1 VSPH 1740/2016-B-23
KSPL 27 INS 6159/2014 1 VSPH 1740/2016-B-23

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl předsedou senátu JUDr. Františkem Kučerou v insolvenčním řízení dlužnice: Renata Valentová, nar. 28. září 1966, bytem Horní Slavkov, Poštovní 646/7, o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Plzni č.j. KSPL 27 INS 6159/2014-B-17 ze dne 3. srpna 2016,

takto:

Odvolání se o d m í t á.

Odůvodnění:

Krajský soud v Plzni nadepsaným usnesením rozhodl, že se k návrhu dlužnice na stanovení nižších než zákonem určených měsíčních splátek nepřihlíží.

V odůvodnění usnesení soud zejména uvedl, že usnesením ze dne 26.3.2014 (č.d. A-8) zjistil úpadek dlužnice a povolil jeho řešení oddlužením, usnesením ze dne 16.7.2014 (č.d. B-6) schválil oddlužení dlužnice plněním splátkového kalendáře.

Podáním doručeným soudu dne 15.6.2016 dlužnice žádala o stanovení nižších než zákonem určených splátek tak, že by svým nezajištěným věřitelům poskytla uspokojení v rozsahu 35 %. Dlužnice svoji žádost zdůvodnila tím, že v důsledku insolvenčního řízení nemůže podporovat dceru na internátním studiu a dcera dlužnice by musela přejít na učební obor blíže domovu. Dlužnice si musela najít nové bydlení, na nájmu a energiích hradí měsíčně 5.000,-Kč.

Soud zjistil, že v rámci formuláře návrhu na povolení oddlužení dlužnice nežádala o nižší než zákonem stanovené měsíční splátky, ze zprávy insolvenčního správce bylo zjištěno, že dlužnice plnila splátkový kalendář průběžně na 42,12 %. Soud rovněž poukázal na nutnost, aby v případě nižších než zákonem určených splátek byli nezajištění věřitelé uspokojeni v rozsahu minimálně 50 %, což u dlužnice nebylo dáno. isir.justi ce.cz

Proti tomuto usnesení se dlužnice včas odvolala a namítala, že ani část nákladů na studium dcery nemůže hradit její otec, který se nachází rovněž v insolvenčním řízení a zopakovala, že dcera nemůže za činy svých rodičů a že nemůže studovat obor, který si vybrala a není reálné, že by po ukončení insolvenčních řízení obou rodičů dcera mohla dále studovat.

Vrchní soud v Praze, aniž nařizoval jednání [ustanovení § 94 odst. 2 písm. c) insolvenčního zákona č. 182/2006 Sb.-dále též IZ], přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející, a dospěl přitom k závěru, že odvolání není opodstatněno.

Podle § 398 odst. 3 IZ je dlužník při oddlužení plněním splátkového kalendáře povinen po dobu 5 let měsíčně splácet nezajištěným věřitelům ze svých příjmů částku ve stejném rozsahu, v jakém z nich mohou být při výkonu nebo při exekuci uspokojeny přednostní pohledávky. Tuto částku rozvrhne dlužník mezi nezajištěné věřitele podle poměru jejich pohledávek způsobem určeným v rozhodnutí insolvenčního soudu o schválení oddlužení. Zajištění věřitelé se uspokojí z výtěžku zpeněžení zajištění; při tomto zpeněžení se postupuje obdobně podle ustanovení o zpeněžení zajištění v konkursu.

Podle § 391 odst. 2 IZ může dlužník, který navrhuje oddlužení plněním splátkového kalendáře, požádat v návrhu na povolení oddlužení insolvenční soud o stanovení nižších než zákonem určených měsíčních splátek. V takovém případě musí v návrhu na povolení oddlužení uvést také výši navrhovaných měsíčních splátek nebo způsob jejich určení a vysvětlit důvody, které vedly k jeho úpadku. Ustanovení § 395 tím není dotčeno.

Podle § 398 odst. 4 IZ může insolvenční soud dlužníku, který o to požádal v návrhu na povolení oddlužení, stanovit jinou výši měsíčních splátek. Učiní tak jen tehdy, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že hodnota plnění, které při oddlužení obdrží nezajištění věřitelé, bude stejná nebo vyšší než 50 % jejich pohledávek, anebo stejná nebo vyšší než hodnota plnění, na které se tito věřitelé s dlužníkem dohodli. Přitom dále přihlédne k důvodům, které vedly k dlužníkovu úpadku, k celkové výši dlužníkových závazků, k dosavadní a očekávané výši dlužníkových příjmů, k opatřením, která dlužník činí k zachování a zvýšení svých příjmů a ke snížení svých závazků, a k doporučení věřitelů. Dlužníkovým návrhem jiné výše měsíčních splátek není insolvenční soud vázán. K opožděné žádosti insolvenční soud nepřihlíží.

Posledně citované ustanovení umožňuje při splátkovém kalendáři stanovit na žádost dlužníka nižší splátky, než jaké odpovídají zákonem určené měsíční splátce (postižitelné části mzdy dle § 277 až § 279 o.s.ř.). Tato úprava je určena pro dlužníky s vyššími příjmy, u nichž by zákonem určená splátka představovala pro nezajištěné věřitele celkové plnění podstatně většího rozsahu, než kolik činí předepsaný minimální 30 % limit, a dokonce by představovala vyšší než 50 % uspokojení. Návrh na stanovení nižších měsíčních splátek musí dlužník uplatnit již v návrhu na povolení oddlužení, jenž lze podat jen na předepsaném formuláři, jehož náležitosti stanoví prováděcí předpis a jehož podobu zveřejní (zveřejnilo) Ministerstvo spravedlnosti ČR bezplatně způsobem umožňujícím dálkový přístup.

Podle § 406 odst. IZ může dlužník podat odvolání proti rozhodnutí o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře jedině za předpokladu, že insolvenční soud nevyhověl jeho žádosti o stanovení jiné výše měsíčních splátek.

Podle § 407 odst. 3 IZ rozhodnutí o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře insolvenční soud i bez návrhu změní, jestliže se podstatně změnily okolnosti, které jsou rozhodující pro výši a další trvání stanovených měsíčních splátek; ustanovení § 418 odst. 1 písm. b) tím není dotčeno. Pro doručení, zveřejnění a účinky tohoto rozhodnutí platí totéž co o doručení, zveřejnění a účincích rozhodnutí o schválení oddlužení. Proti tomuto rozhodnutí může podat odvolání pouze věřitel, který podle něj obdrží na úhradu své pohledávky méně než podle měněného rozhodnutí.

Z obsahu návrhu na povolení oddlužení plyne, že dlužnice v rámci kolonky č. 14 nežádala o stanovení nižších než zákonem určených měsíčních splátek. Žádost o nižší splátky podala dlužnice asi dva roky poté, co jí bylo oddlužení usnesením ze dne 16.7.2014 (č.d. B-6) schváleno. Dlužnice však měla vyživovací povinnost a mohla již v době podání insolvenčního návrhu spojeného s návrhem na povolení oddlužení zvažovat, zda její příjmy budou postačovat na podporu dcery při studiu a nebylo tedy důvodu, aby dlužnice nepodala žádost o nižší než zákonem stanovené splátky již při podání návrhu.

Dlužnice měla podle zprávy insolvenčního správce ze dne 2.7.2014 předpoklad uspokojení nezajištěných věřitelů 44 %, pokud by tedy navýšila svůj příjem o finanční dar na základě darovací smlouvy či o důchod na základě smlouvy o důchodu o určitou částku, mohla dosáhnout 50 % hranice, kterou zákon předpokládá pro vyhovění návrhu určení o nižších než zákonem stanovených měsíčních splátek.

Ačkoli odvolací soud subjektivně chápe situaci dlužnice i její dcery, insolvenční zákon nedává možnost přihlédnout k opožděné žádosti o určení nižších než zákonem stanovených splátek (§ 398 odst. 4 věta poslední IZ). Z obsahu spisu přitom nebyly zjištěny okolnosti rozhodující pro výši a trvání stanovených splátek, které by od chválení oddlužení doznaly podstatných změn.

Z výše citovaných ustanovení je zřejmé, že se insolvenční soud věcně zabývá jen včasným návrhem dlužníka na stanovení jiné výše splátek, resp. že se opožděnou žádostí (zásadně) nezabývá, neboť se k ní ze zákona nepřihlíží. Jinými slovy, IZ přiznává dlužníkovi subjektivní legitimaci k podání odvolání proti usnesení o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře v případě, že insolvenční soud nevyhoví včasné žádosti dlužníka o stanovení nižších než zákonem určených měsíčních splátek (a v usnesení o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře dlužníkovi např. uloží, aby po dobu 5 let z příjmů, které získá po schválení oddlužení, platil nezajištěným věřitelům zákonem určenou, a nikoli dlužníkem navrženou nižší měsíční splátku). V případě, že není sporu o tom, že dlužník požádal o stanovení jiné výše měsíčních splátek opožděně (po podání návrhu na povolení oddlužení) a insolvenční soud v zájmu právní jistoty vysloví, že k takové opožděné žádosti nepřihlíží nebo takovou opožděnou žádost zamítá, jde o rozhodnutí při výkonu dohlédací činnosti (§ 11 odst. 1 a § 91 IZ), které odvoláním napadnout nelze.

Předseda senátu odvolacího soudu proto dle § 218 písm. c) OSŘ ve spojení s § 218c téhož zákona odvolání dlužnice jako objektivně nepřípustné odmítl.

Pro potřeby dalšího průběhu insolvenčního řízení považoval odvolací soud za vhodné uvést, že rozhodnutí o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře není nezměnitelné, je vydáváno s klauzulí změněných poměrů (rebus sic stantibus). Insolvenční soud je proto i bez návrhu změní, jestliže se podstatně změnily okolnosti, které jsou rozhodující pro výši a další trvání stanovených měsíčních splátek; ust. § 418 odst. 1 písm. b) tím není dotčeno (ust. § 407 odst. 3 věta první IZ). Při rozhodování o změně rozhodnutí o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře insolvenční soud hodnotí, zda došlo ke změně okolností uvedených v ust. § 407 odst. 3 IZ; ust. § 398 odst. 4 IZ se při tomto rozhodnutí neaplikuje ani v případě, že dlužník sám požádal po pravomocném schválení oddlužení o snížení splátek. Skutečnost, že je dlužník schopen svým nezajištěným věřitelům zaplatit 100 % jejich pohledávek před uplynutím doby 5 let, přitom sama o sobě není důvodem k tomu, aby v rozhodnutí o schválení oddlužení insolvenční soud stanovil dlužníku jinou výši měsíčních splátek, než dle ust. § 398 odst. 3 věty první IZ (blíže k tomu viz např. usnesení Vrchního soudu v Olomouci sen. zn. 2 VSOL 218/2013 ze dne 20. 3. 2013).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 14. října 2016

JUDr. František K u č e r a ,v.r. předseda senátu

Za správnost: J. Vlasáková