1 VSPH 1743/2012-A-17
KSUL 77 INS 24809/2012 1 VSPH 1743/2012-A-17

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Kučery a soudců JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a Mgr. Luboše Dörfla ve věci dlužníka Pavla anonymizovano , anonymizovano , bytem Slavětín, Maršála Koněva 139, zast. Mgr. Davidem Černým, advokátem, sídlem Mělník, Jiráskova 228, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. listopadu 2012, č.j. KSUL 77 INS 24809/2012-A-11,

takto:

Usnesení Krajskému soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. listopadu 2012, č.j. KSUL 77 INS 24809/2012-A-11, se m ě n í tak, že se dlužníkovi ukládá povinnost uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 15.000,-Kč ve lhůtě 15 dnů ode dne právní moci tohoto rozhodnutí.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ústí nad Labem nadepsaným usnesením uložil dlužníkovi povinnost uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 30.000,-Kč ve lhůtě 3 dnů ode dne jeho právní moci.

V odůvodnění usnesení soud I. stupně zejména uvedl, že se podáním doručeným mu dne 11.10.2012 domáhal dlužník zjištění svého úpadku a navrhoval jeho řešení oddlužením. Soud I. stupně vyšel z toho, že dlužníkovy závazky v celkové výši 1.073.847,-Kč pocházejí z významné části ve výši 716.061,-Kč z podnikatelské činnosti, z čehož dovodil, že úpadek dlužníka nelze řešit oddlužením, ale toliko konkursem, a to nepatrným. V konkursu představují náklady insolvenčního řízení mimo jiné vždy i hotové výdaje a odměnu insolvenčního správce, která dosahuje nejméně 45.000,-Kč. Ze seznamu majetku zjistil, dlužník je 1/8 spoluvlastníkem nemovitostí: domu č.p. 139 a pozemků parc. č. 316 a 317 zapsaných na LV č. 109, k.ú. Slavětín nad Ohří. S ohledem na rozsah majetku dlužníka, na předpokládanou potřebu vyšší aktivity a obtížných úkonů insolvenčního správce souvisejících se zjišťováním majetku podstaty a na to, že by odměna insolvenčního správce byla určena ve výši 30.000,-Kč, vyměřil soud I. stupně dlužníkovi povinnost zaplatit zálohu v uvedené výši.

Proti tomuto usnesení se dlužník včas odvolal a požadoval, aby je odvolací soud zrušil nebo aby je změnil tak, že zálohu sníží na 15.000,-Kč, neboť na zaplacení částky 30.000,-Kč nemá potřebné prostředky.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k následujícím zjištěním a závěrům: Povinnost navrhovatele uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení vyplývá z § 108 odst. 1 až 3 IZ, podle nějž insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit.

Účelem institutu zálohy je především překlenout nedostatek finančních prostředků po rozhodnutí o úpadku, umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce a rovněž poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů a odměny insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty (§ 38 odst. 2 IZ). Zálohu na náklady insolvenčního řízení soud nepožaduje po insolvenčním navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka (§ 108 odst. 1 věta druhá IZ).

Z výchozí koncepce zákona vyplývající z § 1 IZ se podává, že insolvenční řízení může mít smysl jedině za předpokladu, že v majetkové podstatě existuje majetek, z něhož by mohly být-v závislosti na způsobu řešení úpadku dlužníka-alespoň částečně uspokojeny pohledávky věřitelů. Není-li tu takového majetku, nemá insolvenční řízení smyslu.

Jedinou výjimkou-byť nesystémovou-z této koncepce je ustanovení § 144 IZ, které připouští, aby právní prostředí insolvenčního zákona bylo využito k zamítnutí návrhu pro nedostatek majetku, třebaže v takovém řízení k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem dojít zjevně nemůže.

V daném případě nepřichází takové rozhodnutí v úvahu, neboť dlužník kumulativně nesplňuje podmínky § 144 odst. 1 IZ, především tedy není obchodní společností, která byla zrušena rozhodnutím soudu, a nebyl mu jmenován likvidátor ze seznamu insolvenčních správců.

Nutno dodat, že záloha na náklady insolvenčního řízení uložená podle § 108 IZ není soudním poplatkem, proto ustanovení o soudním poplatku obsažená v o.s.ř. ani v zákonu o soudních poplatcích nelze na tuto zálohu ani přiměřeně použít. To platí jak pro postup soudu při ukládání povinnosti zálohu zaplatit, tak pro případ požadavku na osvobození od placení zálohy.

Podle § 395 odst. 1 IZ insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, a) že je jím sledován nepoctivý záměr, nebo b) že hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, bude nižší než 30 % jejich pohledávek, ledaže tito věřitelé s nižším plněním souhlasí. Podle odstavce 3 téhož ustanovení lze na nepoctivý záměr sledovaný návrhem na povolení oddlužení usuzovat zejména tehdy, jestliže ohledně dlužníka, jeho zákonného zástupce, jeho statutárního orgánu nebo člena jeho kolektivního statutárního orgánu a) v posledních 5 letech probíhalo insolvenční řízení nebo jiné řízení řešící úpadek takové osoby, a to v závislosti na výsledku takového řízení, nebo b) podle výpisu z rejstříku trestů v posledních 5 letech před zahájením insolvenčního řízení proběhlo trestní řízení, které skončilo pravomocným odsouzením pro trestný čin majetkové nebo hospodářské povahy. Z obsahu insolvenčního spisu plyne, že dlužník má splatné peněžité závazky vůči 10 věřitelům v celkové výši 1.073.847,-Kč, z nichž závazky z jeho dřívější podnikatelské činnosti dosahují výše 716.061,-Kč. Z toho též odvolací soud dedukuje, že oddlužení je pro dlužníka zásadně nepřípustné (§ 389 odst. 1 IZ) a že jeho úpadek lze řešit jedině konkursem. Dále ze spisu plyne, že dlužník je zaměstnán ve SRN s měsíčním příjmem ve výši 1.200,-EUR a jeho majetek tvoří jen spoluvlastnický podíl ve výši 1/8 na zastavených nemovitostech; jiný majetek dlužník neuvedl.

Proto též odvolací soud shledal v zásadě správnou předběžnou úvahu soudu I. stupně o tom, že úpadek dlužníka nebude moci být řešen oddlužením, ale nepatrným konkursem dle § 314 a § 315 IZ. V konkursu představují náklady insolvenčního řízení mimo jiné vždy i hotové výdaje a odměna insolvenčního správce, která dosahuje dle vyhlášky č. 313/2007 Sb. nejméně 45 tisíc Kč. S ohledem na absenci dostatečného majetku dlužníka nelze mít za dostatečně odůvodněný předpoklad, že jeho zpeněžením (zpeněžením věcí, jež nejsou z majetkové podstaty vyloučeny-§ 207 odst. 1 IZ) mohou být získány finanční prostředky postačující k úplné úhradě nákladů insolvenčního řízení.

Soud I. stupně proto postupoval správně, když dlužníkovi povinnost k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení uložil, nicméně s ohledem na okolnosti věci se odvolacímu soudu nejeví nezbytným požadovat po dlužníkovi zaplacení zálohy ve výši 30.000,-Kč, a k zajištění úhrady budoucích nákladů insolvenčního řízení (předpokládaného nepatrného konkursu) považuje za postačující zálohu ve výši 15.000,-Kč. Proto odvolací soud postupoval podle § 220 odst. 1 za použití § 167 odst. 2 o.s.ř. a napadené usnesení změnil, jak uvedeno výše.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 17. prosince 2012

JUDr. František K u č e r a, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Brožová Eva