1 VSPH 1811/2014-A-26
KSUL 77 INS 1291/2014 1 VSPH 1811/2014-A-26

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Kučery a soudců JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a JUDr. Jiřího Goldsteina v insolvenčním řízení dlužnice: Monika Ornetová, nar. 5. května 1976, IČO 71980733, bytem Ústí nad Labem, Bratislavská 1398/12, adresa pro doručování: Ústí nad Labem, Větrná 2714/4, o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. KSUL 77 INS 1291/2014-A-19 ze dne 16. července 2014,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. KSUL 77 INS 1291/2014-A-19 ze dne 16. července 2014 se m ě n í tak, že dlužnice je povinna zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 20.000,-Kč do sedmi dnů od právní moci tohoto usnesení v hotovosti do pokladny nebo na účet Krajského soudu v Ústí nad Labem.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ústí nad Labem uložil dlužnici povinnost uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč ve lhůtě 3 dnů ode dne právní moci usnesení.

V odůvodnění usnesení soud zejména uvedl, že dne 21.1.2014 mu byl doručen insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení. Soud ve věci uložení zálohy rozhodoval znovu poté, co bylo předchozí usnesení o uložení povinnosti platit zálohu zrušeno usnesením Vrchního soudu v Praze. Po rozhodnutí Vrchního soudu v Praze byl soudu prvního stupně doručeno přípis věřitele Milana Beneše, který vyslovil nesouhlas s řešením úpadku dlužnice oddlužením (A-18). Soud proto dovodil, že již nejsou žádné pochybnosti o tom, zda věřitelé souhlasí s řešením úpadku dlužnice oddlužením a měl za to, že podmínky pro řešení úpadku oddlužením nebyly splněny.

Proti tomuto usnesení se dlužnice včas odvolala a namítala, že zálohu považuje za nepřiměřeně vysokou, nemá na její zaplacení prostředky, za přiměřenou považovala zálohu ve výši 20.000,-Kč. Nesouhlasila se závěrem soudu prvního stupně o řešení úpadku a domnívala se, že není možné, aby jeden drobný věřitel, jehož pohledávka činí asi jen 6% celkového objemu pohledávek, svým nesouhlasem zmařil možnost řešení úpadku oddlužením. Proto navrhovala, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jemu předcházející a dospěl k následujícím zjištěním a závěrům:

Podle § 108 odst. 1 IZ může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení.

Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že dne 21.1.2014 byl podán insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení plněním splátkového kalendáře. Dlužnice má závazky z podnikání v celkové výši 694.121,80 Kč vůči 14 věřitelům, nemá žádný zpeněžitelný majetek, má jednu vyživovací povinnost, je zaměstnána u Gessen ČR, s.r.o. a pobírá čistou měsíční mzdu ve výši 15.577,-Kč.

Vrchní soud v Praze již mnohokrát zdůraznil, že byť usnesení o uložení povinnosti zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení je rozhodnutím nemeritorním, nejde o usnesení, jímž by se upravovalo řízení, či o jiné usnesení dle § 169 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.), ani o usnesení vydávané v rámci dohlédací činnosti insolvenčního soudu dle § 11 IZ. Tímto usnesením soud ve smyslu § 10 písm. a) IZ rozhoduje o povinnosti insolvenčního navrhovatele zaplatit zálohu (ukládá mu platební povinnost a rozhoduje o její výši v mezích zákonného limitu), pokud jsou k tomu vzhledem k okolnostem věci splněny podmínky vymezené v § 108 odst. 1 IZ. Odtud plyne, že proti tomuto rozhodnutí je přípustné odvolání a že ovšem také-s ohledem na povahu věci-nejde o rozhodnutí, které není třeba odůvodnit.

Nutno vyjít z toho, že povinnost k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení lze uložit jedině insolvenčnímu navrhovateli, který není zaměstnancem dlužníka uplatňujícím toliko pracovněprávní nároky či osobou uvedenou v § 368 odst. 1 IZ, a pokud není tímto navrhovatelem ani sám dlužník, o jehož insolvenčním návrhu může insolvenční soud bezodkladně rozhodnout vydáním rozhodnutí o jeho úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení (§ 108 odst. 1 poslední věta IZ). Ostatním navrhovatelům (v ostatních případech) je možno povinnost k zaplacení zálohy uložit pouze pokud nelze předpokládat, že budoucí náklady insolvenčního řízení bude možno zcela uhradit z majetkové podstaty (tj. prostředky k jejich krytí nelze zajistit jinak než zálohou). Při nedostatku volných finančních prostředků dlužníka je pak požadavek zálohy odůvodněn též jako zdroj úhrady prvotních nákladů, jež si insolvenční řízení (aby mohlo zákonem stanoveným způsobem pokračovat) vyžádá v období následující po rozhodnutí o úpadku.

Pro posouzení, zda je namístě zaplacení zálohy po navrhovateli požadovat a v jaké výši, je tudíž nutné vzít v úvahu skutkové a právní okolnosti dané věci, jež jsou podstatné především pro úsudek o tom, jaký způsob řešení dlužníkova úpadku či hrozícího úpadku lze očekávat (a zda nejde o případ očekávaného povolení oddlužení dle § 108 odst. 1 poslední věty IZ, kdy po dlužníku-navrhovateli již nadále nelze zaplacení zálohy žádat), jaké náklady, k jejichž krytí záloha slouží, si tento způsob pravděpodobně vyžádá a zda či do jaké míry lze předpokládat uspokojení těchto nákladů z majetkové podstaty, popř. zda je třeba zajistit úhradu prvotních nákladů insolvenčního řízení. Je přitom zřejmé, že výše nákladů insolvenčního řízení se odvíjí nejen od samotné povahy konkrétního způsobu řešení dlužníkova úpadku (konkursu, reorganizace nebo zvolené formy oddlužení), ale i v rámci téhož způsobu řešení úpadku je navíc ještě ovlivněna specifickými poměry dané věci. To platí i pro hotové výdaje a odměnu insolvenčního správce, které vždy patří mezi náklady insolvenčního řízení a jejichž výše je pro jednotlivé způsoby řešení úpadku upravena ve vyhlášce č 313/2007 Sb. odlišně; tato odlišnost se týká i obou forem oddlužení.

Soud prvního stupně založil napadené usnesení na tom, že dne 9.7.2014 mu byl doručen nesouhlas věřitele Milana Beneše s navrženým řešením úpadku dlužnice oddlužením. Z toho však nelze dovodit, že by oddlužení při současném stavu řízení nemohlo být povoleno. Jak odvolací soud konstatoval již v předchozím usnesení č.j. 2 VSPH 750/2014-A-14 ze dne 17.6.2014, nelze § 389 odst. 2 IZ interpretovat tak, že předpokladem návrhu na povolení oddlužení by měl být souhlas všech věřitelů, protože to by mělo za následek faktickou nemožnost oddlužení pro většinu subjektů se závazky z podnikání.

Jak Vrchní soud v Praze obšírně vysvětlil např. v usnesení č.j. KSPH 60 INS 2914/2014, 3 VSPH 517/2014-A-14 ze dne 18.7.2014, otázka subjektivní přípustnosti oddlužení dle § 389 odst. 1 písm. b) IZ se totiž v režimu nové právní úpravy účinné od 1.1.2014 zásadně koncentruje do fáze po povolení oddlužení, a to na schůzi věřitelů konanou dle § 403 odst. 2 IZ, kde teprve mohou dotčení věřitelé své kvalifikované stanovisko k oddlužení (zda je hodlají umožnit či nikoli) zaujmout, a kdy tak teprve může být nastolena případná fikce jejich souhlasu s oddlužením (§ 403 odst. 2 poslední věta IZ). Proto i kdyby věřitelé dlužnice ze závazků z podnikání, jež v návrhu označila, ve fázi řízení o povolení oddlužení zatím aktivní souhlas s jeho oddlužením neprojevili, není opodstatněné dovozovat, že pro tuto okolnost musí být jeho návrh na povolení oddlužení dle § 390 odst. 3 IZ odmítnut. Nesouhlas jediného věřitele, jehož (dosud nepřihlášená) pohledávka činí jen asi necelých 6% celkového objemu závazků dlužnice, s řešením úpadku dlužnice oddlužení, nemůže znamenat definitivní nemožnost řešení úpadku dlužnice oddlužením.

V kontextu citovaných ustanovení se úvaha soudu prvého stupně o tom, že dlužnice nebyla (jako osoba mající závazky z podnikání) oprávněna návrh na povolení oddlužení podat, jeví jako předčasná.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora postupoval odvolací soud podle § 220 odst. 1 za použití § 167 odst. 2 o.s.ř. a napadené usnesení změnil způsobem ve výroku uvedeným, tedy že dlužnici ve smyslu § 108 odst. 1 IZ uložil povinnost hradit zálohu ve výši 20.000,-Kč, jež odpovídá očekávaným nákladům řízení i poměrům dlužnice, poměřováno jí vyjádřenou schopností tuto částku uhradit.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 30. října 2014

JUDr. František K u č e r a , v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Kateřina Vaněčková