1 VSPH 1900/2014-B-23
KSUL 77 INS 6025/2014 1 VSPH 1900/2014-B-23

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a soudců JUDr. Františka Kučery a JUDr. Jiřího Goldsteina v insolvenční věci dlužníků Miloslava anonymizovano , anonymizovano , a Martiny anonymizovano , anonymizovano , oba bytem Mladé gardy 2789/9, Most, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. srpna 2014, č.j. KSUL 77 INS 6025/2014-B-7,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. srpna 2014, č.j. KSUL 77 INS 6025/2014-B-7, se v bodě I. výroku v části neschválení oddlužení dlužníka a v bodě II. výroku v části prohlášení konkursu na majetek dlužníka p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Ve výroku uvedeným usnesením Krajský soud v Ústí nad Labem neschválil oddlužení dlužníků-manželů Miloslava anonymizovano (dále též dlužník ) a Martiny anonymizovano (dále též dlužnice ; bod I. výroku), prohlásil konkurs na majetek obou dlužníků (bod II. výroku) s tím, že bude projednáván jako nepatrný (bod III. výroku), konstatoval, že účinky rozhodnutí o prohlášení konkursu nastávají zveřejněním v insolvenčním rejstříku (bod IV. výroku), rozhodl o tom, že působnost věřitelského výboru vykonává insolvenční soud (bod V. výroku), uložil insolvenčnímu správci JUDr. Břetislavu Komanovi (dále jen správce ) povinnosti uvedené v bodech VI. a IX. výroku, konstatoval, že v rozsahu, ve kterém není dlužník oprávněn nakládat s majetkovou podstatou, přechází toto právo rozhodnutím o konkursu na správce (bod VII. výroku), a nařídil zvláštní přezkumné jednání na den 24.9.2014 (bod VIII. výroku).

V odůvodnění usnesení soud I. stupně zejména uvedl, že usnesením ze dne 9.6.2014 (A-7) rozhodl o zjištění úpadku dlužníků a povolil jeho řešení oddlužením vycházeje z pravdivosti jejich společného návrhu na povolení oddlužení, v jehož rámci byl učiněn insolvenční návrh. V citovaném usnesení soud I. stupně mj. nařídil přezkumné jednání a svolal první schůzi věřitelů na den 6.8.2014, dlužníkům uložil, aby nejpozději před začátkem schůze věřitelů doložili trvání pracovního poměru a své příjmy za dobu od podání insolvenčního návrhu a aby platili insolvenčnímu správci k jeho rukám měsíčně zálohu na odměnu a hotové výdaje v celkové výši 1.350,-Kč (poprvé se tak mělo stát do 30.6.2014), a poučil je o povinnostech podle § 210 odst. 1, § 190 odst. 2 a § 399 odst. 2 insolvenčního zákona (dále jen IZ ).

Soud I. stupně vyšel ze zjištění, že se dlužníci bez omluvy nedostavili na jednání konané dne 6.8.2014 ani nepožádali o jeho odročení a že nesplnili žádnou z povinností uložených jim usnesením ze dne 9.6.2014 (A-7). Ze zprávy správce ze dne 24.7.2014 (B-4/6-7, z jeho podání ze dne 14.7.2014 (B-5) a z jeho vyjádření na jednání konaném dne 6.8.2014 (B-6/5, 7) zjistil, že dlužníci neposkytli správci součinnost při zjišťování majetkové podstaty (§ 210 odst. 1 IZ), jsou nekontaktní a správci neuhradili zálohu na odměnu a náhradu jeho hotových výdajů (§ 136 odst. 4 věta druhá IZ). Soud I. stupně dále zjistil, že dlužník dne 19.3.2014 písemně uznal svůj dluh vůči věřiteli č. 1 a zároveň se zavázal dlužnou částku uhradit do 30.4.2014 (B-6/35), však již dne 5.3.2014 podal insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení, tedy, že uznání dluhu učinil dlužník v době, kdy již musel vědět, že ho nebude moci splnit.

Soud I. stupně citoval § 395 odst. 1, 2 a 405 odst. 1 a 2 IZ, dle nichž věc posuzoval, se závěrem, že dosavadní výsledky insolvenčního řízení dokládají lehkomyslný a nedbalý přístup dlužníků k plnění jejich základních povinností, že po zjištění úpadku a povolení oddlužení nesplnili žádnou ze svých povinností, když neposkytli správci žádnou součinnost, nehradili správci zálohy na odměnu a náhradu hotových výdajů a bez omluvy se nezúčastnili přezkumného jednání a schůze věřitelů. Tyto skutečnosti samy o sobě odůvodňovaly zamítnutí návrhu na povolení oddlužení podle § 395 odst. 2 IZ. Z toho, že dlužník písemně uznal dluh vůči věřiteli č. 1 poté, co podal insolvenční návrh, dovozoval též to, že návrhem na povolení oddlužení byl sledován nepoctivý záměr. Uvedené skutečnosti tak odůvodňovaly zamítnutí návrhu na povolení oddlužení podle § 395 odst. 1 písm. a) IZ. Nadto se schůze věřitelů jednomyslně usnesla na tom, že oddlužení nemá být schváleno (B-6/7).

Proto soud I. stupně postupoval podle § 405 odst. 1 IZ a oddlužení neschválil a podle § 405 odst. 2 IZ na majetek dlužníků prohlásil konkurs, jenž bude projednáván jako nepatrný (§ 314 odst. 1 písm. a) IZ).

Proti rozsudku o vyhlášení konkursu se jen dlužník včas odvolal s vysvětlením, že nevěděl o jednání konaném dne 6.8.2014, že většinu času tráví v Praze mimo své trvalé bydliště, stejně tak jeho manželka, a že o doručení písemnosti nebyl nijak informován ani ji nenalezl ve své poštovní schránce. O prohlášení konkursu se dozvěděl až dne 22.8.2014 z výzvy správce, kterou převzala jeho manželka v místě svého zaměstnání. Proto dne 27.8.2014 kontaktoval asistentku správce a dne 28.8.2014 tuto věc řešil telefonicky se správcem.

Odvolací soud vyšel z toho, že se dlužnice proti napadenému usnesení neodvolala, tedy, že usnesení je v části týkající se dlužnice v právní moci.

Odvolací soud proto z podnětu odvolání dlužníka přezkoumal usnesení v napadeném rozsahu (tedy v části bodu I. a II. výroku) včetně předcházejícího řízení (§ 212 a § 212a o.s.ř.), a došel k závěru, že dlužníkovo odvolání není opodstatněno.

V dané věci soud I. stupně neschválil oddlužení obou dlužníků vycházeje ze zjištění: -že se dlužníci nedostavili (ač řádně obesláni) k přezkumnému jednání spojenému se schůzí věřitelů konanému dne 6.8.2014, -že nesplnili žádnou z povinností uložených jim usnesením ze dne 9.6.2014 (A-7), -že neposkytli správci součinnost při zjišťování majetkové podstaty a jsou nekontaktní, -že neuhradili žádnou zálohu na odměnu a náhradu hotových výdajů správce, -že dlužník po podání insolvenčního návrhu (5.3.2014) písemně uznal dne 19.3.2014 svůj dluh vůči věřiteli č. 1, z čehož dovodil lehkomyslný a nedbalý přístup dlužníků k plnění jejich základních povinností a nepoctivý záměr sledovaný návrhem na povolení oddlužení. Dlužníkům přitížilo též rozhodnutí schůze věřitelů, jež nesouhlasila s jejich oddlužením.

Odvolací soud se s uvedenými zjištěními a z nich vyplývajícími závěry soudu I. stupně zcela ztotožňuje a v podrobnostech dlužníka odkazuje na stručné, jasné a přesvědčivé odůvodnění napadeného usnesení.

Vedle důvodů pro neschválení oddlužení (správně shledaných soudem I. stupně) odvolací soud dále zjistil, že na nepoctivost návrhu dlužníka na povolení oddlužení lze usuzovat též z dalších okolností věci.

Podle § 395 odst. 1 IZ insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, a) že je jím sledován nepoctivý záměr, nebo b) že hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, bude nižší než 30 % jejich pohledávek, ledaže tito věřitelé s nižším plněním souhlasí. Podle odstavce 2 téhož ustanovení insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení i tehdy, jestliže dosavadní výsledky řízení dokládají lehkomyslný nebo nedbalý přístup dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení.

Ustanovení § 395 odst. 1 písm. a) IZ patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Závěr, že dlužník sleduje podáním návrhu na povolení oddlužení nepoctivý záměr, je vždy závislý na posouzení konkrétních okolností, jež vyjdou najevo v rámci daného insolvenčního řízení (blíže k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.7.2011, sp. zn. 29 NSČR 14/2009, publikované pod zn. R 14/2012).

Insolvenční soud má při zkoumání zákonné podmínky poctivého záměru vždy nejen právo, ale i povinnost úvahy a posouzení všech významných okolností.

Na nepoctivý záměr dlužníka ve smyslu § 395 odst. 1 písm. a) IZ lze dle odvolacího soudu usuzovat též v situaci, kdy dlužník v návrhu na povolení oddlužení vědomě či nevědomě zatají většinu svých věřitelů nebo závazků.

Odvolací soud je přesvědčen o tom, že dobrodiní institutu oddlužení náleží především čestnému a poctivému dlužníkovi, tedy dlužníkovi, který projevuje zřetelně patrnou snahu dostát svým splatným závazkům tak, aby žádný z jeho věřitelů nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo jejich rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení (srov. § 5 písm. a) IZ). Pokud dlužník takový úmysl nesleduje, nelze oddlužení povolit ani schválit. Jinými slovy řečeno, i kdyby dlužník jinak splňoval minimální kvantitativní kritéria oddlužení (§ 395 odst. 1 písm. b) IZ), nemá na oddlužení automaticky nárok, lze-li s přihlédnutím ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že jím dlužník sleduje nepoctivý záměr.

Z obsahu insolvenčního spisu odvolací soud zjistil, že dlužníci ve svém společném insolvenčním návrhu (kolonka č. 7 návrhu na povolení oddlužení; A-1) a v připojených seznamech svých věřitelů opatřených prohlášením o jejich správnosti a úplnosti (A-2) uvedli, že mají jen 10 věřitelů, jimž dluží celkem 1.329.435,-Kč, avšak do insolvenčního řízení se přihlásilo 19 věřitelů s nezajištěnými pohledávkami v celkové výši 2.261.417,68 Kč. S ohledem na počet věřitelů (9) a výši jejich pohledávek (931.982,68 Kč), jež dlužníci neuvedli (tedy zatajili) v insolvenčním návrhu ve spojení s návrhem na povolení oddlužení ani v seznamu svých závazků, a na to, že se dlužníci přezkumného jednání konaného dne 6.8.2014 (B-6) neúčastnili a žádnou z přihlášených pohledávek nepopřeli, nelze dle odvolacího soudu ničím uspokojivě vysvětlit; ostatně dlužník se o takové vysvětlení v odvolání ani nepokusil.

Odvolací soud zastává názor, že si oddlužení zaslouží výlučně dlužník, jenž aktivně spolupracuje s insolvenčním správcem a soudem I. stupně, tedy který před uvedenými subjekty nic neskrývá a který je zavčasu, úplně a pravdivě informuje o svých majetkových poměrech. Jestliže se v dané věci dlužník (spolu s dlužnicí) omezil jen na podání návrhu na povolení oddlužení a o jeho další osud se již nestaral, ačkoliv průběh insolvenčního řízení mohl monitorovat prostřednictvím internetu z veřejnosti přístupného insolvenčním rejstříku, a odvolací argumentaci stavěl na irelevantním tvrzení, že ho nikdo o ničem neinformoval, svědčí taková obrana jen o lehkomyslném a nedbalém přístupu dlužníka k celému insolvenčnímu řízení. Pokud dlužník věděl, že většinu času bude trávit v Praze, nic mu nebránilo v tom, oznámit to soudu a udat mu jinou svoji doručovací adresu. Za situace, kdy usnesení ze dne 9.6.2014 (A-7) o zjištění úpadku dlužníků a povolení jejich oddlužení, jímž soud I. stupně zcela vyhověl návrhu dlužníka, bylo zveřejněno v insolvenčním rejstříku dne 9.6.2014 a dlužníkovi bylo řádně doručeno postupem podle § 49 odst. 4 o.s.ř. marným uplynutím desetidenní úložní doby (s následným vhozením do jím užívané domovní schránky), je bezpředmětné jeho tvrzení, že o ničem nevěděl. Ostatně dlužník svůj chybný přístup k věci nezměnil ani poté, co se o insolvenčním řízení dozvěděl (dle svého tvrzení až dne 22.8.2014), když v době rozhodování odvolacího soudu zůstal skutkový stav věci nezměněn, neboť dlužník stále nenapravil, co dříve zanedbal a kvůli čemuž nebylo oddlužení schváleno. Ničím nedoložené tvrzení dlužníka, že dne 28.8.2014 věc řešil telefonicky se správcem, nelze považovat za takové jednání, jímž by dlužník následně zhojil sérii svých pochybení správně zjištěných soudem I. stupně.

Za situace, kdy soudem I. stupně správně zjištěný skutkový stav věci zůstal nezměněn i za odvolacího řízení, kdy k důvodům pro neschválení oddlužení shledaných soudem I. stupně (§ 395 odst. 1 písm. a) a odst. 2 IZ) nadto přibyl další důvod nalezený odvolacím soudem a kdy dlužník ani v odvolacím řízení ničím hodnověrně nevyvrátil důvody, jež brání schválení oddlužení, postupoval soud I. stupně právem podle § 405 IZ, když oddlužení neschválil a na majetek dlužníka prohlásil konkurs.

Proto odvolací soud postupoval podle § 219 o.s.ř. a usnesení v napadeném rozsahu jako věcně správné potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí j e dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Ústí nad Labem dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 25. září 2014

JUDr. Ing. Jaroslav Z e l e n k a, Ph.D., v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: I. Kratochvílová