1 VSPH 207/2010-A-63
MSPH 76 INS 1833/2010 1 VSPH 207/2010-A-63

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Kučery a soudců JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a Mgr. Luboše Dörfla v insolvenční věci dlužníka: Česko-italské jazykové gymnázium, s.r.o. se sídlem v Praze 9, Sadská 530, IČO: 64578917, o odvolání insolvenčních navrhovatelek-věřitelek: a) Mgr. Ivana Vilímková, bytem ve Velkých Přílepech, Noutonice 68, b) Mgr. Romana Černá, bytem v Rudné, Na Skalce 1208, obou zastoupených Mgr. et Mgr. Pavlem Bartošem, advokátem se sídlem v Berouně, Železná 33, proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 76 INS 1833/2010-A-5 ze dne 26. února 2010,

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 76 INS 1833/2010-A-5 ze dne 26. února 2010 se mění tak, že se insolvenční návrh věřitelek a) Mgr. Ivany Vilímkové a b) Mgr. Romany Černé n e o d m í t á .

Odůvodnění:

Městský soud v Praze usnesením č.j. MSPH 76 INS 1833/2010-A-5 ze dne 26. února 2010 v bodě I. výroku odmítl insolvenční návrh věřitelek Mgr. Ivany Vilímkové a Mgr. Romany Černé (dále jen navrhovatelky) a v bodě II. výroku rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Důvodem odmítnutí insolvenčního návrhu navrhovatelek bylo, že soud I. stupně shledal tento návrh vadným pro neurčité označení dlužníka a nedostatek v tvrzeních o úpadku dlužníka.

Proti tomuto usnesení se navrhovatelky včas odvolaly a namítaly, že soud postupoval formalisticky, aniž se zabýval obsahem návrhu. Zejména tvrdily, že není pochyb o tom, kdo je dlužníkem, když samotný soud dlužníka správně v záhlaví napadeného usnesení uvedl a dovozovaly, že neuvedení identifikačního čísla u dlužníka Česko-italské jazykové gymnázium, s.r.o. nelze považovat za tak závažný nedostatek, který by mohl vést k odmítnutí insolvenčního návrhu. Tvrzení rozhodná pro zjištění úpadku dlužníka dle navrhovatelek vyplývala z připojeného mzdového listu pro rok 2009, výplatních pásek za období září až listopad 2009, pracovních smluv, dokladů o skončení pracovního poměru a zápočtových listů, z nichž bylo prokázáno, že jim dlužník dluží mzdu za období září až listopad 2009.

Z toho dle navrhovatelek vyplývá, že dlužník má závazky po splatnosti a obsah jejich návrhu nelze vykládat jinak, než že směřuje k prohlášení úpadku dlužníka. Z výše uvedených důvodů navrhovaly, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil.

Odvolací soud přezkoumal napadené usnesení a v usnesení č.j.-A-10 ze dne 6. dubna 2010 dospěl k závěru, že odvolání navrhovatelek není důvodné. V odůvodnění usnesení odvolací soud poukázal na skutečnost, že z věty prvé insolvenčního návrhu ze dne 25. února 2010 plyne, že věřitelé podali insolvenční návrh na bývalého zaměstnavatele Ing. Jiřího Machotu a Mgr. Vlastu Kubátovou, v další větě je však jako dlužník uvedeno Česko-italské jazykové gymnázium, s.r.o., jejímž jednatelem je Ing. Machota a Mgr. Vlasta Kubátová, přičemž z pracovních smluv věřitelů plyne,

že zaměstnavatelem a subjektem povinným k výplatě mzdy je Česko-italské jazykové gymnázium, s.r.o. Prvá věta insolvenčního návrhu byla proto mylná a zavádějící, když je jako bývalý zaměstnavatel uveden Ing. Machota a Mgr. Kubátová, kteří byli pouze jednateli dlužníka. Odvolací soud dodal, že i kdyby v kontextu celého podání bylo lze vyložit je tak, že směřuje proti dlužníku-společnosti s ručením omezeným Česko-italské jazykové gymnázium, není možné přehlédnout absenci identifikačního čísla, ač dle § 103 odst. 1 IZ návrh toto označení právnické osoby obsahovat musí, a dovodil, že nedostatek v označení účastníka je bezpochyby vadou podání, a pokud insolvenční zákon odstranění vad postupem dle § 43 o.s.ř. zapovídá, odvolání nebylo důvodné.

Dovolací soud k dovolání věřitelek usnesením č.j. 29 NSČR 23/2010-A-18 ze dne 22. září 2011 usnesení odvolacího soudu ze dne 6. dubna 2010 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

V odůvodnění usnesení dovolací soud zejména uvedl, že z ustanovení § 128 odst. 1 insolvenčního zákona plyne, že důvodem k odmítnutí insolvenčního návrhu není pouhé zjištění, že insolvenční návrh neobsahuje všechny náležitosti nebo že je nesrozumitelný anebo neurčitý, nezbytným předpokladem pro vydání takového rozhodnutí je současný závěr, že pro tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení.

Napadené usnesení považoval za nesprávné již v tom, že závěr, že byl důvod odmítnout insolvenční návrh podle ustanovení § 128 odst. 1 insolvenčního zákona, založilo na pouhém konstatování faktu, že dlužník-právnická osoba nebyl označen identifikačním číslem; tím, zda absence uvedeného údaje bránila insolvenčnímu soudu v tom, aby pokračoval v insolvenčním řízení, se odvolací soud nezabýval. Z insolvenčního spisu se přitom zřetelně podává, že chybějící údaj o identifikačním číslu dlužníka insolvenčnímu soudu v dalším chodu insolvenčního řízení nijak nepřekážel.

Ze shora uvedených důvodů dovolací soud odvolacímu soudu uložil, aby se v další fázi řízení po zrušení napadeného usnesení zabýval tím, zda měl insolvenční soud i tak důvod insolvenční návrh věřitelů odmítnout z pohledu ostatních tvrzených vad v napadeném rozhodnutí zmíněných.

Vrchní soud v Praze opětovně přezkoumal napadené usnesení i řízení jemu předcházející a dospěl ve svém rozhodnutí č.j.-A-25 ze dne 10.11.2011 k témuž závěru, a sice že insolvenční návrh navrhovatelek vykazoval vady spočívající v nejasném označení dlužníka a neobsahoval povinná tvrzení, jež by byla způsobilá (doložena listinami) osvědčit dlužníkův úpadek, a protože pro takové nedostatky v řízení nelze pokračovat, postupoval soud I. stupně správně, když návrh dle § 128 odst. 1 insolvenčního zákona bez dalšího odmítl. Uvedl, že vady insolvenčního návrhu přitom mohly navrhovatelky odstranit, jen dokud soud I. stupně nevydal usnesení o odmítnutí návrhu podle § 128 insolvenčního zákona. I pokud jsou tedy v rámci odvolacího řízení činěny úkony k odstranění nedostatků insolvenčního návrhu, nemá to z hlediska posouzení věcné správnosti napadeného usnesení žádného významu. Z výše uvedených skutečností odvolací soud dovodil, že soud prvního stupně nepochybil, když vadný insolvenční návrh postupem podle § 128 odst. 1 insolvenčního zákona odmítl. Proto odvolací soud postupoval podle § 219 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) a napadené usnesení znovu jako věcně správné potvrdil.

Při svém rozhodnutí vycházel zejména z úvahy, že se zahájením insolvenčního řízení (§ 101 odst. 1 věta první insolvenčního zákona) se pojí účinky vymezené v § 109 až § 111 tohoto zákona, které mají závažný dopad do poměrů dlužníka i třetích osob. Připomněl, že v této souvislosti Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. KSBR 31 INS 1583/2008, 29 NSČR 7/2008-A ze dne 26.2.2009 (publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 91/2009) zdůraznil, že insolvenční návrh (podaný u věcně příslušného soudu, opatřený úředně ověřeným podpisem osoby, která jej podala, nebo jejím zaručeným elektronickým podpisem-§ 97 IZ) vyvolává účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení bez zřetele k tomu, že posléze vyjde najevo, že z hlediska obsahových nedostatků jde o návrh neprojednatelný. Riziko škody nebo jiné újmy, jež by mohla vzniknout dlužníku nebo třetím osobám zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu do doby odmítnutí neprojednatelného insolvenčního návrhu, pak snižuje úprava, která brání prodlužování řízení o vadném insolvenčním návrhu tím, že na jedné straně zbavuje insolvenční soud povinnosti odstraňovat vady insolvenčního návrhu, pro které nelze v insolvenčním řízení pokračovat, postupy podle § 43 o.s.ř., na druhé straně zavazuje soud k tomu, aby důsledky plynoucí z neprojednatelnosti insolvenčního návrhu vyvodil (aby insolvenční návrh odmítl) neprodleně, nejpozději však do 7 dnů poté, co byl insolvenční návrh podán (§ 128 odst. 1 insolvenčního zákona). Poukázal na to, že s ohledem na tyto okolnosti soudní praxe důsledně trvá na tom, aby insolvenční navrhovatel-lhostejno, zda je jím dlužník či věřitel-řádně splnil zákonem předepsanou povinnost skutkových tvrzení, jež jsou dle § 103 odst. 2 insolvenčního zákona povinnými obsahovými náležitostmi insolvenčního návrhu, tj. aby vylíčil rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek. Jde-li o návrh podaný věřitelem, musí tento navrhovatel navíc řádně vylíčit skutečnosti, ze kterých vyplývá jeho oprávnění podat návrh, tj. skutečnosti svědčící o tom, že má proti dlužníku splatnou pohledávku (§ 105 insolvenčního zákona). V doložení aktivní legitimace navrhujícího věřitele proto odvolací soud spatřoval primární předpoklad pro projednání dlužníkova úpadku (je průkazem navrhovatelova oprávnění požadovat, aby soud na podkladě jeho insolvenčního návrhu tvrzený úpadek dlužníka zjišťoval). Proto procesní povinnost tvrzení dle § 103 odst. 2 insolvenčního zákona nepovažoval za splněnou (nelze ji nahradit) tím, že insolvenční navrhovatel ohledně příslušných rozhodných skutečností odkáže na listinný důkaz, který připojí k insolvenčnímu návrhu jako přílohu.

Shrnul, že z věty prvé insolvenčního návrhu ze dne 25. února 2010 plyne, že navrhovatelky podaly insolvenční návrh na bývalého zaměstnavatele Ing. Jiřího Machotu a Mgr. Vlastu Kubátovou. V další větě je však jako dlužník uvedeno Česko-italské jazykové gymnázium, s.r.o., jejímž jednatelem je Ing. Machota a Mgr. Vlasta Kubátová. Z pracovních smluv věřitelů plyne, že zaměstnavatelem a subjektem povinným k výplatě mzdy je Česko-italské jazykové gymnázium, s.r.o. Setrval proto na svém závěru, že prvá věta insolvenčního návrhu je mylná a zavádějící, když je jako bývalý zaměstnavatel uveden Ing. Machota a Mgr. Kubátová, kteří jsou pouze jednateli dlužníka. Neurčitost podaného návrhu shledal proto odvolací soud jako důvod pro odmítnutí insolvenčního návrhu a doplnil, že kromě této vady v návrhu chybí i náležité skutkové vylíčení úpadku dlužníka, když důvodem pro podání insolvenčního návrhu byla dlužná mzda věřitelů-zaměstnanců dlužníka za měsíce září až listopad 2009 a dlužné odstupné, ale nebyla tvrzena platební neschopnost ani předlužení dlužníka. V posuzovaném případě tak sice byla tvrzena pluralita věřitelů se splatnými pohledávkami, avšak nebylo tvrzeno, že by dlužník nemohl své splatné závazky hradit pro svoji platební neschopnost či předlužení. Návrh proto nesplňoval náležitosti insolvenčního návrhu dle § 103 insolvenčního zákona.

Nejvyšší soud svým rozhodnutím č.j. 29 NSČR 64/2012-A-56 ze dne 31.10.2012 po opětovném dovolání navrhovatelek rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 10.11.2011 znovu zrušil a vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, neboť dospěl k závěru, že obsah insolvenčního návrhu nebránil insolvenčnímu soudu v tom, aby dlužníka identifikoval jako společnost s ručením omezeným ve vyhlášce, kterou se oznamuje zahájení insolvenčního řízení (ze dne 26. února 2010, č.j. MSPH 76 INS 1833/2010-A-2) i v usnesení, jímž odmítl insolvenční návrh a které dokonce (podle potvrzení o doručení prostřednictvím datové schránky ze dne 11. března 2010) doručil dlužníku-společnosti s ručením omezeným označenému (v potvrzení) jako adresátu. Uzavřel proto, že označení dlužníka bylo natolik srozumitelné, aby soudy obou stupňů neměly pochyb o tom, že insolvenční návrh směřuje proti dlužníku-společnosti s ručením omezeným. Dále vyslovil názor, že již ve svém usnesení ze dne 21.12.2011, sp. zn. 29 NSČR 14/2011, uveřejněném pod číslem 44/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud vysvětlil, že co do požadavku, že v insolvenčním návrhu musí být tvrzeny okolnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek (§ 103 odst. 2 insolvenčního zákona), musí údaje obsažené ve věřitelském insolvenčním návrhu vytvářet v konkrétní skutkové rovině takový obraz věci, z nějž by bylo lze logicky dovodit (kdyby byla tvrzení uvedená ve věřitelském insolvenčním návrhu shledána pravdivými) skutkový a právní závěr o tom, že dlužník je v úpadku. Takto dle názoru Nejvyššího soudu tvrzení insolvenčních navrhovatelek o dlužné mzdě za měsíce září 2009 založilo vyvratitelnou domněnku dlužníkovy platební neschopnosti ve smyslu § 3 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona ve spojení s ustanovením § 3 odst. 2 písm. b) insolvenčního zákona. Konstatoval, že pokud insolvenční návrh obsahuje konkrétní tvrzení, podle kterých mají insolvenční navrhovatel i další věřitel vůči dlužníku pohledávku, která je po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, jde v intencích § 103 odst. 2 insolvenčního zákona o tvrzení způsobilé vést k závěru, že jsou splněny podmínky uvedené v § 3 odst. 1 písm. a) a b) insolvenčního zákona, jakož i o tvrzení, které zakládá vyvratitelnou domněnku dlužníkovy platební neschopnosti (§ 3 odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona). Na základě těchto úvah dospěl Nejvyšší soud k závěru, že právní posouzení věci odvolacím soudem není v dotčeném ohledu správné a rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a zavázal tento soud shora uvedeným právním názorem.

Odvolací soud proto opětovně posoudil odvolání navrhovatelek a dospěl k následujícímu závěru:

Podle § 97 insolvenčního zákona lze insolvenční řízení zahájit jen na návrh; zahajuje se dnem, kdy insolvenční návrh dojde věcně příslušnému soudu (odst. 1). Insolvenční návrh je oprávněn podat dlužník nebo jeho věřitel; jde-li o hrozící úpadek, může insolvenční návrh podat jen dlužník (odst. 3).

Podle § 103 insolvenčního zákona musí insolvenční návrh kromě obecných náležitostí podání obsahovat označení insolvenčního navrhovatele a označení dlužníka, kterého se týká, popřípadě označení jejich zástupců. Fyzická osoba musí být označena jménem, příjmením a bydlištěm, a v případě, že jde o podnikatele, též identifikačním číslem. Právnická osoba musí být označena obchodní firmou nebo názvem, sídlem a identifikačním číslem (odst. 1). V insolvenčním návrhu musí být dále uvedeny rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek, skutečnosti, ze kterých vyplývá oprávnění podat návrh, není-li insolvenčním navrhovatelem dlužník, označeny důkazy, kterých se insolvenční navrhovatel dovolává a musí z něj být patrno, čeho se jím insolvenční navrhovatel domáhá (odst. 2).

Podle § 3 odst. 1 insolvenčního zákona je dlužník v úpadku, jestliže má a) více věřitelů a b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit.

Podle odstavce druhého téhož paragrafu se má za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže a) zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo b) je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo c) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo d) nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1, kterou mu uložil insolvenční soud.

Podle § 3 odst. 3 insolvenčního zákona dlužník, který je právnickou osobou nebo fyzickou osobou-podnikatelem, je v úpadku i tehdy, je-li předlužen. O předlužení jde tehdy, má-li dlužník více věřitelů a souhrn jeho závazků převyšuje hodnotu jeho majetku. Při stanovení hodnoty dlužníkova majetku se přihlíží také k další správě jeho majetku, případně k dalšímu provozování jeho podniku, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že dlužník bude moci ve správě majetku nebo v provozu podniku pokračovat.

Podle § 128 odst. 1 insolvenčního zákona insolvenční návrh, který neobsahuje všechny náležitosti nebo který je nesrozumitelný anebo neurčitý, insolvenční soud odmítne, jestliže pro tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení; učiní tak neprodleně, nejpozději do 7 dnů poté, co byl insolvenční návrh podán. Ustanovení § 43 občanského soudního řádu se nepoužije.

Z obsahu insolvenčního návrhu podaného navrhovatelkami odvolací soud zjistil, že jejich návrh sice neobsahuje jednoznačné označení dlužníka, jeho identifikace však je (v souladu se závazným právním názorem Nejvyššího soudu) možná a nejedná se tedy o vadu, pro kterou by nebylo možno v řízení pokračovat. Ze skutkového vylíčení podaného insolvenčního návrhu vyplývá, že navrhovatelky mají mít za dlužníkem pohledávky z nevyplacené mzdy za měsíce září až listopad 2009 a dlužné odstupné, tudíž ke dni podání insolvenčního návrhu (25.2.2010) platilo (s přihlédnutím k dikci § 141 odst. 1 zákoníku práce), že mzda za měsíc září 2009 měla být insolvenčním navrhovatelkám vyplacena nejpozději do konce října 2009, takže ke dni podání insolvenčního návrhu šlo o pohledávky, které byly po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti.

Z uvedeného vyplývá závěr odvolacího soudu, jenž vychází z právně závazného názoru Nejvyššího soudu uvedeného v jeho rozhodnutí č.j. 29 NSČR 64/2012-A-56 ze dne 31.10.2012, že insolvenční návrh obsahuje konkrétní tvrzení, podle kterých mají insolvenční navrhovatel i další věřitel vůči dlužníku pohledávku, která je po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, jde v intencích § 103 odst. 2 insolvenčního zákona o tvrzení způsobilé vést k závěru, že jsou splněny podmínky uvedené v § 3 odst. 1 písm. a) a b) insolvenčního zákona, jakož i o tvrzení, které zakládá vyvratitelnou domněnku dlužníkovy platební neschopnosti (§ 3 odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona).

Insolvenční návrh proto splňuje zákonné náležitosti dle § 103 odst. 1 insolvenčního zákona.

Z těchto důvodů odvolací soud postupoval podle § 220 odst. 1 písm. a) za použití § 167 odst. 2 o.s.ř. a napadené usnesení změnil tak, že insolvenční návrh navrhovatelek neodmítl.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Městského soudu v Praze dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 15. ledna 2013

JUDr. František Kučera, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová