1 VSPH 203/2013-A-17
KSCB 28 INS 29719/2012 1 VSPH 203/2013-A-17

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Kučery a soudců Mgr. Luboše Dörfla a JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. v insolvenční věci dlužníka Jaroslava anonymizovano , anonymizovano , IČO 43827934, Míru 752, 382 41 Kaplice, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. ledna 2013, č.j. KSCB 28 INS 29719/2012-A-11,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. ledna 2013, č.j. KSCB 28 INS 29719/2012-A-11, se z r u š u j e a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Českých Budějovicích nadepsaným usnesením uložil dlužníku Jaroslavu Šubardovi (dále jen dlužník) povinnost uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 5.000,-Kč ve lhůtě 7 dnů ode dne právní moci usnesení.

V odůvodnění usnesení soud zejména uvedl, že dlužník dne 27.11.2012 podal insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení plněním splátkového kalendáře. Současně s ním podala insolvenční návrh a návrh na povolení oddlužení jeho manželka Jitka Šubardová, přičemž oba žádali spojení řízení ke společnému projednání. Dlužník má společně se svojí manželkou 8 věřitelů, kdy celková výše jejich nezajištěných závazků činí 794.880,-Kč. Dlužník byl v letech 2009-2012 podnikatelem, přičemž dne 7.11.2012 své podnikání ukončil a dne 27.11.2012 podal návrh na povolení oddlužení. V současné době je dlužník v evidenci úřadu práce, vyživovací povinnost má jen ke své manželce. Ze seznamu závazků předloženého dlužníkem bylo dále zjištěno, že 3 závazky v celkové výši 106.294,--Kč pocházejí z podnikatelské činnosti dlužníka, což představuje 13,37 % ze všech závazků uvedených v seznamu závazků. Jako příjem určený k výpočtu dostatečné výše splátek nezajištěným věřitelům obou dlužníků měl sloužit příjem dlužníkovy manželky.

Soud odkázal na § 108 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen IZ ) a dovodil, že řešení úpadku oddlužením plněním splátkového kalendáře zřejmě nebude možné, když dlužník eviduje podstatnou část svých závazků ze své předchozí podnikatelské činnosti, přičemž vzhledem k absenci zpeněžitelného majetku nebude možné ani oddlužení zpeněžením majetkové podstaty. Z toho soud dovodil, že úpadek dlužníka bude řešen konkursem, a protože z příloh k insolvenčnímu návrhu nebylo lze soudit na dostatečný majetek dlužníka, který by postačoval ke krytí nákladů insolvenčního řízení, rozhodl soud o povinnosti dlužníka uhradit shora uvedenou zálohu. Z tohoto důvodu také soud I. stupně neshledal důvody pro spojení insolvenčních návrhů obou dlužníků-manželů.

Proti tomuto usnesení se dlužník včas odvolal a namítal, že jeho závazky z minulého podnikání tvoří jen zanedbatelnou část celkového objemu přihlášených pohledávek věřitelů a tvrdil, že díky přijmu manželky (která podala rovněž návrh na zahájení insolvenčního řízení) lze zajistit úhradu pohledávek nezajištěných věřitelů obou dlužníků minimálně v rozsahu 50 % jejich hodnoty. Proto navrhoval, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a k jím namítaným skutečnostem při dalším rozhodování o uložení zálohy přihlédl.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k následujícím zjištěním a závěrům:

Povinnost navrhovatele uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení vyplývá z § 108 odst. 1 až 3 IZ, podle kterého insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit.

Z obsahu insolvenčního návrhu a jeho příloh se podává, že dlužník má se svou manželkou závazky vůči 8 věřitelům, kdy celková výše nezajištěných závazků činí 794.880,-Kč. Z toho 3 závazky v celkové výši 106.294,-Kč pocházejí z podnikatelské činnosti dlužníka, dlužník sám je nezaměstnaný, evidovaný na úřadu práce.

Pro rozhodnutí o odvolání je podstatné, že soud prvního stupně nedostatečně zhodnotil okolnost, že současně s dlužníkem podala u téhož soudu insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení též jeho manželka Jitka Šubardová (věc vedená u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp.zn. KSCB 28 INS 29721/2012), která ve svém insolvenčním návrhu tvrdila existenci týchž závazků jako dlužník a dokládala svůj čistý měsíční příjem ve výši přibližně 18.400,-Kč.

Z obsahu obou návrhů (a jejich příloh) odvolací soud zjistil, že jsou v nich tvrzeny závazky, jež spadají do společného jmění manželů (dále též SJM) ve smyslu § 143a občanského zákoníku (dále jen obč.zák.), když nebylo prokázáno zúžení společného jmění manželů ani nebylo tvrzeno, že by společné jmění manželů neexistovalo. Proto soud vycházel z domněnky stanovené v § 144 obč.zák., podle níž platí, že pokud není prokázán opak, má se za to, že majetek nabytý a závazky vzniklé za trvání manželství tvoří SJM. Rovněž nebylo prokázáno, že by některé závazky vznikly ještě před uzavřením manželství a před vznikem SJM.

V této situaci je nezbytné, aby insolvenční soud (samostatně podané) insolvenční návrhy obou manželů posoudil a projednal společně (v jediném řízení)-včetně toho, zda, popř. v jaké výši bude po nich požadovat, aby zaplatili (jednu) zálohu na náklady (společného) insolvenčního řízení, a také společně o nich rozhodl.

Je tomu tak proto, že právní úprava majetkové podstaty v § 205 IZ stojí na zásadě, že majetek, který je ve společném jmění dlužníka a jeho manžela, náleží do majetkové podstaty, což musí dlužníkův manžel (oba manželé) respektovat také v režimu oddlužení, neboť úprava tohoto způsobu řešení dlužníkova úpadku žádného podkladu pro jinou právní konstrukci majetkové podstaty nedává. Není-li zjištěn jiný stav věcí, je rozhodující zákonné vymezení SJM, z něhož soud v této věci též vychází; i v insolvenčním řízení přiměřeně platí pravidla, která v tomto ohledu stanoví občanský soudní řád (dále jen o.s.ř.) v ustanovení § 262a odst. 1. Smysl oddlužení plněním splátkového kalendáře zadlužených rodin (domácností) je založen na tom, že manželé mohou být po splnění splátkového kalendáře osvobozeni od zbytku svých společných dluhů jedině za předpokladu, že po stanovenou dobu odevzdávali na uspokojení pohledávek věřitelů veškeré své příjmy, vyjma zákonem stanovených částek zaručujících minimální životní úroveň rodiny. Ekonomickou podmínkou úspěšného oddlužení je, že takto se nezajištěným věřitelům musí dostat minimálně 30 % jejich přihlášených a zjištěných pohledávek. Plnění splátkového kalendáře pak probíhá po zákonem stanovenou dobu pěti let, ledaže se dříve dostane věřitelům uvedeným v usnesení podle § 406 IZ plné úhrady (100 %) jejich pohledávek s příslušenstvím (blíže lze k problematice oddlužení odkázat na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21.9.2011, č.j. KSHK 34 INS 9061/2009, 3 VSPH 813/2011-B-37).

Dlužník připustil, že část jeho závazků (přibližně ve výši 100.000,-Kč, tedy ve výrazně menšinovém poměru) pochází z jeho předchozí podnikatelské činnosti. Je také pravdou, že dlužník v současné době nedosahuje příjmu, z něhož by bylo možno provádět srážky za účelem plnění splátkového kalendáře. Jak ovšem dále vyplývá z insolvenčních spisů dlužníka i jeho manželky, tito by byli schopni uhradit svým nezajištěným věřitelům z příjmů manželky dlužníka (v případě společného oddlužení manželů) více než 50 % jejich pohledávek.

S argumentací soudu I. stupně lze jistě souhlasit, pokud uvádí, že podle rozhodnutí Nejvyššího soudu 29 NSČR 3/2009-A ze dne 21.4.2009 institut oddlužení jako způsob řešení úpadku není určen k vypořádání podnikatelských závazků. Dlužníkem, který není podnikatelem se ve smyslu ustanovení § 389 odst. 1 IZ rozumí taková fyzická nebo právnická osoba, která není zákonem považována za podnikatele a současně nemá závazky (dluhy) vzešlé z jejího podnikání. Jak však dále dovodil Nejvyšší soud v uvedeném usnesení to, zda existuje rozumný důvod nepokládat při rozhodování o návrhu na povolení oddlužení nebo při rozhodování o tom, zda se oddlužení schvaluje, za překážku bránící uplatnění institutu oddlužení neuhrazený dluh z dlužníkova dřívějšího podnikání, insolvenční soud uváží vždy především s přihlédnutím k: 1) době vzniku konkrétního dlužníkova závazku (dluhu) z podnikání, 2) době ukončení dlužníkova podnikání, 3) četnosti neuhrazených dlužníkových závazků (dluhů) z podnikání, 4) výši konkrétního dlužníkova závazku (dluhu) z podnikání v porovnání s celkovou výší všech dlužníkových závazků, 5) tomu, zda věřitel, o jehož pohledávku jde, je srozuměn s tím, že tato pohledávka bude podrobena režimu oddlužení.

V posuzovaném případě se však soud I. stupně s těmito úvahami dosud nevypořádal a jeho rozhodnutí o uložení zálohy dlužníku (a nespojení projednávání jeho insolvenčního návrhu s návrhem jeho manželky) se tak jeví jako předčasné.

Z doposud zjištěných skutečností je odvolací soud naopak toho názoru, že řešit úpadek dlužníka konkursem by odporovalo zásadám insolvenčního řízení, jež musí být vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů (§ 5 písm. a) IZ). Nelze totiž přehlédnout, že řešení úpadku obou dlužníků ve spojeném řízení společným splátkovým kalendářem je reálné (dlužník dosáhne na více než 50 % uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů) a věřitelé by mohli obdržet v příštích pěti letech vyšší plnění, než v jaké by mohli doufat v případě řešení úpadku konkursem.

Veden těmito úvahami dospěl odvolací soud k závěru, že u dlužníka řešení úpadku oddlužením plněním splátkového kalendáře vyloučeno prozatím není, a tomu proto musí odpovídat též výše zálohy na náklady insolvenčního řízení, která by měla být uložena (jako záloha jediná) ve výši přiměřené zvolenému způsobu řešení úpadku ve spojeném řízení o návrzích obou manželů, nezjistí-li soud I. stupně další skutečnosti, které by povolení oddlužení dlužníka bránily.

Na základě výše uvedených skutečností odvolací soud napadené usnesení postupem podle § 219a odst. 1 písm. a) zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně postupem podle § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. k dalšímu řízení.

V další fázi řízení soud prvního stupně postupem podle § 112 o.s.ř. spojí insolvenční řízení obou manželů a na základě aktuální příjmové situace manželů rozhodne o uložení zálohy.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Českých Budějovicích dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 12. února 2013

JUDr. František K u č e r a, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Brožová Eva