1 VSPH 1778/2014-A-27
MSPH 76 INS 30000/2013 1 VSPH 1778/2014-A-27

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Kučery a soudců JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a JUDr. Jiřího Goldsteina v insolvenčním řízení dlužníka: Roman Chlustina, nar. 14. srpna 1964, bytem Praha 2, Náměstí Míru 600/20, zast. Mgr. Stanislavem Breiem, advokátem se sídlem Praha 5, Lidická 336/28, o odvolání dlužníka proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 76 INS 30000/2013-A-22 ze dne 15. srpna 2014

t a k t o:

Usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 76 INS 30000/2013-A-22 ze dne 15. srpna 2014 se m ě n í tak, že povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení se dlužníku neukládá.

O d ů v o d n ě n í:

Městský soud v Praze nadepsaným usnesením uložil dlužníkovi povinnost uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč ve lhůtě 3 dnů ode dne právní moci usnesení.

V odůvodnění usnesení soud zejména uvedl, že insolvenčním návrhem doručeným soudu dne 25.10.2013 spojeným s návrhem na povolení oddlužení se dlužník domáhal zjištění svého úpadku a povolení jeho řešení oddlužením zpeněžení majetkové podstaty. Dlužník má splatné závazky v celkové výši 3.349.946,23 Kč vůči 9 věřitelům. Soud odkázal na § 108 odst. 1 a 2 IZ, měl za to, že dlužník je podnikatelem a jeho závazky z podnikání činily 60,55% všech závazků. Dlužník vlastní podíl ve výši 1/2 na parc.č. 832/5, zapsaný na LV č. 4159, zapsáno u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, k.ú. Říčany u Prahy. Obec Říčany a má příjem ve výši 20.000,-Kč hrubého měsíčně. Soud měl za to, že dlužník nedoložil jednoznačně subjektivní přípustnost k podání návrhu na povolení oddlužení. Soud odkázal na § 1 odst. 5 vyhlášky č. 311/2007 Sb., podle které minimální odměna insolvenčního správce v případě konkursu činila 45.000,-Kč plus DPH.

Proti tomuto usnesení se dlužník včas odvolal a namítal, že jeho majetkové poměry neodůvodňují stanovení zálohy ve výši 50.000,-Kč a navrhoval, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil. Soud nezdůvodnil, proč dlužníku uložil povinnost uhradit zálohu, když dlužník jako způsob řešení úpadku navrhoval oddlužení a že dlužník již dvakrát k výzvě insolvenčního soudu prokázal, že jeho závazky nepochází z podnikání. Proto se domníval, že jej insolvenční soud v případě pochybností o původu závazků vyzval k vyjádření. Zálohu měl s ohledem na své majetkové poměry za nedůvodně vysokou a poukázal na to, že v předchozím řízení uložil soud dlužníkovi zálohu jen ve výši 30.000,-Kč.

Vrchní soud v Praze, aniž nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 IZ), přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející, a dospěl přitom k závěru, že odvolání je opodstatněno.

Podle § 108 odst. 1 IZ může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení.

Podle § 108 odst. 2 IZ výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000,-Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zálohu zaplatit společně a nerozdílně.

Soud I. stupně správně vycházel z toho, že záloha podle § 108 IZ slouží jako zdroj placení prvotních nákladů insolvenčního řízení i jako záruka úhrady celkových nákladů insolvenčního řízení, včetně hotových výdajů a odměny insolvenčního správce, pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty (§ 38 odst. 2 IZ). Záloha je tudíž opodstatněna také v případě, kdy sice lze počítat s výtěžkem ze zpeněžení majetkové podstaty postačujícím k úhradě nákladů insolvenčního řízení, není tu však pro období následující po rozhodnutí o úpadku (do zpeněžení majetkové podstaty) dostatek volných finančních prostředků dlužníka, z nichž by bylo možné uhradit prvotní náklady, jež si insolvenční řízení (aby mohlo zákonem stanoveným způsobem pokračovat) nutně vyžádá, anebo v případě, kdy tu sice jsou určité volné finanční prostředky, avšak toliko ve výši, jež nebude postačovat ani na úhradu minimálních nákladů insolvenčního řízení.

V přechodných ustanoveních k zákonu č. 294/2013 Sb., kterým byl s účinností od 1.1.2014 novelizován insolvenční zákon, je stanoveno, že zákon č. 182/2006 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. od 1.1.2014) platí i pro insolvenční řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, právní účinky úkonů, které v insolvenčním řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány (článek II.).

S ohledem na shora citovaná přechodná ustanovení zákona č. 294/2013 Sb., kterým byl s účinností od 1.1.2014 novelizován insolvenční zákon, je třeba i v tomto odvolacím řízení rozhodovat podle insolvenčního zákona ve znění novely, která v ustanovení § 389 umožnila podat návrh na povolení oddlužení též fyzickým osobám, které podnikají, a to dokonce i za situace, že mají závazky vzešlé z podnikání, pokud s tím souhlasí věřitelé, o jejichž pohledávky jde.

Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že dne 25.10.2013 byl soudu I. stupně doručen insolvenční návrh dlužníka spojeným s návrhem na povolení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty. Dlužník má závazky v celkové výši přes 3,349 mil. Kč podle výpisu ze živnostenského rejstříku byl dlužník podnikatelem až do 25.8.2014, tedy i v době podání insolvenčního návrhu.

K výzvě soudu I. stupně ze dne 20.11.2013 (A-8) dlužník uvedl, že není podnikatelem a že žádný ze závazků nepochází z podnikání. Dlužník připustil, že má živnostenské oprávnění, avšak tvrdil, že nepodnikal. Pokud jde o závazky vůči správci daně, týkaly se neuhrazené daně z převodu nemovitostí, neuhrazené daně z příjmu za prodej nemovitostí, penále za prodlení s úhradou daně z převodu nemovitostí. Nemuselo proto jít o závazky, které by plynuly z podnikání. U závazků vůči věřitelům GE Money Auto, s.r.o. a Michal Klement šlo o závazky ze spotřebitelského úvěru a služeb v souvislosti s užíváním rodinného domu. Odvolací soud má proto za to, že argumentace soudu I. stupně ohledně nedostatku aktivní legitimace dlužníka k podání návrhu na povolení oddlužení není přesvědčivá.

Dlužník vlastní spoluvlastnický podíl ve výši 1/2 na parc.č. 832/5, zapsáno u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Praha-východ, na LV č. 4159 pro k.ú. Říčany u Prahy, obec Říčany v ceně asi 7 mil. Kč který je však předmětem zajištění.

Soud I. stupně založil své rozhodnutí o záloze právě na nedostatku aktivní legitimace dlužníka k podání návrhu na povolení oddlužení z důvodu, že mělo jít o závazky z podnikání, ačkoli dlužník tvrdil v podání ze dne 29.11.2013 opak. Soud I. stupně však pominul, že i dlužník, který je ve veřejném rejstříku veden jako podnikatel, může mít závazky z nepodnikatelské činnosti.

Nicméně, i pokud by dlužník měl v dílčím rozsahu závazky z podnikatelské činnosti, nejednalo by se ve smyslu insolvenčního zákona ve znění účinném od 1.1.2014 o skutečnost, jež by sama o sobě bránila řešení jeho úpadku oddlužením. Vrchní soud v Praze opakovaně (viz např. jeho usnesení ze dne 15.5.2014 sp. zn. 2 VSPH 960/2014, popř. ze dne 7.8.2014 sp. zn. 2 VSPH 1294/2014, či např. ze dne 18.7.2014 3 VSPH 517/2014) ve svých rozhodnutích vysvětlil, že v insolvenčním zákoně ve znění účinném od 1.1.2014 akcentoval zákonodárce závěry soudní praxe, podle nichž to, zda existuje rozumný důvod nepokládat neuhrazený dluh z dlužníkova dřívějšího podnikání při rozhodování o návrhu na povolení oddlužení nebo při rozhodování o tom, zda se oddlužení schvaluje, za překážku bránící uplatnění institutu oddlužení, uváží insolvenční soud vždy především s přihlédnutím k době vzniku konkrétního dlužníkova závazku (dluhu) z podnikání, době ukončení dlužníkova podnikání, četnosti neuhrazených dlužníkových závazků (dluhů) z podnikání, výši konkrétního dlužníkova závazku (dluhu) z podnikání v porovnání s celkovou výší všech dlužníkových závazků, tomu, zda věřitel, o jehož pohledávku jde, je srozuměn s tím, že tato pohledávka bude podrobena režimu oddlužení (blíže k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. KSOS 34 INS 625/2008, 29 NSČR 3/2009-A ze dne 21.4.2009 publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod zn. R 79/2010).

Podle platné úpravy již dluhy z podnikání nebrání oddlužení obecně a zákonodárce ponechává na věřitelích takových pohledávek, aby svým hlasováním na schůzi věřitelů spojeným s podáním námitek podle ust. § 403 insolvenčního zákona definitivně rozhodli, zda má být úpadek dlužníka řešen oddlužením. Při rozhodování o povolení oddlužení by soud měl vzít rovněž v úvahu znění § 397 insolvenčního zákona a v pochybnostech o tom, zda je namístě návrh na povolení oddlužení odmítnout, ponechat definitivní závěr o této otázce až na pořad schůze věřitelů. Pokud jsou ustanovení hlavy páté insolvenčního zákona vnímána ve vzájemných souvislostech, je vyloučeno interpretovat § 389 odst. 2 tohoto zákona tak, že by předpokladem soudem akceptovatelného návrhu na povolení oddlužení bylo doložení výslovného souhlasu všech věřitelů (s pohledávkami z podnikání dlužníka) s řešením úpadku či hrozícího úpadku oddlužením. V obecné rovině by požadavek aktivního souhlasu takových věřitelů měl v praxi za následek faktickou nemožnost oddlužení u naprosté většiny subjektů, jež mají závazky z podnikání.

V kontextu citovaných ustanovení se úvaha soudu prvého stupně o tom, že dlužník nebyl (jako osoba mající závazky z podnikání) oprávněn návrh na povolení oddlužení podat, jeví jako zcela předčasná.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora postupoval odvolací soud podle § 220 odst. 1 za použití § 167 odst. 2 o.s.ř. a napadené usnesení změnil způsobem ve výroku uvedeným, tedy že dlužníku se ve smyslu § 108 odst. 1 poslední věta IZ povinnost hradit zálohu neukládá.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není dovolání přípustné.

V Praze dne 30. října 2014

JUDr. František K u č e r a , v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Jana Berná