1 VSPH 1810/2016-A-16
KSPH 68 INS 15826/2016 1 VSPH 1810/2016-A-16

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Kučery a soudců JUDr. Jiřího Goldsteina a JUDr. Ladislava Derky v insolvenčním řízení dlužníka: Josef Hejbal, nar. 12. srpna 1966, IČO 65741846, bytem Lysá nad Labem, Československé armády 1630/52, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 68 INS 15826/2016-A-11 ze dne 26. srpna 2016,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 68 INS 15826/2016-A-11 ze dne

26. srpna 2016 se v bodech I., IV. a V. výroku z r u š u j e a věc se v r a c í tomuto

soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Praze nadepsaným usnesením v bodě I. výroku odmítl návrh na povolení oddlužení dlužníka, na jeho majetek prohlásil konkurs (bod IV. výroku), který bude projednáván jako nepatrný (bod V. výroku), zjistil jeho úpadek (bod II. výroku), insolvenčním správcem ustanovil Beneš-insolvenční správce, v.o.s. (bod III. výroku), s tím, že účinky rozhodnutí o úpadku nastávají okamžikem jeho zveřejnění v insolvenčním rejstříku, tedy dnem 26.8.2016 6:25 hodin (bod VI. výroku), vyzval věřitele k přihlašování pohledávek ve lhůtě 2 měsíců ode dne zveřejnění usnesení v insolvenčním rejstříku a ke sdělení práv váznoucích na majetku dlužníka (body VII. a VIII. výroku), na 28.11.2016 nařídil konání přezkumného jednání a svolal schůzi věřitelů (body IX. a X. výroku), insolvenčnímu správci uložil povinnost do 10.11.2016 předložit zpracovaný seznam přihlášených pohledávek a aby ke každému 30.5. a 30.11. příslušného roku podával soudu a věřitelskému orgánu zprávu o své činnosti (body XI. a XIII. výroku), konstatoval, že započtení vzájemných pohledávek dlužníka a věřitele je po rozhodnutí o úpadku přípustné, jestliže isir.justi ce.cz zákonné podmínky započtení byly splněny před rozhodnutím o způsobu řešení úpadku, není-li dále stanoveno jinak (bod XII. výroku) a že rozhodnutí insolvenčního soudu budou zveřejňována v insolvenčním rejstříku a nebudou zveřejňována v hromadných sdělovacích prostředcích (bod XIV. výroku).

V odůvodnění usnesení soud zejména uvedl, že na základě insolvenčního návrhu spojeného s návrhem na povolení oddlužení bylo dne 4.7.2016 zahájeno insolvenční řízení dlužníka.

Usnesením ze dne 11.7.2016 (A-7) soud vyzval dlužníka, aby doplnil návrh na povolení oddlužení, dlužník proti tomuto usnesení podal námitky. Soud potvrdil usnesením ze dne 26.7.2016 (A-9) usnesení ze dne 11.7.2016 (A-7) s tím, že dlužník byl vyzván k předložení souhlasu věřitelů s povolením oddlužení, souhlasy věřitelů s pohledávkami z podnikání dlužníka však nedoložil.

Soud odkázal na usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23.9.2015 sen.zn. 1 VSOL 918/2015 a v souladu s § 396 insolvenčního zákona č. 182/2006 Sb. (dále též IZ) rozhodl o způsobu řešení úpadku dlužníka konkursem s ohledem na to, že dlužník se nachází v úpadku a návrh na povolení oddlužení byl odmítnut, když dlužník nesplnil povinnost mu uloženou soudem, tedy nepředložil souhlasy věřitelů, jejichž pohledávky pochází z podnikání dlužníka, s povolením oddlužení.

Proti tomuto usnesení se dlužník včas odvolal do bodů I., IV. a V. výroku a namítal, že rozhodnutí soudu I. stupně spočívalo na nesprávném právním posouzení věci, soud I. stupně neúplně zjistil skutkový stav a nepřihlédl k odvolatelem tvrzeným skutečnostem.

Namítal, že lhůta sedmi dnů k doplnění návrhu byla nesplnitelná s ohledem na dobu dovolených, souhlasu veřejnoprávních věřitelů nebylo možno dosáhnout, protože tomu brání veřejnoprávní předpisy (např. daňový řád) a osoba, která by takový souhlas vydala, by se dopustila porušení pracovních, resp. služebních povinností.

Odkázal na judikaturu Vrchního soudu v Praze (usnesení sen.zn. 1 VSPH 1819/2014 a sen.zn. 3 VSPH 517/2014) a Nejvyššího soudu (usnesení sen.zn. 29 NSČR 20/2009), kdy přiléhavým momentem k řešení dlužníkova úpadku z hlediska dlužníkových podnikatelských závazků má být okamžik, kdy se rozhoduje o řešení úpadku. Namítal, že u osob samostatně výdělečně činných, jako je dlužník, nelze subjektivní přípustnost oddlužení stavět jen na označení závazků jako podnikatelských či plynoucích z charakteru věřitelů. Není výjimkou, že veřejnoprávní věřitelé směšují dluhy vzniklé z podnikání s dluhy nepodnikatelskými stejně jako např. poskytovatelé půjček.

Ze shora uvedených důvodů dlužník navrhoval, aby odvolací soud usnesení v rozsahu napadeném odvoláním zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k následujícím zjištěním a závěrům:

Podle § 389 odst. 2 IZ dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže a) s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo b) jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1 písm. c) nebo d), anebo c) jde o pohledávku zajištěného věřitele.

Podle § 403 odst. 2 IZ věřitelé, kteří hlasovali o přijetí způsobu oddlužení, mohou namítat, že zde jsou skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení. Tyto námitky mohou uplatnit nejpozději do skončení schůze věřitelů, která rozhodovala o způsobu oddlužení, a v případě uvedeném v § 399 odst. 3 do 10 dnů po zveřejnění výsledků hlasování v insolvenčním rejstříku. K později vzneseným námitkám a k námitkám uplatněným věřiteli, kteří nehlasovali o přijetí způsobu oddlužení, se nepřihlíží. Platí, že věřitelé, kteří včas neuplatnili námitky podle věty první, souhlasí s oddlužením bez zřetele k tomu, zda dlužník má dluhy z podnikání.

Přípustnost oddlužení ve smyslu § 389 odst. 1 IZ a jeho přípustnost z hlediska splnění věcných podmínek vymezených v § 395 IZ insolvenční soud zkoumá jak ve stadiu rozhodování o návrhu na povolení oddlužení (se zřetelem ke skutečnostem, které dlužník uvedl v návrhu na povolení oddlužení a v insolvenčním návrhu, popřípadě se zřetelem ke skutečnostem doloženým věřiteli), tak ve fázi insolvenčního řízení následující po povolení oddlužení, a to na podkladě stávajícího skutkového stavu věci vyplývajícího z dosavadních výsledků insolvenčního řízení (viz závěry plynoucí z usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.9.2010, sen. zn. 29 NSČR 6/2008, uveřejněného pod č. 61/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a z usnesení ze dne 31.3.2011, sen. zn. 29 NSČR 20/2009, uveřejněného pod č. 113/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Pokud se týká problematiky oddlužení v případě dlužníků majících závazky z podnikání, soudní praxe se při aplikaci insolvenčního zákona ve znění účinném od 1.1.2014 ustálila na závěrech plynoucích z usnesení ze dne 23.9.2015, sen. zn. 1 VSOL 918/2015. V něm Vrchní soud v Olomouci mimo jiné dovodil, že:

1. Dlužník je povinen již v návrhu na povolení oddlužení tvrdit všechny pro rozhodnutí o věci (pro rozhodnutí o povolení oddlužení) významné skutečnosti, tedy i to, že má dluhy z podnikání, které ovšem řešení jeho úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením nebrání. Má-li dluhy z podnikání, je povinen tvrdit existenci některé z výjimek (§ 389 odst. 2 IZ) ze zákonem stanovené překážky bránící uplatnění institutu oddlužení (§ 389 odst. 1 IZ).

2. Pokud dlužník v návrhu na povolení oddlužení souhlasy věřitelů podle ustanovení § 389 odst. 2. písm. a) IZ jen tvrdí, ale nedokládá, není zatím postaveno najisto, zda dluhy z podnikání brání či nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením. Tyto pochybnosti jsou důvodem postupu dle § 397 odst. 1, věty druhé IZ, tedy povolení oddlužení a svolání schůze věřitelů k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí.

3. Pokud ovšem dlužník v návrhu potřebné souhlasy podle ustanovení § 389 odst. 2 písm. a) IZ ani netvrdí, nebo dodatečně na výzvu soudu sdělí, že souhlasy nemá, anebo vyjde-li v řízení najevo výslovný nesouhlas jednoho z věřitelů, vůči němuž má dlužník dluh z podnikání, s řešením dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením (a nejde o pohledávky dle § 389 odst. 2. písm. b/ nebo c/ IZ), dlužník není osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení, neboť má dluh z podnikání, který brání řešení jeho úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením (§ 389 odst. 1 písm. b/, odst. 2 písm. a/ IZ), což je bez dalšího důvodem pro odmítnutí návrhu na povolení oddlužení podle ustanovení § 390 odst. 3 IZ, a nikoliv pro povolení oddlužení podle ustanovení § 397 odst. 1, věta druhá IZ a následnému svolání schůze věřitelů k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí.

4. Podmiňuje-li věřitel, vůči němuž má dlužník nezajištěný závazek z podnikání, svůj souhlas s řešením dlužníkova úpadku oddlužením uspokojením 100 % všech jeho pohledávek, nelze to považovat za souhlas s řešením úpadku oddlužením ve smyslu ustanovení § 389 odst. 2 písm. a) IZ.

Toto rozhodnutí bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 49/2016 (dále též R 49/2016) s právní větou: Má-li dlužník dluh z podnikání, je povinen již v návrhu na povolení oddlužení tvrdit skutečnosti, z nichž v souladu s ustanovením § 389 odst. 2 insolvenčního zákona vyplývá, že dluh z podnikání nebrání řešení jeho úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením.

Jestliže dlužník, který má dluh z podnikání, v návrhu na povolení oddlužení ani k výzvě insolvenčního soudu netvrdí skutečnosti, z nichž v souladu s ustanovením § 389 odst. 2 insolvenčního zákona vyplývá, že dluh z podnikání nebrání řešení jeho úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, insolvenční soud návrh na povolení oddlužení odmítne; totéž platí, má-li důvod, pro který dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, spočívat v tom, že s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde [§ 389 odst. 2 písm. a) insolvenčního zákona], a dlužník v návrhu na povolení oddlužení uvede, že takový souhlas nemá, nebo vyjde-li před rozhodnutím o návrhu na povolení oddlužení v řízení najevo, že věřitel, o jehož pohledávku jde, s oddlužením nesouhlasí. Postup podle § 397 odst. 1, věty druhé insolvenčního zákona je v těchto případech vyloučen.

Odvolací soud je především toho názoru, že v rámci zkoumání, zda je dlužník dle § 389 IZ oprávněn k podání návrhu na povolení oddlužení, insolvenční soud posuzuje, zda některý z dlužníkových závazků, které v tomto návrhu (připojeném seznamu závazků) uvedl, nepředstavuje dluh z podnikání, který má na mysli § 389 IZ (dluh, který vznikl v době, kdy dlužník podle norem hmotného práva měl postavení podnikatele, a vzešel z výkonu jeho podnikatelské činnosti), a to bez ohledu na to, jak v tom směru případně kvalifikoval své závazky sám dlužník.

Pokud by přitom posouzení toho, zda se u určitého dlužníkova závazku vskutku jedná o dluh z podnikání, vyžadovalo náročnější zkoumání, ke kterému první fáze řízení zjevně není určena a pro které je naopak dán náležitý prostor ve fázi po zjištění úpadku a povolení oddlužení, je namístě postup podle § 397 odst. 1 věty druhé IZ, neboť ve vztahu k danému věřiteli, u něhož zatím není definitivně identifikován dluh z podnikání, je dána pochybnost o tom, zda je dlužník oprávněn podat návrh na povolení oddlužení , tj. oddlužení lze povolit a jeho přípustnost se definitivně dořeší v další fázi řízení, nejpozději na schůzi věřitelů konané dle § 403 IZ (v podrobnostech viz usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25.8.2016, sen.zn. 2 VSPH 1471/2016).

Dále je odvolací soud přesvědčen o tom, že přihlašuje-li věřitel svou pohledávku pocházející z dlužníkova podnikání do řízení v době, kdy je z veřejně přístupného insolvenčního rejstříku jednoznačné, že dlužník se domáhá řešení svého úpadku oddlužením, pak lze důvodně očekávat, že takovýto věřitel svůj případný nesouhlas s oddlužením dá zřetelně najevo, například tak, že příslušnou listinu obsahující jeho stanovisko k navrhovanému oddlužení k přihlášce přiloží. Neučiní-li tak, může soud pro potřeby dalšího řízení předpokládat, že věřitel je s oddlužením srozuměn (aniž by tím samozřejmě byl zbaven možnosti svůj postoj změnit a při schůzi věřitelů hlasovat jinak-§ 399 a 403 IZ) a z tohoto jeho postoje vycházet. Kupříkladu označí-li dlužník v insolvenčním návrhu jednoho věřitele s pohledávkou z dlužníkova podnikání a tento věřitel přihlásí tuto pohledávku, aniž by jakkoli proti dlužníkem požadovanému řešení úpadku oddlužením brojil, pak soud nemusí po dlužníku vyžadovat zaplacení zálohy a (nebrání-li tomu jiné zákonem předvídané okolnosti) bez zbytečného odkladu zjistit dlužníkův úpadek a povolit oddlužení.

Je ovšem třeba si zároveň uvědomit, že insolvenční zákon ani ustálená soudní praxe nestanoví formu, jakou by věřitel měl svůj souhlas s oddlužením vyjevit. Při vědomí toho, že dle § 559 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. má každý právo zvolit si pro právní jednání libovolnou formu, není-li ve volbě formy omezen ujednáním nebo zákonem, lze dovodit, že takový projev vůle může dát příslušný věřitel různým způsobem (ústně, písemně, konkludentně), přičemž bude namístě z něj vycházet, pokud okolnosti případu nedají vzniknout kvalifikovaným pochybnostem o tom, co chtěl věřitel vskutku dát najevo.

Nahlíženo na danou problematiku možného povolení oddlužení dlužníkům s podnikatelskými závazky způsobem shora vysvětleným neshledává odvolací soud zatím důvodů pro prohlášení konkursu na majetek dlužníka, mělo-li by stát takové rozhodnutí toliko na stanovisku plynoucím z odůvodnění napadeného usnesení této otázky se týkajícího, totiž že dlužník v návrhu netvrdil skutečnosti, ze kterých vyplývá, že dluh z podnikání nebrání řešení jeho úpadku oddlužením, a že souhlasy s povolením oddlužení těch věřitelů, jejichž závazky pocházejí z jeho podnikatelské činnosti, ani přes výzvu soudu nepředložil.

Především z napadeného usnesení není zřejmé, které konkrétní dlužníkovy závazky a proč lze míti za podnikatelské , tedy takové, jež povolení oddlužení brání. Mělo-li by se jednat o závazky vůči těm věřitelům, jež označil ve svém insolvenčním návrhu dlužník, čemuž by nasvědčovalo, že soud I. stupně tyto již sám nerozlišoval a usnesením z 11.7.2016 dlužníka vlastně stran všech vyzval k předložení souhlasu s řešením úpadku oddlužením, pak v době rozhodování odvolacího soudu je situace taková, že pohledávky těchto věřitelů oporou pro takový závěr (o odmítnutí návrhu na povolení oddlužení a prohlášení konkursu) býti nemohou.

Odvolací soud zatím podmínky pro prohlášení konkursu nenachází právě s ohledem na to, že věřitelé svou možnost dát najevo, že s řešením úpadku oddlužením nesouhlasí, nevyužili, ač z insolvenčního rejstříku je již od počátku (od zahájení insolvenčního řízení) seznatelné, čeho se dlužník domáhá, tedy mimo jiné i řešení svého úpadku formou oddlužení. Je namístě takto vyjádřený postoj věřitelů respektovat a rozhodování o způsobu řešení úpadku spíše koncentrovat až do další procesní fáze-schůze věřitelů, kde věřitelé s pohledávkami z podnikání ještě mohou svůj pro dlužníka dosud příznivý náhled na věc (na řešení úpadku dlužníka oddlužením) změnit.

Za situace, kdy z obsahu spisu plyne, že všichni věřitelé jsou s oddlužením spíše srozuměni, jeví se odvolacímu soudu napadené usnesení v bodech I., IV. a V. výroku předčasným, a proto je v tomto rozsahu podle § 219a odst. 1 písm. b) o.s.ř. zrušil a věc podle § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř. vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí j e dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Praze dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem jeho zveřejnění v insolvenčním rejstříku (§ 71 odst. 2 IZ); lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne, kdy bylo rozhodnutí doručeno adresátu zvláštním způsobem (§ 74 odst. 2 IZ).

V Praze dne 16. listopadu 2016

JUDr. František K u č e r a, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Bc. Jiří Slavík