1 VSPH 173/2014-A-13
KSPH 60 INS 34671/2013 1 VSPH 173/2014-A-13

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a soudců JUDr. Františka Kučery a JUDr. Jiřího Goldsteina v insolvenční věci dlužníka Vladimíra anonymizovano , anonymizovano , IČO 71696091, bytem Lubná 217, adresa pro doručení: Rakovník, Malinovského 1589, zahájené na návrh dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7. ledna 2014, č.j. KSPH 60 INS 34671/2013-A-8,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7. ledna 2014, č.j. KSPH 60 INS 34671/2013-A-8, se m ě n í tak, že se dlužníkovi ukládá povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 25.000,-Kč do deseti dnů od právní moci tohoto usnesení v hotovosti do pokladny nebo na účet Krajského soudu v Praze.

Odůvodnění:

Ve výroku uvedeným usnesením Krajský soud v Praze uložil dlužníkovi Vladimíru Faiglovi (dále jen dlužník), jenž se insolvenčním návrhem domáhal vydání rozhodnutí o svém úpadku a jeho řešení konkursem, aby do 15 dnů ode dne právní moci usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 45.000,-Kč.

V odůvodnění tohoto usnesení soud I. stupně zejména uvedl, že z řádného insolvenčního návrhu a z jeho příloh zjistil, že dlužník má splatné závazky ve výši 1,5 miliónů Kč vůči svým věřitelům a nepatrný majetek s pohledávkou ve výši 180 tisíc Kč vůči bývalé manželce z titulu vypořádání zaniklého SJM a že výše jeho měsíčních příjmů činí 4.000,-Kč (z dohody o provedení práce) a 1.925,-Kč (příspěvek v hmotné nouzi). Citoval § 108 insolvenčního zákona (dále jen IZ) a vyložil účel a smysl zálohy na náklady insolvenčního řízení se závěrem, že v konkursu činí minimální odměna insolvenčního správce částku 45.000,-Kč. Proto dlužníkovi uložil povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení v předepsané výši tak, aby byly kryty nároky insolvenčního správce.

Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Praze se dlužník včas odvolal a požadoval, aby je odvolací soud změnil tak, že mu povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení neuloží, neboť na její zaplacení nemá dostatek prostředků, nikdo mu již nepůjčí. Uvedl, že podáním insolvenčního návrhu plnil svoji zákonnou povinnost.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Podle § 108 IZ insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení (odst. 1). Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000,-Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zaplatit zálohu společně a nerozdílně (odst. 2). Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit (odst. 3).

Účelem institutu zálohy je především umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce, předejít hrozbě nedostatku finančních prostředků bezprostředně po rozhodnutí o úpadku a poskytnout záruku úhrady alespoň minimálně předpokládaných nákladů insolvenčního řízení pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty.

V daném případě odvolací soud z insolvenčního návrhu (A-1) a z jeho příloh ověřil, že dlužník nemá žádný reálný či rychle zpeněžitelný majetek (má jen televizor, tiskárnu, psací stolek, notebook, lednici, mobilní telefon a pohledávku ve výši 180 tisíc Kč vůči bývalé manželce, jež se v insolvenčním řízení rovněž domáhá zjištění svého úpadku) a má 10 věřitelů, jimž dluží splatných 1,5 miliónů Kč (do insolvenčního řízení se zatím nepřihlásil žádný věřitel), a vyživovací povinnost vůči 2 dětem stanovenou soudem ve výši 3.500,-Kč a 2.500,-Kč. Dlužníkovy měsíční příjmy tvoří mzda z dohody o provedení práce ve výši 4.000,-Kč a příspěvek v hmotné nouzi ve výši 1.925,-Kč.

Protože prostředky nutné ke krytí počátečních nákladů insolvenčního řízení nelze v daném případě zajistit jinak a protože insolvenční návrh nelze zamítnout proto, že majetek dlužníka nepostačuje k úhradě nákladů insolvenčního řízení, i když je to zřejmé (§ 144 IZ), dospěl odvolací soud k závěru, že soud I. stupně nepochybil, když po dlužníkovi jako navrhovateli zaplacení zálohy požadoval. S přihlédnutím k absenci majetku dlužníka a k tomu, že se do insolvenčního řízení dosud nepřihlásil žádný z jeho věřitelů a úpadek dlužníka bude zřejmě řešen jen nepatrným konkursem, je odvolací soud přesvědčen o tom, že v prvotní fázi insolvenčního řízení bude ke krytí výdajů spojených s výkonem funkce insolvenčního správce postačovat složení zálohy ve výši 25.000,-Kč.

Dlužno dodat, že zavádějícím je též obecně rozšířený názor, že v konkursu činí odměna insolvenčního správce vždy minimálně 45.000,-Kč (§ 1 vyhlášky č. 313/2007 Sb.), neboť v případě, že by výtěžku připadajícího na zajištěného věřitele anebo určeného k rozdělení mezi nezajištěné věřitele v konkursu dosaženo žádného nebylo (což je reálné i v této věci vzhledem k nemajetnosti dlužníka), určí se odměna insolvenčního správce podle ustanovení § 5 cit. vyhlášky, a to podle kritérií v něm stanovených, tj. zpravidla v nižší výši, než soudem zvažovaných 45.000,-Kč (blíže k tomu viz např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26.8.2009, sp. zn. MSPH 59 INS 8470/2009, 3 VSPH 317/2010-B, ze dne 5.10.2009, sp. zn. MSPH 91 INS 1160/2009, 2 VSPH 551/2009-B, ze dne 26.8.2010, sp. zn. MSPH 99 INS 5341/2009, 3 VSPH 542/2010-B nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.9.2010, sp. zn. MSPH 59 INS 3/2010, 29 NSČR 27/2010-B).

Dlužník jako podnikatel byl podle § 98 IZ povinen podat insolvenční návrh bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděl nebo při náležité pečlivosti měl dozvědět o svém úpadku (obdobnou povinnost zakotvoval i zákon o konkursu a vyrovnání v § 3). Z insolvenčního návrhu však plyne, že dlužník měl ekonomické problémy již v roce 2011, kdy pocítil dopady ekonomické recese, tedy 2 roky před podáním insolvenčního návrhu (ten byl podán až v prosinci 2013). Jestliže před podáním insolvenčního návrhu dlužník nehospodařil s finančními prostředky náležitě, a použil je k jinému účelu a v důsledku toho není schopen požadovanou zálohu na náklady tohoto řízení zaplatit, pak tuto okolnost je nutno přičíst jedině k jeho tíži.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora postupoval odvolací soud podle § 220 odst. 1 za použití § 167 odst. 2 o.s.ř. a napadené usnesení změnil.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí n e n í dovolání přípustné (§ 237 odst. 2 písm. a/ o.s.ř.).

V Praze dne 27. ledna 2014

JUDr. Ing. Jaroslav Z e l e n k a , Ph.D., v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Kateřina Vaněčková