1 VSPH 1932/2014-A-53
KSPH 36 INS 12607/2012 1 VSPH 1932/2014-A-53

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a soudců JUDr. Františka Kučery a JUDr. Jiřího Goldsteina v insolvenční věci dlužnice Tatiany anonymizovano , anonymizovano , bytem Chýně, Střední 466, zahájené na návrh navrhovatelky Komerční banky, a.s., sídlem Praha 1, Na Příkopě 969/33, zast. JUDr. Petrem Balcarem, advokátem, sídlem Praha 1, Revoluční 15, o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 1. září 2014, č.j. KSPH 36 INS 12607/2012-A-44 ve znění usnesení ze dne 3. září 2014, č.j. KSPH 36 INS 12607/2012-A-45

takto:

Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 1. září 2014, č.j. KSPH 36 INS 12607/2012-A-44, ve znění usnesení ze dne 3. září 2014, č.j. KSPH 36 INS 12607/2012-A-45, se v bodech I., III. výroku p o t v r z u j e ; v bodě II. výroku se m ě n í tak, že se návrh na povolení oddlužení neodmítá; v bodě IV. výroku se zr u š u j e a věc se v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení; odvolání proti bodu V. výroku se o d m í t á .

Odůvodnění:

Ve výroku uvedeným usnesením ze dne 1.9.2014 (A-44) Krajský soud v Praze ve znění opravného usnesení ze dne 3.9.2014 (A-45) zjistil úpadek dlužnice Tatiany anonymizovano (bod I. výroku), odmítl návrh dlužnice na povolení oddlužení (bod II. výroku), ustanovil insolvenčním správcem JUDr. Pavla Čížkovského (dále jen správce; bod III. výroku), prohlásil konkurs na majetek dlužnice (bod IV. výroku) a konstatoval, že účinky rozhodnutí o úpadku nastávají zveřejněním usnesení v insolvenčním rejstříku (bod V. výroku). V navazujících výrocích vyzval věřitele k přihlášení svých pohledávek (bod VI. výroku, jenž byl opraven opravným usnesením pro chybu v délce přihlašovací lhůty) a ke sdělení svých zajišťovacích práv (bod VII. výroku), nařídil přezkumné jednání (bod VIII. výroku) a svolal schůzi věřitelů (bod IX. výroku), uložil povinnosti dlužníkům dlužnice (bod X. výroku), správci (bod XI. výroku) a věřitelům (bod XII. výroku) a konstatoval, že svá rozhodnutí bude zveřejňovat v insolvenčním rejstříku, event. v Obchodním věstníku (bod XIII. výroku).

V odůvodnění usnesení soud I. stupně zejména uvedl, že insolvenční řízení bylo zahájeno k návrhu navrhovatelky Komerční banky, a.s. ze dne 24.5.2012, k němuž se dlužnice vyjádřila podáním ze dne 29.6.2012 a podala návrh na povolení svého oddlužení. Usnesením ze dne 2.5.2013 soud I. stupně zjistil úpadek dlužnice a povolil jeho řešení oddlužením; uvedené rozhodnutí bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 3.7.2013, č.j. 2 VSPH 1010/2013-A-35 zrušeno pro nepřezkoumatelnost.

Soud I. stupně věc znovu projednal a dospěl k závěru, že dlužnice je úpadku. Vyšel ze zjištění, že navrhovatelka doložila svoji splatnou pohledávku za dlužnicí ve výši 7.848.420,91 Kč (jistina ve výši 5.560.490,-Kč + úroky ve výši 852.691,75 Kč + úroky z prodlení ve výši 1.426.789,02 Kč + poplatky ve výši 5.450,-Kč + náklady nalézacího řízení ve výši 3.000,-Kč) smlouvou o hypotečním úvěru č. 50308240838, na jejímž základě čerpala dlužnice úvěr ve výši 5.695.100,-Kč, což též potvrdila v návrhu na oddlužení a při jednání konaném dne 4.4.2013 a 30.1.2014. Pohledávka byla zesplatněna ke dni 20.5.2010 a dlužnice se tak dostala uvedeným dnem do prodlení s jejím splacením. Za další věřitele dlužnice soud I. stupně považoval navrhovatelkou označené subjekty, a to Českou spořitelnu, a.s. (pohledávka ve výši 369.604,79 Kč splatná dne 4.8.2011), RWE Energie a.s. (pohledávka ve výši 7.323,91 Kč splatná dne 23.6.2010) a Pojišťovnu České spořitelny, a.s. Z došlých přihlášek zjistil soud I. stupně existenci dalších věřitelů dlužnice, a to Pojišťovnu České spořitelny, a.s. (pohledávka ve výši 11.493,-Kč), Mgr. Petra Jaroše (pohledávka ve výši 7.800,-Kč splatná dne 23.2.2012), Vasyla Klymskyyho (pohledávka ve výši 193.430,-Kč splatná dne 19.3.2010), ČEZ Prodej, s.r.o. (pohledávka ve výši 19.632,-Kč), Tarase Levytskyyho (pohledávka ve výši 185.728,-Kč splatná dne 19.3.2010), T-Mobile Czech Republic, a.s. (pohledávka ve výši 30.033,30 Kč splatná dne 7.1.2010 a 3.11.2010), Českou spořitelnu, a.s. (pohledávka ve výši 512.834,83 Kč splatná 19.4.2010), RWE Energie, a.s. (pohledávka ve výši 20.749,77 Kč splatná dne 22.6.2010), FÚ pro Středočeský kraj (pohledávka ve výši 369,-Kč splatná dne 15.10.2012 a ve výši 502,-Kč), Provident Financial, s.r.o. (pohledávka ve výši 29.840,-Kč splatná dne 5.1.2011 a 11.1.2011), 1. Vodohospodářská společnost, s.r.o. (pohledávka ve výši 19.743,-Kč), Telefonica Czech Republic (pohledávka ve výši 16.928,32 Kč splatná 15.6.2011) a Allianz pojišťovna, a.s. (pohledávka ve výši 20.973,97 Kč splatná 17.3.2012). Soud I. stupně uzavřel, že dlužnice je úpadku, neboť má více věřitelů s peněžitými závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, jež není schopna plnit. Proto postupoval podle § 136 odst. 1 IZ, rozhodl o úpadku dlužnice a o způsobu jeho řešení konkursem podle § 148 odst. 1 IZ a podle § 390 odst. 3 IZ odmítl návrh dlužnice o povolení oddlužení pro jeho opožděnost, když poučení o možnosti podat návrh na oddlužení bylo dlužnici doručeno dne 18.6.2012, avšak návrh byl podán až dne 23.7.2012, tedy po uplynutí lhůty 30 dnů dle § 390 odst. 1 IZ.

Proti bodům I. až V. výroku usnesení Krajského soudu v Praze se dlužnice odvolala sérií podání (A-46 až A-49), neboť s nimi nesouhlasila a žádala jejich přezkoumání. Proti bodům II., IV. výroku usnesení argumentovala (A-46) tím, že návrh na povolení oddlužení nepodávala proto, aby se zbavila dluhů, ale proto, že se jí zhroutil život, je psychicky na dně a stará se o svou nemocnou matku. Měla za to, že nepropásla lhůtu pro podání návrhu na povolení oddlužení. Tvrdila, že věřitel Vasyl Klymskyy obelhal soud, že mu nic nedluží a že jí vydíral, že věřiteli Tarasu Levytskyymu rovněž nic nedluží a že vše je podvod, který vyšetřuje policie. Uvedla, že jí bylo vyhrožováno, že měla až 30 telefonátů denně, že bude bojovat za spravedlnost a že se proti ní spikla mafie, jelikož přestala podnikat a platit a má strach o svoji rodinu. K bodu I. výroku usnesení (A-47) uvedla, že by vše mělo být ještě jednou přezkoumáno, neboť žádá své oddlužení. Nesouhlasila s body I. až V. výroku (A-48). K bodu III. výroku usnesení (A-48) dodala, že nesouhlasí s ustanovením správce, jenž řádně nepřezkoumal její dluhy, a žádá o oddlužení, neboť krachla ze dne na den , když dříve vše řádně platila.

Odvolací soud přezkoumal usnesení v napadených bodech I. až V. výroku včetně předcházejícího řízení (§ 212 a § 212a o.s.ř.), a došel k těmto zjištěním a závěrům:

K bodu I. výroku usnesení (zjištění úpadku):

Podle § 136 odst. 1 IZ vydá insolvenční soud rozhodnutí o úpadku, je-li osvědčením nebo dokazováním zjištěno, že dlužník je v úpadku nebo že mu úpadek hrozí.

Dlužník je podle § 3 odst. 1 a 3 IZ v úpadku, jestliže má více věřitelů, peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky není schopen plnit, a je-li právnickou osobou nebo fyzickou osobou-podnikatelem, je v úpadku i tehdy, je-li předlužen, tj. má-li více věřitelů a souhrn jeho závazků převyšuje hodnotu jeho majetku. Z uvedeného plyne, že pojem úpadku je vymezen dvojím způsobem jako úpadek projevující se platební neschopností (insolvencí) dlužníka a jako úpadek projevující se jeho předlužením, přičemž k vydání rozhodnutí o úpadku postačuje zjištění, že dlužník je buď insolventní, nebo že je předlužen, jinými slovy, zjištění úpadku v obou zákonem vymezených formách není nezbytné.

Ustanovení § 3 odst. 2 IZ vymezuje vyvratitelné právní domněnky, podle nichž se má za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníkovi výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo dlužník nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1 IZ, kterou mu uložil insolvenční soud. Pokud bude zjištěno naplnění některé z nich, resp. pokud se dlužníkovi nepodaří některou z nich vyvrátit, platí, že je platebně neschopným ve smyslu § 3 odst. 1 IZ.

Podle § 141 odst. 1 a 2 IZ se proti rozhodnutí o úpadku vydanému na základě insolvenčního návrhu věřitele může odvolat pouze dlužník; odvoláním však lze namítat pouze to, že rozhodnutí nemělo být vydáno proto, že úpadek není osvědčen, nebo proto, že tomu brání překážka stanovená v tomto zákoně. Ke skutečnostem, které nastaly nebo vznikly po vydání rozhodnutí soudu I. stupně, se v odvolacím řízení nepřihlíží. Je-li osvědčen úpadek dlužníka, není důvodem k tomu, aby odvolací soud zrušil nebo změnil rozhodnutí o úpadku, skutečnost, že insolvenční navrhovatel nedoložil, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku, ani skutečnost, že insolvenční navrhovatel ztratil v průběhu odvolacího řízení způsobilost být účastníkem řízení.

Jak vyplývá z napadeného usnesení, úpadek dlužnice měl soud I. stupně správně za osvědčený z důvodu její platební neschopnosti, jež dlužnice ničím nevyvrátila, přičemž tento stav zůstal nezměněn i za odvolacího řízení.

Odvolací soud se zcela ztotožňuje se skutkovými zjištěními a právními závěry soudu I. stupně, jež mají v obsahu insolvenčním spisu (a v provedeném dokazování) potřebnou oporu, když ani ve stádiu odvolacího řízení nevyšlo najevo nic, co by bylo s to je zpochybnit. V podrobnostech lze proto dlužnici pro stručnost odkázat na rozhodnutí soudu I. stupně, jež považuje odvolací soud za věcně správné, tedy že navrhovatelka doložila své splatné pohledávky za dlužnicí ve výši uvedené v insolvenčním návrhu (a tím i aktivní legitimaci k podání insolvenčního návrhu) a že dlužnice není schopna po dobu několika let plnit své splatné závazky vůči dalším soudem I. stupně zjištěným věřitelům, vůči nimž dlužnice v odvolání ničeho nenamítala a jež nezpochybňovala, vyjma věřitelů Vasyla Klymskyyho a Tarase Levytskyymu, na nichž však zjištění jejího úpadku výlučně nestojí.

Ostatně dlužnice v insolvenčním řízení, jež bylo zahájeno na návrh jiné osoby, podala návrh na povolení oddlužení (A-13), v němž v kolonce č. 7 výslovně žádala, aby soud rozhodl o jejím úpadku a zároveň o povolení oddlužení, a na jednání konaném dne 30.1.2014 (A-43) sama uvedla, že obdržela od navrhovatelky úvěr v celkové výši 5.695.100,-Kč, který přestala splácet od doby, kdy jí přestali platit její odběratelé-tj. někdy v roce 2011-a že poté přestala být schopna hradit své závazky, které měla. Dlužnice na uvedeném jednání sama spontánně přiznala existenci dluhů vůči České spořitelně, a.s. (200.000,-Kč), RWE Energie, a.s. (6.000,-Kč) a Pojišťovně České spořitelny, a.s. (1.000,-Kč) a uvedla, že se snažila se svými věřiteli dohodnout na postupném splácení svých dluhů a že je není schopna hradit. Mnohost jejích věřitelů a neschopnost platit své závazky vyplývá též z došlých přihlášek věřitelů (P1 až P18). Závěr soudu I. stupně o zjištění úpadku dlužnice (bod I. výroku) je proto věcně správný. Proto odvolací soud postupoval podle § 219 o.s.ř. a usnesení v napadeném bodě I. výroku potvrdil.

K bodu II. výroku usnesení (odmítnutí návrhu na povolení oddlužení) a k IV. výroku usnesení (prohlášení konkursu):

Podle § 389 odst. 1 IZ ve znění před 1.1.2014 dlužník, který není podnikatelem, může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením. Podle § 390 odst. 1 IZ návrh na povolení oddlužení musí dlužník podat spolu s insolvenčním návrhem. Podá-li insolvenční návrh jiná osoba, lze návrh na povolení oddlužení podat nejpozději do 30 dnů od doručení insolvenčního návrhu dlužníku; o tom musí být dlužník při doručení insolvenčního návrhu poučen.

Dle právních závěrů vyjádřených v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.6.2012, č.j. KSPL 27 INS 5504/2011, 29 NSČR 39/2012-B-27, s nimiž se odvolací soud ztotožňuje, smysl poučení o možnosti podat návrh na povolení oddlužení, k němuž je insolvenční soud povinen při doručení věřitelského insolvenčního návrhu dlužníku, tkví v tom, aby dlužník, jenž splňuje zákonné předpoklady tohoto sanačního způsobu řešení svého úpadku, měl možnost uplatnit jej i tehdy, je-li insolvenční řízení zahájeno insolvenčním návrhem věřitele. Povinnost insolvenčního soudu poskytnout dlužníku, který není insolvenčním navrhovatelem, při doručení věřitelského insolvenčního návrhu poučení o možnosti podat v zákonem stanovené lhůtě návrh na povolení oddlužení, není splněna pouhou citací ustanovení § 390 odst. 1 IZ. Tuto povinnost poskytnout dlužníku, který není insolvenčním navrhovatelem, lze dle dovolacího soudu splnit např. poučením, podle kterého: Dlužník, který není podnikatelem a který má za to, že splňuje podmínky pro řešení svého úpadku oddlužením ve smyslu ustanovení § 389 a násl. IZ, může podat do 30 dnů od doručení insolvenčního návrhu na předepsaném formuláři, jenž je k dispozici na webových stránkách Ministerstva spravedlnosti ČR, návrh na povolení oddlužení. Později podaný návrh na povolení oddlužení insolvenční soud odmítne .

Z výše podaného výkladu plyne, že potřeba poučit dlužníka při doručení věřitelského insolvenčního návrhu o možnosti podat návrh na povolení oddlužení nebude dána tam, kde insolvenčnímu soudu bude známo, že dlužník je podnikatelem (a jako takový je z tohoto způsobu řešení svého úpadku vyloučen). Jestliže otázka, zda dlužník je podnikatelem, není postavena najisto v době doručování věřitelského insolvenčního návrhu dlužníku (což je situace typická zejména v případech, kdy insolvenční návrh věřitele směřuje proti dlužníku-fyzické osobě), lze mít poučení dlužníka o možnosti podat návrh na povolení oddlužení za náležitě konkrétní, jen obsahuje-li současně (nejméně) předpoklad vyjádřený ustanovením § 389 odst. 1 IZ (že dlužník není podnikatelem).

Z obsahu usnesení ze dne 28.5.2012 (A-8) plyne, že soud v bodech I., II. výroku vyzval dlužnici k písemnému vyjádření k insolvenčnímu návrhu a k tomu, zda se vzdává práva účasti na projednání věci a k předložení seznamů uvedených v § 104 odst. 1 IZ, a rovněž ji poučil o možnosti podat návrh na oddlužení, jež však neodpovídalo požadavkům na ně kladeným právě ve shora zmiňovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR.

Dlužnice na usnesení ze dne 28.5.2012 (A-8) reagovala včasným podáním doručeným soudu dne 16.7.2014 (A-9), v němž žádala o své oddlužení, a návrhem na povolení oddlužení učiněným na předepsaném formuláři (A-13) doručeným soudu dne 23.7.2012, v němž předpokládá uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů ve výši 30 % jejich hodnoty za pomoci svých rodinných příslušníků a v kombinaci oddlužení plněním splátkového kalendáře a zpeněžením majetkové podstaty.

Odvolací soud má ve shodě s Nejvyšším soudem ČR za to, že pouhá citace ustanovení § 390 odst. 1 IZ, obsažená ve zkoumaném usnesení ze dne 28.5.2012 (A-8) nebyla dostatečným poučením dlužnice o možnosti podat návrh na povolení oddlužení. Již proto ne, že obsahem ustanovení § 390 odst. 1 IZ se podoba požadovaného poučení nevyčerpává.

Ze shora uvedených (procesních) důvodů má odvolací soud za to, že napadený bod II. výroku usnesení o odmítnutí návrhu na povolení oddlužení z důvodu jeho opožděnosti je věcně nesprávný. Proto ho podle § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. změnil.

Protože dlužnici v důsledku vadného poučení dosud neuplynula lhůta pro podání návrhu na povolení oddlužení a o jím podaném návrhu na oddlužení doposavad nebylo pravomocně rozhodnuto (soud I. stupně ekonomickou nabídku dlužnice pro oddlužení zatím nezkoumal), je bod IV. výroku usnesení o prohlášení konkursu na majetek dlužnice zjevně předčasným. Proto ho odvolací soud podle § 219a odst. 1 písm. a) o.s.ř. zrušil a věc vrátil podle § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř. v tomto rozsahu soudu I. stupně k dalšímu řízení.

K bodu III. výroku usnesení (ustanovení insolvenčního správce):

Podle § 24 odstavce prvého IZ je insolvenční správce z insolvenčního řízení vyloučen, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci nebo k osobám účastníků je tu důvod pochybovat o jeho nepodjatosti; to neplatí v případě uvedeném v § 34 IZ. Jakmile se ustanovený insolvenční správce dozví, že jsou zde důvody pro jeho vyloučení, je povinen oznámit to neprodleně insolvenčnímu soudu.

Podle § 26 IZ proti rozhodnutí o ustanovení insolvenčního správce je odvolání přípustné. V odvolání lze však namítat pouze to, že ustanovený insolvenční správce nesplňuje podmínky pro ustanovení nebo že není nepodjatý. Ke skutečnostem, které nastaly nebo vznikly po vydání rozhodnutí soudu prvního stupně, se v odvolacím řízení nepřihlíží.

Důvodem pro pochybnosti o nepodjatosti insolvenčního správce může být zejména skutečnost, že správce je vůči dlužníkovi osobou blízkou, věřitelem dlužníka, dlužníkem dlužníka či ručitelem dlužníka, případně též současným či bývalým společníkem, statutárním orgánem či zaměstnancem dlužníka. Obdobně může vypadat poměr mezi insolvenčním správcem a věřitelem dlužníka. Dalším důvodem může být způsob podnikání insolvenčního správce, jež dopadá na poměry účastníků insolvenčního řízení.

V daném případě vystavěla dlužnice své výhrady vůči správci toliko na tom, že nesouhlasí s jeho ustanovením, neboť správce řádně nepřezkoumal její dluhy, a že žádá o své oddlužení. Takovými důvody však nelze opodstatnit změnu v osobě správce. Ostatně správce před rozhodnutím o úpadku dlužnice (a před svým ustanovením) žádné dluhy dlužnice ani přezkoumávat nemohl. Za situace, kdy v řízení nebyly zjištěny žádné konkrétní skutečnosti, pro něž by bylo lze mít za to, že insolvenční správce nesplňuje podmínky pro své ustanovení nebo že není nepodjatý, neshledal odvolací soud odvolání důvodným. Proto postupoval podle § 219 o.s.ř. a usnesení v napadeném bodě III. výroku potvrdil.

Pokud jde o bod V. výroku usnesení, jímž soud I. stupně konstatoval okamžik, kdy nastávají účinky rozhodnutí o zjištění úpadku dlužnice, je takové rozhodnutí svojí povahou rozhodnutím, jímž se upravuje vedení řízení (§ 202 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.). Proti takovému rozhodnutí není odvolání přípustné. Odvolací soud proto postupoval podle § 218 písm. c) o.s.ř. a za použití § 7 IZ odvolání dlužnice v tomto rozsahu odmítl, neboť směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není odvolání přípustné.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí j e dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Praze dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 6. října 2014

JUDr. Ing. Jaroslav Z e l e n k a , Ph.D., v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Kateřina Vaněčková