1 VSPH 1809/2013-A-22
KSPH 39 INS 14790/2013 1 VSPH 1809/2013-A-22

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Kučery a soudců JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a Mgr. Luboše Dörfla v insolvenční věci dlužníků: Ing. Vladimír anonymizovano , anonymizovano , Zdeňka anonymizovano , nar. 17.07.1971, oba trvale bytem Edisonova 429, 109 00 Praha 10, adresa pro doručování: Masarykova 865, 280 02 Kolín, o odvolání dlužníků proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. září 2013, č.j. KSPH 39 INS 14790/2013-A-17,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. září 2013, č.j. KSPH 39 INS 14790/2013-A-17, se mění tak, že se dlužníkům ukládá zaplatit společně a nerozdílně zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 30.000,-Kč do patnácti dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Napadeným usnesením ze dne 5. září 2013 Krajský soud v Praze uložil dlužníkům Ing. Vladimíru a Zdeňce anonymizovano , aby do tří dnů od doručení usnesení zaplatili společně a nerozdílně zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 45.000,-Kč.

V odůvodnění svého rozhodnutí insolvenční soud s odkazem na § 108, 389 a 395 insolvenčního zákona (dále též IZ) zejména uvedl, že z podaného insolvenčního návrhu a především pak z k němu přiložených příloh vyplývá, že dlužníci přestože (alespoň v současné době) dosahují velmi slušných měsíčních příjmů, když dohromady pobírají cca 42.000,-Kč čistého, se soustavně zadlužovali již řadu let. Platební neschopnost dlužníků v podstatě neustále narůstá, což dlužníci řešili jediným způsobem, a to dalším zcela nezodpovědným zadlužováním. Poté, co soud vyzval dlužníky ke sdělení konkrétních skutečností týkajících se jejich jednotlivých závazků, dlužníci vypsali podrobněji svou závazkovou minulost, ze které jasně vyplývá lehkomyslný přístup k finanční oblasti. Částku cca 250.000,-Kč dlužníci použili na tuzemské a především pak zahraniční dovolené (přičemž v tomto nejsou započteny výdaje na rodinné víkendové pobyty, které dlužníci opakovaně uvádějí, jako to, na co použili prostředky od věřitelů). Přestože viděli, že již své závazky nejsou schopni hradit, neodradilo je to od toho opětovně si půjčovat 645.000,-Kč na automobil, který ihned po skončení trvání leasingové smlouvy prodali za pouhých 127.000,-Kč. Dlužníci v srpnu roku 2010 též převedli za 1.750.000,-Kč členský podíl v bytovém družstvu a část této částky použili na úhradu svých předchozích závazků, zbytek údajně použili na běžné výdaje. Soud dále konstatoval, že nikoli nevýznamná část jejich závazků pochází z podnikatelské činnosti.

Vzhledem k tomu, že výše závazků dlužníků je zcela mimořádná, když minimálně dosahuje výše 4.300.000,-Kč, avšak hodnota jejich majetku je zcela nepatrná, je zřejmý extrémní nepoměr mezi výší příjmů (jak ze zaměstnání, z převodu členského podílu a především pak půjčených od věřitelů) dlužníků a hodnotou jejich majetku. Dlužníci hradili nadstandardní a hrubě nepřiměřené vzhledem k míře stávajícího zadlužení výdaje za dovolené, rodinné víkendové pobyty, vánoční dárky, oblečení a vybavení domácnosti, když si např. v rozmezí pouhých 14 měsíců zakoupili opakovaně předsíňovou skříň, to vše v době, kdy již existovaly enormní závazky a dlužníci zcela zjevně nebyli schopni je splácet. Vynakládání vysokých částek na nadstandardní vybavení, případně na úhradu nikoli k životu nezbytných potřeb v podobě luxusních dovolených, vedlo soud k závěru o lehkovážném přístupu k převzatým závazkům potažmo k úsudku o nepoctivém záměru (dlužníci poskytnuté prostředky použili k uspokojení dříve vzniklých závazků pouze v menší míře a i nadále nakupovali spotřební zboží, aby je po pár měsících prodali za zlomek původní ceny). Insolvenční soud se proto přikláněl k závěru o nepoctivosti záměru dlužníků s tím, že lze očekávat zamítnutí návrhu na povolení oddlužení a prohlášení konkursu na majetek dlužníků.

Zároveň dle soudu lze očekávat, že míra plnění pro věřitele bude nižší než 30 % jejich pohledávek. Po výzvě soudu týkající se daru od rodičů dlužníka, kterým je více jak 80 let a měli by následujících 5 let dlužníkům hradit velmi vysokou částku 8.000,-Kč měsíčně, dlužníci soudu sdělili, že jsou případný splátkový kalendář připraveni hradit bez pomoci rodičů a jejich daru, neboť předložené darovací smlouvy byly chápány pouze jako zdroj pro zachování životního minima rodiny dlužníků. V případě, že by pro plnění splátkového kalendáře soud započítal jen příjmy dlužníků ze zaměstnání, lze uzavřít, že by dlužníci byli schopni za 5 let uhradit pouhých 20 % svých závazků.

Je však nežádoucí, aby pro případ, že do majetkové podstaty nebude získáno dostatečné množství peněžních prostředků, tyto musel hradit stát a daňoví poplatníci, kteří nemají žádnou vinu na nezodpovědném chování dlužníků. Nebylo by tedy účelné neuložit zálohu na náklady insolvenčního řízení, protože insolvenční správce by měl mít k dispozici potřebné finanční prostředky nezbytné k výkonu své funkce bezprostředně po rozhodnutí o úpadku, resp. po svém ustanovení do funkce, a dále proto, aby byla poskytnuta záruka úhrady odměny a hotových výdajů insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty (§ 38 odst. 2 IZ). Proto rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení, a uložil insolvenčním navrhovatelům uhradit zálohu ve výši 45.000,-Kč, a to společně a nerozdílně.

Proti usnesení ze dne 5. září 2013 podali dlužníci odvolání, v němž odkazovali na závěry plynoucí z rozhodnutí Nejvyššího soudu sen.zn. 29 NSČR 14/2009 a 29 NSČR 32/2011, jakož i na usnesení Vrchního soudu v Olomouci sen.zn. 2 VSOL 119/2008, a navrhovali, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil, popř. je změnil a výši zálohy snížil. Vysvětlovali, že jejich majetkové příjmy jsou dostatečné pro řešení jejich úpadku oddlužením, přičemž zdůrazňovali, že se rozhodli svůj přístup k životu změnit a své ekonomické potíže řešit smysluplnou cestou. Náhled soudu je předčasný, neboť nezkoumal, zda jejich změna k zodpovědnému životu je opravdová či nikoliv.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jemu předcházející a dospěl k následujícím zjištěním a závěrům:

Povinnost navrhovatele uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení vyplývá z § 108 odst. 1 až 3 insolvenčního zákona (dále jen IZ), podle nějž insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit.

Účelem institutu zálohy je především překlenout nedostatek finančních prostředků po rozhodnutí o úpadku, umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce a rovněž poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty (§ 38 odst. 2 IZ). Zálohu na náklady insolvenčního řízení soud nepožaduje po insolvenčním navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka (§ 108 odst. 1 věta druhá IZ).

Nutno vyjít z toho, že povinnost k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení lze uložit insolvenčnímu navrhovateli (který není osobou uvedenou v poslední větě § 108 odst. 1 nebo § 368 odst. 1 IZ), anebo solidárně všem navrhovatelům, jedině pokud v daném případě nelze předpokládat, že budoucí náklady insolvenčního řízení bude možno zcela uhradit z majetkové podstaty (tj. prostředky k jejich krytí nelze zajistit jinak než zálohou). Pro posouzení, zda je namístě zaplacení zálohy po navrhovateli požadovat a v jaké výši, je tudíž nutné vzít v úvahu skutkové a právní okolnosti dané věci, jež jsou podstatné především pro úsudek o tom, jaký způsob řešení dlužníkova úpadku či hrozícího úpadku lze očekávat, jaké náklady, k jejichž krytí záloha slouží, si tento způsob pravděpodobně vyžádá, a zda či do jaké míry lze předpokládat uspokojení těchto nákladů z majetkové podstaty. Je přitom zřejmé, že výše nákladů insolvenčního řízení se odvíjí nejen od samotné povahy konkrétního způsobu řešení dlužníkova úpadku (konkursu, reorganizace nebo zvolené formy oddlužení), ale i v rámci téhož způsobu řešení úpadku je navíc ještě ovlivněna specifickými poměry dané věci. To platí i pro hotové výdaje a odměnu insolvenčního správce, které vždy patří mezi náklady insolvenčního řízení a jejichž výše je pro jednotlivé způsoby řešení úpadku upravena ve vyhlášce č. 313/2007 Sb. odlišně.

S přihlédnutím k počtu věřitelů, souhrnné výši závazků, ale především způsobu jejich vzniku dospěl odvolací soud k závěru, že soud I. stupně nepochybil, když uložil dlužníkům povinnost uhradit shora uvedenou zálohu. V zásadě shodně je též odvolací soud přesvědčen o tom, že dosavadní přístup dlužníků vykazuje výrazné znaky nezodpovědnosti, což je namístě zhodnotit i při úvaze o výši zálohy, již by měli dlužníci zaplatit. Pokud přesto odvolací soud shledal odvolání alespoň částečně důvodným, stalo se tak především z toho důvodu, aby to nebyla toliko sama výše zálohy, jež by v této fázi řízení dlužníkům zcela uzavřela cestu směřující k oddlužení za situace, kdy dosud nejsou známa stanoviska věřitelů (kteří i za popsaného stavu věci mohou dlužníky navrhované oddlužení formou splátkového kalendáře preferovat před konkursem), ani skladba závazků, tedy v jaké míře se jedná o závazky podnikatelské.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora odvolací soud odvoláním napadené usnesení podle § 220 odst. 1 ve spojení s § 167 odst. 2 o.s.ř. změnil tak, že výši zálohy snížil na částku 30.000,-Kč.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není dovolání přípustné.

V Praze dne 5. listopadu 2013 JUDr. František K u č e r a , v. r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Borodáčová