1 VSPH 1713/2013-A-19
KSPH 60 INS 21880/2013 1 VSPH 1713/2013-A-19

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Kučery a soudců JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a Mgr. Luboše Dörfla v insolvenční věci dlužníka: OIK, s.r.o., IČO 46351388, sídlem 28. října 919, 277 11 Neratovice, zahájené na návrh věřitele: MOOPEX, a.s., IČO 63079704, sídlem U Plynárny 455/95, 101 00 Praha 10, o odvolání věřitele proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. září 2013, č.j. KSPH 60 INS 21880/2013-A-11,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. září 2013, č.j. KSPH 60 INS 21880/2013-A-11, se mění jen tak, že se věřiteli MOOPEX, a.s. ukládá povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 25.000,-Kč do 15 dnů ode dne právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Ve výroku uvedeným usnesením Krajský soud v Praze uložil věřiteli společnosti s ručením omezeným MOOPEX, a.s. (dále jen navrhovatel), aby ve lhůtě patnácti dnů od právní moci usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč.

V odůvodnění napadeného usnesení soud I. stupně zejména uvedl, že se navrhovatel domáhal zjištění úpadku OIK, s.r.o. (dále jen dlužník), citoval § 108 odst. 1 insolvenčního zákona (dále jen IZ) a vyložil i s ohledem na náklady insolvenčního správce dle vyhlášky č. 313/2007 Sb. účel zálohy na náklady insolvenčního řízení se závěrem, že aniž by jakkoli předjímal rozhodnutí o insolvenčním návrhu či jeho opodstatněnost, nelze pominout, že se jedná o návrh bezvadný a úplný obsahující tvrzení nezbytných rozhodujících skutečností pro rozhodnutí o úpadku dlužníka a nelze vyloučit, že úpadek dlužníka bude v průběhu řízení zjištěn. Přitom nebylo osvědčeno nic o tom, že dlužník vlastní takový majetek, který by se dal již v počáteční fázi insolvenčního řízení obratem zpeněžit a okamžitě tak získat prostředky pro počáteční náklady spojené se zajištěním a zpeněžením majetkové podstaty dlužníka. S ohledem na to, že mezi náklady insolvenčního řízení náleží mimo jiné vždy i odměna a hotové výdaje insolvenčního správce, pro jejichž úhradu může být soudem vyplacena správci složená záloha, přistoupil k uložení povinnosti k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení, přičemž výši zálohy stanovil právě s ohledem na minimální odměnu insolvenčního správce, která mu tak umožní bezprostředně po rozhodnutí o úpadku dlužníka vyvíjet činnost pro získání aktiv do majetkové podstaty dlužníka.

Proti tomuto usnesení se navrhovatel včas odvolal a požadoval, aby je odvolací soud zrušil, popřípadě změnil tak, že se povinnost hradit zálohu neukládá. Tvrdil zejména, že dlužník v přílohách svého podání předložil soudu soupis svého majetku, z něhož vyplývá, že by měl mít nesplacené pohledávky v celkové výši přibližně 5.300.000,-Kč a ani účetní hodnota jeho majetku není zanedbatelná, zejména pak movitých věcí (837.000,-Kč). Lze se tedy domnívat, že výtěžek zpeněžení dlužníkova majetku bude postačovat nejméně k úhradě nákladů insolvenčního řízení. Proto se záloha vyměřená v maximální možné výši jeví neopodstatněná.

Vrchní soud v Praze, aniž nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 IZ), přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že odvolání je částečně opodstatněno.

Povinnost navrhovatele uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení vyplývá z § 108 odst. 1 až 3 IZ, podle kterého insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit.

Účelem institutu zálohy je především překlenout nedostatek finančních prostředků, umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce po rozhodnutí o úpadku a rovněž poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty (§ 38 odst. 2 IZ).

Mezi náklady insolvenčního řízení náleží mimo jiné vždy i odměna a hotové výdaje insolvenčního správce; v případě konkursu činí odměna insolvenčního správce dle vyhlášky č. 313/2007 Sb. minimálně 45.000,-Kč (bez DPH) a je spolu s jeho nárokem na náhradu vzniklých hotových výdajů hrazena z výtěžku zpeněžení majetkové podstaty. Složená záloha umožní insolvenčnímu správci výkon jeho funkce bezprostředně poté, kdy bude do ní ustanoven. Prostředky, které získá později-např. zpeněžením majetkové podstaty (nemovitostí, movitých věcí a pohledávky)-v počáteční fázi řízení k dispozici nemá a použít je nemůže.

Soud I. stupně tedy správně posoudil podmínky pro uložení zálohy na náklady insolvenčního řízení, ostatně náhrada zálohy na náklady insolvenčního řízení je pohledávkou za majetkovou podstatou (§ 168 odst. 1 písm. d/ IZ), kterou lze uspokojit v plné výši kdykoli po rozhodnutí o úpadku (§ 168 odst. 3 IZ), nestanoví-li zákon jinak (srov. § 297 IZ). Jinými slovy řečeno, jestliže bude v majetkové podstatě dostatek prostředků z prodeje bytu dlužníka-jak navrhovatel předpokládá-bude z ní složená záloha navrhovateli jistě vrácena.

Insolvenční návrh není standardním nástrojem k vymáhání pohledávek za dlužníkem (slouží ke zjištění úpadku dlužníka); věřitel (navrhovatel) proto není nucen-ochrana jeho práv to nevyžaduje-aby nad rámec svého práva vymáhat pohledávku suploval povinnosti dlužníka, který neřeší svůj úpadek sám. Jestliže věřitel (navrhovatel) podává insolvenční návrh, pak je srozuměn se všemi podmínkami insolvenčního řízení včetně případné povinnosti zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení.

Pokud jde o odvolací argumentaci navrhovatele spočívající v tvrzeném dostatku majetku dlužníka k úhradě nákladů insolvenčního řízení, uvádí k tomu odvolací soud, že vskutku v současné době, kdy dlužník již předložil seznam svého majetku (z obsahu insolvenčního rejstříku je zřejmé, že napadené rozhodnutí tomuto dlužníkovu procesnímu úkonu předcházelo), lze jí přiznat relevanci, leč toliko při posuzování výše požadované zálohy, neboť nebyl zpochybněn ten základní aspekt, z něhož soud I. stupně vycházel, že při absenci likvidních prostředků dlužníka je namístě vyměřit zálohu především proto, aby správce měl okamžitě k dispozici potřebnou hotovost, již mu pohledávky za dlužníkovými dlužníky ani jeho movitý majetek v potřebném čase nezajistí. Nicméně dlužníkovy pohledávky i jeho hmotný majetek (v tomto směru odvolací tvrzení vychází z dlužníkem předložených písemností) jsou oporou pro závěr, že postačí po navrhovateli požadovat zálohu nikoliv v plné výši (což je namístě tam, kde o dlužníkově majetku není známo nic, nebo se lze důvodně domnívat, že žádného majetku nemá), přičemž za odpovídající takto deklarovaným poměrům dle přesvědčení odvolacího soudu lze za situace, kdy není známo nic o dobytnosti pohledávek a zpeněžitelnosti majetku, mít požadavek na zálohu v polovině zákonné sazby.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora postupoval odvolací soud podle § 220 odst. 1 písm. a) za použití § 167 odst. 2 o.s.ř. a napadené usnesení změnil ve výroku uvedeným způsobem.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není dovolání přípustné.

V Praze dne 8. listopadu 2013

JUDr. František Kučera, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová