1 VSPH 1713/2012-A-51
MSPH 94 INS 14634/2011 1 VSPH 1713/2012-A-51

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Kučery a soudců JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a Mgr. Luboše Dörfla v insolvenční věci dlužníka Michala Štěpánka, bytem Praha 9-Vysočany, Nepilova 903/3, IČO 73866245, zast. Mgr. Karlem Hnilicou, advokátem, sídlem Praha 2, Lublaňská 6/55, zahájené na návrh Československé obchodní banky, a.s., sídlem Praha 5, Radlická 333/150, IČO 00001350, o odvolání navrhovatelky proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. listopadu 2012, č.j. MSPH 94 INS 14634/2011-A-43,

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. listopadu 2012, č.j. MSPH 94 INS 14634/2011-A-43, se zrušuje a věc se vrací soudu I. stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Ve výroku uvedeným usnesením Městský soud v Praze zamítl insolvenční návrh věřitelky Československé obchodní banky, a.s. (dále jen navrhovatelka) a rozhodl, že dlužník Michal Štěpánek (dále jen dlužník) má vůči navrhovatelce právo na náhradu nákladů řízení ve výši 13.440,-Kč a že po právní moci usnesení vrátí navrhovatelce zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč.

V odůvodnění svého rozhodnutí soud I. stupně uvedl, že insolvenční řízení proti dlužníkovi bylo zahájeno na základě insolvenčního návrhu navrhovatelky ze dne 17.8.2011. Navrhovatelka se v něm domáhala rozhodnutí o úpadku dlužníka s tvrzením, že má za ním pohledávku ve výši 25.066.186,26 Kč splatnou ode dne 12.10.2010. Vysvětlovala, že se jí dlužník zavázal ručitelským prohlášením ze dne 17.9.2008 uspokojit její úvěrovou pohledávku ve výši 52.000.000,-Kč s příslušenstvím, kterou měla za Rezidencí nad Závěrkou, a.s. (dále jen úvěrový dlužník). Protože jí úvěrový dlužník její pohledávku nezaplatil, vyzvala navrhovatelka dlužníka jako ručitele výzvou ze dne 27.9.2010 k zaplacení částky 25.152.927,48 Kč do 11.10.2010, avšak marně. Dlužná pohledávka ve výši 25.152.927,48 Kč sestávala z jistiny úvěru ve výši 24.241.992,93 Kč, z úroků do dne 27.9.2010 ve výši 649.934,93 Kč, z úroků z prodlení do 27.9.2010 ve výši 234.466,56 Kč a z neuhrazených poplatků ve výši 26.733,06 Kč a následně byla ponížena o započtený závazek navrhovatelky vůči dlužníkovi ve výši 86.741,22 Kč tak, že aktuální výše činí 25.066.186,26 Kč. Svoji pohledávku navrhovatelka dokládala smlouvou o úvěru ze dne 17.9.2008, č. 1663/08/5068 uzavřenou mezi navrhovatelkou a úvěrovým dlužníkem, úvěrovými obchodními podmínkami účinnými dnem 1.11.2006, výpisy z účtu 224046964/0300 úvěrového dlužníka, výzvou k úhradě dlužných splátek úvěru ze dne 2.8.2010, oznámení o využití oprávnění banky ze dne 19.8.2010, výzvou k úhradě ze dne 13.9.2010, prohlášením ručitele (tj. dlužníka) ze 17.9.2008, č. 1666/08/5068, výzvou k plnění ze dne 27.9.2010 a oznámením o započtení pohledávek ze dne 8.8.2011. Ručitelský závazek dlužníka považovala navrhovatelka za určitý a srozumitelný. Uvedla, že se snažila dosáhnout uspokojení své pohledávky za úvěrovým dlužníkem realizací svého zástavního práva, avšak ohledně úvěrového dlužníka bylo zahájeno insolvenční řízení, což znemožnilo veřejnou dražbu zastavených nemovitostí, jejichž prodejní cena v žádném případě nebude postačující k úhradě dlužníkem zajištěné pohledávky. Jako dalšího věřitele dlužníka označila navrhovatelka Hypoteční banku, a.s. s pohledávkou převyšující 9,5 miliónů Kč, MUSGROVE ASSOCIATES LIMITED a ČR-Finanční úřad pro Prahu 9.

Dlužník požadoval zamítnutí insolvenčního návrhu, neboť není v úpadku. Svoji obranu založil především na tvrzení, že jeho ručitelské prohlášení je neplatné pro neurčitost a nesrozumitelnost, neobsahuje náležitosti dle § 303 obch. zák. a absentuje v něm výslovné prohlášení, že navrhovatelku uspokojí. Poukazoval na to, že realizovaná výše v rámci úvěrového vztahu byla významně jiná než ta, která byla uvedena v ručitelském prohlášení. K úvěrové pohledávce Hypoteční banky, a.s. uvedl, že ji-byť nepravidelně-splácí. Ostatně pohledávky navrhovatele i Hypoteční banky, a.s. jsou velmi dobře zajištěné zástavním právem a jejich uspokojení je jisté. Vůči MUSGROVE ASSOCIATES LIMITED pak není dlužník v žádném prodlení. Poukazoval též na to, že se do insolvenčního řízení přihlásila jen navrhovatelka a žádný další věřitel, že pohledávka navrhovatelky je bezpečně zajištěna zastavenými nemovitostmi úvěrového dlužníka, jejichž hodnota činí přes 43 miliónů Kč.

Soud I. stupně vyšel z toho, že navrhovatelkou označení věřitelé MUSGROVE ASSOCIATES LIMITED a ČR-Finanční úřad pro Prahu 9 nepotvrdili, že by měli za dlužníkem splatné pohledávky, a z toho, že se do insolvenčního řízení přihlásila se svojí pohledávkou za dlužníkem jen navrhovatelka, jakož i z toho, že před Obvodním soudem pro Prahu 5 probíhá pod sp. zn. 13 C 126/2012 řízení o žalobě dlužníka podané proti navrhovatelce na neplatnost jeho ručitelského prohlášení.

Soud I. stupně konstatoval, že pro posouzení právního vztahu mezi navrhovatelkou a dlužníkem je významné, zda navrhovatelka má vůči dlužníkovi splatnou pohledávku, což je právě předmětem nalézacího řízení vedeného u obecného soudu. S poukazem na ustálenou judikaturu, dle níž insolvenční řízení není a nemůže být nástrojem nahrazujícím cestu nalézání práva před orgány k tomu povolanými, rozvíjel úvahy o tom, že insolvenční navrhovatel musí před podáním insolvenčního návrhu vždy zvážit, zda i bez důkazních prostředků, jejichž prováděním by insolvenční soud s přihlédnutím k míře sporných skutečností nahrazoval v insolvenčním řízení nalézací řízení, bude schopen doložit svoji pohledávku vůči dlužníkovi a musí zvážit i možnosti obrany dlužníka proti ní.

V daném případě dovozovala navrhovatelka svoji pohledávku za dlužníkem z jeho ručitelského prohlášení, jemuž dlužník odporoval a čímž zpochybňoval aktivní legitimaci navrhovatelky k podání insolvenčního návrhu, když o tuto pohledávku je již vedeno soudní řízení před Obvodním soudem pro Prahu 5 a na den 26.11.2012 je ve věci nařízeno jednání. Z toho dovodil, že pohledávka navrhovatelky, pro niž byl podán insolvenční návrh, je mezi účastníky sporná, a že za dané situace by insolvenční soud v insolvenčním řízení nepřípustně nahrazoval nebo předbíhal nalézací řízení o určení této pohledávky, což však není jeho účelem. Proto postupoval podle § 143 odst. 2 insolvenčního zákona (dále jen IZ) a insolvenční návrh zamítl, neboť k osvědčení pohledávky navrhovatelky za dlužníkem není namístě dokazování její existence. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o.s.ř., když neshledal důvody pro postup podle § 150 o.s.ř., jak požadovala navrhovatelka pro případ zamítnutí jejího návrhu. O vrácení zálohy na náklady insolvenčního řízení rozhodl podle § 146 IZ.

Proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze se navrhovatelka včas odvolala a požadovala, aby je odvolací soud zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. Především namítala, že k doložení své pohledávky předložila několik (sedm) standardních listinných důkazů (o několika stranách), jimiž by soud I. stupně musel provést důkazy, i kdyby proti nim dlužník ničeho nenamítal, a musel by z úřední povinnosti učinit právní závěr o příp. absolutní neplatnosti dlužníkova ručitelského závazku, i kdyby dlužník jeho platnost nezpochybňoval. Soudu I. stupně vytýkala, že namísto toho, aby provedl jí předložené důkazy, rezignoval na provedení jakýchkoliv důkazů a bez dalšího-jen na základě dlužníkova tvrzení-přijal nesprávný závěr, že posouzením dlužníkova ručitelského prohlášení by nahrazoval sporné řízení a že její pohledávka nebyla osvědčena. Považovala za nesprávný názor, že pokud je o její pohledávce vedeno sporné řízení, nelze v insolvenčním řízení vystačit s osvědčováním této pohledávky, a že zásadní rozhodnutí musí být učiněno v řízení nalézacím, neboť to by ve svém důsledku vedlo k vyloučení některých věřitelů z možnosti podat insolvenční návrh v průběhu nalézacího řízení. Nesouhlasila s názorem, že se dlužníkova obrana proti insolvenčnímu návrhu musí primárně řešit v nalézacím řízení. Měla zato, že získání exekučního titulu není podmínkou pro podání insolvenčního návrhu věřitelem.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že nejsou dány podmínky pro jeho potvrzení či změnu.

Podle § 143 odst. 1 a 2 IZ zamítne insolvenční soud insolvenční návrh, nejsou-li splněny zákonem stanovené předpoklady pro vydání rozhodnutí o úpadku, tj. v případech, kdy insolvenční řízení bylo zahájeno na návrh věřitele, jenž nedoložil, že má vůči dlužníkovi splatnou pohledávku, nebo nebyl osvědčen úpadek dlužníka.

Základním předpokladem úspěchu insolvenčního návrhu podaného jinou osobou než dlužníkem je doložení legitimace této osoby k podání insolvenčního návrhu, tedy toho, že je věřitelem dlužníka, vůči němuž má peněžitou pohledávku, a to pohledávku již splatnou (§ 97 odst. 3 a § 105 IZ). Teprve pokud navrhovatel prokáže svoji věcnou legitimaci, může se insolvenční soud zabývat tím, co je v dané fázi řízení jeho předmětem, totiž zkoumáním tvrzeného dlužníkova úpadku. Jestliže navrhovateli existenci splatné pohledávky vůči dlužníku nedoloží, musí soud jeho insolvenční návrh bez dalšího dle § 143 odst. 2 IZ zamítnout, tedy bez ohledu na to, zda snad z dalších zjištění lze usuzovat na úpadek dlužníka.

V otázce aktivní legitimace navrhujícího věřitele, jež je předpokladem projednání dlužníkova úpadku, spočívá břemeno tvrzení i břemeno důkazní výhradně na insolvenčním navrhovateli. Proto mu § 103 odst. 2 a 3 IZ-co do povinných náležitostí insolvenčního návrhu, jejichž absence vede v režimu § 128 odst. 1 a 2 IZ k odmítnutí insolvenčního návrhu-zvlášť ukládá uvést v návrhu i skutečnosti, ze kterých vyplývá jeho oprávnění podat návrh, označit důkazy, kterých se k prokázání těchto skutečností dovolává, a rovněž takto označené důkazy, včetně přihlášky pohledávky jakožto speciální přílohy předepsané v § 105 IZ, k návrhu připojit. Uvedenému odpovídají i nároky na kvalitu navrhovatelem nabízených důkazních prostředků a vymezení procesního prostoru, jenž je v insolvenčním řízení zkoumání jeho aktivní legitimace určen. To platí bez zřetele k tomu, že průkazem věcné legitimace může navrhovatel současně zčásti poskytovat i skutkový podklad pro zjištění dlužníkova úpadku. Proto jakkoli není povinností navrhovatele dosáhnout před podáním insolvenčního návrhu vykonatelnosti jeho pohledávky za dlužníkem, není v řízení o insolvenčním návrhu otevřen ke zjišťování věřitelovy pohledávky stejný prostor, jako v řízení nalézacím. Rozhodnutí o tomto jeho právu totiž není úkolem dané fáze insolvenčního řízení.

Teprve pokud navrhovatel svoji splatnou pohledávku za dlužníkem doloží, prokáže své oprávnění požadovat, aby soud na podkladě jeho insolvenčního návrhu tvrzený úpadek dlužníka zjišťoval. Při zkoumání dlužníkova úpadku však již soud není vázán důkazními návrhy účastníků a dle potřeby je povinen provést k osvědčení tvrzeného úpadku i důkazy jimi nenavržené (§ 86 IZ).

Shodně se vyslovil Nejvyšší soud např. v usnesení č.j. KSPH 37 INS 4935/2008, 29 NSČR 30/2009-A-64 ze dne 29.4.2010 (publikovaném pod č. 14/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Zde vysvětlil, že se pro fázi insolvenčního řízení předcházející vydání rozhodnutí o úpadku prosadila prostřednictvím § 86 IZ zásada vyšetřovací, jejíž existence i v poměrech občanského soudního řádu vylučuje úvahy o zákonné koncentraci řízení. Povinnost insolvenčního soudu provést i jiné než účastníky navržené důkazy potřebné k osvědčení dlužníkova úpadku se pojí jen se situací, kdy potřeba provedení takových důkazů vyšla v insolvenčním řízení najevo. V tomto rozhodnutí se dovolací soud přihlásil k závěrům vyjádřeným pod bodem VIII. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu publikovaného pod č. 52/98 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jež soud prvního stupně v napadeném usnesení zmínil, to však-pro poměry insolvenčního řízení-jen ve vztahu ke zkoumání aktivní legitimace insolvenčního navrhovatele, nikoli ve vztahu ke zjišťování úpadku dlužníka, jež se řídí zásadou vyšetřovací. V té souvislosti dovolací soud vyslovil, že insolvenční řízení není a nemůže být nástrojem nahrazujícím (ve sporu o pohledávku mezi věřitelem a dlužníkem) cestu nalézání práva před orgány k tomu povolanými, a proto není povinností insolvenčního soudu provádět v insolvenčním řízení dokazování o tom, zda pohledávka věřitele (insolvenčního navrhovatele) v právu skutečně existuje. Důvodem k zamítnutí insolvenčního návrhu věřitele je tedy i to, že v insolvenčním řízení vyjde najevo, že sporné skutečnosti týkající se pohledávky, kterou je insolvenční navrhovatel povinen doložit, nebude možné osvědčit pouze listinami, a že provedením věcně (okruhem sporných skutečností) opodstatněných důkazů (výslechem účastníků, výslechem svědků, znaleckými posudky, ohledáním apod.) by insolvenční soud nahrazoval sporné řízení o takové pohledávce. Současně dovolací soud zdůraznil, že rozhodnutí, jímž soudu zamítá insolvenční návrh věřitele proto, že by dokazováním sporných skutečností o jeho pohledávce nahrazoval sporné řízení o takové pohledávce, nemůže rezignovat na popis konkrétních sporných skutečností, jejichž dokazování by nahrazovalo sporné řízení, ani na co nejkonkrétnější označení důkazů, jejichž prostřednictvím by se tak (ve sporném řízení) podle soudu rozhodujícího v insolvenčním řízení muselo stát.

Z pohledu těchto východisek je třeba chápat úpravu meritorního rozhodování o insolvenčním návrhu věřitele obsaženou v § 133 IZ. Ta je zjevně vybudována na zásadě, že o věřitelově návrhu soud vždy nařídí jednání (a tedy provede dokazování podle § 122 a násl. o.s.ř.) v případě sporu o úpadek , tj. pokud rozhodnutí závisí na zjištění sporných skutečností o tom, zda je dlužník v úpadku, ledaže se účastníci práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí, a o návrhu lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů.

Dále nutno zdůraznit, že ve smyslu § 7 odst. 1 IZ usnesení vydaná soudem v insolvenčním řízení musí odpovídat požadavkům vymezeným v příslušných ustanoveních občanského soudního řádu. Z toho plyne, že rozhodnutí o insolvenčním návrhu věřitele musí být vždy odůvodněno, a ve smyslu § 167 odst. 2 o.s.ř. se tak musí stát způsobem uvedeným v § 157 odst. 2 téhož zákona. Proto soud v odůvodnění tohoto usnesení musí kromě jiného uvést, co bylo obsahem insolvenčního návrhu a jaké stanovisko k němu dlužník zaujal, které skutečnosti podstatné pro rozhodnutí ve věci má prokázány, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, či které důkazy neprovedl a z jakého důvodu, jaký učinil závěr o skutkovém stavu věci a jak ji posoudil po právní stránce. Přitom dbá o to, aby odůvodnění rozhodnutí bylo přesvědčivé.

Těmto požadavkům však soud I. stupně v napadeném usnesení zjevně nedostál.

Soud I. stupně zamítl insolvenční návrh s odůvodněním, že v insolvenčním řízení nemá prostor k tomu, aby se zabýval existencí pohledávky navrhovatelky, ohledně které probíhá nalézací řízení. Nejenže soud I. stupně nikterak neobjasnil, které z hlediska doložení pohledávky navrhovatelky rozhodné skutečnosti jsou sporné (a z jakého důvodu), ale také jaké konkrétní důkazy by musely být v tom směru provedeny. Přitom k tomu, zda navrhovatelka prokázala svoji věcnou legitimaci, tj. zda doložila svoji pohledávku za dlužníkem (ať již v jakékoli výši) a její splatnost, se soud nijak zřetelně nevyslovil. Soud I. stupně se nepřípustně omezil jen na reprodukci stanovisek účastníků a na konstatování, že ohledně pohledávky navrhovatelky je vedeno jiné (nadto až posléze zahájené) nalézací řízení (jež skončilo zastavením řízení usnesením ze dne 26.11.2012 pro zpětvzetí žaloby podané dlužníkem; viz informace o průběhu řízení sp. zn. 13 C 126/2012 vedeného před Obvodním soudem pro Prahu 5), aniž by na jednání konaném dne 31.10.2012 (A-42) provedl jediný důkaz z navrhovatelkou předložených listin a o její pohledávce si vytvořil-na základě regulérního dokazování-vlastní úsudek.

Z hlediska zkoumání aktivní legitimace navrhovatelky tak zjevně absentují konkrétní skutková zjištění, jež soud učinil (měl učinit) z navrhovatelkou předložených listin (A-3). Pokud jde o obranu dlužníka (A-10, A-34 nebo A-41) založenou především na zpochybňování platnosti svého ručitelského prohlášení, není dle názoru odvolacího soudu natolik kvalifikovaná, že by posouzení její důvodnosti přesahovalo meze insolvenčního řízení.

Odvolací soud je toho názoru, že posouzení důvodnosti obrany dlužníka-při absenci jakéhokoliv dokazovaní-prozatím nevyžaduje žádné další a složité dokazování, neboť vychází jen z právního posouzení listin předložených účastníky. Soud I. stupně rezignoval na svoji rozhodovací činnost, když se věcí pro posouzení toho, zda jsou dány podmínky pro zjištění úpadku dlužníka, v dostatečném rozsahu nezabýval z hlediska skutkového i právního, a když insolvenční návrh zamítl, aniž svůj postup přesvědčivě odůvodnil uvěřiv obraně dlužníka, jež nebyla natolik kvalifikovaná, že by její posouzení vyžadovalo složité dokazování (srovnej s bodem VIII. stanoviska Nejvyššího soudu ČR sp.zn. Cpjn 19/98 ze dne 17.6.1998).

Lze tedy uzavřít, že napadené usnesení je pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelné nadto za situace, kdy soud I. stupně insolvenční návrh navrhovatelky řádně neprojednal a na jakékoli dokazování rozhodných skutečností nepřípustně zcela rezignoval.

Z uvedených důvodů odvolací soud napadené usnesení dle § 219a odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. zrušil a dle § 221 odst. 1 písm. a) téhož zákona věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.

V Praze dne 17. prosince 2012 JUDr. František K u č e r a , v. r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Borodáčová