1 VSPH 1914/2016-B-164
KSPL 20 INS 11503/2013 1 VSPH 1914/2016-B-164

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Kučery a soudců JUDr. Jiřího Goldsteina a JUDr. Ladislava Derky v insolvenčním řízení dlužníka: Zdeněk Šilhánek, nar. 19. září 1960, IČO 41628276, bytem Horšovský Týn, Semošice 65, do něhož vstoupilo Krajské státní zastupitelství v Plzni, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Plzni č.j. KSPL 20 INS 11503/2013-B-150 ze dne 6. září 2016,

t a k t o:

Usnesení Krajského soudu v Plzni č.j. KSPL 20 INS 11503/2013-

B-150 ze dne 6. září 2016 se v bodě I. výroku p o t v r z u j e, odvolání

proti bodu II. výroku se o d m í t á.

Odůvodnění:

Krajský soud v Plzni nadepsaným usnesením v bodě I. výroku zamítl návrh dlužníka na zproštění insolvenčního správce Ing. Antonína Diviše funkce a v bodě II. výroku zamítl návrh dlužníka na vydání předběžného opatření, kterým by insolvenčnímu správci byla uložena povinnost zdržet se právního jednání směřujícího ke zpeněžení všech movitých a nemovitých věcí, které jsou součástí majetkové podstaty. isir.justi ce.cz

V odůvodnění usnesení soud zejména uvedl, že se návrhem doručeným soudu dne 16.8.2016 dlužník domáhal zproštění insolvenčního správce Ing. Antonína Diviše funkce. Insolvenčnímu správci vytýkal, že navázal na nezákonné kroky předchozího insolvenčního správce a nečinil opatření k zabránění krácení majetkové podstaty. Správce by měl upustit od zpeněžení majetku dlužníka do rozhodnutí o návrhu dlužníka na zrušení konkursu, přesto však činil kroky směřující k prodeji rodinného domu dlužníka za polovinu odhadnuté ceny, tedy za cenu ve výši 475.000,-Kč, ačkoli podle rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 3 VSOL 1227/2015 ze dne 29.4.2016 insolvenční správce prodat nemovitost dlužníka v dobrovolné dražbě nesměl.

Dne 30.8.2016 podal dlužník návrh na nařízení předběžného opatření, kterým navrhoval, aby soud insolvenčnímu správci uložil povinnost zdržet se právního jednání směřujícího ke zpeněžení movitých i nemovitých věcí, které byly součástí majetkové podstaty do doby pravomocného rozhodnutí soudu o zproštění insolvenčního správce funkce a současně do doby pravomocného rozhodnutí o návrhu na zrušení konkursu.

Soud zjistil, že usnesením ze dne 21.7.2014 (č.d. A-59), které nabylo právní moci dne 25.9.2014, byl zjištěn úpadek dlužníka a na jeho majetek byl prohlášen konkurs. Soud měl za prokázané, že dlužník měl v době rozhodování více věřitelů, jejichž pohledávky nebyl schopen po dobu delší tří měsíců uspokojit. Jednalo se o pohledávky vymáhané exekučně. Toto rozhodnutí bylo Vrchním soudem v Praze potvrzeno usnesením ze dne 4. 9. 2014 (č.d. A-75). Dovolání proti tomuto rozhodnutí Vrchního soudu v Praze bylo Nejvyšším soudem ČR odmítnuto dne 26.2.2015 (č.d. A-81).

Dne 24.3.2015 podal dlužník návrh na zrušení konkursu, návrh byl usnesením ze dne 17.4.2015 (č.d. B-33) zamítnut a Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 18.11.2015 (č.d. B-79) zamítavé rozhodnutí potvrdil. Usnesení Vrchního soudu v Praze bylo zrušeno rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.2.2016 (č.d. B-106) a věc byla Vrchnímu soudu v Praze vrácena k dalšímu řízení. Vrchním soudem v Praze dosud nebylo znovu rozhodnuto.

Soud měl za to, že insolvenční správce za dobu působení ve funkci v délce devíti měsíců vykonal vše, co vykonat mohl, proti činnosti insolvenčního správce nevznesl námitky ani věřitelský výbor.

Zajištěný věřitel Česká spořitelna, a.s. dal pokyn ke zpeněžení nemovitosti dne 8.7.2015 ještě původnímu insolvenčnímu správci Brátová a Krejčí, v.o.s. a původní insolvenční správce uzavřel se soudním exekutorem dne 24.9.2015 smlouvu o provedení dobrovolné dražby nemovité věci podle § 76 odst. 2 exekučního řádu č. 120/2001 Sb. (dále též EŘ). Podle této smlouvy zajistil exekutor zpracování znaleckého posudku na stanovení obvyklé ceny. Dne 21.4.2016 se uskutečnila dražba, nikdo z účastníků neučinil podání. Opakovaná dražba proběhla dne 29.6.2016, nemovitosti byly vydraženy za cenu 475.000,-Kč.

Soud odkázal na datum zveřejnění rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci dne 29.4.2016, že toto rozhodnutí nebylo jako zásadní publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, že insolvenční správci jsou seznamováni s judikáty na školeních konaných několikrát ročně a že nelze klást správci k tíži, že se s rozhodnutím neseznámil.

Soud odkázal na dvě koncepce vztahu mezi § 293 a § 286 insolvenčního zákona č. 182/2006 Sb. (dále též IZ): jedna z koncepcí je, že § 293 IZ je ustanovením doplňujícím obecnou úpravu zpeněžování majetkové podstaty o pokyn zajištěného věřitele pro zpeněžení zástavy, druhá koncepce je, že § 293 IZ je doplňujícím ustanovením speciálním vylučujícím u zajištěného majetku obecnou úpravu pro zpeněžování majetkové podstaty, tedy § 286 IZ. V případě druhé koncepce by výše uvedené rozhodnutí nebylo aplikovatelné.

Soud měl za to, že s ohledem na uvedené výkladové rozpory nelze klást správci k tíži to, že se shora uvedeným rozhodnutím neřídil, a dovodil, že správce své povinnosti nijak neporušil.

Usnesení o úpadku ze dne 25.9.2014 (č.d. A-59) je v právní moci a ani z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.2.2016 (č.d. B-106) nelze dovodit, že by bylo nějakým způsobem zpochybněno.

Ze shora uvedených důvodů soud návrh dlužníka na vydání předběžného opatření nevyhověl a to i proto, že návrh na zproštění insolvenčního správce funkce zamítl.

Proti tomuto usnesení se dlužník včas odvolal a namítal, že insolvenční správce navázal na nezákonné kroky předchozího insolvenčního správce, že bez ohledu na zrušující usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 NSCR 44/2016 se pokusil zpeněžit nemovitosti dlužníka v rámci exekutorské dobrovolné dražby za cenu 475.000,-Kč, ačkoli podle rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 3 VSOL 1227/2015 nesmí insolvenční správce prodat nemovitost v dobrovolné dražbě prostřednictvím exekutora. Nízká cena byla podle dlužníka dána způsobem nabídky nemovitostí, když v případě dobrovolné exekutorské dražby se nabídky objevují jen na portálech exekutorů a objem oslovených zájemců je proto nižší než v případě provedení dražby standardním elektronickým postupem či prostřednictvím realitních kanceláří. Poukázal i na odměnu nárokovanou exekutorem, kterou si rovněž účtuje i insolvenční správce, že míra uspokojení věřitelů byla proto nižší a že dlužník podal odvolání pro neplatnost provedené dražby.

Dlužník měl za to, že k dražbě nemělo vůbec dojít, když dne 29.2.2016 Nejvyšší soud ČR vydal rozhodnutí o zrušení rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, když se dlužník domáhal zrušení konkursu podle § 308 IZ (č.d. B-106) a že do pravomocného rozhodnutí se měl insolvenční správce vzdát zpeněžení.

Ze shora uvedených důvodů navrhoval, aby odvolací soud zrušil usnesení o zamítnutí návrhu dlužníka na zproštění insolvenčního správce Ing. Antonína Diviše funkce a aby insolvenčnímu správci uložil povinnosti zdržet se do pravomocného rozhodnutí o návrhu dlužníka na zrušení konkursu podle § 208 IZ nakládání s majetkovou podstatou.

Krajské státní zastupitelství v Plzni ve vyjádření ze dne 27.9.2016 uvedlo, že s ohledem na dovolání podané proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 3 VSOL 1227/2015-B-192 nelze předjímat další závěry. Ohledně výkladu poznámky pod čarou u § 286 písm. a) IZ odkázalo na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 22/99 ze dne 2.2.2000 s tím, že pokud by měl zákonodárce na mysli v § 286 písm. a) IZ pouze zákon č. 26/2000 Sb., pak měl v tomto ustanovení zákon o veřejných dražbách uvést přímo. Jestliže však odkázal na zvláštní právní předpis , pak nemohl poznámkou pod čarou výčet takových právních předpisů omezit. Zvláštním právním předpisem ve smyslu § 286 písm. a) IZ je proto každý předpis, který veřejné dražby upravuje. Krajské státní zastupitelství v Plzni dovodilo, že § 286 písm. a) IZ nezapovídá, aby insolvenční správce jako osoba s dispozičním oprávněním učinil soudnímu exekutorovi návrh na provedení veřejné dražby nemovité věci, když s ohledem na § 76 odst. 2 EŘ je také exekuční řád zvláštním právním předpisem upravujícím zpeněžení věci ve veřejné dražbě. Současně podle Krajského státního zastupitelství v Plzni nelze exaktně doložit, že by zpeněžení ve veřejné dobrovolné dražbě provedené dražebníkem podle z. č. 26/2000 Sb. vedlo k dosažení vyššího zpeněžení, než jakého dosáhl exekutor podle § 76 odst. 2 EŘ a není ani v rozporu s obecnými zásadami insolvenčního řízení či povinnostmi insolvenčního správce.

Ze shora uvedených důvodů Krajské státní zastupitelství v Plzni navrhovalo, aby odvolací soud napadené usnesení potvrdil.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jemu předcházející a dospěl přitom k následujícím zjištěním a závěrům:

Podle § 32 odst. 1 IZ insolvenčního správce, který neplní řádně své povinnosti nebo který nepostupuje při výkonu své funkce s odbornou péčí anebo který závažně porušil důležitou povinnost, uloženou mu zákonem nebo soudem, může insolvenční soud na návrh věřitelského orgánu nebo dlužníka anebo i bez tohoto návrhu jeho funkce zprostit. Učiní tak zpravidla po slyšení insolvenčního správce; o podaném návrhu rozhodne neprodleně.

Podle § 286 odst. 1 IZ majetkovou podstatu lze zpeněžit a) veřejnou dražbou podle zvláštního právního předpisu č. 45) , b) prodejem movitých věci a nemovitostí podle ustanovení občanského soudního řádu o výkonu rozhodnutí, c) prodejem majetku mimo dražbu.

O způsobu zpeněžení majetkové podstaty podle odstavce 1 rozhodne se souhlasem věřitelského výboru insolvenční správce (odst. 2).

Podle § 293 odst. 1 IZ jde-li o zpeněžení věci, práva, pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty, která slouží k zajištění pohledávky, je insolvenční správce vázán pokyny zajištěného věřitele směřujícími ke zpeněžení; je-li zajištěných věřitelů více, uděluje tyto pokyny zajištěný věřitel, jehož pohledávka se uspokojuje ze zajištění jako první v pořadí. Jestliže zajištěný věřitel neudělí příslušné pokyny ani ve lhůtě určené insolvenčním soudem, má právo je udělit zajištěný věřitel, jehož pohledávka se uspokojuje ze zajištění jako další v pořadí. Insolvenční správce může tyto pokyny odmítnout, má-li za to, že předmět zajištění lze zpeněžit výhodněji; v takovém případě požádá insolvenční soud o jejich přezkoumání v rámci dohlédací činnosti.

Ustanovení § 230 odst. 3 až 5 platí obdobně. Ustanovení § 286 odst. 2, § 287 odst. 2 a § 289 odst. 1 se použije jen tehdy, není-li zde pokynu zajištěného věřitele (odst. 2).

Podle § 76 odst. 2 EŘ exekutor může též provést dražbu movité či nemovité věci na návrh vlastníka či osoby oprávněné disponovat s věcí. Přitom postupuje přiměřeně podle ustanovení tohoto zákona.

Podáním doručeným soudu I. stupně dne 16.8.2016 se dlužník domáhal zproštění insolvenčního správce Ing. Antonína Diviše funkce z důvodu, že neplnil řádně své povinnosti a nepostupoval při výkonu funkce insolvenčního správce s potřebnou péčí. Insolvenčnímu správci vytýkal, že navázal na nezákonné kroky předchozího insolvenčního správce, snažil se nezákonně zpeněžit majetek dlužníka, aniž by reflektoval zrušující rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 NSCR 44/2016 (č.d. B-106). Prostřednictvím exekutorské dobrovolné dražby prodal dům dlužníka za cenu 475.000,-Kč, tedy za poloviční odhadnutou cenu. Dlužník odkázal na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 3 VSOL 1227/2015.

Podáním doručeným soudu I. stupně dne 30.8.2016 se dlužník domáhal uložení předběžného opatření insolvenčnímu správci zdržet se právního jednání směřujícího ke zpeněžení všech movitých a nemovitých věcí dlužníka, které jsou součástí majetkové podstaty dlužníka do doby pravomocného rozhodnutí o návrhu dlužníka na zrušení konkursu. Návrh na vydání předběžného opatření dlužník odůvodnil tím, že insolvenční správce uskutečnil nezákonnou dražbu nemovitostí dlužníka mimo rámec insolvenčního zákona na základě smlouvy uzavřené se soudním exekutorem JUDr. Zítkou č.j. DD 6/2015 podle § 76 odst. 2 EŘ. Dlužník odkázal na zrušující rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 29 NSČR 44/2016-B-106 ze dne 20.2.2016, přičemž Vrchním soudem v Praze dosud po zrušení usnesení č.j. 4 VSPH 1000/2015-B-79 ze dne 18.11.2015 nebylo znovu rozhodnuto.

Z obsahu spisu plyne, že usnesením ze dne 18.11.2015 (č.d. B-77) byl zproštěn funkce původní insolvenční správce a současně byl novým insolvenčním správcem ustanoven Ing. Antonín Diviš. Zajištění věřitelé Česká spořitelna, a.s. (pohledávka ve výši 913.557,05 Kč) a Mgr. Ing. Jiří Porošek (pohledávka ve výši 7.865,-Kč) dali původnímu insolvenčnímu správci dne 8.7.2015 a dne 18.9.2015 pokyn ke zpeněžení nemovitostí (nemovitosti parc.č. 376, jejíž součástí je stavba čp. 65-rodinný dům, parc.č. 377, zapsané na LV č. 193 pro k.ú. Semošice, obec Horšovský Týn, vedené Katastrálním úřadem pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Domažlice) prostřednictvím Exekutorského úřadu Plzeň-město, soudní exekutor JUDr. Zdeněk Zítka. Původní insolvenční správce uzavřel s JUDr. Zítkou dne 24.9.2015 smlouvu o provedení dobrovolné dražby nemovité věci podle § 76 odst. 2 EŘ. Smlouvu o provedení dobrovolné držaby předložil k odsouhlasení a k podpisu zajištěným věřitelům.

Znalecký posudek č. 3522/026/2016 stanovil cenu obvyklou v částce 950.000,-Kč. Dne 21.3.2016 byla vydána dražební vyhláška, vyvolávací cena byla stanovena v souladu s ustanovením ve smlouvě o provedení dobrovolné dražby ve výši 634.000,-Kč (2/3 ceny zjištěné znaleckým posudkem). Na dražbě konané dne 21.4.2016 neučinil nikdo podání. Dne 23.5.2016 vydal soudní exekutor opakovanou dražební vyhlášku, vyvolávací cena byla stanovena na 475.000,-Kč (1/2 ceny zjištěné znaleckým posudkem v souladu s ustanovením ve smlouvě o provedení dobrovolné dražby). Dražba se uskutečnila dne 29.6.2016, dražební příklep byl udělen vydražiteli Mgr. Et. Mgr. Filipu Soukupovi za nejvyšší podání 475.000,-Kč. Odměna a náhrada hotových výdajů dražebníka činila 28.250,-Kč, pojištění nemovitosti činilo 4.330,-Kč, odměna insolvenčního správce činila 48.180,-Kč. Čistý výtěžek zpeněžení činil 394.240,-Kč.

Vrchní soud v Praze se v zásadě shoduje se stanoviskem soudu I. stupně ohledně dosavadního působení Ing. Diviše ve funkci insolvenčního správce. V odůvodnění napadeného usnesení Krajský soud v Plzni přesvědčivě vyložil, jak nahlíží na činnost jmenovaného a proč dlužníkův požadavek neshledal důvodným. Odvolací soud na pečlivé odůvodnění napadeného usnesení odkazuje a sám dodává, že se sice shoduje se závěry Vrchního soudu v Olomouci prezentovanými v jeho usnesení ze dne 29.4.2016, sen. zn. 3 VSOL 1227/2015-B-192 stran toho, že insolvenční zákon v § 286 nepřipouští způsob zpeněžení majetkové podstaty dražbou provedenou prostřednictvím soudního exekutora postupem dle ustanovení § 76 odst. 2 EŘ, nicméně při posuzování návrhu na postup dle § 32 IZ nutno brát v potaz i specifické okolnosti dané věci, což ostatně soud I. stupně učinil. Za určující lze pokládat, že pokyny zajištěných věřitelů vztahující se ke způsobu zpeněžení byly dány ještě předchozímu správci, který je respektoval a uzavřel smlouvu s JUDr. Zítkem o provedení dobrovolné dražby podle § 76 odst. 2 EŘ. V situaci, kdy při nejednoznačném textu zákona a neexistenci ustálené judikatury danou problematiku řešící nový správce navázal na činnost správce předchozího, s čímž bylo zjevně srozuměno nejenom do řízení dne 8.10.2013 vstoupivší Krajské státní zastupitelství v Plzni, ale i insolvenční soud vykonávající nad řízením dohled ve smyslu § 11 IZ, neshledává odvolací soud v následném postupu Ing. Diviše takových závad, jež by svou intenzitou a mírou vybočení ze standardní výkladové praxe odůvodnily jeho zproštění funkce insolvenčního správce.

Odvolací soud tedy uzavírá, že napadené usnesení je v bodu I. výroku věcně správné, a proto je dle § 219 občanského soudního řádu č. 99/1963 Sab. (dále též o.s.ř.) potvrdil.

Pokud jde o bod II. výroku, jímž soud I. stupně návrh dlužníka na vydání předběžného opatření zamítl, má odvolací soud za to, že proti této části výroku napadeného usnesení není odvolání přípustné, o čemž ostatně dlužníka Krajský soud v Plzni správně poučil. Je tomu tak proto, že insolvenční soud ve smyslu § 11 IZ vykonává nad průběhem insolvenčního řízení dohled, v jehož rámci je mimo jiné oprávněn dávat insolvenčnímu správci pokyn, jež ten musí respektovat. Je proto pojmově vyloučeno činit totéž formou předběžného opatření, jak je běžné kupříkladu v nalézacím řízení ve vztahu k jeho účastníkům. Insolvenční správce přitom účastníkem insolvenčního řízení není, proto ve vztahu k němu nepřichází v úvahu ani postup předvídaný v § 82 IZ. Proti rozhodnutím vydaným v rámci dohlédací

činnosti přitom není odvolání přípustné (§ 91 IZ), což platí nejenom pro případy, kdy insolvenční soud shledá podmínky pro postup dle § 11 IZ, ale i tam, kde reaguje negativně na podnět třetí osoby, zde na návrh dlužníka, aby správce v jeho činnosti omezil.

Na základě shora uvedených skutečností postupoval odvolací soud podle § 218 písm. c) o.s.ř. a odvolání směřující proti bodu II. výroku odmítl.

Poučení: Proti bodu I. výroku tohoto usnesení j e dovolání přípustné k Nejvyššímu soudu, jestliže Nejvyšší soud jako soud dovolací dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání se podává u soudu, který rozhodoval v prvním stupni, a to do dvou měsíců od doručení usnesení odvolacího soudu.

Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem jeho zveřejnění v insolvenčním rejstříku (§ 71 odst. 2 insolvenčního zákona); lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne, kdy bylo rozhodnutí doručeno adresátu zvláštním způsobem (§ 74 odst. 2 insolvenčního zákona).

Proti bodu II. výroku tohoto usnesení n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 21. řijna 2016

JUDr. František K u č e r a , v.r. předseda senátu

Za správnost: J. Vlasáková