1 VSPH 2156/2013-A-29
KSPH 42 INS 29080/2013 1 VSPH 2156/2013-A-29

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Kučery a soudců JUDr. Ivy Novotné a JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. v insolvenční věci dlužníka: Václav anonymizovano , anonymizovano , bytem Vltavská 1048, Oleško, o návrhu JUDr. Vladimíra Plášila, Exekutorský úřad Praha 7, Tusarova 25, 170 00 Praha 7, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2013, č.j. KSPH 42 INS 29080/2013-A-11,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2013, č.j. KSPH 42 INS 29080/2013-A-11, se m ě n í tak, že se zamítá návrh na nařízení předběžného opatření, kterým se omezuje účinek spojený se zahájením insolvenčního řízení v § 109 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona, a to tak, že soudnímu exekutorovi JUDr. Vladimíru Plášilovi, Exekutorský úřad Praha 7 se umožňuje provést již nařízenou exekuci dražbou nemovitosti vedenou pod sp. zn. 063 EX 859/05 s omezením, aby výtěžek dosažený zpeněžením byl po dobu probíhajícího insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 42 INS 29080/2013 k dispozici v tomto řízení.

Odůvodnění:

Napadeným usnesením ze dne 11. listopadu 2013 Krajský soud v Praze jako soud insolvenční s odkazem na § 82 insolvenčního zákona č. 182/2006 Sb. (dále též IZ) nařídil předběžné opatření, kterým omezil účinek spojený se zahájením insolvenčního řízení stanovený v § 109 odst. 1 písm. c) IZ, a to tak, že soudnímu exekutorovi JUDr. Vladimíru Plášilovi umožnil provést již nařízenou exekuci dražbou nemovitosti vedenou pod sp. zn. 063 EX 859/05 s omezením, aby výtěžek dosažený zpeněžením byl po dobu probíhajícího daného insolvenčního řízení k dispozici v tomto řízení. Zároveň soudnímu exekutorovi JUDr. Vladimíru Plášilovi uložil uhradit soudní poplatek z návrhu na nařízení předběžného opatření.

V odůvodnění svého rozhodnutí Krajský soud v Praze zejména uvedl, že dne 17. října 2013 byl dlužníkem podán insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení, a to zpeněžením majetkové podstaty. Protože k návrhu nebyly předloženy zákonem požadované listiny, byl dlužník usnesením ze dne 30. října 2013, č.j. KSPH 42 INS 29080/2013-A-9, vyzván k tomu, aby doplnil seznamy majetku a závazků, doklady prokazující existenci jeho závazku vůči akciové společnosti CASPER CONSULTING a znalecký posudek k ocenění nemovitosti, jíž je vlastníkem.

Dříve než dlužník svůj návrh doplnil a než o něm bylo rozhodnuto, navrhl soudní exekutor JUDr. Vladimír Plášil (podáním došlým soudu dne 8. listopadu 2013) vydání předběžného opatření výše uvedeného znění s odůvodněním, že je pověřen vedením exekuce vůči dlužníku již od roku 2005, leč dosud se mu nepodařilo zpeněžit majetek nacházející se ve vlastnictví dlužníka, neboť ten od počátku exekučního řízení využívá všech opravných prostředků, jež mu občanský soudní řád (dále též OSŘ) dává, k tomu, aby oddálil prodej svého majetku. Dále uvedl, že závazek, k jehož vymožení je exekutor pověřen, činí ke dni podání tohoto návrhu 12.954.050,-Kč a pochází výlučně z podnikatelské činnosti. Insolvenčním návrhem je tak dle jeho názoru jednoznačně sledován nepoctivý záměr. Exekutor svá tvrzení doložil rozhodnutími vydanými v předmětném exekučním řízení od roku 2005 do současnosti. Z jeho tvrzení a jím doložených listin je zřejmé, že exekuční řízení trvá již 8 let a dlužník se svými opravnými prostředky proti uvedené exekuci neuspěl a všechny byly postupně odmítnuty, resp. zamítnuty.

Krajský soud v Praze vysvětlil, že o návrhu na předběžné opatření musí rozhodnout dle § 75c odst. 2 OSŘ nejpozději ve lhůtě 7 dnů od dne jeho podání a jelikož v dané věci musí vycházet pouze ze skutkových tvrzení dlužníka a následně ze skutkových tvrzení navrhovatele předběžného opatření, zaměřil se soud na dlužníkem označené věřitele, kteří jsou dva. Akciová společnost CASPER CONSULTING má vůči dlužníku pohledávku v jím uváděné výši 11.033.181,74 Kč a Advokátní kancelář Brož&Sokol&Novák pohledávku ve výši 36.096,-Kč. Více věřitelů dlužník ve svém návrhu neuvedl. Pohledávky těchto věřitelů dlužník řádně nedoložil. Z dokladů předložených navrhujícím exekutorem měl soud za prokázané, že existuje pohledávka vůči akciové společnosti CASPER CONSULTING, která je již více než osm let předmětem exekučního řízení vedeného JUDr. Vladimírem Plášilem, avšak dosud nebylo v exekuci ničeho vymoženo. Důvodem jsou procesní kroky dlužníka, kterými je konečný prodej jeho nemovitosti oddalován. Posledním z těchto kroků bylo podání insolvenčního návrhu poté, co byla nařízena dražební vyhláška k prodeji nemovitosti ve vlastnictví dlužníka, resp. v režimu společného jmění manželů anonymizovano ze dne 27. září 2013 č.j. 063 EX 859/05-225, která byla nařízena na den 21. října 2013 v 9:00 hod. V důsledku zahájení insolvenčního řízení byla dražba odročena na neurčito.

Krajský soud tak ze skutkových tvrzení uvedených dlužníkem v insolvenčním návrhu, a dále ze skutkových tvrzení uvedených v návrhu na vydání předběžného opatření dospěl k závěru, že jsou zde pochybnosti o poctivém záměru dlužníka, když tento čtyři dny před konáním dražby nemovitosti podal insolvenční návrh poté, co veškeré jeho předešlé kroky proti uvedené exekuci byly bezúspěšné, a zároveň měl za to, že jsou zde dány důvody hodné zvláštního zřetele, aby omezil některý z účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení uvedených v § 109 odst. 1 písm. b) a c) IZ, neodporuje-li to společnému zájmu věřitelů, a to zejména s ohledem na věřitele vedoucího proti dlužníku osm let bezúspěšně exekuci.

Nadto měl soud pochybnosti o mnohosti věřitelů dlužníka, když k datu rozhodnutí se do insolvenčního řízení žádný věřitel nepřihlásil, a měl důvod domnívat se, že podáním insolvenčního návrhu se dlužník snažil oddálit prodej svého majetku, jak to činí již několik let v rámci exekučního řízení. Insolvenční řízení přitom nelze vnímat jako institut poskytující dlužníku absolutní ochranu před oprávněnými nároky jeho věřitelů.

Dlužník se proti usnesení ze dne 11. listopadu 2013 včas odvolal a zejména namítal, že délka a stav exekučního řízení nemohou odporovat zájmu oprávněného

CASPER CONSULTING, a.s., jelikož ten sám vstoupil do postavení věřitele tím, že předmětnou pohledávku měl koupit. Dlužník nesouhlasil s hodnocením exekučního řízení insolvenčním soudem vyznívajícím v dlužníkův neprospěch, neboť doposud žádný ze soudů ani exekutor nebrali v potaz neoprávněné podnikání předchůdce oprávněného CASPER CONSULTING, a.s., jímž byla společnost APSTON CAPITAL LTD., která pohledávku nabyla a postoupila neplatně. Dalším důvodem, pro který se dlužník brání exekuci, je předem naplánovaný a promyšlený prodej majetku za nízkou cenu, kdy je budoucí vlastník předem znám. Pro dražbu je připraven znalecký posudek vycházející ze zhruba třetinové ceny oproti posudku zpracovaného z podnětu dlužníka. Dále tvrdil, že dalším věřitelem je sám exekutor JUDr. Vladimír Plášil se svým příkazem k úhradě nákladů exekuce ve výši 327.856,-Kč. Ze shora uvedených důvodů dlužník navrhoval, aby odvolací soud napadené usnesení změnil a návrh na vydání předběžného opatření zamítl.

V doplnění odvolání ze dne 25. listopadu 2013 dlužník namítal, že si nebyl vědom ničeho, co by mohlo naplnit představy exekutora o snaze dlužníka sabotovat exekuční řízení či sledovat nepoctivý záměr, že exekutor svá tvrzení důkazně nepodložil, že dlužník řádně spolupracuje s insolvenčním soudem a že nebyly dány důvody hodné zvláštního zřetele pro vyhovění návrhu na omezení účinků uvedených v § 109 odst. 1 písm. b) a c) IZ. Exekutor nemůže předvídat průběh insolvenčního řízení ani to, zda by byl zvolen jiný způsob zpeněžení majetku dlužníka než dražba, která by mohla být pro věřitele výhodnější. Možnost volby zpeněžení majetku je zásadním právem věřitelů.

Dlužník namítal, že odměna exekutora za provedení dražby může být několikanásobně vyšší než odměna insolvenčního správce a že existují rozdíly mezi právy insolvenčních věřitelů a právy v exekučním řízení, namítal rozdíly v přihlašování pohledávek, způsoby zpeněžení majetkové podstaty, výši odměny za provedení zpeněžení.

Odkazy exekutora na judikatorní závěry Vrchního soudu v Olomouci č.j. 3 VSOL 355/2013-19 ze dne 19. června 2013 a na závěry Krajského soudu v Plzni č.j. KSPL 52 INS 30277/2013-A-10 ze dne 1. listopadu 2013 nedopadají dle dlužníka na jeho situaci. Dlužník měl za to, že neexistují žádné důvody hodné zvláštního zřetele pro omezení účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení.

Vrchní soud v Praze přezkoumal usnesení v napadeném rozsahu i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Podle § 82 odst. 1 IZ předběžné opatření v insolvenčním řízení může insolvenční soud nařídit i bez návrhu, nestanoví-li zákon jinak. Navrhovatel předběžného opatření, které by insolvenční soud mohl nařídit i bez návrhu, není povinen složit jistotu. Povinnost složit jistotu jako navrhovatel předběžného opatření nemá dlužník.

Podle § 82 odst. 2 IZ předběžným opatřením může insolvenční soud v době do rozhodnutí o insolvenčním návrhu také a) ustanovit předběžného správce, b) omezit z důvodů hodných zvláštního zřetele způsobem stanoveným v předběžném opatření některý z účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení uvedených v § 109 odst. 1 písm. b) a c), neodporuje-li to společnému zájmu věřitelů, nebo c) uložit insolvenčnímu navrhovateli, který není zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka vůči dlužníkovi nespočívá pouze v pracovněprávních nárocích, aby složil jistotu k zajištění náhrady škody nebo jiné újmy, která by dlužníku vznikla nedůvodným zahájením insolvenčního řízení opatřeními přijatými v jeho průběhu.

Podle § 109 odst. 1 písm. c) IZ ve znění do 31. prosince 2013 (v době vydání napadeného usnesení) jsou se zahájením insolvenčního řízení spojeny takové účinky, že výkon rozhodnutí či exekuci, která by postihovala majetek ve vlastnictví dlužníka, jakož i jiný majetek, který náleží do majetkové podstaty, lze nařídit nebo zahájit, nelze jej však provést; k úkonům a rozhodnutím, které tomu odporují, se nepřihlíží.

Předně je třeba uvést, že smyslem § 82 odst. 2 písm. b) IZ je eliminovat účinky vyvolané nepoctivými insolvenčními návrhy, tedy omezit účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení uvedené v § 109 odst. 1 písm. b) a písm. c) IZ. Účelem tohoto zákonného ustanovení je zabránit pokusům o zneužití insolvenčního řízení a účinků spojených s jeho zahájením k poškozování zájmu třetích osob nebo dlužníka. U dlužnických insolvenčních návrhů může jít zejména o záměr blokovat exekuční řízení insolvenčními návrhy, jež nejsou míněny vážně a jejichž jediným účelem je dosáhnout účinků zahájení insolvenčního řízení dle § 109 odst. 1 písm. c) IZ. Proto insolvenční zákon v § 82 odst. 2 písm. b) IZ upravuje možnost předběžným opatřením omezit z důvodů hodných zvláštního zřetele způsobem stanoveným v předběžném opatření některý z účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení uvedený mimo jiné v § 109 odst. 1 písm. c) IZ, neodporuje-li to společnému zájmu věřitelů.

Účelem insolvenčního řízení je řešení úpadku dlužníka některým ze způsobů stanovených insolvenčním zákonem a podle zásad insolvenčního zákona. S ohledem na zvláštní charakter insolvenčního řízení, jímž jsou zpravidla dotčena nejen práva a právní zájmy dlužníka a věřitelů jako účastníků řízení, ale též dalších osob, vyvolává zahájení insolvenčního řízení zvláštní účinky, mezi něž náleží i nemožnost provést nařízený výkon rozhodnutí či exekuci na majetek dlužníka, neboť insolvenční zákon upravuje postup při uspokojení všech přihlášených pohledávek dlužníkových věřitelů, a zachování individuální možnosti vymáhání práv jednotlivých věřitelů by kolidovalo s účelem insolvenčního řízení.

Ze shora uvedených zjištění dle názoru odvolacího soudu nevyplývá, že by dlužník opakovaným a účelovým zahajováním insolvenčních řízení (a jejich ukončováním v důsledku vlastního procesního zavinění) zneužíval zmíněného účinku zahájení insolvenčního řízení a dražbu vždy mařil. Dlužník totiž dosud podal jen dva insolvenční návrhy, a to u Krajského soudu v Praze. V pořadí první dne 17. října 2013, jímž zahájil řízení vedené pod sp.zn. KSPH 42 INS 29080/2013, v jehož rámci insolvenční soud vydal dne 11. listopadu 2013 napadené usnesení, a dále v pořadí druhý, doručený soudu dne 18. října 2013, přičemž toto další řízení bylo zastaveno z důvodu překážky litispendence usnesením ze dne 5. listopadu 2013, č.j. KSPH 42 INS 29150/2013-A-7. Dlužník tak způsobil toliko v jednom případě zastavení insolvenčního řízení, a to jen tím, že podal svůj návrh opakovaně, přičemž ani soud prvního stupně nepokládal tuto skutečnost za významnou a své rozhodnutí o nařízení předběžného opatření o ni neopíral.

Odlišně od stanoviska soudu prvního stupně je soud odvolací přesvědčen o tom, že stav exekučního řízení zásadně nemůže být důvodem pro vydání rozhodnutí, jímž soud dle § 82 IZ omezí účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení. Je tomu tak především proto, že insolvenční soudy nejsou povolány k tomu, aby přezkoumávaly postup exekutora a soudů rozhodujících v exekučním řízení či v řízení o výkon rozhodnutí a hodnotily správnost či účelnost jejich jednotlivých úkonů a rozhodnutí. Pokud tedy některý z účastníků vykonávacího řízení snad zneužívá svých práv, je věcí exekutora a exekučního soudu, aby posoudil zákonnost takových úkonů a s využitím prostředků daných mu zákonem k dispozici zjednal nápravu, nicméně takové tvrzení nemůže posloužit jako kvalifikovaný argument pro to, aby insolvenční řízení pozbylo své výlučnosti a některých ze svých základních atributů. Těmi se míní především posílení pozice věřitelů, kteří sami určují (§ 402 IZ), zda při řešení dlužníkova úpadku oddlužením se tak stane zpeněžením majetkové podstaty, nebo splátkovým kalendářem, tedy by zde musely být dány opravdu vážné důvody pro to, aby jejich rozhodování soud limitoval tím, že po zahájení řízení umožní zpeněžení dlužníkova majetku. Z toho důvodu ani skutečnost, že dlužník sám navrhuje oddlužení zpeněžením majetkové podstaty, nemusí hrát zásadní roli, neboť, z obecného hlediska na danou problematiku nahlíženo, dlužník není tím, kdo vybírá formu oddlužení. Nadto věřitelé, popřípadě insolvenční správce nutně vždy nemusí preferovat dražbu jakožto nejoptimálnější způsob zpeněžení dlužníkova majetku.

Pokud se zároveň vezme v úvahu, že odměna exekutora stanovená dle vyhlášky č. 330/2001 Sb. by měla být vyšší než u insolvenčního správce, pak odvolací soud vzhledem k již řečenému neshledává důvody hodné zvláštního zřetele, jimiž by bylo lze opodstatnit nařízení předběžného opatření, v pouhém časovém sledu událostí-v nařízení konání veřejné dražby (vyhláškou ze dne 27. září 2013), v podání insolvenčního návrhu (17. října 2013) a v termínu konání veřejné dražby (21. října 2013)-a ani v tom, že dlužník sám navrhoval řešit svůj úpadek oddlužením zpeněžením své majetkové podstaty.

Insolvenční řízení má, mimo jiné, sloužit poctivým a zodpovědným dlužníkům, pokud prokáží, že jsou schopni dostát podmínkám oddlužení, k tomu, aby se, mimo jiné, vyhnuli exekuci, jež by jim jinak reálně hrozila. Takto na věc nahlíženo jde proti smyslu tohoto institutu dovolit po zahájení insolvenčního řízení prodej dlužníkova majetku v exekuci. Proto zákon umožňuje zamezit formou předběžného opatření účinkům spojeným se zahájením insolvenčního řízení jen z důvodů hodných zvláštního zřetele, čímž je v poměrech souzené věci míněno především to, že soud vydávající předběžné opatření má být z jemu známých skutkových okolností důvodně přesvědčen o tom, že dlužník insolvenčního řízení ke škodě oprávněného zneužívá, aniž by však zároveň nabízel čestné vyrovnání svých závazků vůči věřitelům v režimu oddlužení. Z toho, co vyšlo ke dni vydání napadeného rozhodnutí najevo, však takový závěr učiniti nelze.

Není přitom v této fázi řízení významné ani to, že dlužníkovy závazky mají mít svůj původ v podnikání, neboť dle nyní platného znění insolvenčního zákona (§ 389 odst. 2 IZ), jenž platí i pro toto řízení (viz článek II. zákona č. 294/2013 Sb.), tato skutečnost nutně nemusí oddlužení bránit. Aniž by tím ale chtěl nyní odvolací soud způsob řešení úpadku jakkoli předjímat, je třeba vzít rovněž v potaz, že soud I. stupně ani nevyčkal, zda dlužník doplní svůj návrh o přílohy ve lhůtě sedmi dnů stanovené mu v usnesení ze dne 30. října 2013, č.j. KSPH 42 INS 29080/2013-A-9, a že poté, kdy dlužník na tuto výzvu reagoval podáními došlými soudu 12. listopadu 2013 (A-13, A-15), mu již nic nebránilo v tom, aby o něm rozhodl bez zbytečného odkladu (§ 134 IZ), ať již odmítnutím, shledal-li by jeho doplnění nedostatečným, anebo mu vyhověl, tedy aby zjistil úpadek dlužníka a s takovým rozhodnutím spojil též rozhodnutí o způsobu jeho řešení (§ 148 odst. 3 IZ). Pokud by se tak stalo, pro nařízení předběžného opatření dle § 82 odst. 2 IZ by pak již zásadně nebyl dán žádný prostor a dlužníkův majetek by se ve veřejné dražbě (18. listopadu 2013) organizované navrhovatelem nezpeněžil, ale zpeněžoval by ho až insolvenční správce v insolvenčním řízení.

Pro výsledek odvolacího řízení je přitom irelevantní sdělení soudního exekutora JUDr. Vladimíra Plášila ze dne 29. listopadu 2013 (A-24) o zpeněžení dlužníkova majetku v dražbě konané dne 18. listopadu 2013, neboť při posuzování důvodnosti odvolání proti usnesení, jímž bylo nařízeno předběžné opatření, je rozhodující stav v době vyhlášení (vydání) usnesení soudu prvního stupně (§ 75c odst. 4 OSŘ).

Veden závěry vyslovenými shora proto odvolací soud napadené usnesení podle § 220 odst. 1 písm. a) OSŘ ve spojení s § 167 odst. 2 OSŘ změnil způsobem ve výroku uvedeným.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 21. ledna 2014

JUDr. František Kučera, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová