1 VSPH 2078/2013-B-17
KSCB 28 INS 3344/2013 1 VSPH 2078/2013-B-17

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Kučery a soudců JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a Mgr. Luboše Dörfla v insolvenční věci dlužnice: Anna anonymizovano , anonymizovano , bytem v Soběslavi, Kadlecova 306, o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. listopadu 2013, č.j. KSCB 28 INS 3344/2013-B-9,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. listopadu 2013, č.j. KSCB 28 INS 3344/2013-B-9, se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud insolvenční usnesením ze dne 12. listopadu 2013, č.j. KSCB 28 INS 3344/2013-B-9, v bodě I. výroku rozhodl o tom, že se neschvaluje řešení úpadku dlužnice oddlužením, povolené usnesením ze dne 9. května 2013, č.j. KSCB 28 INS 3344/2013-A-12, a v bodě II. výroku prohlásil na majetek dlužnice konkurs.

V odůvodnění svého usnesení insolvenční soud zejména uvedl, že usnesením ze dne 9. května 2013, č.j. KSCB 28 INS 3344/2013-A-12, zjistil úpadek dlužnice a současně k jejímu návrhu povolil řešení tohoto úpadku ve formě oddlužení. Soud vycházel z předpokladu, že dlužnice splňuje požadavky na řešení úpadku oddlužením. Z insolvenčního návrhu a návrhu na povolení oddlužení nebylo patrné, že dlužnice by byla podnikatelkou a měla i závazky pocházející z její podnikatelské činnosti. Dlužnice navíc výslovně dne 16. dubna 2013 uvedla, že žádný z jejích závazků nepochází z podnikatelské činnosti.

Následně však insolvenční správce ve své zprávě ze 4. července 2013 uvedl, že dlužnice má dle přihlášených pohledávek cca 37 % závazků pocházejících z její dřívější podnikatelské činnosti. Již předtím právní zástupce přihlášeného věřitele č. P1 soudu dne 10. května 2013 sdělil, že má vůči dlužnici nevykonatelnou pohledávku ve výši 266.372,63 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o spolupráci, kdy se jedná o typický vztah mezi podnikateli, tudíž o podnikatelský závazek dlužnice. Tento věřitel nesouhlasil s tím, aby bylo oddlužení schváleno. Nato dlužnice reagovala sdělením ze dne 13. května 2013, kde uvedla, že některé závazky má z podnikatelské činnosti a její dřívější prohlášení bylo neúmyslné, neboť byla rozrušena z vlastní finanční situace. Současně uvedla, že své závazky chce řádně splácet. Při přezkumném jednání konaném dne 16. července 2013, jehož se dlužnice z omluvitelných důvodů nezúčastnila (11. července porodila syna), však soud zjistil, že skutečně činí cca 37 % přihlášených a zjištěných pohledávek věřitelů pohledávky pocházející z dřívější podnikatelské činnosti dlužnice. Jedná se o zjištěné pohledávky věřitelů č. P1, P8, P15, P16 a P17. Žádný z věřitelů se přezkumného jednání a následné schůze věřitelů nezúčastnil.

Insolvenční soud vycházel z § 405 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen insolvenční zákon, též IZ), dle něhož insolvenční soud neschválí oddlužení, jestliže v průběhu insolvenčního řízení vyšly najevo skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly zamítnutí návrhu na povolení oddlužení, a dovodil, že takto je namístě postupovat i v případě skutečností odůvodňujících odmítnutí takového návrhu. Odkázal zároveň na závěry vyplývající z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sen.zn. 29 NSČR 20/2009, 29 NSČR 3/2009 a vysvětlil, že v posuzované věci jsou překážky bránící uplatnění institutu oddlužení. Závazky z dřívějšího podnikání dlužnice činí cca 37 % všech zjištěných závazků a věřitel č. P1, jehož zjištěná pohledávka činí 266.372,63 Kč (31,3 % všech zjištěných pohledávek), výslovně uvedl, že se schválením povoleného oddlužení nesouhlasí. Vedla jej k tomu i ta skutečnost, že dlužnice vědomě sdělila nepravdu při výpovědi u soudu s tím, aby jí soud oddlužení povolil, tedy dle jeho názoru sledovala nepoctivý záměr, což je dle § 395 odst. 1 písm. b) IZ důvod pro zamítnutí návrhu na povolení oddlužení. Za popsané situace, kdy výše všech závazků přihlášených věřitelů pocházejících z podnikání je většího rozsahu (320.385,-Kč), nezbylo soudu než oddlužení neschválit a současně stanovit způsob řešení úpadku dlužnice konkursem.

Proti tomuto usnesení se dlužnice včas odvolala a požadovala, aby jí odvolací soud umožnil řešit úpadek oddlužením. Vysvětlovala, že vlastní jen běžné vybavení domácnosti, které má minimální hodnotu a jeho prodejem nemůže být pokryta ani ta část jejích závazků, již by mohla uhradit oddlužením ve formě splátkového kalendáře. Poukazovala na to, že dle darovací smlouvy uzavřené s Terezou Mikšovou by mohla platit věřitelům 6.000,-Kč měsíčně, což by jí umožnilo řádně splácet závazky a v klidu vychovávat narozeného syna.

Vrchní soud v Praze, aniž nařizoval jednání, přezkoumal napadené usnesení i řízení jemu předcházející, a dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněno.

Krajský soud v Českých Budějovicích v napadeném usnesení s odkazem na příslušná ustanovení insolvenčního zákona i konstantní judikaturu přesvědčivě vyložil, proč v souzené věci nelze dlužnici vyhovět a schválit oddlužení, přičemž ani ve stadiu odvolacího řízení nevyšlo najevo nic, co by bylo způsobilé tento závěr kvalifikovaně zpochybnit.

Za daného stavu věci tedy nutno vycházet z toho, že v případě dlužnice více než třetina jejích závazků, jenž mají být v rámci insolvenčního řízení uspokojovány, představují dluhy vzešlé z podnikání dlužnice, přičemž věřitelé nedali najevo, že jsou srozuměni s tím, aby tyto jejich pohledávky byly procesu oddlužení podrobeny, ba právě naopak, věřitel, jehož pohledávka z podnikání dle dlužnicí nerozporovaného zjištění insolvenčního soudu činí 31,3 % všech zjištěných pohledávek, k dotazu odvolacího soudu potvrdil své stanovisko, na němž napadené usnesení ve své podstatě stojí, totiž že s oddlužením nesouhlasí a na prohlášeném konkursu trvá. Nelze proto dospět k jinému závěru, než že ve smyslu § 389 odst. 1 IZ dlužnice není osobou, jež by byla oprávněna domáhat se řešení svého úpadku oddlužením.

Jelikož shora uvedené skutečnosti vyšly najevo v průběhu řízení až poté, kdy bylo rozhodnuto o úpadku dlužnice a jeho řešení, insolvenční soud správně dříve povolené oddlužení neschválil a současně podle § 405 odst. 2 IZ rozhodl o řešení úpadku dlužnice konkursem. Z těchto důvodů odvolací soud napadené usnesení jako věcně správné podle § 219 o.s.ř. potvrdil.

Toliko pro úplnost pokládá odvolací soud za vhodné zmínit ustanovení druhého odstavce § 389 ve znění účinném od 1. ledna 2014, dle něhož dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže

a) s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo b) jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1 písm. c) nebo d), anebo c) jde o pohledávku zajištěného věřitele.

Poučení: Proti tomuto usnesení je dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.). Dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR, prostřednictvím Krajského soudu v Českých Budějovicích.

V Praze dne 11. prosince 2013

JUDr. František K u č e r a , v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová