1 VSPH 2039/2015-B-35
KSUL 71 INS 10295/2015 1 VSPH 2039/2015-B-35

USNESENÍ Vrchní soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Kučery a ze soudců JUDr. Ladislava Derky a JUDr. Ivy Novotné v insolvenční věci dlužnice: Renata Šikulová, nar. 11. října 1971, IČO: 87420988, bytem Ústí nad Labem, Anežky České 629/3, adresa pro doručování: Ústí nad Labem, Na výšině 596, o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. KSUL 71 INS 10295/2015-B-9 ze dne 10. září 2015

takto:

Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. KSUL 71 INS 10295/2015-B-9 ze dne 10. září 2015 se v bodech I. a II. výroku z r u š u j e a věc se v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ústí nad Labem nadepsaným usnesením v bodě I. výroku neschválil oddlužení dlužnice, na její majetek prohlásil konkurs (bod II. výroku), jenž bude projednáván jako nepatrný (bod III. výroku), s tím, že účinky prohlášení konkursu nastávají okamžikem zveřejnění tohoto usnesení v insolvenčním rejstříku (bod IV. výroku) a že působnost věřitelského výboru bude až do okamžiku zvolení věřitelského výboru vykonávat soud (bod V. výroku) a uložil insolvenčnímu správci podávat insolvenčnímu soudu a věřitelskému orgánu každé tři měsíce písemné zprávy o stavu insolvenčního řízení (bod VI. výroku).

V odůvodnění usnesení soud zejména uvedl, že podáním doručeným dne 20.4.2015 Krajskému soudu v Praze se dlužnice domáhala zjištění svého úpadku a povolení jeho řešení oddlužením. Místně příslušný Krajský soud v Ústí nad Labem, kterému byla věc postoupena, usnesením ze dne 30.6.2015 (A-16) zjistil úpadek dlužnice a povolil jeho řešení oddlužením.

Soud zjistil, že dlužnice v návrhu na povolení oddlužení uvedla, že má u 18 věřitelů závazky ve výši 2.228.963,-Kč, ale do insolvenčního řízení dlužnice se přihlásilo 19 věřitelů s 21 přihláškami a pohledávkami v celkové výši 6.646.332,65 Kč. Dlužnice má jen příjem ve výši 2.500,-Kč měsíčně na základě dohody o provedení práce, dále má na základě darovací smlouvy pobírat 12.500,-Kč měsíčně, má jednu vyživovací povinnost. Soud dovodil, že dlužnice nebude schopna uhradit nezajištěným věřitelům ani 30% jejich pohledávek, ale jen asi 10,30%. Dlužnice vlastní jen běžné vybavení domácnosti. Omluvu z jednání dlužnice měl soud za účelovou, když podle neschopenky měla dlužnice povoleny vycházky (které však nebyly z neschopenky zcela jasně čitelné), a proto se soud domníval, že se dlužnice mohla k jednání dostavit.

Soud měl za to, že přístup dlužnice k oddlužení byl lehkomyslný a nedbalý a že dlužnice byla vedena nepoctivým záměrem, když neuvedla svého největšího věřitele Hypoteční banku, a.s. s pohledávkou ve výši 4.153.653,20 Kč. Soud dlužnici vytýkal, že hodnověrně nevysvětlila, proč v návrhu na povolení oddlužení zatajila největšího věřitele a velké množství závazků, na jednání dne 10.9.2015 se nedostavila. Dlužnice nepředložila další smlouvu o důchodu (darovací smlouvu), dle níž by naplnila minimální ekonomickou nabídku vyžadovanou pro oddlužení.

Soud dospěl k závěru, že byly dány důvody pro neschválení oddlužení dle § 405 insolvenčního zákona č. 182/2006 Sb. (dále též IZ), neboť vyšly najevo skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení, a proto oddlužení neschválil a na majetek dlužnice prohlásil nepatrný konkurs.

Proti tomuto usnesení se dlužnice včas odvolala (odvolání dle svého obsahu zjevně směřuje toliko proti bodům I. a II. výroku) a namítala, že měla nehodu na kole, nebyla schopna se proto sama na jednání soudu dostavit, žádala o odročení jednání. Dlužnice se bránila, že její jednání nebylo účelové. Ohledně pohledávky Hypoteční banky, a.s. byla ze strany jejího zaměstnance ubezpečena, že v případě řádného splácení ze strany dlužnice nemá banka důvod se jako věřitel přihlašovat. Poté, co se Hypoteční banka, a.s. jako věřitel přihlásila, začala dlužnice řešit prodej nemovitosti, který však Hypoteční banka, a.s. zbytečně zdržovala.

Vrchní soud v Praze, aniž nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 písm. c/ IZ), přezkoumal podle § 212 a 212a o.s.ř. usnesení v napadeném rozsahu i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k následujícím zjištěním a závěrům:

Podle § 405 IZ insolvenční soud oddlužení neschválí, jestliže v průběhu insolvenčního řízení vyšly najevo skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení (odst. 1). Jestliže insolvenční soud oddlužení neschválí, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem (odst. 2).

Podle § 395 odst. 1 IZ insolvenční soud návrh na povolení oddlužení zamítne, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, a) že jím je sledován nepoctivý záměr, nebo b) že hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, bude nižší než 30 % jejich pohledávek, ledaže tito věřitelé s nižším plněním souhlasí.

Přípustnost oddlužení ve smyslu § 389 odst. 1 IZ a jeho přípustnost z hlediska splnění podmínek vymezených v § 395 IZ insolvenční soud zkoumá jak ve stadiu rozhodování o návrhu na povolení oddlužení (se zřetelem ke skutečnostem, které dlužník uvedl v návrhu na povolení oddlužení a v insolvenčním návrhu, popřípadě se zřetelem ke skutečnostem doloženým věřiteli), tak ve fázi insolvenčního řízení následující po povolení oddlužení (na podkladě stávajícího skutkového stavu věci vyplývajícího z dosavadních výsledků insolvenčního řízení); k tomu srov. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.9.2010, sen. zn. 29 NSČR 6/2008, uveřejněné pod č. 61/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Zjištění o subjektivní nepřípustnosti oddlužení dle § 389 odst. 1 IZ, stejně jako zjištění o nesplnění podmínek přípustnosti oddlužení dle § 395 IZ, učiněné až po rozhodnutí o povolení oddlužení, naplňuje důvod k rozhodnutí o neschválení oddlužení spojenému s rozhodnutím o řešení úpadku dlužníka konkursem dle § 405 IZ (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.3.2011, sen. zn. 29 NSČR 20/2009, uveřejněné pod č. 113/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

V daném případě, jak se podává z odůvodnění napadeného rozhodnutí, postavil soud I. stupně svůj závěr o existenci důvodů pro neschválení oddlužení na tom, že přístup dlužnice byl lehkomyslný, nedbalý, že návrhem na povolení oddlužení sledovala dlužnice nepoctivý záměr a že její poměry neumožňují uhradit věřitelům alespoň 30% jejich zjištěných pohledávek.

S přihlédnutím k situaci panující v době rozhodování soudu I. stupně, míněna tím především absence potřebných vysvětlení ze strany dlužnice, její neúčast na přezkumném jednání a schůzi věřitelů (dne 10.9.2015), ekonomická nabídka dlužnice a rozsah přihlášených pohledávek, nelze důvodně vyčítat soudu I. stupně, že shledal naplnění podmínek obsažených v prvých dvou odstavcích ustanovení § 395 IZ, jež odůvodňují následný postup dle § 405 IZ.

Pro posouzení důvodnosti podaného odvolání je však dle odvolacího soudu rozhodující skutečnost, že v době rozhodování odvolacího soudu je již situace výrazně odlišná od té, z níž vycházel soud I. stupně.

Především odvolací soud nemá důvod nevěřit dlužnici, že své závazky vůči Hypoteční bance neuvedla nikoliv proto, že by chtěla tohoto věřitele poškodit, nýbrž na základě úvahy vyvozené z předchozího jednání s pracovníky tohoto věřitele. Jakkoli tento postup nekoresponduje s tím, co insolvenční zákon po dlužnících požaduje (uvést pravdivě všechny své věřitele), nelze nevidět, že dlužnice se následně snažila kvalifikovaně toto své selhání napravit, což se jí (i za pomoci dalších osob) podařilo, neboť podáním došlým soudu dne 7.10.2015 (P7-3) sdělil soudu tento věřitel, že ke dni 29.9.2015 bylo na jeho přihlášenou pohledávku č. 1 zaúčtováno plnění ze strany třetí osoby-Jany Koštové, v souhrnné výši 2.557.601,50 Kč, a věřitel proto přihlášku této své pohledávky vzal zpět v plné výši. Následně dne 12.1.2016 (P7-4) sdělil tento věřitel, že dne 9.1.2016 byla na jeho přihlášenou pohledávku č. 2 zaúčtována platba ze strany třetí osoby-Petra Šikuly, ve výši 1.587.901,07 Kč. I tuto pohledávku vzal věřitel v celém rozsahu zpět a výslovně uvedl, že aktuální výše pohledávky činí 0,00 Kč.

Přijal-li odvolací soud za popsaného stavu věci vysvětlení dlužnice, a to i s ohledem na vstřícný přístup dotčeného věřitele, zároveň pak bylo namístě akceptovat i stanovisko insolvenčního správce sdělené při jednání odvolacího soudu dne 26.11.2015, totiž že pokud Hypoteční banka, a.s. vezme v celém rozsahu své pohledávky zpět, pak, při zohlednění daru spočívajícího v pravidelné měsíční platbě ve výši 12.500 Kč, by dlužnice mohla svým věřitelům jejich zjištěné pohledávky alespoň v onom zákonem požadovaném třicetiprocentním rozsahu zapravit.

Za této situace je odvolací soud toho názoru, že řešit úpadek dlužnice -za změněného skutkového stavu-již nyní konkursem není namístě. Nelze totiž přehlédnout, že řešení úpadku dlužnice oddlužením formou splátkového kalendáře může být stále ještě reálné, nezajištění věřitelé by z něj mohli obdržet více než při nepatrném konkursu (a absenci zpeněžitelného majetku dlužnice) a nároky insolvenčního správce by byly zcela zapraveny. Veden těmito úvahami dospěl odvolací soud k závěru, že je namístě umožnit dlužnici, aby v blízkém budoucnu svým zodpovědným a seriózním přístupem přesvědčila insolvenční soud a zejména své věřitele o tom, že její snaha dostát v maximální možné míře svým závazkům je míněna skutečně upřímně, poctivě a se vší vážností. Ostatně kdyby se v průběhu dalšího řízení ukázalo, že odvolací soud se v tomto svém úsudku zmýlil, a že dlužnice nepřistupuje k oddlužení dostatečně svědomitě nebo poctivě, může kdykoli později dojít ke změně způsobu řešení jejího úpadku a ten by pak byl již definitivně řešen konkursem.

Z toho důvodu postupoval odvolací soud podle § 219a odst. 1 písm. a) o.s.ř. ve spojení s § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a usnesení v napadených bodech I. a II. výroku a na nich závislých bodech III., IV. a VII. výroku zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí j e dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Ústí nad Labem dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 1. února 2016

JUDr. František K u č e r a , v. r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Mandáková