1 VSPH 1943/2015-B-27
KSPL 65 INS 18146/2014 1 VSPH 1943/2015-B-27

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze rozhodl jako soud odvolací v senátu složeném z předsedy JUDr. Ladislava Derky a soudců JUDr. Františka Kučery a JUDr. Jiřího Goldsteina v insolvenční věci dlužníka: Slavomír anonymizovano , anonymizovano , bytem Přeštice, Poděbradova 365, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. KSPL 65 INS 18146/2014-B-22 ze dne 14. srpna 2015,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. KSPL 65 INS 18146/2014-B-22 ze dne 14. srpna 2015, se v bodech I. a II. výroku p o t v r z u j e.

Odůvodnění:

Krajský soud v Plzni usnesením ze 14. 8. 2015 v bodu I. výroku neschválil oddlužení dlužníka Slavomíra Skaly, v bodu II. výroku prohlásil konkurs na majetek dlužníka. V bodu III. výroku vyslovil, že účinky prohlášení konkursu nastávají okamžikem zveřejnění rozhodnutí v insolvenčním rejstříku. V bodu IV. výroku soud uložil insolvenčnímu správci do 30 dnů od doručení usnesení předložit soudu zprávu o hospodářské situaci dlužníka ke dni prohlášení konkursu.

V odůvodnění usnesení k bodům I. a II. výroku soud uvedl, že dne 2. 7. 2014 byl soudu doručen insolvenční návrh dlužníka spojený s návrhem na povolení oddlužení. Usnesením z 19. 12. 2014 na č. d. A-16 soud mj. zjistil úpadek dlužníka a povolil řešení úpadku oddlužením. Přezkumné jednání, které bylo nařízeno na den 24. 2. 2015, proběhlo bez přítomnosti dlužníka. Dne 7. 5. 2015 podal nepřihlášený věřitel Heineken Česká republika, a. s., podnět ke zrušení schváleného oddlužení. Uvedený věřitel soudu sdělil, že má vůči dlužníkovi pohledávku sestávající z jistiny ve výši 1.353.957,-Kč a z příslušenství ve výši 6 % z jistiny od 25. 11. 2011 do zaplacení, směnečné odměny ve výši 4.513,-Kč a náhrady nákladů řízení ve výši 118.885,20 Kč. Nárok byl věřiteli přiznán v plné výši směnečným platebním rozkazem Krajského soudu v Brně ze dne 26. 11. 2013, č. j. 20 Cm 352/2013-25, který nabyl právní moci dne 2. 1. 2014. Ještě před podáním žaloby věřitel dlužníka opakovaně vyzýval k úhradě dlužné částky a to výzvou ze dne 20. 1. 2012 a upomínkou ze dne 22. 4. 2013. Obě výzvy dlužník převzal, tudíž si musel být pohledávky vědom. Pohledávka věřitele činí více než výše všech pohledávek, které byly ostatními věřiteli přihlášeny. isir.justi ce.cz

Soud dále uvedl, že k tomuto návrhu proběhlo dne 12. 6. 2015 jednání, kterého se zúčastnil věřitel Heineken Česká republika, a. s. a dlužník. Na tomto jednání byly provedeny některé podstatné důkazy, zejména pak kopie směnečného platebního rozkazu vydaného Krajským soudem v Brně dne 26. 11. 2013, č. j. 20 Cm 352/2013-25. Žalovaným ve věci byla jednak Ivana Přibylová, a jednak dlužník. Oběma žalovaným bylo uloženo společně a nerozdílně uhradit žalobci-společnosti Heineken Česká republika, a. s., částku 1.353.957,-Kč s postižními právy a náklady řízení ve výši 118.885,20 Kč. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 2. 1. 2014 vůči oběma žalovaným. Dále byl proveden důkaz výzvou k úhradě dluhu ze dne 20. 1. 2012, která byla adresována dlužníkovi a obsahovala informaci o dluhu vůči věřiteli Heineken Česká republika, a. s. ve výši 1.354.767,-Kč. Z kopie dodejky pošty vyplývá, že tuto výzvu dlužník převzal proti podpisu dne 24. 1. 2012. Předžalobní upomínka pochází z 22. 4. 2013 a dle kopie dodejky pošty ji dlužník oproti podpisu převzal dne 24. 4. 2013. Soud provedl důkaz i kopií směnky vystavené v Brně paní Lambertou anonymizovano , anonymizovano na řad Heineken Česká republika, a. s., znějící na částku 1.353.957,-Kč. Jako ručitelé jsou na směnce podepsáni Ivana Přibylová a dlužník. Tato směnka měla být vystavena ke smlouvě o podpoře prodeje č. 1208830 -2010-SPPD uzavřené dne 1. 12. 2010 mezi Heineken ČR, a. s., jako poskytovatelem a paní anonymizovano jako zákazníkem. Podpisy všech zúčastněných na směnce včetně dlužníka byly ověřeny podle ověřovací knihy Úřadu městské části Praha 1 dne 9. 12. 2010.

Dlužník tvrdil, že se nejedná o jeho pohledávku. Osobu jménem Lamberta anonymizovano zná, byla v roce 2010 zhruba půl roku, od října, jeho zaměstnavatelkou. Pracoval u ní jako číšník v Praze ve Štěpánské ulici. Ivana Přibylová je jeho přítelkyně, která také pracovala u paní anonymizovano . Nikdy nepodepsal žádnou směnku, nikdy nebyl na úřadu Městské části Praha 1. Na doručenkách není jeho podpis, na uvedené adrese v té době již vůbec nebydlel. V uvedené době již pracoval v Praze na Šeberově v restauraci DI CARLO. Dlužník dále uvedl, že asi někdy v té době ztratil občanský průkaz, už má nový, byl mu vydán v Berouně. Neví nic o žádném řízení v Brně, dozvěděl se o něm až z návrhu nepřihlášeného věřitele.

K dotazu soudu sdělil dne 1. 7. 2015 vedoucí odboru Městské části Praha 1, že potvrzují, že předmětná směnka je opatřena jejich ověřovací doložkou, uvedená legalizace je vedena pod č. 20491/XII/T/10 a řádně evidována v ověřovací knize z roku 2010. Ke konfrontaci s osobou podepisujícího došlo, což bylo uvedeným úřadem doloženo záznamem z ověřovací knihy.

K dotazu soudu sdělila vedoucí pošty-Pošta Domažlice 3, že zásilka pro Slavomíra Skalu byla vydána oproti podpisu osobě na poště 34403 Domažlice 3 vedoucí pošty dne 24. 1. 2012.

Soud z důkazu provedeného spisem Krajského soudu v Brně sp. zn. 20 Cm 352/2013 zjistil, že žaloba proti Ivaně Přibylové a dlužníkovi spolu se směnečným platebním rozkazem byla doručena také dlužníkovi, a to na adresu uvedenou v Centrální evidenci obyvatel způsobem dle § 49 odst. 4 o. s. ř. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 2. 1. 2014; soud zjistil, že nový občanský průkaz byl dlužníkovi vystaven dne 7. 2. 2012.

Původně vycházel soud při povolení oddlužení z údajů uváděných dlužníkem, tj. z toho, že dlužníkovy závazky činí celkem 227.029,-Kč a že jeho čistý měsíční příjem činí 11.000,-Kč. Na přezkumném jednání 24. 2. 2015 bylo zjištěno, že dlužník je svobodný, bez vyživovací povinnosti, s příjmem přibližně 13.000,-Kč měsíčně a že se přihlásilo celkem 16 věřitelů s nezajištěnými pohledávkami 1.178.929,57 Kč.

Dlužník v insolvenčním návrhu uvedl, že má 5 věřitelů a 5 závazků v celkovém objemu 227.079 Kč. Do insolvenčního řízení se přihlásilo celkem 16 nezajištěných věřitelů s pohledávkami v souhrnné výši 1.178.929,57 Kč. Dlužník tedy v rozporu s § 104 insolvenčního zákona neuvedl všechny své věřitele a výši svých závazků. Kromě přihlášených věřitelů má dlužník i závazek 1.353.957,-Kč s příslušenstvím a náklady vůči věřiteli Heineken Česká republika, a. s. Dlužník musel vědět o tomto závazku, výzvu k zaplacení částky si osobně vyzvedl na poště. Jde k jeho tíži, že si nezajistil v Centrální evidenci obyvatel doručnou adresu, co se týče řízení u Krajského soudu v Brně. S ohledem na ověření podpisu se nejeví pravděpodobným, že by směnku nepodepsal.

Na základě uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že dlužník od podání návrhu na povolení oddlužení sledoval nepoctivý záměr (§ 395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona) tím, že neuvedl pravdivé informace o svých věřitelích a výši jeho závazků (oproti jím tvrzené částce necelých 250.000,-Kč je skutečná výše závazků přibližně 2.600.000,-Kč). Navíc příjmy dlužníka nepostačují k tomu, aby hodnota plnění, které by obdrželi nezajištění věřitelé, byla vyšší než 30 % přihlášených nezajištěných pohledávek. Dlužník tedy nesplňuje ani podmínku stanovenou v § 395 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona. Soud proto s ohledem na § 395 odst. 1 insolvenčního zákona neschválil oddlužení a dle § 396 uvedeného zákona rozhodl o způsobu řešení úpadku konkursem.

Dlužník napadl usnesení včas podaným odvoláním, ve kterém uvedl, že si není vědom pohledávky společnosti Heineken Česká republika, a. s. ve výši 1.353.957,-Kč a neměl potřebu čerpat podporu prodeje uzavřeného mezi uvedenou společností a paní anonymizovano , u které byl zaměstnán. Dlužník žádnou částku podpory od paní anonymizovano nepřevzal. Zásilku, která byla doručena dne 24. 1. 2012, dlužník nepřevzal. Nebyl si vědom existence ostatních věřitelů, proto žádá, aby bylo schváleno oddlužení.

V prvé řadě se odvolací soud zabýval otázkou rozsahu podaného odvolání a dospěl k závěru, že se odvolatel domáhá změny bodů I. a II. výroku a schválení oddlužení. Odvolatel nevyjadřuje nesouhlas s tím, že účinky rozhodnutí nastávají okamžikem zveřejnění rozhodnutí v insolvenčním rejstříku dle bodu III. výroku (§ 89 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení, dále jen insolvenčního zákona), ani s uložením povinnosti insolvenčnímu správci dle § 281 odst. 1 insolvenčního zákona (bod IV. výroku), nehledě k tomu, že proti bodům III. a IV. výroku není navíc odvolání přípustné.

Odvolací soud bez nařízení jednání (§ 94 odst. 2 písm. c/ insolvenčního zákona) přezkoumal napadenou část usnesení soudu prvního stupně (body I. a II. výroku) podle § 212 o. s. ř. a neshledal odvolání dlužníka důvodným.

Podle § 405 odst. 1 insolvenčního zákona Insolvenční soud oddlužení neschválí, jestliže v průběhu insolvenčního řízení vyšly najevo skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení. Podle odst. 2 Jestliže insolvenční soud oddlužení neschválí, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem.

Podle § 395 odst. 1 insolvenčního zákona Insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, a) že jím je sledován nepoctivý záměr, nebo b) že hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, bude nižší než 30 % jejich pohledávek, ledaže tito věřitelé s nižším plněním souhlasí. Podle odst. 2 Insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení i tehdy, jestliže dosavadní výsledky řízení dokládají lehkomyslný nebo nedbalý přístup dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení.

V usnesení z 28. 7. 2011, sp. zn. 29 NSČR 14/2009, uveřejněném pod číslem 14/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 14/2012 ), Nejvyšší soud vysvětlil, že ustanovení § 395 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Závěr, že dlužník sleduje podáním návrhu na povolení oddlužení nepoctivý záměr, bude závislý na posouzení konkrétních okolností, jež vyjdou najevo v rámci daného insolvenčního řízení. Z ustanovení § 104 odst. 2 insolvenčního zákona se podává, že v seznamu majetku je dlužník povinen označit jednotlivě svůj majetek, včetně pohledávek. U pohledávek stručně uvede skutečnosti, na kterých se zakládají, a uvede jejich výši; výslovně se dále vyjádří k jejich dobytnosti. U majetku, včetně pohledávek, o kterých probíhá soudní nebo jiné řízení, nebo ohledně nichž již bylo příslušným orgánem rozhodnuto, dlužník tato řízení (rozhodnutí) označí. Dikce uvedeného ustanovení je jednoznačná v tom, že dlužník je povinen uvést v seznamu majetku veškerý svůj majetek, a to bez ohledu na to, zda jej případně považuje či nepovažuje za zpeněžitelný.

Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 NSČR 45/2010 z 30. 4. 2013 bylo uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 86/2013 mj. s právní větou Z toho, že dlužník v seznamu závazků zamlčel své zahraniční věřitele a že v seznamu svého majetku neoznačil majetek tvořený podíly v zahraničních společnostech, lze usuzovat na nepoctivý záměr dlužníka při oddlužení.

Odvolací soud s ohledem na pravomocný směnečný platební rozkaz ve věci sp. zn. 20 Cm 352/2013 nemá pochybnosti o tom, že je osvědčen dlužníkův závazek ze směnky v uváděné výši směnečného peníze 1.353.957,-Kč, z příslušenství ve výši 6 % směnečného úroku od 25. 11. 2011 do zaplacení, směnečné odměny ve výši 4.513,-Kč a náhrady nákladů řízení ve výši 118.885,20 Kč. Směnečný platební rozkaz nabyl právní moci 2. 1. 2014, dlužník nepochybně měl tento závazek uvést ve svém insolvenčním návrhu z 27. 6. 2014.

Odvolací soud se i z důvodů uvedených v citovaných rozhodnutích Nejvyššího soudu ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že dlužník, který neuvedl v insolvenčním návrhu spojeném s návrhem na povolení oddlužení a v seznamu majetku a svých závazků všechny své závazky, sledoval nepoctivý záměr a jeho přístup lze i označit za nedbalý (§ 395 odst. 1 písm. a/ a odst. 2 insolvenčního zákona). Dobrodiní institutu oddlužení náleží především čestnému a poctivému dlužníkovi, tedy dlužníkovi, který projevuje zřetelně patrnou snahu dostát svým splatným závazkům tak, aby žádný z jeho věřitelů nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo jejich rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení (srov. § 5 písm. a/ insolvenčního zákona). Pokud dlužník takový úmysl nesleduje, nelze oddlužení povolit ani schválit. Jinými slovy řečeno, i kdyby dlužník jinak splňoval minimální kvantitativní kritéria oddlužení (§ 395 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona), nemá na oddlužení automaticky nárok, lze-li s přihlédnutím ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že jím dlužník sleduje nepoctivý záměr. Navíc je správný i závěr soudu prvního stupně, že s ohledem na výši přihlášených a nezajištěných pohledávek 1.178.929,57 Kč (odvolací soud dodává, že v uvedené výši byly pohledávky zjištěny na přezkumném jednání dne 24. 2. 2015) a výši měsíčního příjmu dlužníka je zřejmé, že by dlužník nebyl schopen splnit v horizontu 5 let nejméně 30 % pohledávek nezajištěných věřitelů.

Nedostavení se dlužníka k přezkumnému jednání svědčí o jeho nedbalém přístupu k plnění jeho povinností, a to s přihlédnutím k tomu, že dlužník podával insolvenční návrh s návrhem na povolení oddlužení, které by při standardním průběhu mělo vést dle § 414 a § 415 insolvenčního zákona k osvobození dlužníka od placení části neuspokojených pohledávek zahrnutých do oddlužení.

Vzhledem k uvedeným závěrům soud prvního stupně postupoval po právu, když v souladu s § 405 odst. 1 a 2 a § 395 odst. 1 písm. a) a b) a odst. 2 insolvenčního zákona neschválil oddlužení dlužníka a prohlásil na jeho majetek konkurs. Odvolací soud proto v souladu s § 219 o. s. ř. potvrdil body I. a II. výroku usnesení jako věcně správné.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení j e dovolání přípustné k Nejvyššímu soudu, jestliže Nejvyšší soud jako soud dovolací dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání se podává u soudu, který rozhodoval v prvním stupni, a to do dvou měsíců od doručení usnesení odvolacího soudu.

V Praze dne 6. června 2016

JUDr. Ladislav D e r k a, v.r. Za správnost vyhotovení: předseda senátu Bc. Jiří Slavík