1 VSPH 1831/2014-A-16
MSPH 95 INS 31829/2013 1 VSPH 1831/2014-A-16

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a soudců JUDr. Františka Kučery a JUDr. Jiřího Goldsteina v insolvenční věci dlužníka Varina Company, s.r.o., sídlem Praha 9-Černý Most, Kpt. Stránského 996/2, IČO 24802930, zahájené k návrhu dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. července 2014, č.j. MSPH 95 INS 31829/2013-A-10,

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. července 2014, č.j. MSPH 95 INS 31829/2013-A-10, se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Ve výroku uvedeným usnesením Městský soud v Praze uložil dlužníku Varina Company, s.r.o. (dále jen dlužník ) povinnost uhradit zálohu ve výši 50.000,-Kč ve lhůtě 5 dnů ode dne právní moci usnesení.

V odůvodnění usnesení soud I. stupně zejména uvedl, že se dlužník insolvenčním návrhem ze dne 23.9.2013 domáhal zjištění svého úpadku a jeho řešení konkursem. Soud I. stupně vyšel ze zjištění, že dlužník má 11 věřitelů, jeho majetek je tvořen minimálními zůstatky na bankovních účtech a movitými věcmi nízké hodnoty a u osobního automobilu dlužníka nelze předvídat jeho prodejnost. Soud I. stupně citoval § 108 insolvenčního zákona (dále jen IZ ) a obšírně vyložil účel zálohy na náklady insolvenčního řízení s tím, že pro průběh insolvenčního řízení je nutno zajistit finanční prostředky nezbytné k výkonu funkce insolvenčního správce, jehož minimální odměna činí 45.000,-Kč. S přihlédnutím k majetkovým poměrům dlužníka a k tomu, že dlužníkův úpadek bude řešen konkursem, vyměřil soud I. stupně dlužníkovi zálohu ve výši 50.000,-Kč.

Proti tomuto usnesení se dlužník včas odvolal a požadoval jeho zrušení. Uvedl, že je evidentně v úpadku, že soudem vyměřená záloha je neadekvátní jeho majetkovým poměrům a že zpeněžením jeho automobilu by správce získal prostředky na část své odměny. Soudu I. stupně vytýkal, že 6 měsíců ve věci nekonal, což způsobuje nižší likviditu jeho majetku, za což nemůže. Akcentoval, že vyjma osobního automobilu nemá jiný likvidní majetek a že postup soudu I. stupně je nepřiměřeně tvrdý a dovolával se smyslu a účelu insolvenčního zákona.

Vrchní soud v Praze, aniž nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 IZ), přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející, a dospěl přitom k závěru, že odvolání není opodstatněno.

Podle § 108 odst. 1 IZ (ve znění účinném od 1.1.2014) může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení.

Podle § 108 odst. 2 IZ výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000,-Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zálohu zaplatit společně a nerozdílně.

Soud I. stupně správně vycházel z toho, že záloha podle § 108 IZ slouží jako zdroj placení prvotních nákladů insolvenčního řízení i jako záruka úhrady celkových nákladů insolvenčního řízení, včetně hotových výdajů a odměny insolvenčního správce, pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty (§ 38 odst. 2 IZ). Záloha je tudíž opodstatněna také v případě, kdy sice lze počítat s výtěžkem ze zpeněžení majetkové podstaty postačujícím k úhradě nákladů insolvenčního řízení, není tu však pro období následující po rozhodnutí o úpadku (do zpeněžení majetkové podstaty) dostatek volných finančních prostředků dlužníka, z nichž by bylo možné uhradit prvotní náklady, jež si insolvenční řízení (aby mohlo zákonem stanoveným způsobem pokračovat) nutně vyžádá, anebo v případě, kdy tu sice jsou určité volné finanční prostředky, avšak toliko ve výši, jež nebude postačovat ani na úhradu minimálních nákladů insolvenčního řízení.

Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že se dlužník insolvenčním návrhem ze dne 23.9.2014 doručeným soudu I. stupně dne 11.11.2014 domáhal zjištění svého úpadku a prohlášení konkursu na svůj majetek, když tento návrh je totožný s návrhem podaným soudu I. stupně dne 23.9.2014, jenž byl usnesením ze dne 10.10.2013, č.j. MSPH 95 INS 26630/2013-A-10 pravomocně odmítnut pro vady. Z insolvenčního návrhu (A-1) a z jeho příloh (A-3) a doplnění (A-8) shodně vyplývá, že dlužník nemá žádné zaměstnance, má závazky vůči 11 věřitelům v celkové výši přes 3 miliony Kč, jež byly dílem splatné v polovině roku 2013, a ve svém majetku eviduje zůstatky na dvou bankovních účtech (do dvou tisíc Kč celkem), movité věci (4.000,-Kč) a osobní automobil Renault Thalia pořízený za 129.000,-Kč (se zůstatkovou cenou 76.000,-Kč).

Z dosavadních výsledků insolvenčního řízení tak vyplývá, že lze očekávat řešení úpadku dlužníka konkursem, resp. nepatrným konkursem podle § 314, § 315 IZ. V něm náklady insolvenčního řízení tvoří vždy i hotové výdaje a odměna insolvenčního správce, která v konkursu (či nepatrném konkursu) dosahuje-v případě jejího určení dle § 1 odst. 5 vyhlášky č. 313/2007 Sb.-nejméně částky 45.000,-Kč (bez event. připočtení 21 % DPH), přičemž podle § 2a vyhlášky náleží insolvenčnímu správci též odměna z počtu přezkoumaných přihlášek v případě, kdy v konkursu k žádnému zpeněžení nedošlo, taktéž v minimální výši 45.000,-Kč.

Přitom je zřejmé, že vyjma nároku na jeho odměnu (v minimální výši 45.000,-Kč bez připočtení event. DPH) si činnost insolvenčního správce nadto vyžádá též určité hotové výdaje spojené zejména se soupisem majetkové podstaty, s přešetřením majetkových poměrů dlužníka (včetně event. prošetření jeho příp. neúčinných právních úkonů) a s přezkoumáním přihlášených pohledávek atd. Soud I. stupně proto nepochybil, když dlužníkovi uložil povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení v předepsané výši.

Z toho, že závazky dlužníka byly splatné již v polovině roku 2013, vyplývá, že úpadek dlužníka nastal dříve a že dlužník podal insolvenční návrh opožděně, když tak učinil až v listopadu 2013. Ostatně insolvenční návrh mohl dlužník podat též pro hrozící úpadek (§ 3 odst. 4 IZ). Jinak řečeno, pokud dlužník nepodal bez zbytečného odkladu insolvenční návrh v důsledku čehož dnes není s to složit ani zálohu na krytí minimálních nákladů insolvenčního řízení, jde taková okolnost toliko k jeho tíži, neboť nelze spravedlivě požadovat, aby stát nesl náklady insolvenčního řízení (§ 8 vyhlášky) za dlužníka, jenž primárně nesplnil svoji základní povinnost stanovenou v § 98 IZ.

Dlužno dodat, že po 1.1.2014 již nelze insolvenční návrh zamítnout proto, že majetek dlužníka nebude postačovat k úhradě nákladů insolvenčního řízení, i když je to zřejmé (§ 144 IZ).

Proto odvolací soud postupoval podle § 219 o.s.ř. a napadené usnesení potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 18. září 2014

JUDr. Ing. Jaroslav Z e l e n k a, Ph.D., v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: I. Kratochvílová