1 VSPH 1821/2013-A-17
KSLB 54 INS 9097/2013 1 VSPH 1821/2013-A-17

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a soudců JUDr. Františka Kučery a Mgr. Luboše Dörfla ve věci dlužnice Lenky anonymizovano , anonymizovano , IČO 72759704, bytem a místem podnikání Mníšek, Na Svahu 8, zast. JUDr. Romanou Staňkovou, advokátkou, sídlem Liberec, Generála Svobody 45, o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci ze dne 11. září 2013, č.j. KSLB 54 INS 9097/2013-A-12,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci ze dne 11. září 2013, č.j. KSLB 54 INS 9097/2013-A-12, se m ě n í tak, že dlužnici se ukládá povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 10.000,-Kč ve lhůtě 15 dnů ode dne právní moci tohoto rozhodnutí.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci nadepsaným usnesením uložil dlužnici Lence anonymizovano (dále jen dlužnice) povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 15.000,-Kč ve lhůtě 7 dnů ode dne jeho právní moci.

V odůvodnění usnesení soud I. stupně především uvedl, že se dlužnice (nesprávně soud uvedl navrhovatel-věřitel ) domáhala insolvenčním návrhem spojeným s návrhem na povolení oddlužení rozhodnutí o svém úpadku a jeho řešení oddlužením. Soud I. stupně citoval § 108 insolvenčního zákona (dále jen IZ) a příslušnou judikaturu, kterou na věc aplikoval, a vyložil účel zálohy na náklady insolvenčního řízení. Vyšel ze zjištění, že v dubnu 2013 přerušila dlužnice krátce před podáním insolvenčního návrhu své podnikání, že splatnost jejích závazků z podnikání nastala v roce 2012 a že jejich objem činí 28,13 % všech jejích závazků. Dle názoru soudu I. stupně by bylo oddlužení dlužnice možné jen v případě, že by výše jejích závazků z podnikání činila max. 15 % všech jejích závazků. Soud I. stupně tak dospěl k předběžnému závěru, že u dlužnice nebude lze oddlužení připustit. Protože dlužnice nedisponuje významnějším majetkem a její úpadek bude řešen konkursem, v němž počáteční administrativní nebo organizační výdaje insolvenčního správce budou činit cca 15.000,-Kč, uložil soud I. stupně dlužnici povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení v uvedené výši.

Proti tomuto usnesení se dlužnice včas odvolala a požadovala, aby je odvolací soud zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k novému projednání nebo aby je změnil tak,

že vyměřenou zálohu sníží na 3.500,-Kč, neboť v případě oddlužení se pohybuje výše zálohy v rozmezí od 3.000,-do 5.000,-Kč. Uvedla, že výše jejích závazků z podnikání činí méně než 30 % a že v judikatuře Nejvyššího soudu ČR se nikde nestanoví limit závazků z podnikání ve výši 15 %, jenž soud I. stupně použil. Napadené usnesení považovala za formalistické a odporující duchu zákona. Dodala, že je samoživitelka, pečuje o svoji dceru narozenou dne 22.3.2013, je na mateřské dovolené a zaplacení částky 15.000,-Kč není v jejích možnostech.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k následujícím zjištěním a závěrům:

Povinnost navrhovatele uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení vyplývá z § 108 odst. 1 až 3 IZ, podle nějž insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit.

Účelem institutu zálohy je především překlenout nedostatek finančních prostředků po rozhodnutí o úpadku, umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce a rovněž poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů a odměny insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty (§ 38 odst. 2 IZ). Zálohu na náklady insolvenčního řízení soud nepožaduje po insolvenčním navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka (§ 108 odst. 1 věta druhá IZ).

Podle § 395 odst. 1 IZ insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, a) že je jím sledován nepoctivý záměr, nebo b) že hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, bude nižší než 30 % jejich pohledávek, ledaže tito věřitelé s nižším plněním souhlasí. Podle odstavce 3 téhož ustanovení lze na nepoctivý záměr sledovaný návrhem na povolení oddlužení usuzovat zejména tehdy, jestliže ohledně dlužníka, jeho zákonného zástupce, jeho statutárního orgánu nebo člena jeho kolektivního statutárního orgánu a) v posledních 5 letech probíhalo insolvenční řízení nebo jiné řízení řešící úpadek takové osoby, a to v závislosti na výsledku takového řízení, nebo b) podle výpisu z rejstříku trestů v posledních 5 letech před zahájením insolvenčního řízení proběhlo trestní řízení, které skončilo pravomocným odsouzením pro trestný čin majetkové nebo hospodářské povahy.

Z citovaných ustanovení je zřejmé, že insolvenční soud má při zkoumání zákonné podmínky poctivého záměru vždy nejen právo, ale i povinnost úvahy a posouzení všech významných okolností.

Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že dlužnice má 10 věřitelů, jimž dluží celkem 657.575,-Kč, z čehož anonymizovano závazků je již vymáhána v exekuci a 28 % závazků tvoří závazky z jejího dřívějšího podnikání. Dlužnice je na rodičovské dovolené, je nemajetná, pečuje o nezletilou dceru a její příjem tvoří rodičovský příspěvek (3.800,-Kč) a výživné (3.000,-Kč a 2.000,-Kč). Na své oddlužení plněním splátkového kalendáře dlužnice počítá jen s příjmy ze dvou smluv o důchodu (2x 2.000,-Kč), což za 5 let činí celkem 240.000,-Kč; po odečtení nároků insolvenčního správce (60x 1.080,-Kč) tak na uspokojení nezajištěných pohledávek zůstává jen částka 175.200,-Kč, tj. 26 % jejich hodnoty. Z uvedeného je zřejmé, že obě uzavřené darovací smlouvy prozatím neumožní za 5 let oddlužení plněním splátkového kalendáře nashromáždit takovou částku, jež by postačovala na minimální (30%) úhradu pohledávek nezajištěných věřitelů (657.575,-Kč), jakož i nákladů insolvenčního řízení včetně nároků insolvenčního správce.

Ze shora uvedených majetkových zjištění-aniž by odvolací soud jakkoliv předjímal způsob řešení úpadku dlužnice-je zřejmé, že úpadek dlužnice lze řešit buď konkursem, resp. nepatrným konkursem dle § 314, § 315 IZ, eventuálně též oddlužením, jež nemusí být ještě zcela vyloučeno, navýší-li dlužnice dodatečně své příjmy. V konkursu představují náklady insolvenčního řízení mimo jiné i hotové výdaje a odměna insolvenčního správce, která dosahuje dle vyhlášky č. 313/2007 Sb. nejméně 45 tisíc Kč, přičemž v případě, že by výtěžku připadajícího na zajištěného věřitele anebo určeného k rozdělení mezi nezajištěné věřitele v konkursu dosaženo žádného nebylo, určí se odměna insolvenčního správce podle ustanovení § 5 cit. vyhlášky, a to podle kritérií v něm stanovených, tj. zpravidla v nižší výši (blíže k tomu viz např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19.10.2010, sp. zn. MSPH 59 INS 8470/2009, 3 VSPH 317/2010-B, ze dne 5.10.2009, sp. zn. MSPH 91 INS 1160/2009, 2 VSPH 551/2009-B, ze dne 26.8.2010, č.j. MSPH 99 INS 5341/2009, 3 VSPH 542/2010-B nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.9.2010, sp. zn. MSPH 59 INS 3/2010, 29 NSČR 31/2010-B). S ohledem na absenci dostatečného majetku dlužnice nelze mít za dostatečně odůvodněný předpoklad, že jeho zpeněžením (zpeněžením věcí, jež nejsou z majetkové podstaty vyloučeny-§ 207 odst. 1 IZ) mohou být získány finanční prostředky postačující k úplné úhradě nákladů insolvenčního řízení. Ostatně v případě řešení úpadku dlužnice konkursem nepoplynou do majetkové podstaty žádné pravidelné měsíční příjmy (nic z obou darovacích smluv).

Pokud jde o závěr soudu I. stupně, že na oddlužení má nárok jen dlužník, jehož závazky z dřívějšího podnikání činí méně než 15 % všech jeho závazků, odvolací soud jej nesdílí, neboť takový jednostranný a zjednodušující závěr nezohledňuje další okolnosti případu.

Dlužníkem, který není podnikatelem , se ve smyslu ustanovení § 389 odst. 1 IZ rozumí taková fyzická nebo právnická osoba, která není zákonem považována za podnikatele a současně nemá závazky (dluhy) vzešlé z jejího podnikání. To, zda existuje rozumný důvod nepokládat při rozhodování o návrhu na povolení oddlužení nebo při rozhodování o tom, zda se oddlužení schvaluje, za překážku bránící uplatnění institutu oddlužení neuhrazený dluh z dlužníkova dřívějšího podnikání, insolvenční soud uváží vždy především s přihlédnutím k: 1) době vzniku konkrétního dlužníkova závazku (dluhu) z podnikání, 2) době ukončení dlužníkova podnikání, 3) četnosti neuhrazených dlužníkových závazků (dluhů) z podnikání, 4) výši konkrétního dlužníkova závazku (dluhu) z podnikání v porovnání s celkovou výší všech dlužníkových závazků, 5) tomu, zda věřitel, o jehož pohledávku jde, je srozuměn s tím, že tato pohledávka bude podrobena režimu oddlužení,

(blíže k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.4.2009, sp. zn. KSOS 34 INS 625/2008, 29 NSČR 3/2009-A publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod zn. R 79/2010).

Zároveň pokládá odvolací soud za užitečné zmínit, že na otázku, zda umožnit oddlužení i osobám s dluhy z podnikání, reaguje též přijatý vládní návrh tzv. revizní novely insolvenčního zákona s účinností ke dni 1.1.2014 (zákon č. 294/2013 Sb.), který podporuje záměr umožnit oddlužení i drobným živnostníkům (fyzickým osobám), aniž by museli ukončit podnikání, a dále umožnit oddlužení dlužníkům se závazky z podnikání (nové znění § 389 IZ). Přísný a do jisté míry i formalistický výklad stávající platné znění insolvenčního zákona, dle něhož insolvenční zákon prozatím vůbec neumožňuje řešit oddlužením úpadek dlužníka se závazky z podnikání oddlužením, považuje odvolací soud nyní za poměrně obtížně společensky udržitelný. Nehledě na to, že onen striktní náhled na danou problematiku opustil již ve svém shora zmíněném usnesení i dovolací soud, jeví se tento ve světle důvodně očekávané modernizace a aktualizace insolvenčního zákona být poněkud zastaralým či těžkopádným a ve své podstatě i v dílčím rozporu se zásadami insolvenčního řízení, jež musí být vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů (§ 5 písm. a/ IZ), jakož i v rozporu s požadavkem na spravedlivou ochranu práv a oprávněných zájmů účastníků (§ 1 o.s.ř.). Odvolací soud je proto toho názoru, že předběžná úvaha soudu I. stupně o řešení úpadku dlužnice konkursem by s uvedenými zásadami insolvenčního řízení poněkud kolidovalo, když sanační způsob může být ještě reálným a pro každého z věřitelů i příznivějším, tedy lépe odpovídajícím jejich společnému zájmu (§ 2 písmeno j/ IZ).

Soud I. stupně proto postupoval správně, když dlužnici povinnost k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení uložil, nicméně s ohledem na okolnosti věci se odvolacímu soudu nejeví nezbytným požadovat po ní zaplacení zálohy ve výši 15.000,-Kč, a k zajištění úhrady prvotních nebo budoucích nákladů insolvenčního řízení (předpokládaného nepatrného konkursu nebo i oddlužení, jež ještě nemusí být zcela vyloučeno, navýší-li dlužnice své příjmy tak, aby splnila kvantitativní podmínku 30% míry uspokojení nezajištěných závazků) považuje za postačující požadovat po dlužnici složení zálohy jen ve výši 10.000,-Kč. Proto odvolací soud postupoval podle § 220 odst. 1 za použití § 167 odst. 2 o.s.ř. a napadené usnesení změnil, jak uvedeno výše.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí n e n í dovolání přípustné (§ 237 odst. 2 písm. a/ o.s.ř.).

V Praze dne 4. listopadu 2013

JUDr. Ing. Jaroslav Z e l e n k a , Ph.D., v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Kateřina Vaněčková