1 VSPH 1812/2013-A-11
MSPH 89 INS 27105/2013 1 VSPH 1812/2013-A-11

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Kučery a soudců JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a Mgr. Luboše Dörfla v insolvenčním řízení dlužníka: Mgr. Todor Ristič, nar. 23. května 1959, bytem Praha 1, Karlova 184/12, zahájeném k návrhu navrhovatele: Ing. Martin Štufi, nar. 25. října 1973, bytem Praha 10, Krymská 227/29, zast. Mgr. Tomášem Ferencem, advokátem se sídlem Praha 5, Nádražní 58/110, o odvolání navrhovatele proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 89 INS 27105/2013-A-6 ze dne 2. října 2013,

takto:

I. Usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 89 INS 27105/2013-A-6 ze dne 2. října 2013 se p o t v r z u j e .

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze nadepsaným usnesením odmítl insolvenční návrh navrhovatele-věřitele.

V odůvodnění usnesení soud zejména uvedl, že se insolvenční navrhovatel Ing. Martin Štufi (dále jen navrhovatel ) podáním ze dne 30.9.2013 domáhal zjištění úpadku dlužníka a prohlášení konkursu na jeho majetek. Tvrdil, že má za dlužníkem dvě pohledávky v celkové výši 6 mil. Kč. Pohledávka č. 1 ve výši 3 mil. Kč vznikla na základě smlouvy o půjčce ze dne 10.4.2009, ve znění Dodatku ze dne 11.12.2009, splatnost nastala k 10.12.2009. Druhá pohledávka ve výši 3 mil. Kč vznikla ze směnky vystavené dlužníkem dne 2.7.2010, splatnost nastala k 1.10.2010.

Navrhovatel tvrdil, že pohledávka č. 1 činila původně 5 mil. Kč, poté byla tato částka zvýšena o dalších 500.000,-Kč, o čemž byl sepsán Dodatek ze dne 11.12.2009.

Navrhovatel část pohledávky č. 1 ve výši 2,5 mil. Kč postoupil na Željka Prenka, kterého označil datem narození a bydlištěm, k postoupení pohledávky došlo dne 10.9.2010, splatnost pohledávky nebyla uvedena. Jako další věřitele uvedl exekutora Mgr. Ing. Petra Proška s pohledávkou ve výši nejméně 550.000,-Kč z titulu náhrady nákladů řízení vedeného pod sp. zn. 134 EX 07110/12.

Soud navrhovateli vytýkal, že u dalšího věřitele neuvedl údaj o splatnosti pohledávky a odkázal na ustálenou judikaturu. Protože navrhovatel nedostatečně vylíčil okolnosti týkající se úpadku dlužníka, postupoval soud podle § 128 odst. 1 IZ a insolvenční návrh odmítl.

Proti tomuto usnesení se navrhovatel včas odvolal a namítal, že splatnost pohledávky postoupené na věřitele Željka Prenka musí být stejná jako datum splatnosti pohledávky navrhovatele, tedy 10.4.2009. Domníval se, že soud postupoval formalisticky a odkázal na usnesení Nejvyššího soud ČR č.j. 29 NSČR 23/2010-A-18, z čehož dovozoval, že návrh neměl takové nedostatky, pro které by nebylo možno v řízení pokračovat. Proto navrhoval, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

Vrchní soud v Praze, aniž nařizoval jednání [ustanovení § 94 odst. 2 písm. c) IZ], přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející, a dospěl přitom k závěru, že odvolání není opodstatněno.

Náležitosti insolvenčního návrhu vymezuje § 103 odst. 1 a 2 IZ. Kromě požadavku, aby obsahoval obecné náležitosti podání, musí insolvenční návrh obsahovat označení insolvenčního navrhovatele a dlužníka, musí v něm být uvedeny rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek (§ 3 IZ), skutečnosti, ze kterých vyplývá oprávnění podat návrh, není-li insolvenčním navrhovatelem dlužník, musí být označeny důkazy, kterých se insolvenční navrhovatel dovolává, a musí z něj být patrno, čeho se jím insolvenční navrhovatel domáhá.

Podle ustanovení § 3 odst. 1 IZ je dlužník v úpadku, jestliže má a) více věřitelů a b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit (dále jen platební neschopnost ). Požadavek mnohosti věřitelů ( více věřitelů ) klade insolvenční zákon (v § 3 odst. 3) také pro úpadek ve formě dlužníkova předlužení. Ustanovení § 128 odst. 1 IZ pak určuje, že insolvenční návrh, který neobsahuje všechny náležitosti nebo který je nesrozumitelný anebo neurčitý, insolvenční soud odmítne, jestliže pro tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení, učiní tak neprodleně, nejpozději do 7 dnů poté, co byl insolvenční návrh podán. Ustanovení § 43 o.s.ř. se nepoužije.

K náležitostem insolvenčního návrhu vůbec a jmenovitě k vylíčení skutečností, jež mají osvědčit úpadek dlužníka, se Nejvyšší soud ČR vyjádřil zejména v rozhodnutí publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 91/2009 (usnesení ze dne 26.2.2009, sp. zn. KSBR 31 INS 1583/2008, 29 NSČR 7/2008-A). V něm Nejvyšší soud ČR zejména zdůraznil-co do srovnání úpravy v insolvenčním zákonu s úpravou v zákonu o konkursu a vyrovnání-že požadavek formulovaný v ustanovení § 103 odst. 2 IZ je srovnatelný s požadavkem kladeným na obsah věřitelského návrhu na prohlášení konkursu ustanovením § 4 odst. 2, věty první, zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31.12.2007, jež bylo předmětem výkladu podaného pod bodem VII. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 17.6.1998, Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen stanovisko ).

Od právního stavu, z něhož vyšlo stanovisko R 75/2003 (usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17.4.2003, sp. zn. 29 Odo 327/2002), se posouzení náležitostí insolvenčního návrhu podle insolvenčního zákona liší jen potud, že ustanovení § 128 odst. 1 IZ vylučuje aplikaci § 43 o.s.ř.; insolvenční návrh, pro jehož nedostatky nelze pokračovat v insolvenčním řízení, se odmítá bez dalšího. Jinak jsou citované judikatorní závěry i nadále použitelné.

Nutno zdůraznit, že již se zahájením insolvenčního řízení (§ 101 odst. 1 věta první IZ) se pojí účinky vymezené v § 109 až § 111 IZ, které mají závažný dopad do poměrů dlužníka i třetích osob. V té souvislosti Nejvyšší soud ČR v usnesení sp. zn. KSBR 31 INS 1583/2008, 29 NSČR 7/2008-A ze dne 26.2.2009 (publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 91/2009) zdůraznil, že insolvenční návrh (podaný u věcně příslušného soudu, opatřený úředně ověřeným podpisem osoby, která jej podala, nebo jejím zaručeným elektronickým podpisem-§ 97 IZ) vyvolává účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení bez zřetele k tomu, že posléze vyjde najevo, že z hlediska obsahových nedostatků jde o návrh neprojednatelný. Riziko škody nebo jiné újmy, jež by mohla vzniknout dlužníku nebo třetím osobám zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu do doby odmítnutí neprojednatelného insolvenčního návrhu, pak snižuje úprava, která brání prodlužování řízení o vadném insolvenčním návrhu tím, že na jedné straně zbavuje insolvenční soud povinnosti odstraňovat vady insolvenčního návrhu, pro které nelze v insolvenčním řízení pokračovat, postupy podle § 43 o.s.ř., na druhé straně zavazuje soud k tomu, aby důsledky plynoucí z neprojednatelnosti insolvenčního návrhu vyvodil (aby insolvenční návrh odmítl) neprodleně, nejpozději však do 7 dnů poté, co byl insolvenční návrh podán (§ 128 odst. 1 IZ).

S ohledem na tyto okolnosti soudní praxe (srov. opět závěry cit. R 91/2009) důsledně trvá na tom, aby insolvenční navrhovatel-lhostejno, zda je jím dlužník či věřitel-řádně splnil zákonem předepsanou povinnost skutkových tvrzení, jež jsou dle § 103 odst. 2 IZ povinnými obsahovými náležitostmi insolvenčního návrhu, tj. aby vylíčil rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek. Jde-li o návrh podaný věřitelem, musí tento navrhovatel navíc řádně vylíčit skutečnosti, ze kterých vyplývá jeho oprávnění podat návrh, tj. skutečnosti svědčící o tom, že má proti dlužníku splatnou pohledávku (§ 105 IZ). Doložení aktivní legitimace navrhujícího věřitele je primárním předpokladem projednání dlužníkova úpadku (je průkazem navrhovatelova oprávnění požadovat, aby soud na podkladě jeho insolvenčního návrhu tvrzený úpadek dlužníka zjišťoval). Procesní povinnost tvrzení dle § 103 odst. 2 IZ není možno mít za splněnou (nelze ji nahradit) tím, že insolvenční navrhovatel ohledně příslušných rozhodných skutečností odkáže na listinný důkaz, který připojí k insolvenčnímu návrhu jako přílohu. Uvedené platí tím více, že insolvenční zákon výslovně zavádí odlišný režim pro odstraňování vad insolvenčního návrhu na straně jedné (§ 128 odst. 1 IZ) a pro odstraňování vad týkajících se příloh insolvenčního návrhu na straně druhé (§ 128 odst. 2 IZ). Budiž v této souvislosti zdůrazněno, že v situaci, kdy insolvenční zákon (oproti zákonu o konkursu a vyrovnání, jenž takovou úpravu neobsahoval) zbavuje dlužníka, jehož věřitel s insolvenčním návrhem uspěl, pro odvolací řízení námitky vážící se k doložení splatné pohledávky insolvenčním navrhovatelem (§ 141 odst. 2 IZ), jsou na požadavek osvědčení pohledávky insolvenčním navrhovatelem-z hlediska jeho břemene tvrzení a břemene důkazního-kladeny vyšší nároky, než tomu bylo při předchozí zákonné úpravě (viz závěry usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. KSPH 37 INS 4935/2008, 29 NSČR 30/2009 ze dne 29.4.2010 publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 14/2011).

Z usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. MSPH 88 INS 14537/2010, 29 NSČR 14/2011-A ze dne 21.12.2011 mimo jiné plyne, že věřitelský insolvenční návrh musí ve smyslu ustanovení § 103 odst. 2 IZ obsahovat jako součást vylíčení okolností, které osvědčují úpadek dlužníka, nejen konkrétní údaje o dalších věřitelích dlužníka, nýbrž i konkrétní údaje o pohledávkách takových věřitelů, včetně konkrétních údajů o splatnosti těchto pohledávek, a to v míře, která v případě, že tato tvrzení budou shledána pravdivými, dovolí insolvenčnímu soudu uzavřít, že dlužník je v úpadku. Takový požadavek nesplňuje insolvenční návrh, v němž jsou sice konkrétně označeni další věřitelé dlužníka, avšak konkrétní údaje o pohledávkách takových věřitelů a o jejich splatnosti jsou nahrazovány obecným tvrzením, že dlužník má peněžité závazky, které jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, respektive neplní své peněžité závazky po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti.

Insolvenční navrhovatel v dané věci ve smyslu výše uvedeného označil v insolvenčním návrhu svoji splatnou pohledávku za dlužníkem v celkové výši minimálně 6 mil. Kč vzniklou na základě smlouvy o půjčce, jako dalšího věřitele dlužníka uvedl Željko Prenka, avšak u tohoto věřitele neuvedl údaj o její splatnosti.

Určení výše a splatnosti pohledávky je důležité z důvodu, že v souladu s § 3 IZ lze v insolvenčním řízení uplatnit toliko pohledávky po splatnosti déle než 30 dnů (§ 3 odst. 1 písm. b/ IZ), a dále s institutem splatnosti pohledávek po dobu delší 3 měsíců nakládá ustanovení § 3 odst. 2 písm. b) IZ jako s jedním z případů úpadku ve formě platební neschopnosti. Tento údaj musí být uveden přímo v insolvenčním návrhu a soudu nepřísluší jej dovozovat z jiných skutečností. V tomto ohledu tedy insolvenčního navrhovatele stíhá povinnost tvrzení.

Na základě těchto zjištění dospěl též odvolací soud ve shodě se soudem I. stupně k závěru, že insolvenční navrhovatel-věřitel v insolvenčním návrhu řádně nevylíčil rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka, když k tomuto závěru dospěl především na základě absence údaje o splatnosti pohledávky dalšího věřitele. Pro úplnost je třeba poznamenat, že jakkoli § 86 IZ ukládá insolvenčnímu soudu provést i jiné důkazy potřebné k osvědčení dlužníkova úpadku, než byly účastníky navrhovány, jde o projev vyšetřovací zásady, jejíž aplikace neznamená povinnost soudu pátrat po skutečnostech, které mají (mohou) být dokazovány. Tato zásada sama o sobě nenahrazuje na prvním místě stojící povinnost tvrzení, jež stíhá insolvenčního navrhovatele. Jestliže věřitel nemá dostatečné a věrohodné informace o dalších dlužníkových věřitelích, o jejich déle splatných pohledávkách, o dlužníkově platební neschopnosti či dalších okolnostech, jež o dlužníkově úpadku ve formě insolvence nebo ve formě předlužení svědčí, pak není nikterak opodstatněno, aby se zjištění jeho úpadku insolvenčním návrhem domáhal. Za takové situace je namístě, aby věřitel k ochraně svých práv (k vymožení pohledávky za dlužníkem) zvolil standardní postup, tj. cestu individuálního výkonu rozhodnutí. Totéž platí i pro případ, kdy si věřitel svojí splatnou pohledávkou za dlužníkem, z níž by měla jako vyplývat jeho legitimace k podání insolvenčního návrhu, není jist, a kdy není schopen svoji pohledávku bezpochybně listinami osvědčit, nebo dokonce ani není s to ji řádně skutkově vymezit. Insolvenční řízení není a nemůže být nástrojem nahrazujícím (ve sporu o pohledávku mezi věřitelem a dlužníkem) cestu nalézání práva před orgány k tomu povolanými. Jeho účelem není vyřešení individuálního sporu o pohledávku mezi věřitelem (insolvenčním navrhovatelem) a jeho dlužníkem, nýbrž řešení úpadku a hrozícího úpadku dlužníka soudním řízením některým ze stanovených způsobů tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem nebo hrozícím úpadkem a k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů (§ 1 písm. a/ IZ).

Z uvedeného je zřejmé, že důvody pro odmítnutí insolvenčního návrhu byly dány, a to proto, že insolvenční návrh vykazuje obsahové nedostatky, pro které nelze v řízení pokračovat a které dle § 128 odst. 1 IZ musejí vést bez dalšího k jeho odmítnutí. Vady insolvenčního návrhu mohl insolvenční navrhovatel odstranit, jen dokud soud I. stupně nevydal usnesení o odmítnutí návrhu podle § 128 IZ. Proto i kdyby navrhovatel učinil k odstranění těchto nedostatků v rámci odvolacího řízení doplnění návrhu, nemělo by to z hlediska posouzení věcné správnosti napadeného usnesení žádného významu.

Na základě těchto zjištění a veden právními závěry vyjádřenými shora dospěl též odvolací soud ve shodě se soudem I. stupně k témuž závěru, totiž že v insolvenčním návrhu nejsou obsažena a osvědčena tvrzení způsobilá naplnit znak úpadku ve smyslu § 3 odst. 1 IZ.

Insolvenční návrh tedy neobsahuje potřebná tvrzení, jež by byla způsobilá (doložena listinami) osvědčit dlužníkův úpadek; pro tyto nedostatky nelze v řízení pokračovat, a proto soud I. stupně správně insolvenční návrh odmítl podle § 128 odst. 1 IZ, aniž nařizoval jednání (k nařízení jednání k projednání insolvenčního návrhu je soud oprávněn přistoupit jedině za předpokladu, že řízení je zahájeno řádným insolvenčním návrhem) nebo dlužníka vyzýval k předložení seznamů majetku a závazků. Věcně správné rozhodnutí odvolací soud potvrdil podle § 219 o.s.ř.

Jelikož insolvenční návrh byl odmítnut, má dlužník dle § 146 odst. 3 o.s.ř. vůči navrhovateli právo na náhradu nákladů řízení; dlužníkovi však žádné náklady nevznikly. Proto o nich odvolací soud rozhodl za použití § 224 odst. 1 o.s.ř., jak uvedeno v bodě II. výroku tohoto usnesení.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí j e dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Městského soudu v Praze dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 22. listopadu 2013

JUDr. František K u č e r a , v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Kateřina Vaněčková