1 VSPH 1867/2014-A-36
MSPH 88 INS 2222/2014 1 VSPH 1867/2014-A-36

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a ze soudců JUDr. Jiřího Goldsteina a JUDr. Ivy Novotné v insolvenční věci dlužníka Tepelná čerpadla IVT, s.r.o., IČO 25723189, sídlem Praha 10, Dolnoměcholupská 522/12a, zast. Mgr. Gabrielou Trnkovou, advokátkou, sídlem Praha 2, Vinohradská 343/6, zahájené na návrh navrhovatele STANAWAY, s.r.o., IČO 01989324, sídlem Ostrava-Hrabůvka, Hasičská 476/37, zast. JUDr. Filipem Chytrým, advokátem, sídlem Praha 5, Malátova 12, o odvolání navrhovatele proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. srpna 2014, č.j. MSPH 88 INS 2222/2014-A-24

takto:

I. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. srpna 2014, č.j. MSPH 88 INS 2222/2014-A-24, se p o t v r z u j e . II. Navrhovatel je povinen zaplatit dlužníku na náhradu nákladů odvolacího řízení do tří dnů od právní moci usnesení k rukám Mgr. Gabriely Trnkové částku 4.114,-Kč.

Odůvodnění:

Ve výroku uvedeným usnesením Městský soud v Praze zamítl insolvenční návrh, jímž se insolvenční navrhovatel STANAWAY, s.r.o. (dále jen navrhovatel) domáhal vydání rozhodnutí o úpadku Tepelná čerpadla IVT, s.r.o. (dále též dlužník; bod I. výroku), a navrhovateli uložil povinnost zaplatit dlužníku na náhradu nákladů řízení částku 12.342,-Kč (bod II. výroku).

V odůvodnění usnesení soud I. stupně uvedl, že se navrhovatel domáhal zjištění úpadku dlužníka s tvrzením, že má za ním pohledku ve výši 246.906,-Kč splatnou dne 28.9.2012, kterou nabyl postupní smlouvou ze dne 17.10.2013 od postupitele FINELI service, s.r.o., jenž jí nabyl od původního věřitele Ing. Tomáše

Fránka postupní smlouvou ze dne 10.7.2013. Právním důvodem pohledávky byl nárok na provizi dle smlouvy o obchodním zastoupení ze dne 1.1.2007, kterou uzavřel dlužník s Ing. Tomášem Fránkem, podle faktury ze dne 18.9.2012 č. 2012006 splatné dne 28.9.2012 ve výši provize z prodejů tepelných čerpadel. Svoji pohledávku navrhovatel dokládal fakturou, smlouvou o obchodním zastoupení a smlouvami o postoupení pohledávky. Za dalšího věřitele dlužníka označil navrhovatel Ing. Tomáše Fránka s pohledávkami po termínu splatnosti vzniklými ze stejné důvodu a vyúčtované fakturou č. 2012002 ve výši 437.850,-Kč splatnou dne 22.5.2012 a č. 2012005 ve výši 672.870,-Kč splatnou 26.7.2012.

Dlužník považoval insolvenční návrh za nedůvodný, účelový a šikanózní a učiněný s cílem vyvinout na něho nátlak, aby uhradil v sporné pohledávky Ing. Tomáše Fránka, jež neuznává. Postoupení pohledávek Ing. Tomáše Fránka navrhovateli měl za účelové s cílem uměle vytvořit mnohost věřitelů, neboť k jejich postoupení došlo v době, kdy mezi dlužníkem a Ing. Tomášem Fránkem vrcholily spory na mnoha úrovních a bylo zahájeno několik soudních řízení u Krajského soudu v Ostravě nebo u Městského soudu v Praze. Tvrdil, že je zdravou fungující společností, svoje peněžité závazky je schopen plnit, není v úpadku, úpadek mu ani nehrozí a jeho majetek navíc mnohonásobně převyšuje tvrzené pohledávky. Vysvětloval, že Ing. Tomáš Fránek vykazoval špatné obchodní výsledky a v regionu, který mu byl přidělen, klesal objem obchodů. Fakturu č. 2012006 vrátil Ing. Tomáši Fránkovi s tím, že mu nevznikl nárok na provizi v účtované výši, přičemž jeho nesporné nároky by uhradil, neboť disponuje dostatečnými finančními prostředky. Tvrdil, že oznámení o postoupení pohledávek nikdy neobdržel a že Ing. Tomáš Fránek namísto budování obchodní sítě dlužníka předával cca 40 % zakázek do jím ovládané společnosti Tepelná čerpadla OVA, s.r.o., která za odebraná tepelná čerpadla dlužníkovi nezaplatila pohledávky v celkové výši přesahující 1.500.000,-Kč splatných v letech 2010-2012, jejichž zaplacení se domáhá u Krajského soudu v Ostravě ve věci vedené pod sp. zn. 17 Cm 332/2013. Pokud by měla být prokázána existence pohledávky navrhovatele a pohledávky Ing. Tomáše Fránka, bylo by třeba rozsáhlého dokazování o tom, že určité obchody byly realizovány v určitém regionu, že vznikl nárok na provizi a v jakém okamžiku vznikl a kdy byl splatný. K přihlášce pohledávky Tepelná čerpadla OVA, s.r.o. uvedl, že neexistuje, neboť zanikla započtením. Dlužník tvrdil, že jeho finanční hotovost průběžně tvoří částka minimálně 7-10.000.000,-Kč (ke dni 4.8.2014 to byla částka 9.500.000,-Kč), průběžně disponuje skladovými zásobami zpeněžitelnými v hodnotě 12-16.000.000,-Kč, je zdravou společností s 20letou historií na trhu a ročně prodá čerpadla za více než 100.000.000,-Kč. Proto požadoval zamítnutí insolvenčního návrhu.

Soud I. stupně vyšel ze zjištění, že dne 1.1.2007 byla mezi Ing. Tomášem Fránkem a dlužníkem uzavřena smlouva obchodním zastoupením. Z faktury č. 2012006 zjistil, že dne 18.9.2012 vyúčtoval Ing. Tomáš Fránek dlužníkovi jako odběrateli částku 246.906,-Kč představující provizi za zajištění prodeje tepelných čerpadel. Z přípisu dlužníka Ing. Tomáši Fránkovi ze dne 22.2.2013 zjistil, že dlužník vůči faktuře č. 2012006 namítal, že nebyla vystavena v souladu s fakturačními podklady, které dodal. Z přípisu dlužníka JUDr. Miroslavu Solskému, zást. Ing. Tomáše Fránka, zjistil, že dlužník odmítl fakturu č. 2012002, protože pro její vystavení nevznikl důvod, u další faktury č. 2012005 namítal její chybné vystavení a ohledně faktury č. 2012006 sdělil, že byla Ing. Tomáši Fránkovi vrácena, neboť neodpovídala fakturačním podkladům; stejné argumenty uvedl dlužník i v přípise zástupci Ing. Tomáše Fránka ze dne 16.5.2013. Z předžalobní výzvy advokátní kanceláře Havel, Holásek Partners ze dne 4.7.2013 soud I. stupně zjistil, že tato kancelář za svého klienta Ing. Tomáše Fránka uplatnila u dlužníka několik nároků, a to provize za zakázky ve výši 1.159.045,-Kč a 3.366.000,-Kč, odškodnění ve výši 2.745.000,-Kč a úhradu provizí ve výši 1.323.846,-Kč zahrnující i částku 246.906,-Kč vyúčtovanou fakturou 2012006. Z reakce dlužníka na předžalobní výzvu ze dne 11.7.2013 soud I. stupně zjistil, že dlužník fakturaci odmítá jako nedůvodnou a vyjádřil ochotu řešit spor mimosoudní cestou. Z přípisu zástupce Ing. Tomáše Fránka ze dne 15.7.2013 dále zjistil, že byla přijata nabídka osobního jednání v termínech 24. nebo 25. července 2013. Ze smlouvy o postoupení pohledávky ve výši 246.906,-Kč soud I. stupně zjistil, že uvedená pohledávka byla dne 10.7.2013 postoupena společnosti FINELI service, s.r.o. Ze smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 17.10.2013 zjistil, že FINELI service, s.r.o. postoupila pohledávku navrhovateli. Z předžalobní upomínky ze dne 20.12.2013 a připojeného podacího lístku soud I. stupně zjistil, že navrhovatel vyzval dlužníka k úhradě částky 246.906,-Kč. Soud I. stupně zjistil, že dle výpisu z pokladní knihy ke dni 30.6.2014 činil stav pokladny 413.237,-Kč a že z výpisu z účtu dlužníka vedeného u České spořitelny, a.s. činil ke dni 5.8.2014 zůstatek účtu částku 9.600.317,-Kč.

Na základě tvrzení účastníků a shora provedeného dokazování dospěl soud I. stupně k závěru, že mezi Ing. Tomášem Fránkem a dlužníkem vznikl v roce 2012 spor z uzavřené smlouvy o obchodním zastoupení o výši provize, která mu má být vyplacena za zprostředkované obchody, přičemž jednou ze sporných pohledávek byla i provize vyúčtovaná fakturou č. 2012006 ve výši 246.906,-Kč. Mezi stranami nedošlo k dohodě a Ing. Tomáš Fránek postoupil tuto spornou pohledávku dne 10.7.2013 společnosti FINELI servis, s.r.o., která ji dne 17.10. 2013 dále postoupila navrhovateli. Soud I. stupně nepovažoval pohledávku navrhovatele stejně jako pohledávku dalšího označeného věřitele Ing. Tomáše Fránka za osvědčenou, neboť prokázání jejich existence by si vyžadovalo další rozsáhlé dokazování, jehož předmětem by bylo zjišťování toho, zda vznikl nárok na provizi původnímu věřiteli, tedy které obchodní případy Ing. Tomáš Fránek pro dlužníka zprostředkoval, které zprostředkované obchody se následně realizovaly, za jakou cenu se obchody realizovaly a jaká provize za ně Ing. Fránkovi náležela. Dále by muselo být prokázáno, zda byly faktury za realizované obchody vystaveny v souladu se smlouvou o obchodním zastoupením, tj. zda provize odpovídala sjednané výši apod. Tak rozsáhlé dokazování považoval soud I. stupně za jdoucí nad rámec insolvenčního řízení, jehož cílem není rozhodnout o sporných závazcích dlužníka, nýbrž posoudit, zda vzhledem k osvědčeným závazkům dlužníka nejsou dány okolnosti jeho úpadku. Ze zůstatků v pokladně a na účtech dlužníka měl soud I. stupně naopak prokázáno, že dlužník disponuje dostatkem finančních prostředků, aby mohl údajné pohledávky navrhovatele uhradit, pokud by o nich nebylo sporu.

Proto soud I. stupně postupoval podle § 143 odst. 1 insolvenčního zákona (dále jen IZ) a insolvenční návrh zamítl. Za situace, kdy navrhovatel neprokázal svoji aktivní legitimaci k podání insolvenčního návrhu se již soud I. stupně nezabýval pro nadbytečnost existencí pohledávky přihlášeného věřitele Tepelná čerpadla OVA, s.r.o., neboť i její zjišťování by si vyžádalo další dokazování ohledně tvrzeného započtení dlužníkem. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 a § 149 o.s.ř.

Proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze se navrhovatel včas odvolal a požadoval, aby je odvolací soud změnil tak, že zjistí dlužníkův úpadek. Měl za to, že svoji pohledávku za dlužníkem doložil korespondencí dlužníka, zejména pak dopisem ze dne 22.2.2013, v němž mu dlužník sděluje Ing. Tomáši Fránkovi, že mu vznikl nárok na provizi, ale že výše této provize se v některých obchodních případech liší od faktury č. 2012006. Rozdíl toho, co dlužník přiznával k úhradě, a toho, co obchodní zástupce vyfakturoval, činí 112.880,40 Kč (vč. DPH), z čehož dovozoval, že dlužník nijak nezpochybňoval právo Ing. Tomáše Fránka na provizi ve výši 134.025,60 Kč a že jeho pohledávka tak musela osvědčena alespoň v této části. Tvrdil, že dlužník pouze opakoval svoji procesní obranu, že obchodnímu zástupci právo na výplatu provize dle faktury č. 2012006 nikdy nevzniklo a že tvrzení dlužníka o změně smlouvy nebyla ničím podložena, když takovou změnu bylo lze provést jen písemně. Poukazoval na dopis ze dne 22.2.2013, v němž dlužník též napsal, že u faktur za rok 2012 z hlediska počtu tepelných čerpadel, za jejichž prodej uplatňujete nárok na provizi, jsme nenašli ve fakturačních podkladech žádnou chybu , že u faktury č. 2012005 (pohledávka věřitele Ing. Tomáše Fránka) dlužník uvedl, že je evidována v účetnictví , a že u faktury č. 2012006 (pohledávka navrhovatele) pak dlužník uvedl, že nebyla údajně vystavena v souladu s fakturačními podklady a má být vystavena dle přiložených podkladů, dle nichž by měl obchodní zástupce právo na zaplacení provize (dle tvrzení samotného dlužníka) ve výši 111.688,-Kč (plus DPH). I když je navrhovatel toho názoru, že dle smlouvy by tato částka měla být vyšší, má za to, že pro potřebu insolvenčního řízení je jeho pohledávka osvědčena alespoň co do této částky. Dle navrhovatele měla činit výše provize 5,5 % z každého realizovaného obchodu, avšak dle dlužníka měla činit jen 3,5 %. Uvedené platí, jak pro pohledávky navrhovatele, tak pro pohledávky Ing. Tomáše Fránka, přitom poukazoval na vzájemnou korespondenci mezi nimi. K pohledávce věřitele Tepelná čerpadla OVA, s.r.o. uvedl, že žádné další dokazovaná k jejímu osvědčení by nebylo zapotřebí, neboť dlužník vůči této pohledávce předložil údajný zápočet týkající se pohledávek, které již neexistovaly, a že zápočet nemohl být proto platný. Přitom se dovolával právních závěrů vyjádřených v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Odo 174/2004 a sp. zn. 29 Odo 1021/2006. Usuzoval, že jeho pohledávka a pohledávky dalších přihlášených věřitelů byly doloženy a provádět o nich dokazování není zapotřebí, když je dlužník pouze neguje. Opačný závěr by vedl jen ke dvěma absurdním výkladům, totiž že dlužník musí jeho pohledávky uznat nebo že by muselo jít jen o pravomocné a vykonatelné pohledávky. Dle navrhovatele může dlužník brojit proti existenci tvrzených pohledávek jejich popřením při přezkumném jednání a v následném incidenčním řízení by pak bylo věřiteli, aby je prokázal v rámci zvýšeného důkazního standardu. Dlužník by však v tomto případě v rámci své obrany musel poskytnout pádnější argumenty a důkazní prostředky k vyvrácení tvrzení o existenci dané pohledávky.

Dlužník požadoval napadené usnesení potvrdit.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Podle § 105 IZ je věřitel, jenž podává insolvenční návrh, povinen doložit, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku, a k návrhu připojit její přihlášku. V této souvislosti je třeba uvést, že insolvenční řízení náleží mezi ty druhy občanského soudního řízení, jež nelze zahájit ex offo, ale toliko na návrh účastníka, a že doložením existence své splatné pohledávky věřitel prokazuje, že je podle § 97 odst. 3 IZ osobou oprávněnou podat insolvenční návrh. Úspěch věřitele, jenž se domáhá vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka, závisí v tomto řízení nejen na tom, zda bude osvědčen úpadek osoby, proti níž návrh směřuje, ale základním předpokladem dosažení pro navrhovatele příznivého výsledku řízení je to, že prokáže, že k podání návrhu je oprávněn. Proto zákon vyžaduje, aby věřitel připojil k návrhu všechny listiny, z nichž lze spolehlivě učinit závěr o existenci jeho splatné pohledávky. Pokud se věřiteli nepodaří prokázat oprávnění k podání insolvenčního návrhu, soud insolvenční návrh zamítne podle § 143 odst. 1 IZ bez ohledu na to, zda z dalších zjištění lze usuzovat na úpadek dlužníka.

Dále je třeba uvést, že dle ustálené judikatury vyjádřené například pod bodem VIII. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 17.6.1998 sp. zn. Cpjn 19/98 publikovaného pod značkou Rc 52/98 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, jež se sice vyjadřovala k úpravě obsažené v zákoně o konkursu a vyrovnání, jež se však vzhledem ke shodě řešené problematiky uplatní i pro výklad insolvenčního zákona, nevylučuje povaha řízení o návrhu věřitele na prohlášení konkursu (na vydání rozhodnutí o úpadku), aby soud o skutečnostech, jež jsou mezi účastníky sporné, prováděl dokazování o tom, zda pohledávka věřitele skutečně existuje, ale není povolán k tomu, aby ke zjištění této skutečnosti prováděl rozsáhlé dokazování. Zjistí-li, že k závěru o existenci splatné pohledávky věřitele je třeba takové dokazování provádět, pak návrh zamítne proto, že věřitel svou pohledávku za dlužníkem nedoložil. Obdobně postupuje i v případech, kdy jsou osvědčovány tvrzené pohledávky dalších věřitelů.

Ke shora uvedenému závěru se přihlásila též současně insolvenční judikatura, dle níž povaha řízení o insolvenčním návrhu vylučuje provádění dokazování ke zjištění existence pohledávky insolvenčního navrhovatele či jiného věřitele vůči dlužníku s tím, že ustanovení § 86 IZ tím není dotčeno (blíže k tomu viz např. usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23.10.2008, sp. zn. KSOS 34 INS 556/2008, 3 VSOL 115/2008-A).

Pouze pro úplnost považoval odvolací soud za nutné zopakovat, že podle § 143 odst. 1 a 2 IZ zamítne insolvenční soud insolvenční návrh, nejsou-li splněny zákonem stanovené předpoklady pro vydání rozhodnutí o úpadku, tj. v případech, kdy insolvenční řízení bylo zahájeno na návrh věřitele, věřitel nedoloží, že má vůči dlužníkovi splatnou pohledávku, nebo nebude osvědčen úpadek dlužníka.

Soud I. stupně při svém rozhodování správně vycházel z toho, že základním předpokladem úspěchu insolvenčního návrhu podaného jinou osobou než dlužníkem je doložení legitimace této osoby k podání insolvenčního návrhu, tedy toho, že je věřitelem dlužníka, vůči němuž má peněžitou pohledávku, a to pohledávku již splatnou (§ 97 odst. 3 a § 105 IZ). V tom směru odvolací soud poukazuje na závěry vyslovené v řadě usnesení, kupř. v jeho usnesení ze dne 24.3.2010, č.j. KSUL 45 INS 3773/2009, 1 VSPH 639/2009-A-50, od nichž odvolací soud nemá důvod nijak se odchýlit ani v projednávané věci. V tomto a dalších rozhodnutích odvolací soud zdůraznil, že teprve pokud navrhovatel prokáže svoji věcnou legitimaci, může se insolvenční soud zabývat tím, co je v dané fázi řízení jeho předmětem, totiž zkoumáním tvrzeného dlužníkova úpadku. Jestliže navrhovateli existenci splatné pohledávky vůči dlužníku nedoloží, musí soud jeho insolvenční návrh bez dalšího dle § 143 odst. 2 IZ zamítnout, tedy bez ohledu na to, zda snad z dalších zjištění lze usuzovat na úpadek dlužníka.

Závěru, že doložení navrhovatelovy splatné pohledávky za dlužníkem je průkazem jeho oprávnění požadovat, aby soud na podkladě jeho insolvenčního návrhu tvrzený úpadek dlužníka zjišťoval, odpovídají-jak Vrchní soud v Praze opakovaně zdůraznil-i nároky na kvalitu navrhovatelem nabízených důkazních prostředků a vymezení procesního prostoru, jenž je v insolvenčním řízení zkoumání jeho aktivní legitimace určen. To platí bez zřetele k tomu, že průkazem věcné legitimace může navrhovatel současně zčásti poskytovat i skutkový podklad pro zjištění dlužníkova úpadku. Proto jakkoli není povinností navrhovatele dosáhnout před podáním insolvenčního návrhu vykonatelnosti jeho pohledávky za dlužníkem, není v řízení o insolvenčním návrhu otevřen ke zjišťování věřitelovy pohledávky stejný prostor, jako v řízení nalézacím. Rozhodnutí o tomto jeho právu totiž není úkolem dané fáze insolvenčního řízení.

I když insolvenční zákon nevylučuje z možnosti docílit prostřednictvím insolvenčního návrhu řešení dlužníkova úpadku věřitele, kteří nemají vůči dlužníkovi vykonatelnou nebo rozhodnutím soudu či jiného k tomu oprávněného orgánu pravomocně přiznanou pohledávku, osvědčení pohledávky insolvenčního navrhovatele-věřitele je u insolvenčního návrhu jedním z předpokladů, jejichž nesplnění vede v řízení před soudem I. stupně k zamítnutí tohoto návrhu dle § 143 odst. 2, věta první, IZ. Protože insolvenční řízení není a nemůže být nástrojem nahrazujícím (ve sporu o pohledávku mezi věřitelem a dlužníkem) cestu nalézání práva před orgány k tomu povolanými, platí i pro ně závěr, že při projednání insolvenčního návrhu věřitele se při zjišťování dlužníkova úpadku uplatňuje zásada vyšetřovací, není povinností insolvenčního soudu provádět v insolvenčním řízení dokazování o tom, zda pohledávka věřitele (insolvenčního navrhovatele) v právu skutečně existuje. Důvodem k zamítnutí insolvenčního návrhu věřitele je tedy v řízení před soudem I. stupně i to, že v insolvenčním řízení vyjde najevo, že sporné skutečnosti týkající se pohledávky, kterou je insolvenční navrhovatel povinen doložit, nebude možné osvědčit pouze listinami, a že provedením věcně (okruhem sporných skutečností) opodstatněných důkazů (výslechem účastníků, výslechem svědků, znaleckými posudky, ohledáním apod.) by insolvenční soud nahrazoval sporné řízení o takové pohledávce. S přihlédnutím k tomu, že § 141 odst. 2 IZ zbavuje dlužníka, jehož věřitel s insolvenčním návrhem uspěl, pro odvolací řízení námitky vážící se k doložení splatné pohledávky insolvenčním navrhovatelem, jsou na požadavek osvědčení pohledávky insolvenčním navrhovatelem kladeny vyšší nároky. Je proto věcí insolvenčního navrhovatele, aby před podáním insolvenčního návrhu zvážil, zda i bez důkazních prostředků, jejichž prováděním by insolvenční soud s přihlédnutím k míře sporných skutečností nahrazoval v insolvenčním řízení nalézací řízení o pohledávce před orgánem k tomu povolaným, bude schopen doložit po skutkové stránce svou pohledávku vůči dlužníkovi v insolvenčním řízení.

Jak plyne z odůvodnění napadeného usnesení, jež odvolací soud reprodukoval v podstatné části shora, zamítl soud I. stupně v daném případě insolvenční návrh proto, že navrhovatel nedoložil, že by měl vůči dlužníkovi splatnou pohledávku, resp. že by zjišťování její existence přesahovalo meze insolvenčního řízení.

Z insolvenčního návrhu (A-1) odvolací soud zjistil, že se navrhovatel domáhal vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka s tím, že má více věřitelů, peněžité závazky více než 30 dnů po lhůtě splatnosti a není je schopen plnit. Tvrdil, že vůči dlužníkovi má splatnou pohledávku ve výši 246.906,-Kč představující nárok na provizi za realizované prodeje tepelných čerpadel se splatností dne 28.9.2012. Jako dalšího věřitele dlužníka označil navrhovatel Ing. Tomáše Fránka (od něhož navrhovatel nabyl svoji pohledávku za dlužníkem), jenž má za dlužníkem další dvě pohledávky ze stejného důvodu ve výši 437.850,-Kč splatnou dne 22.5.2012 a ve výši 672.870,-Kč splatnou dne 26.7.2012.

Dlužník ve vyjádření k insolvenčnímu návrhu (A-17) označil tvrzené pohledávky za nedůvodné a popíral, že by Ing. Tomáši Fránkovi vznikl nárok na provizi ve fakturované výši. Detailně popisoval průběh spolupráce s Ing. Tomášem Fránkem a jeho špatné obchodní výsledky a pokles prodeje od roku 2007 v krajích, v nichž působil, když naopak v jiných krajích prodej tepelných čerpadel stoupal. Proto se s Ing. Tomášem Fránkem dohodl na omezení jeho území a výše provize na 3,5 % z realizovaných prodejů a během ledna 2012 předal Ing. Tomáš Fránek veškerou agendu. Akcentoval, že mu žádný předpis neukládá zaplatit pohledávky, které neuznává jen proto, že mu byly vyfakturovány v rozporu s dohodou, a že na svých účtech měl a má dostatek prostředků, k jejich úhradě, kdyby je uznal. Popisoval následnou obsáhlou korespondenci mezi ním a Ing. Tomášem Fránkem, jejich jednání i podané žaloby se závěrem, že všechny nároky Ing. Tomáše Fránka účtované v roce 2012 (provize ve výši 246.906,-Kč + 437.850,-Kč + 672.870,-Kč a odškodnění ve výši 2.416.510,-Kč) považuje za neoprávněné, za sporné a že část z nich je předmětem soudního řízení. Akcentoval svoji bonitu, když ke dni 31.12.2013 disponoval na svém bankovním účtu částkou 10.743.767,13 Kč, jeho zůstatky oscilovaly mezi 7 až 10 milióny Kč a výše jeho aktiv činí 71,062 miliónů Kč, když jeho majetek převyšuje jeho závazky o více jak 30 miliónů Kč. Zdůrazňoval své ekonomické výsledky, když na trhu v ČR působí-i přes krizi ve stavebnictví-téměř 20 let, ročně prodá v průměru 800 až 900 čerpadel za cca 110 miliónů Kč a náhradní díly a podlahové vytápění za cca 20 miliónů Kč a jeho tržby za rok 2013 činily přes 130 miliónů Kč.

Odvolací soud zjistil, že do insolvenčního řízení probíhajícího od ledna 2014 přihlásili své pohledávky vůči dlužníkovi kromě navrhovatele (P1), jehož pohledávka původně svědčila Ing. Tomáši Fránkovi, jen Ing. Tomáš Fránek (P2; jde o provize v celkové výši 7.147.239,31 Kč z let 2007 až 2011) a společnost Tepelná čerpadla OVA, s.r.o. (P3; pohledávka ve výši 1.192.241,06 Kč splatná v roce 2013), jejímž jednatelem je Ing. Tomáš Fránek, a to v období od 10.2.2003 dosud, a jejímž společníkem byl jmenovaný v období od 11.1.2008 do 12.9.2014, a že od března 2014 nepodal vůči dlužníkovi přihlášku pohledávek žádný další věřitel.

Odvolací soud se zcela ztotožňuje se skutkovými zjištěními a právními závěry soudu I. stupně, jež mají v obsahu insolvenčním spisu (a v provedeném dokazování) potřebnou oporu, když ani ve stádiu odvolacího řízení nevyšlo najevo nic, co by bylo s to je zpochybnit. V podrobnostech lze proto dlužníka pro stručnost odkázat na podrobné a přesvědčivé rozhodnutí soudu I. stupně, jež považuje odvolací soud za věcně správné, tedy že navrhovatel nedoložil své splatné pohledávky za dlužníkem (a tím i aktivní legitimaci k podání insolvenčního návrhu).

Ve shodě se soudem I. stupně je odvolací soud toho názoru, že listiny předložené navrhovatelem, jimiž soud I. stupně provedl důkaz (tj. smlouvou o obchodním zastoupení, fakturou, smlouvami a oznámeními o postoupení pohledávky, předžalobní upomínkou, podacím lístkem a výpisem z obchodního rejstříku), nepostačují k doložení existence jeho splatné pohledávky za dlužníkem za situace, kdy procesní obrana dlužníka podepřená jím předloženými důkazy (tj. zejména sdělením o výsledku kontroly fakturačních podkladů ze dne 22.2.2013, vzájemnou korespondencí, předžalobní výzvou a výpovědí smlouvy) je natolik kvalifikovaná, že k jejímu potvrzení nebo vyvrácení by bylo třeba vést další dokazování ke zjištění toho, které obchodní případy Ing. Tomáš Fránek pro dlužníka zprostředkoval, které zprostředkované obchody se následně realizovaly, za jakou cenu a jaká provize za ně Ing. Fránkovi náležela, zda byly faktury za realizované obchody vystaveny v souladu se smlouvou o obchodním zastoupením a zda provize odpovídá sjednané výši apod. Odvolací soud nesdílí zjednodušený náhled navrhovatele, že jde o natolik jednoduchou kauzu, že by z dopisu dlužníka ze dne 22.2.2013 bylo lze usuzovat na to, že dlužník uznal nárok Ing. Tomáše Fránka na provizi ve výši uvedené navrhovatelem, a že svoji obranu proti pohledávce navrhovatele může dlužník předestřít až při přezkumném jednání nebo v případném incidenčním sporu. Uvedené přitom platí, jak pro pohledávky navrhovatele, tak pro pohledávky Ing. Tomáše Fránka, jež mají stejný skutkový i právní základ.

Pokud jde o navrhovatelem tvrzený úpadek dlužníka, pak odvolací soud zjistil,

že dlužník v úpadku není. Tento závěr vyplývá již jen z toho, že se do insolvenčního řízení trvajícího bezmála 10 měsíců přihlásili jen 3 věřitelé s pohledávkami v celkové výši 8,6 miliónů Kč, přičemž tyto pohledávky jsou sporné nebo promlčené a jejich společným jmenovatelem je osoba Ing. Tomáše Fránka, s nímž má dlužník neurovnané obchodní vztahy, a že dlužník osvědčil (A-17), že disponuje dostatečnými finančními prostředky ve výši řádově 10 miliónů Kč potřebnými k úhradě všech přihlášených pohledávek (i kdyby byly shledány po právu), tedy že neplacení uplatňovaných pohledávek není důsledkem jeho objektivní platební neschopnosti, ale neochoty dlužníka platit sporné nároky.

Soud I. stupně proto nepochybil, když insolvenční návrh navrhovatele zamítl pro nedoložení pohledávky navrhovatele, k čemuž odvolací soud dodává další důvod, totiž, že ani úpadek dlužníka nebyl na podkladě návrhu navrhovatele neosvědčen.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora neshledal odvolací soud odvolání důvodným, postupoval proto podle § 219 o.s.ř. a napadené usnesení jako ve výroku věcně správné potvrdil včetně akcesorického výroku o náhradě nákladů řízení.

O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 142 odst. 1 a § 224 odst. 1 o.s.ř. a procesně úspěšnému dlužníkovi přiznal jejich náhradu. Tyto náklady sestávají z mimosmluvní odměny za zastupování advokátem za jeden úkon právní služby (účast na jednání u odvolacího soudu) po 3.100,-Kč dle § 9 odst. 4 písm. c) advokátního tarifu a jedné náhrady hotových výdajů po 300,-Kč podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu, což činí celkem s připočtením 21% DPH částku 4.114,-Kč.

O vrácení zálohy na náklady insolvenčního řízení složené navrhovatelem (A-15) rozhodne soud I. stupně.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí j e dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Městského soudu v Praze dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 23. října 2014

JUDr. Ing. Jaroslav Z e l e n k a , Ph.D., v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Kateřina Vaněčková