1 VSPH 178/2016-A-11
MSPH 99 INS 31854/2015 1 VSPH 178/2016-A-11

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Kučery a soudců JUDr. Jiřího Goldsteina a JUDr. Ladislava Derky v insolvenčním řízení dlužníka: INDUNN STAR CAFE, s.r.o. v likvidaci, IČO 29091390, sídlem Praha 7, Janovského 767/29, o odvolání dlužníka proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 99 INS 31854/2015-A-6 ze dne 22. prosince 2015,

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 99 INS 31854/2015-A-6 ze dne 22. prosince 2015, s e p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Městský soud v Praze nadepsaným usnesením odmítl insolvenční návrh dlužníka.

V odůvodnění usnesení soud zejména uvedl, že insolvenčním návrhem ze dne 18. 12. 2015 se dlužník domáhal zjištění svého úpadku. Tvrdil, že nevyvíjí žádnou podnikatelskou činnost, nemá žádný majetek ani zaměstnance, má více závazků, které není schopen plnit. Soud dlužníku vytýkal, že neuvedl data splatnosti svých závazků s výjimkou závazku vůči věřiteli Bohemia Faktoring, s.r.o. a tento nedostatek nebylo lze zhojit ani údaji uvedenými v seznamu závazků. Proto soud postupem podle § 128 odst. 1 IZ insolvenční návrh dlužníka odmítl.

Proti tomuto usnesení se dlužník včas odvolal a namítal, že likvidátor dlužníka měl jen omezenou možnost zjistit veškeré závazky dlužníka a pohledávky dlužníka, protože (bývalý) statutární orgán nekomunikoval ani neposkytoval součinnost a likvidátor mohl vycházet jen z listin, které si mohl opatřit, případně které mu byly doručeny ze strany věřitelů. Proto navrhoval, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a aby bylo znovu rozhodnuto tak, že se insolvenční návrh neodmítá.

Vrchní soud v Praze, aniž nařizoval jednání [ustanovení § 94 odst. 2 písm. c) IZ], přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející, a dospěl přitom k závěru, že odvolání není opodstatněno.

Náležitosti insolvenčního návrhu vymezuje § 103 odst. 1 a 2 IZ. Kromě požadavku, aby obsahoval obecné náležitosti podání, musí insolvenční návrh obsahovat označení insolvenčního navrhovatele a dlužníka, musí v něm být uvedeny rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek (§ 3 IZ), skutečnosti, ze kterých vyplývá oprávnění podat návrh, není-li insolvenčním navrhovatelem dlužník, musí být označeny důkazy, kterých se insolvenční navrhovatel dovolává, a musí z něj být patrno, čeho se jím insolvenční navrhovatel domáhá.

Podle ustanovení § 3 odst. 1 IZ je dlužník v úpadku, jestliže má a) více věřitelů a b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit (dále jen platební neschopnost ). Požadavek mnohosti věřitelů ( více věřitelů ) klade insolvenční zákon (v § 3 odst. 3) také pro úpadek ve formě dlužníkova předlužení. Ustanovení § 128 odst. 1 IZ pak určuje, že insolvenční návrh, který neobsahuje všechny náležitosti nebo který je nesrozumitelný anebo neurčitý, insolvenční soud odmítne, jestliže pro tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení, učiní tak neprodleně, nejpozději do 7 dnů poté, co byl insolvenční návrh podán. Ustanovení § 43 o.s.ř. se nepoužije.

K náležitostem insolvenčního návrhu vůbec a jmenovitě k vylíčení skutečností, jež mají osvědčit úpadek dlužníka, se Nejvyšší soud vyjádřil zejména v rozhodnutí publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 91/2009 (usnesení ze dne 26. 2. 2009, sp.zn. KSBR 31 INS 1583/2008, 29 NSČR 7/2008-A). V něm Nejvyšší soud zejména zdůraznil-co do srovnání úpravy v insolvenčním zákonu s úpravou v zákonu o konkursu a vyrovnání-že požadavek formulovaný v ustanovení § 103 odst. 2 IZ je srovnatelný s požadavkem kladeným na obsah věřitelského návrhu na prohlášení konkursu ustanovením § 4 odst. 2, věty první, zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. 12. 2007, jež bylo předmětem výkladu podaného pod bodem VII. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 1998, Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen stanovisko ).

Od právního stavu, z něhož vyšlo stanovisko R 75/2003 (usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 4. 2003, sp.zn. 29 Odo 327/2002), se posouzení náležitostí insolvenčního návrhu podle insolvenčního zákona liší jen potud, že ustanovení § 128 odst. 1 IZ vylučuje aplikaci § 43 o.s.ř.; insolvenční návrh, pro jehož nedostatky nelze pokračovat v insolvenčním řízení, se odmítá bez dalšího. Jinak jsou citované judikatorní závěry i nadále použitelné.

Nutno zdůraznit, že již se zahájením insolvenčního řízení (§ 101 odst. 1 věta první IZ) se pojí účinky vymezené v § 109 až § 111 IZ, které mají závažný dopad do poměrů dlužníka i třetích osob. V té souvislosti Nejvyšší soud v usnesení sp.zn. KSBR 31 INS 1583/2008, 29 NSČR 7/2008-A ze dne 26. 2. 2009 (publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 91/2009) zdůraznil, že insolvenční návrh (podaný u věcně příslušného soudu, opatřený úředně ověřeným podpisem osoby, která jej podala, nebo jejím zaručeným elektronickým podpisem-§ 97 IZ) vyvolává účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení bez zřetele k tomu, že posléze vyjde najevo, že z hlediska obsahových nedostatků jde o návrh neprojednatelný. Riziko škody nebo jiné újmy, jež by mohla vzniknout dlužníku nebo třetím osobám zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu do doby odmítnutí neprojednatelného insolvenčního návrhu, pak snižuje úprava, která brání prodlužování řízení o vadném insolvenčním návrhu tím, že na jedné straně zbavuje insolvenční soud povinnosti odstraňovat vady insolvenčního návrhu, pro které nelze v insolvenčním řízení pokračovat, postupy podle § 43 o.s.ř., na druhé straně zavazuje soud k tomu, aby důsledky plynoucí z neprojednatelnosti insolvenčního návrhu vyvodil (aby insolvenční návrh odmítl) neprodleně, nejpozději však do 7 dnů poté, co byl insolvenční návrh podán (§ 128 odst. 1 IZ).

S ohledem na tyto okolnosti soudní praxe (srov. opět závěry cit. R 91/2009) důsledně trvá na tom, aby insolvenční navrhovatel-lhostejno, zda je jím dlužník či věřitel-řádně splnil zákonem předepsanou povinnost skutkových tvrzení, jež jsou dle § 103 odst. 2 IZ povinnými obsahovými náležitostmi insolvenčního návrhu, tj. aby vylíčil rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek.

Z obsahu insolvenčního návrhu ze dne 22. 12. 2015 plyne, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 sp.zn. 39 T 13/2014 ze dne 12. 3. 2014 byl vysloven trest zrušení právnické osoby a opatřením o nařízení výkonu trestu vydaným Obvodním soudem pro prahu 7 ze dne 30. 6. 2015 byl jmenován likvidátor. Dlužník nevyvíjel podnikatelskou činnost, neměl zjistitelný majetek, faktické sídlo ani zaměstnance. Dlužník měl splatné závazky vůči ČR-Celnímu úřadu pro Pardubický kraj ve výši 11.898,-Kč, ČR-Celnímu úřadu pro Středočeský kraj ve výši 56.000,-Kč a Bohemia Faktoring, s.r.o. ve výši 4.008.990,-Kč s příslušenstvím z titulu vlastní směnky splatné 3. 4. 2013, ohledně které je vedeno řízení před Městským soudem v Praze sp.zn. 13 Cm 331/2014. Dlužník neměl žádný majetek ani pohledávky.

Dlužník však v insolvenčním návrhu uvedl splatnost toliko jednoho závazku věřitele, přičemž konkrétní údaje o splatnosti dalších dvou tvrzených závazků neuvedl ani v seznamu závazků. Určení přesné výše a splatnosti pohledávek je důležité z důvodu, že v souladu s § 3 IZ lze v insolvenčním řízení uplatnit toliko pohledávky po splatnosti déle než 30 dnů (§ 3 odst. 1 písm. b/ IZ), a dále s institutem splatnosti pohledávek po dobu delší 3 měsíců nakládá ustanovení § 3 odst. 2 písm. b) IZ jako s jedním z případů úpadku ve formě platební neschopnosti. Tento údaj musí být uveden přímo v insolvenčním návrhu a soudu nepřísluší jej dovozovat z jiných skutečností. V tomto ohledu tedy insolvenčního navrhovatele stíhá povinnost tvrzení.

Na základě těchto zjištění dospěl též odvolací soud ve shodě se soudem I. stupně k závěru, že dlužník v insolvenčním návrhu řádně nevylíčil rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka, když k tomuto závěru dospěl především na základě absence tvrzení o splatnosti pohledávky minimálně jednoho dalšího věřitele.

Pro úplnost je třeba poznamenat, že jakkoli § 86 IZ ukládá insolvenčnímu soudu provést i jiné důkazy potřebné k osvědčení dlužníkova úpadku, než byly účastníky navrhovány, jde o projev vyšetřovací zásady, jejíž aplikace neznamená povinnost soudu pátrat po skutečnostech, které mají (mohou) být dokazovány. Tato zásada sama o sobě nenahrazuje na prvním místě stojící povinnost tvrzení, jež stíhá insolvenčního navrhovatele.

Z uvedeného je zřejmé, že důvody pro odmítnutí insolvenčního návrhu byly dány, a to proto, že insolvenční návrh vykazuje obsahové nedostatky, pro které nelze v řízení pokračovat a které dle § 128 odst. 1 IZ musejí vést bez dalšího k jeho odmítnutí. Vady insolvenčního návrhu mohl dlužník odstranit, jen dokud soud I. stupně nevydal usnesení o odmítnutí návrhu. Proto i kdyby dlužník učinil k odstranění těchto nedostatků v rámci odvolacího řízení doplnění návrhu, nemělo by to z hlediska posouzení věcné správnosti napadeného usnesení žádného významu.

Na základě těchto zjištění a veden právními závěry vyjádřenými shora dospěl též odvolací soud ve shodě se soudem I. stupně k témuž závěru, totiž že v insolvenčním návrhu nejsou obsažena a osvědčena tvrzení způsobilá naplnit znak úpadku ve smyslu § 3 odst. 1 IZ.

Insolvenční návrh tedy neobsahuje potřebná tvrzení, jež by byla způsobilá (doložena listinami) osvědčit dlužníkův úpadek; pro tyto nedostatky nelze v řízení pokračovat, a proto soud I. stupně správně insolvenční návrh odmítl, aniž nařizoval jednání (k nařízení jednání k projednání insolvenčního návrhu je soud oprávněn přistoupit jedině za předpokladu, že řízení je zahájeno řádným insolvenčním návrhem). Věcně správné rozhodnutí odvolací soud potvrdil podle § 219 o.s.ř.

Pro úplnost považuje odvolací soud za vhodné poukázat na to, že odmítnutí návrhu nebrání dlužníkovi v tom, aby podal nový insolvenční návrh doložený všemi k tomu stanovenými náležitostmi předepsaných příloh, přičemž při tvrzené dlužníkově pasivitě lze chybějící údaje stran splatnosti pohledávek zjevně získat od dlužníkových věřitelů, jimiž jsou především organizační složky státu.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí j e dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Městského soudu v Praze dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 5. května 2016

JUDr. František K u č e r a, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Bc. Jiří Slavík