1 VSPH 1991/2017-A
č. j. MSPH 92 INS 19968/2017 1 VSPH 1991/2017-A 13

USNESENÍ

Vrchní soud vPraze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy _lUDr. Františka Kučery a soudců JUDr. ]iřího Karetý a jUDr. Jiřího Goldsteina v insolvenční věci dlužníce: Best for rest, s. r. 0., IČO 28476051, sídlem Kaprova 42/14, 110 00, Praha 1 zahájené na návrh dlužnice,

() odvolání dlužnice proti usneseni Městského soudu vPraze č. j MSPH 92 INS 19968 / 2017 A 7 ze dne 2. listopadu 2017 takto:

Usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 92 INS 19968/2017-A 7 ze dne 2. listopadu 2017 se potvrzuje.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze napadeným usnesením č. j MSPH 92 INS 19968/2017-A 7 ze dne 2. 11. 2017 uložil Best for rest, s. r. o., (dále jen dlužnice), jež se insolvenčním návrhem domáhala vydání rozhodnutí o úpadku a prohlášení konkursu na svůj majetek, abv do deseti dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatila zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč.

V odůvodnění usnesení soud uvedl, že návrhem na zahájení insolvenčního řízení ze dne 30. 10. 2017 se dlužnice domáhala toho, aby" soud zjistil její úpadek. V návrhu uvedla, že má peněžité závazkv vůči 6 věřitelům v celkové výši 262.499,32 Kč, z nichž většina je více než 30 dnů po splatnosti. K otázce své majetkové podstaty uvedla, že vlastní movité věci v celkové hodnotě cca 60.380 Kč a má též pohledávku vůči své bývalé jednatelce ve výši 80.000 Kč.

Soud odkázal na Š ?) a 108 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, insolvenční zákon (dále též IZCC), a vysvětlil, že v posuzované věci se dlužnice nachází v úpadku, a že dle Výhlášký č. 313/ 2007 Sb., činí odměna insolvenčního správce při konkursu nejméně 45.000 Kč (Š 1 odst. 5) a 1.000 Kč za každou přezkoumanou přihlášku (Š 2a). Dle tvrzení dlužnice dosahuje výše jejích závazků částky 26249932 Kč, její majetek je tvořen souborem použitých movitých věcí a pohledávkou vůči bývalé jednatelce. V majetkové podstatě dlužníka se tedy nenachází majetek, který bý mohl být ihned použit ke krytí nákladů insolvenčního řízení, nebot? lze očekávat, že zpeněžování použitých movitých věcí dlužníka si vyžádá delší dobu a přinese i další náklady: Vzhledem ke skladbě majetkové podstaty proto pokládal soud za nezbytné uložit dlužníci povinnost k zaplacení zálohý na náklady insolvenčního řízení, abý měl insolvenční správce k dispozici potřebné finanční prostředky nezbytné k výkonu své funkce bezprostředně po rozhodnutí o úpadku, resp. po svém ustanovení do funkce.

S ohledem na skutečnost, že úpadek dlužnice bude s největší pravděpodobností řešen konkursem, považoval soud za nezbytné v souladu s ustanovením Š 108 odst. 1 a 2 IZ uložit dlužníci povinnost uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení v maximální možné výši.

Shodu s prvopisem potvrzuje Tereza Kulštrunková. z. Nlbťl l vz nws 19965/2U17

Z podkladů doložených dlužníci přitom není zřejmé, zda budou v majetkově podstatě dostatečné finanční prostředky k úhradě nákladů insolvenčního řízení.

Usnesení ze dne 2. 11. 2017 napadla dlužníce odvoláním a požadovala, aby je odvolací soud změnil tak, že se jí povinnost k úhradě zálohy na náklady insolvenčního řízení neukládá. Vysvětlovala, že ukládání zálohy je naprosto nedůvodné, když prostředky ke krytí nákladů insolvenčního řízení lze zajistit přímo z dostupné zjištěné majetkové podstaty. Dlužníci přitom nelze ukládat povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení za dané majetkové situace, protože nesplnění povinnosti dlužníci by vedlo k zastavení insolvenčního řízení, aznamenalo by odejmutí práv dlužníka řešit jeho majetkovou situaci prostřednictvím insolvenčního řízní.

Dlužniee odkázala na závěry plynoucí z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 10. 2010 pod č. j. 3 VSPH 379/2010-r1 14, ze kterého vyplývá, že povinnost k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení lze uložit jedině, pokud v daném případě nelze předpokládat, že budoucí náklady insolvenčního řízení bude možno zcela uhradit z majetkové podstaty. Odvolací soud dále uvedl, že pro posouzení, zda je na místě zaplacení zálohy po navrhovateli požadovat a v jaké výší je nutné vzít v úvahu skutkové a právní okolnosti dané věci, jež jsou podstatně především pro úsudek o tom, jaký způsob řešení dlužníkova úpadku či hrozícího úpadku lze očekávat, jaké náklady, k jejichž krytí záloha slouží, si tento způsob pravděpodobně vyžádá, a zda či do jaké míry lze předpokládat uspokojení těchto nakladu z majetkové podstaty . Dlužníce s poukázáním na shora uvedené usnesení odvolacího soudu namítala, že rozhodnutí o povinnosti k zaplacení zálohy by mělo být také řádně odůvodněno ve smyslu Š 157 odst. 2 ve spojení s 5 167 odst. 2 o. s. ř., přičemž těmto požadavkům soud prvního stupně nepochybně a evidentně nedostál, protože z napadeného usnesení není patrné, z jakých konkrétních skutkových a právních závěrů stran zaplacení zálohy včetně stanovení její výše, vycházel a na jakém skutkovém a právním podkladě svoje závěry provedl.

V prvoinstančním soudem stanoveném rozsahu je navrhovaná výše zálohy na náklady insolvenčního řízení nepřiměřená povaze věci a neodpovídá ani jejírnu účelu. tj. zajištění proveditelnosti insolvenčního řízení + spíše se dá konstatovat, že soud prvního stupně uvedl a stanovil uvedenou výši zálohy paušálně, aniž by přihlížel ke konkrétním okolnostem insolvenčního řízení a skutečnosti, že insolvenční návrh podal sám dlužník. Soud prvního stupně vůbec nevzal na vědomí, že dlužník nemá finanční prostředky k úhradě zálohy na náklady insolvenčního řízení a celkově vzato ani nevysvětlíl, ve vztahu ke konkrétní projednávané věci, že jsou dány podmínky pro uložení povinnosti k zaplacení zálohy vymezené v Š 108 odst 1 insolvenčního zákona-soud ani řádně nevysvětlil, proč v dané věci není možné předpokládat, že očekávané budoucí náklady insolvenčního řízení nebude možno zčásti uhradit z majetkové podstaty a nevysvětlil, proč by měl být majetek dlužníce nedostatečný v takovém rozsahu, že je nutné požadovat zálohu na náklady insolvenčního řízení v rozsahu 50.000 Kč.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Podle ust. Š 108 odst. 2 insolvenčního zákona může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli zaměstnanci nebo bývalému zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení.

Shodu s prvopisem potvrzuje Tereza Kulštrunková.

10.

11.

12.

13.

14.

15.

1 VSPH 1991/ 2017

Soud prvního stupně vycházel správně z toho, že účelem institutu zálohy je především překlenout nedostatek finančních prostředků po rozhodnutí o úpadku, umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce a poskytnout záruku úhrady jeho odměny a hotových výdajů pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty.

Pro posouzení, zda je namístě požadovat po navrhovateli zaplacení zálohy a v jaké výši, je tudíž nutné vzít v úvahu skutkové a právní okolnosti dané věci, jež jsou podstatně především pro úsudek o tom, jaký způsob řešení úpadku či hrozícího úpadku dlužníka lze očekávat, jaké náklady (k jejichž krytí záloha slouží) si tento způsob pravděpodobně vyžádá, a zda-či do jaké míry lze předpokládat uspokojení těchto nákladů z majetkové podstaty. Je přitom zřejmé, že se výše nákladů insolvenčního řízení odvíjí nejen od samotné povahy konkrétního způsobu řešení úpadku dlužníka (konkursu, reorganizace nebo zvolené formy oddlužení), nýbrž iv rámci téhož způsobu řešení úpadku je ovlivněna specifickými poměry dané věci.

Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že dlužnice podala dne 31. 10. 2017 insolvenční návrh, jímž se domáhala vydání rozhodnutí o úpadku a prohlášení konkursu na svůj majetek. Z návrhu plyne, že je podnikatelkou, nemá žádné zaměstnance a nevlastní žádný hodnotný a bezprostředně zpeněžitelný movitý majetek, ani žádnou finanční hotovost.

Vzhledem k tomu, že je dlužníce právnickou osobou a podnikatelkou, jež nesplňuje podmínky pro povolení reorganizace, není řešení jejího úpadku oddlužením čí reorganizací možné; v takovém případě přichází v úvahu jakořešení jejího úpadku toliko konkurs, jehož prohlášení se ostatně domáhala. V konkursu ovšem tvoří náklady insolvenčního řízení mimo jiné vždy i hotové výdaje a odměna insolvenčního správce, jež dle ust. (c) 1 odst. 5 nebo Š 2a vyhlášky č. 313 / 2007 Sb. bude činit nejméně 45.000 Kč (+ DPH). Na základě dlužníci poskytnutých údajů nelze důvodně předpokládat, že očekávané náklady insolvenčního řízení bude možno uhradit z majetkové podstaty, nebot? nevlastní žádný majetek.

Soud prvního stupně tedy postupoval správně, když dlužníci uložil zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení, a nepochybil ani při stanovení její výše. Odvolací soud přitom nesdm výhrady, že napadené usnesení není dostatečně odůvodněno. Insolvenční soud vysvětlil, jaké jsou standardni náklady spojené s řešením úpadku dlužníka konkursem a zmínil též, z čeho sestává aktuální majetek dlužníce, jenž k úhradě bezprostředních výdajů použit nelze, přičemž lze doplnit, že ani pozdější potřebná výtěžnost se z dlužníci uváděných údajů nepodává.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora neshledal odvolací soud odvolání dlužníce důvodným a podle ust. 8219 občanského soudního řádu napadené usnesení jako věcně správné potvrdil.

Poučení:

Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.

Praha 22. února 2018

JUDr. František Kučera v. r. předseda senátu



Shodit s prvopisem potvrzuje Tereza Kulštrunková !Á/ÉÍIWQ/