadavku odvolatele, že v insolvenčním řízení mělo být zjišťováno i to, zda dlužník nemá nějaké prostředky na účtech v zahraničí, kde dříve pracoval, odvolací soud konstatuje, že insolvenční soud zásadně neprovádí jiné důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, než byly účastníky navrhovány (srov. § 120 odst. 2 o.s.ř.), ani není orgánem činným v trestním řízení. Jinými slovy řečeno, dokud odvolatel nepředloží důkazy o tom, že takovými prostředky dlužník v zahraničí disponuje, nelze z takových ničím nepodložených tvrzení vycházet.

Z protokolu o schůzi věřitelů ze dne 24.10.2012 (B-5) odvolací soud zjistil, že na ní odvolatel jako jediný z přítomných věřitelů hlasoval pro oddlužení zpeněžením majetkové podstaty a že k takové protokolaci žádné námitky nevznesl. Odvolací soud proto neuvěřil nynějšímu tvrzení odvolatele o tom, že snad hlasoval jinak, a to proti oddlužení a pro řešení dlužníkova úpadku konkursem. Dlužno dodat, že na pořadu schůze věřitelů bylo hlasování toliko o způsobu (o formě) oddlužení, tedy rozhodnutí o tom, zda bude schváleno oddlužení plněním splátkového kalendáře nebo zpeněžením majetkové podstaty, a nikoliv hlasování o způsobu řešení dlužníkova úpadku, jak se odvolatel nesprávně domníval, neboť o tom již bylo rozhodnuto usnesením ze dne 6.8.2012 (A-11), jímž bylo dlužníkovi povoleno oddlužení. Proto omyl odvolatele o tom, o čem vlastně hlasoval, je bez vlivu na správnost napadeného usnesení a jde toliko k jeho tíži, jakož i k tíži ostatních věřitelů, kteří rezignovali na svoji účast na schůzi věřitelů.

Pokud jde o představu odvolatele o tom, že konkurs je pro věřitele výhodnějším řešením dlužníkova úpadku než oddlužení plněním splátkového kalendáře, jak dlužník navrhoval, odvolací soud ji nesdílí. Je tomu tak především proto, že v dané věci by věřitelé na své nezajištěné pohledávky obdrželi podle návrhu dlužníka při oddlužení plněním splátkového kalendáře cca 60 % jejich hodnoty a v případě oddlužení zpeněžením majetkové podstaty, jak to odvolatel svým hlasováním prosadil ke škodě své, jakož i ostatních věřitelů, a stejně tak i v případě konkursu, věřitelé nedostanou patrně ničeho, když očekávaný výtěžek zpeněžení majetkové podstaty ve výši cca 20.000 Kč nebude postačovat ani na úhradu minimální odměny správce, jež činí 45.000 Kč bez DPH. Schválením oddlužení plněním splátkového kalendáře by věřitelé získali alespoň něco na své pohledávky, přičemž pokud by v jeho průběhu (v příštích 5 letech) vyšly najevo některé okolnosti uvedené v § 418 IZ (zejména tím, že by dlužník neplnil některé ze svých povinností uvedených v § 412 IZ), jak odvolatel prorokoval, bylo by schválené oddlužení zrušeno a úpadek dlužníka by pak byl definitivně řešen konkursem. Odvolatel se mýlí též v předpokladu, že při konkursu budou všechny pohledávky zcela uhrazeny, neboť konkurs by měl trvat tak dlouho, než se tak-v důsledku probíhajících srážek z dlužníkovy mzdy-stane. K tomu je třeba dodat, že jakmile bude majetková podstata zpeněžena, bude předložena konečná zpráva, po jejím schválení bude proveden rozvrh výtěžku zpeněžení (čímž dojde k zastavení srážek ze mzdy dlužníka) a konkurs bude následně zrušen. Jinými slovy řečeno, insolvenční řízení není exekuční řízení a rozhodně nepotrvá tak dlouho, dokud nebude pohledávka odvolatele zcela zapravena. Oddlužení zpeněžením majetkové podstaty, o čemž odvolatel rozhodl na schůzi věřitelů, proto bylo pro věřitele dlužníka tím nejméně vhodným řešením.

K ostatním spekulacím odvolatele o tom, že dlužník je schopen ze svého výdělku zcela uspokojit své závazky, avšak jen z důvodu jeho liknavosti se tak nestane, a že celou řadu svých problémů si dlužník zapříčinil tím, když si nepřebíral poštovní zásilky, odvolací soud konstatuje, že nejsou s to zpochybnit správnost napadeného usnesení. Odvolací soud neshledal důvodnou ani výtku odvolatele na adresu soudu I. stupně, že se podrobněji nezabýval poctivostí záměru dlužníka, když nezkoumal jeho blíže neurčené jednání směřující k poškozování věřitelů a zatajování blíže nespecifikovaných informací, a že toto vše nezkoumal ve svém souhrnu. Tvrzení odvolatele o tom, že byl připraven se s dlužníkem dohodnout na splácení jeho dluhu, o což dlužník nejevil zájem, na podzim 2010 odešel pracovat do zahraničí a z výdělku tam získaného nic neposkytl na umoření svých dluhů, jsou pro posouzení nepřípustnosti oddlužení rovněž nerozhodná.

Na základě svých zjištění a veden shora uvedenými úvahami dospěl odvolací soud ve shodě se soudem I. stupně k závěru, že v průběhu insolvenčního řízení nevyšly najevo žádné skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly zamítnutí návrhu na povolení oddlužení. Protože ani odvolací soud neshledal důvody pro vydání rozhodnutí podle § 405 IZ, postupoval podle § 219 o.s.ř. a usnesení soudu I. stupně v napadeném rozsahu, tj. v bodech I., IV. výroku, jako ve výroku věcně správné potvrdil.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Plzni dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 18. února 2013

JUDr. Ing. Jaroslav Zelenka, Ph.D., v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová