1 VSPH 1754/2013-A-14
KSPL 52 INS 17116/2013 1 VSPH 1754/2013-A-14

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a soudců JUDr. Františka Kučery a Mgr. Luboše Dörfla v insolvenčním řízení dlužnice Aleny anonymizovano , anonymizovano , IČO 12398004, bytem Žihle 303, nyní bytem Plzeň, Hodonínská 23, adresa pro doručení: Mukoděly 20, zahájeném k návrhu dlužnice, o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 21. srpna 2013, č.j. KSPL 52 INS 17116/2013-A-9

takto:

Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 21. srpna 2013, č.j. KSPL 52 INS 17116/2013-A-9, se z r u š u j e a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Ve výroku uvedeným usnesením Krajský soud v Plzni uložil dlužnici Aleně anonymizovano (dále jen dlužnice), aby ve lhůtě 7 dnů od právní moci usnesení zaplatila na uvedený účet soudu zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 45.000,-Kč.

V odůvodnění usnesení soud I. stupně toliko uvedl, že dlužnice podala insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení. Vyšel ze zjištění, že úpadek dlužnice bude řešen konkursem, neboť dlužnice je osobou samostatně výdělečně činnou s pravidelným příjmem z podnikání a 34 % jejích závazků pochází z její podnikatelské činnosti. Vyložil, že v případě konkursu bude třeba vyměřit zálohu na náklady insolvenčního řízení tak, aby bylo zajištěno uspokojení zejména minimální odměny insolvenčního správce, jež činí 45.000,-Kč. Protože majetek dlužnice tvoří jen vybavení domácnosti za 3.100,-Kč a spoluvlastnický podíl na pozemcích v hodnotě 200.000,-Kč, uložil soud I. stupně dlužnici povinnost zaplatit zálohu v předepsané výši.

Proti tomuto usnesení se dlužnice včas odvolala a požadovala, aby je odvolací soud zrušil nebo je změnil tak, že vyměřenou zálohu sníží na 5.000,-Kč. Vysvětlovala, že při podání návrhu vycházela z toho, že je třeba uspokojit pohledávky nezajištěných věřitelů ve výši 30 % jejich hodnoty, nebýt trestaný a myslet vše upřímně. V současné době nedisponuje požadovanou částkou, neboť počítala s tím, že nároky správce budou pravidelně uspokojovány ve splátkovém kalendáři. Vyjádřila názor, že posouzení způsobu řešení úpadku přísluší soudci při přezkumném jednání a nikoliv vyšší soudní úřednici. Uvedla, že pokud by její příjmy nepostačovaly na úhradu přihlášených pohledávek, je připravena nejpozději při přezkumném jednání dodat darovací smlouvu. Závěrem dodala, že je připravena spolupracovat se soudem a že se nezdráhá zaplatit zálohu v přiměřené výši.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k následujícím zjištěním a závěrům:

Povinnost navrhovatele uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení vyplývá z § 108 odst. 1 až 3 IZ, podle nějž insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit.

Podle § 169 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) není-li stanoveno jinak, ve vyhotovení usnesení se uvede, který soud je vydal, jména a příjmení soudců a přísedících, označení účastníků, jejich zástupců a věci, výrok, odůvodnění, poučení o tom, zda je přípustný opravný prostředek nepočítaje v to žalobu na obnovu řízení a pro zmatečnost, a o lhůtě a místu k jeho podání, a den a místo vydání usnesení.

Podle odstavce druhého téhož ustanovení vyhotovení každého usnesení, kterým se zcela vyhovuje návrhu na předběžné opatření, návrhu na zajištění důkazu, návrhu na zajištění předmětu důkazního prostředku ve věcech týkajících se práv z duševního vlastnictví nebo jinému návrhu, jemuž nikdo neodporoval, nebo usnesení, které se týká vedení řízení, anebo usnesení podle § 104a, nemusí obsahovat odůvodnění. Odůvodnění nemusí obsahovat rovněž usnesení, kterým bylo rozhodnuto nikoli ve věci samé, připouští-li to povaha této věci a je-li z obsahu spisu zřejmé, na základě jakých skutečností bylo rozhodnuto; v tomto případě se ve výroku usnesení uvedou zákonná ustanovení, jichž bylo použito, a důvod rozhodnutí.

Ačkoli je usnesení o uložení povinnosti hradit zálohu na náklady insolvenčního řízení rozhodnutím nemeritorním, nejde o usnesení, jímž by se upravovalo řízení, ani o usnesení vydávané v rámci dohlédací činnosti insolvenčního soudu dle § 11 IZ. Tímto usnesením soud ve smyslu § 10 písm. a) IZ rozhoduje o povinnosti insolvenčního navrhovatele zaplatit zálohu (ukládá mu platební povinnost a rozhoduje o její výši v mezích zákonného limitu), pokud jsou k tomu vzhledem k okolnostem věci splněny podmínky vymezené v § 108 odst. 1 IZ. Odtud plyne, že proti tomuto rozhodnutí je přípustné odvolání a že ovšem také-s ohledem na povahu věci-nelze dovodit, že jde o rozhodnutí, jež by nebylo nutno odůvodnit.

Nutno vyjít z toho, že povinnost k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení lze uložit insolvenčnímu navrhovateli (který není osobou uvedenou v poslední větě § 108 odst. 1 IZ, či v § 368 odst. 1 IZ), anebo solidárně všem navrhovatelům, jedině pokud v daném případě nelze předpokládat, že budoucí náklady insolvenčního řízení bude možno zcela uhradit z majetkové podstaty (tj. prostředky k jejich krytí nelze zajistit jinak než zálohou). Pro posouzení, zda je namístě zaplacení zálohy po navrhovateli požadovat a v jaké výši, je tudíž nutné vzít v úvahu skutkové a právní okolnosti dané věci, jež jsou podstatné především pro úsudek o tom, jaký způsob řešení dlužníkova úpadku či hrozícího úpadku lze očekávat, jaké náklady, k jejichž krytí záloha slouží, si tento způsob pravděpodobně vyžádá, a zda či do jaké míry lze předpokládat uspokojení těchto nákladů z majetkové podstaty. Je přitom zřejmé, že výše nákladů insolvenčního řízení se odvíjí nejen od samotné povahy konkrétního způsobu řešení dlužníkova úpadku (konkursu, reorganizace nebo zvolené formy oddlužení), ale i v rámci téhož způsobu řešení úpadku je navíc ještě ovlivněna specifickými poměry dané věci. To platí i pro hotové výdaje a odměnu insolvenčního správce, které vždy patří mezi náklady insolvenčního řízení a jejichž výše je pro jednotlivé způsoby řešení úpadku upravena ve vyhlášce č. 313/2007 Sb. odlišně.

Z uvedených důvodů je namístě závěr, že rozhodnutí o povinnosti k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení dle § 108 IZ musí být odůvodněno, a to způsobem zákonem předepsaným (dle § 157 odst. 2 ve spojení s § 167 odst. 2 o.s.ř.) tak, aby z něj bylo patrné, z jakých konkrétních skutkových a právních závěrů soud při svém závěru o důvodech k zaplacení zálohy a o její potřebné výši vycházel, a na jakém podkladě tyto závěry učinil.

Těmto požadavkům však soud I. stupně v napadeném usnesení zjevně nedostál. V odůvodnění neuvedl ničeho o rozsahu předpokládaných (prvotních) nákladů insolvenčního řízení, dostatečně nevyložil, na základě jakých konkrétních zjištění dospěl k závěru o způsobu řešení úpadku dlužnice konkursem (neuvedl ničeho o výši závazků dlužnice a hodnotě jejích příjmů) a rovnou dospěl k nezdůvodněnému závěru, že přesto je třeba po dlužnici zálohu na náklady insolvenčního řízení požadovat ve výši 45.000,-Kč. Zálohy lze užít (již v průběhu insolvenčního řízení) jen na placení těch výdajů (pohledávek za majetkovou podstatou), jež představují náklady insolvenčního řízení; k těm se ovšem soud nijak nevyslovil a patřičně nevysvětlil, na základě jakých konkrétních skutečností učinil závěr o nedostatečnosti majetku dlužnice (o nedostatečné výši jejích příjmů a hodnotě jejího majetku) co zdroje průběžného placení nákladů insolvenčního řízení za situace, kdy z obsahu spisu vyplývá, že dlužnice má 9 věřitelů, jimiž dluží 310 tisíc Kč, nevyživuje žádnou osobu a její měsíční příjem tvoří starobní důchod (9.099,-Kč) a příjmy z podnikání (6.992,-Kč), z čehož dlužnice předpokládá měsíční splátky ve výši 2.023,-Kč.

Pokud jde o závěr soudu I. stupně, že úpadek dlužnice bude řešen konkursem, opřený jen o zjištění, že 34 % jejích závazků pochází z podnikání dlužnice, shledává ho odvolací soud nedostatečným, neboť byl učiněn v rozporu s právními závěry vyjádřenými v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.4.2009, sp. zn. KSOS 34 INS 625/2008, 29 NSČR 3/2009-A, jež bylo publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod zn. R 79/2010.

Odvolací soud zastává názor, že ani dlužnici, jež není v pracovním poměru, nelze odpírat oddlužení plněním splátkového kalendáře jen proto, že za účelem zapravení svých dřívějších závazků, bude mít vedle svého starobního důchodu též příjem z jiné výdělečné činnosti.

Dlužno dodat, že zavádějícím je též obecně rozšířený názor, že v konkursu činí odměna insolvenčního správce vždy minimálně 45.000,-Kč (§ 1 vyhlášky č. 313/2007 Sb.), neboť v případě, že by výtěžku připadajícího na zajištěného věřitele anebo určeného k rozdělení mezi nezajištěné věřitele v konkursu dosaženo žádného nebylo, určí se odměna insolvenčního správce podle ustanovení § 5 cit. vyhlášky, a to podle kritérií v něm stanovených, tj. zpravidla v nižší výši, než soudem zvažovaných 45.000,-Kč (blíže k tomu viz např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19.10.2010, sp. zn. MSPH 59 INS 8470/2009, 3 VSPH 317/2010-B, ze dne 5.10.2009, sp. zn. MSPH 91 INS 1160/2009, 2 VSPH 551/2009-B, ze dne 26.8.2010, sp. zn. MSPH 99 INS 5341/2009, 3 VSPH 542/2010-B nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.9.2010, sp. zn. MSPH 59 INS 3/2010, 29 NSČR 31/2010-B).

Z uvedených důvodů odvolací soud napadené usnesení jako nepřezkoumatelné podle § 219a odst. 1 písm. b) o.s.ř. zrušil a věc dle § 221 odst. 1 písm. a) téhož zákona vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není dovolání přípustné (§ 237 odst. 2 písm. a/ o.s.ř.).

V Praze dne 21. října 2013

JUDr. Ing. Jaroslav Z e l e n k a, Ph.D., v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: I. Kratochvílová