1 VSPH 202/2013-A-15
KSPL 29 INS 28636/2012 1 VSPH 202/2013-A-15

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Kučery a ze soudců Mgr. Luboše Dörfla a JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. ve věci dlužníka: VYSLYSTAV, s.r.o., IČO 28337271, sídlem Žďárská 8, 347 01 Halže, zahájené na návrh Jiřího anonymizovano , anonymizovano , IČO 44576161, Nerudovo náměstí 88/5, 460 01 Liberec, o odvolání navrhovatele do usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 19. prosince 2012, č.j. KSPL 29 INS 28636/2012-A-9,

takto:

I. Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 19. prosince 2012, č.j. KSPL 29 INS 28636/2012-A-9, se p o t v r z u j e .

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění:

Ve výroku uvedeným usnesením Krajský soud v Plzni odmítl insolvenční návrh, jímž se Jiří Staněk (dále jen navrhovatel) domáhal zahájení insolvenčního řízení a prohlášení konkursu na majetek VYSLYSTAV, s.r.o. (dále jen dlužník).

V odůvodnění usnesení soud uvedl, že v insolvenčním návrhu navrhovatel dostatečně nevylíčil rozhodující skutečnosti osvědčující úpadek dlužníka, neboť v něm neoznačil další věřitele dlužníka ani jejich pohledávky. Protože z tvrzení obsažených v návrhu nelze učinit závěr o dlužníkově úpadku, nesplnil navrhovatel dle soudu I. stupně předepsanou povinnost skutkových tvrzení. Soud proto postupoval podle § 128 odst. 1 insolvenčního zákona (dále jen IZ) a návrh bez dalšího odmítl pro nedostatky, pro které nelze pokračovat v řízení.

Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Plzni se navrhovatel v celém rozsahu včas odvolal a požadoval, aby odvolací soud jeho insolvenčnímu návrhu vyhověl. Namítal, že existence jeho splatných pohledávek za dlužníkem je z jím předložených podkladů zřejmá a počínání dlužníka, jenž své závazky neplní, naplňuje znaky úpadku, ne-li trestného činu.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Podle § 128 odst. 1 IZ odmítne insolvenční soud insolvenční návrh, který neobsahuje všechny náležitosti nebo který je nesrozumitelný anebo neurčitý, jestliže pro tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení; učiní tak neprodleně, nejpozději do sedmi dnů poté, co byl insolvenční návrh podán. Ust. § 43 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) se nepoužije. Náležitosti insolvenčního návrhu vymezuje § 103 odst. 1 a 2 IZ. Kromě požadavku, aby obsahoval obecné náležitosti podání, musí insolvenční návrh obsahovat označení insolvenčního navrhovatele a dlužníka, musí v něm být uvedeny rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek, skutečnosti, ze kterých vyplývá oprávnění podat návrh, není-li insolvenčním navrhovatelem dlužník, musí být označeny důkazy, kterých se insolvenční navrhovatel dovolává, a musí z něj být patrno, čeho se jím insolvenční navrhovatel domáhá. Odvolací soud považuje v této souvislosti za nutné zdůraznit závěry soudní praxe (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.2.2009, č.j. KSBR 31 INS 1583/2008, 29 NSČR 7/2008-A-16, uveřejněné pod č. 91/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek-dále jen R 91/2009), podle nichž-vzhledem k závažnosti dopadů, jež může i vadný insolvenční návrh vyvolat v poměrech dlužníka nebo třetích osob-na splnění zákonem předepsané povinnosti vylíčit (jako nutné obsahové náležitosti insolvenčního návrhu) rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek, tj. mimo jiné uvést i konkrétní údaje o věřitelích, kteří mají za dlužníkem splatnou pohledávku, je nutno trvat.

Podle § 3 odst. 1 IZ je dlužník v úpadku, jestliže má a) více věřitelů a b) peněžité závazky po dobu delší třicet dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit. K posledně uvedené podmínce § 3 odst. 2 IZ stanoví, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže a) zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo b) je neplní po dobu delší tří měsíců po lhůtě splatnosti, nebo c) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo d) nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1 IZ, kterou mu uložil insolvenční soud.

Judikatura Nejvyššího soudu (srov. R 91/2009) i Vrchního soudu v Praze (srovnej např. usnesení sp.zn. KSPL 29 INS 12458/2011, 1 VSPH 1067/2011-A ze dne 6.9.2011 nebo sp.zn. KSPL 27 INS 7385/2011, 2 VSPH 912/2011-A ze dne 7.9.2011) se již ustálila v tom, že není zásadní rozdíl v požadavku na náležitou identifikaci splatné pohledávky insolvenčního navrhovatele za dlužníkem a na kvalitu údajů, jejichž prostřednictvím musí být v insolvenčním návrhu identifikován další věřitel (věřitelé) se splatnou pohledávkou za dlužníkem. Jinými slovy, jak navrhovatel, tak další věřitelé dlužníka musí být v návrhu přesně označeni a jejich pohledávky musí být co do svého důvodu, výše a splatnosti náležitě identifikovány.

Insolvenční navrhovatel je tedy povinen k podmínce plurality věřitelů dlužníka tvrdit v návrhu takové skutečnosti, které budou-li osvědčeny či prokázány, umožní přijmout závěr, že dlužník má více věřitelů s pohledávkami po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti. Další věřitelé dlužníka musí být v návrhu přesně označeni a jejich pohledávky musí být co do svého důvodu a splatnosti náležitě identifikovány. Povinnost insolvenčního soudu provést i jiné důkazy potřebné k osvědčení dlužníkova úpadku nebo jeho hrozícího úpadku, než byly účastníky navrhovány, stanovená v ust. § 86 insolvenčního zákona, je pojmově spojena s dokazováním. To znamená jediné: výsledek dokazování dlužníkova úpadku není závislý jen na důkazech navržených účastníky. Tato zásada se však může uplatnit pouze v insolvenčním řízení zahájeném řádným insolvenčním návrhem. Teprve za předpokladu, že soud má k dispozici bezvadný insolvenční návrh, může přistoupit k další fázi řízení, tedy ke zjišťování, zda dlužník je v úpadku. Není-li tu takový návrh, nesmí činit žádné další úkony (ani vyzývat navrhovatele k odstranění vad návrhu, ani vyzývat v návrhu označené věřitele k doplnění údajů o jejich pohledávkách) a podle ust. § 128 odst. 1 insolvenčního zákona je povinen neprodleně insolvenční návrh odmítnout. Touto úpravou se též zdůrazňuje odpovědnost věřitele-insolvenčního navrhovatele, za zahájení insolvenčního řízení, s nímž jsou spojeny významné účinky (viz ust. § 109 až § 111 insolvenčního zákona), jimž lze dát průchod jedině za předpokladu, že věřitel v návrhu poskytne soudu zákonem požadované informace o dalších věřitelích dlužníka a jeho majetkových poměrech. Věřitel přitom nemá-na rozdíl od dlužníka-právní povinnost podat insolvenční návrh a nemá ani právní nárok na insolvenční návrh; tím méně pak má nárok na pomoc soudu, které se navrhovatel dožaduje. Věřitel nese sám ve svých poměrech následky svého rozhodnutí podat insolvenční návrh proti dlužníkovi, o jehož věřitelích a majetku nemá dostatečné informace.

Z obsahu spisu plyne, že navrhovatel sice doložil své splatné pohledávky za dlužníkem, neoznačil však žádné další věřitele dlužníka se splatnými pohledávkami. Z jeho insolvenčního návrhu proto nelze učinit závěr o tom, že dlužník má více věřitelů s pohledávkami splatnými déle než 30 dnů, jež není schopen plnit.

Závěr odvolacího soudu je proto shodný se závěrem, k němuž došel soud I. stupně: insolvenční návrh navrhovatele vykazuje nedostatky, pro něž v řízení nelze pokračovat a protože ust. § 128 odst. 1 IZ pro ten případ vylučuje postup dle ust. § 43 o.s.ř., soud I. stupně nepochybil, když insolvenční návrh dlužníka napadeným usnesením bez dalšího odmítl.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora neshledal odvolací soud odvolání důvodným a napadené usnesení podle ust. § 219 občanského soudního řádu jako věcně správné potvrdil. Protože byl insolvenční návrh odmítnut, měl by dlužník podle ust. § 146 odst. 3 občanského soudního řádu vůči navrhovateli právo na náhradu nákladů řízení, jež mu však v daném případě v odvolacím řízení nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Plzni dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 12. února 2013

JUDr. František K u č e r a, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Brožová Eva