1 VSPH 2214/2015-B-14
MSPH 76 INS 20921/2015 1 VSPH 2214/2015-B-14

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Kučery a soudců JUDr. Jiřího Goldsteina a JUDr. Ladislava Derky v insolvenčním řízení dlužníků: a) Miroslav Boška, nar. 17. února 1946, b) Květuše Bošková, nar. 15. prosince 1944, oba bytem Praha 8, U Slovanky 268/7, zast. Mgr. Ing. Janem Šelderou, advokátem se sídlem Praha 8, Thámova 402/4, o odvolání dlužníků proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 76 INS 20921/2015-B-9 ze dne 26. října 2015,

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 76 INS 20921/2015-

B-9 ze dne 26. října 2015 se v bodech I. a II. výroku z r u š u j e a věc se v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze nadepsaným usnesením v bodě I. výroku neschválil oddlužení dlužníků, manželů Miroslava Bošky a Květuše Boškové (dále jen dlužníci ), na jejich majetek prohlásil konkurs (bod II. výroku) s tím, že účinky spojené s prohlášením konkursu nastávají okamžikem zveřejnění usnesení v insolvenčním rejstříku (bod III. výroku).

V odůvodnění usnesení soud zejména uvedl, že dne 17.8.2015 podali dlužníci insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení plněním splátkového kalendáře. Usnesením ze dne 28.8.2015 (A-8) soud zjistil úpadek dlužníků a povolil jeho řešení oddlužením.

Do řízení se přihlásilo 21 nezajištěných věřitelů s pohledávkami v celkové výši 2.711.178,-Kč. Na schůzi věřitelů se dostavili jen věřitelé č. 11 a č. 12, kteří nesouhlasili s řešením úpadku oddlužením, protože měli za dlužníkem pohledávky z podnikání, a dále z důvodu nepoctivého záměru dlužníků s ohledem na to, že pohledávky věřitelů č. 11 a č. 12 nebyly uvedeny v seznamu závazků. Ze zprávy insolvenčního správce ze dne 12.10.2015 plynulo, že dlužník měl závazky z podnikání vůči 10 věřitelům, což představovalo 58,27% z celkového objemu přihlášených pohledávek. Správce přesto navrhoval řešení úpadku oddlužením a nepoctivý záměr v jednání dlužníků neshledal.

Soud dospěl k závěru, že v průběhu insolvenčního řízení vyšly najevo skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly odmítnutí či zamítnutí návrhu na povolení oddlužení, zejména byla zjištěna rozhodná skutečnost, že věřitelé č. 1, 11 a 12, vůči kterým měl dlužník závazky z podnikání, nesouhlasili s řešením úpadku oddlužením. Pro rozhodnutí podle soudu postačovala tato okolnost daná zákonem, a proto soud podle § 389 odst. 2 písm. a) IZ dovodil, že nebyla dána subjektivní přípustnost oddlužení dlužníka s ohledem na dluhy z podnikání.

Proti tomuto usnesení se dlužníci včas odvolali a namítali, že pohledávky č. 11 a č. 12 nebyly po právu, protože nedošlo k uzavření smlouvy, na základě které mělo být plněno. Dlužník, přestože neuznával pohledávky věřitelů č. 11 a č. 12, vstoupil v jednání se všemi věřiteli, kteří nesouhlasili s navrženým řešením oddlužením. Ze shora uvedených důvodů ve své podstatě navrhovali, aby odvolací soud napadené usnesení změnil a povolil řešení úpadku oddlužením.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl přitom k následujícím zjištěním a závěrům:

Podle § 389 odst. 1 IZ dlužník může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením, jde-li o

a) právnickou osobu, která podle zákona není považována za podnikatele a současně nemá dluhy z podnikání, nebo

b) fyzickou osobu, která nemá dluhy z podnikání.

Dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže

a) s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo

b) jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1 písm. c) nebo d), anebo

c) jde o pohledávku zajištěného věřitele (odst. 2).

Podle § 395 odst. 1 IZ insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat,

a) že jím je sledován nepoctivý záměr, nebo

b) že hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, bude nižší než 30 % jejich pohledávek, ledaže tito věřitelé s nižším plněním souhlasí.

Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.9.2010, sp. zn. KSBR 31 INS 156/2008, 29 NSČR 6/2008 (publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem R 61/2011) insolvenční zákon zásadně nevylučuje vydání rozhodnutí insolvenčního soudu o schválení oddlužení před zjištěním těchto pohledávek. U přihlášených pohledávek, jež v době, kdy soud rozhoduje o schválení oddlužení, ještě nejsou přezkoumány (např. proto, že se u nich odstraňují vady přihlášek), je základním východiskem pro závěr, zda k nim v dané fázi řízení má být přihlédnuto a zda předpoklady pro schválení oddlužení mají být v dotčeném ohledu dále šetřeny, postoj, který dlužník k těmto pohledávkám zaujal v seznamu svých závazků.

Z obsahu spisu plyne, že dne 17.8.2015 byl soudu I. stupně doručen insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení plněním splátkového kalendáře.

Z obsahu protokolu o přezkumném jednání ze dne 26.10.2015 plyne, že oba dlužníci popřeli pohledávky č. 11 a č. 12 pro pravost, protože dle jejich názoru pohledávky nevznikly a je o nich veden soudní spor.

Soud I. stupně založil napadené usnesení ve své podstatě jen na tom, že s navrženým oddlužením nesouhlasili dva věřitelé s pohledávkami z podnikání, aniž bral v potaz, že tyto pohledávky byly dlužníky na přezkumném jednání popřeny. Nezaujal tedy ve vztahu k těmto pohledávkám ani předběžný postoj ohledně jejich existence tak, aby mohl posoudit, zda negativní stanovisko těchto věřitelů vůbec může být relevantní pro otázku určení způsobu řešení úpadku, respektive pro otázku určení existence legitimace dlužníků k podání návrhu na povolení oddlužení.

Odvolací soud je na rozdíl od výše zmíněného stanoviska soudu I. stupně, na němž ve své podstatě napadené usnesení stojí, toho názoru, že pokud rozhodování o způsobu řešení dlužníkova úpadku závisí na záporném stanovisku věřitelů s pohledávkami z podnikání, které byly při přezkumném jednání popřeny, musí se soud důvodností popření zabývat a teprve v situaci, kdy s ohledem na důkazní situaci plynoucí z obsahu spisu dovodí (a v odůvodnění rozhodnutí vysvětlí, co ho k tomuto závěru vedlo), že popření neobstojí, může nesouhlasu takového věřitele přiznat relevanci, zamítnout návrh na povolení oddlužení, popřípadě je neschválit, a rozhodnout, že úpadek bude řešen konkursem.

Na základě shora uvedené argumentace pokládá odvolací soud napadené usnesení za předčasné, neboť při existenci popěrného úkonu dlužníků nemohly být pohledávky věřitelů č. 11 a č. 12 postaveny zatím v potřebném rozsahu najisto tak, aby mohli právě tito věřitelé svými hlasy rozhodnout o způsobu řešení úpadku dlužníků, pokud k nim soud I. stupně zároveň nevyjádřil ani předběžné stanovisko (ve smyslu R 61/2011), a proto je podle § 219a odst. 1 písm. a) o.s.ř zrušil a věc podle § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř. vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

P o u č e n í: Proti tomuto rozhodnutí l z e podat dovolání ve lhůtě 2 měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu prvního stupně, jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze 7. prosince 2015

JUDr. František K u č e r a , v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Jana Berná