1 VSPH 1710/2013-A-15
KSPH 41 INS 23113/2013 1 VSPH 1710/2013-A-15

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Kučery a soudců JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a Mgr. Luboše Dörfla v insolvenční věci dlužnice: Jana anonymizovano , anonymizovano , bytem Veletov 100, 282 02 Kolín II, o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. září 2013, č.j. KSPH 41 INS 23113/2013-A-10,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. září 2013, č.j. KSPH 41 INS 23113/2013-A-10, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Napadeným usnesením ze dne 13. září 2013 Krajský soud v Praze uložil dlužnici Janě anonymizovano , aby do 5 dnů od doručení usnesení zaplatila zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 40.000,-Kč.

V odůvodnění svého rozhodnutí insolvenční soud s odkazem na § 108 insolvenčního zákona (dále též IZ) zejména uvedl, že při vyměřování výše zálohy na náklady insolvenčního řízení soud vyšel z minimálních nákladů na insolvenční řízení a předpokládaných příjmů do majetkové podstaty dle insolvenčního návrhu. Vzhledem k § 38 odst. 1 a 5 IZ v souladu s ustanovením § 1 odst. 5 vyhlášky č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, minimální náklady insolvenčního řízení činí 45.000,-Kč, což je minimální částka náležející insolvenčnímu správci jako jeho odměna, pokud je řešení dlužníkova úpadku konkurs. Po předběžném posouzení návrhu soud dospěl k závěru, že dlužnice ve vztahu k výši svým závazkům (cca 1.067.801,-Kč) nedisponuje dostatečným příjmem (mzda ve výši cca 13.000,-Kč) a vlastní pouze majetek nepatrné hodnoty, nesplňuje tak podmínky pro povolení oddlužení. Insolvenční soud proto stanovil zálohu ve výši 40.000,-Kč, tzn. ve výši minimálních nákladů na insolvenční řízení.

Proti tomuto usnesení se dlužnice včas odvolala a navrhla, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil. Namítala, že soud měl toto řízení spojit ke společnému projednání s insolvenčním řízením jejího manžela Zdeňka Licka. Pokud by se tak stalo, mohli by dlužníci k veškerým příjmům obou manželů společně své závazky v zákonném rozsahu alespoň třiceti procent uhradit.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k následujícím zjištěním a závěrům:

Povinnost navrhovatele uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení vyplývá z § 108 odst. 1 až 3 IZ, podle kterého insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky

50.000,-Kč. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit.

Pro rozhodnutí o odvolání je podstatné, že soud prvního stupně nedostatečně zhodnotil okolnost, že současně s dlužnicí podal u téhož soudu insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení též manžel dlužnice Zdeněk Licek (věc vedená u Krajského soudu v Praze pod sp.zn. KSPH 41 INS 26202/2013).

Z obsahu obou návrhů (a jejich příloh) odvolací soud zjistil, že jsou v nich tvrzeny závazky, jež spadají do společného jmění manželů (dále též SJM) ve smyslu § 143a občanského zákoníku (dále jen obč.zák.), když nebylo prokázáno zúžení společného jmění manželů ani nebylo tvrzeno, že by společné jmění manželů neexistovalo. Proto soud vycházel z domněnky stanovené v § 144 obč.zák., podle něhož platí, že pokud není prokázán opak, má se za to, že majetek nabytý a závazky vzniklé za trvání manželství tvoří SJM. Rovněž nebylo prokázáno, že by některé závazky vznikly ještě před uzavřením manželství a před vznikem SJM.

V této situaci je nezbytné, aby insolvenční soud (samostatně podané) insolvenční návrhy obou manželů posoudil a projednal společně (v jediném řízení)-včetně toho, zda, popř. v jaké výši bude po nich požadovat, aby zaplatili (jednu) zálohu na náklady (společného) insolvenčního řízení, a také společně o nich rozhodl.

Je tomu tak proto, že právní úprava majetkové podstaty v § 205 IZ stojí na zásadě, že majetek, který je ve společném jmění dlužníka a jeho manžela, náleží do majetkové podstaty, což musí dlužníkův manžel (oba manželé) respektovat také v režimu oddlužení, neboť úprava tohoto způsobu řešení dlužníkova úpadku žádného podkladu pro jinou právní konstrukci majetkové podstaty nedává. Není-li zjištěn jiný stav věcí, je rozhodující zákonné vymezení SJM, z něhož soud v této věci též vychází; i v insolvenčním řízení přiměřeně platí pravidla, která v tomto ohledu stanoví občanský soudní řád v ustanovení § 262a odst. 1.

Jde-li o oddlužení zpeněžením majetkové podstaty, zpeněžuje se všechen majetek ve SJM, který patří podle výše uvedených zásad do majetkové podstaty dlužníka, bez ohledu na to, zda jako dlužníci jsou účastníky jednoho insolvenčního řízení oba manželé. SJM může ovšem tvořit jen majetek již nabytý některým z manželů nebo jimi oběma společně za trvání manželství (viz § 143 odst. 1 písm. a/ obč.zák.). Se zřetelem k tomu soudní praxe v souvislosti s postižením mzdy (platu) manžela povinného dovozuje, že mzdový nárok manžela povinného součástí SJM není. Naproti tomu vyplacená mzda nebo plat již je součástí SJM a podle okolností ji lze postihnout např. při výkonu rozhodnutí prodejem movité věci (soupisem peněz v hotovosti) anebo typicky přikázáním jiných majetkových práv podle § 320 o.s.ř., jestliže by již šlo o vyplacenou mzdu či plat, který má manžel povinného uložený na účtu u banky.

Ze stejných zásad je třeba vycházet při posouzení toho, zda a za jakých podmínek mohou (resp. mají být) příjmy manžela, který není dlužníkem, postiženy plněním splátkového kalendáře. V návaznosti na výše uvedené jsou to veškeré příjmy, které náleží dlužníku, popřípadě jsou v SJM dlužníka a jeho manžela, a patří tedy do majetkové podstaty. Smysl oddlužení plněním splátkového kalendáře zadlužených rodin (domácností) je založen na tom, že manželé mohou být po splnění splátkového kalendáře osvobozeni od zbytku svých společných dluhů jedině za předpokladu, že po stanovenou dobu odevzdávali na uspokojení pohledávek věřitelů veškeré své příjmy, vyjma zákonem stanovených částek zaručujících minimální životní úroveň rodiny. Ekonomickou podmínkou úspěšného oddlužení je, že takto se nezajištěným věřitelům musí dostat minimálně 30 % jejich přihlášených a zjištěných pohledávek. Plnění splátkového kalendáře pak probíhá po zákonem stanovenou dobu pěti let, ledaže se dříve dostane věřitelům uvedeným v usnesení podle § 406 IZ plné úhrady (100 %) jejich pohledávek s příslušenstvím (blíže lze k problematice oddlužení odkázat na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21.9.2011 č.j. KSHK 34 INS 9061/2009, 3 VSPH 813/2011-B-37).

Na základě výše uvedených skutečností odvolací soud napadené usnesení postupem podle § 219a odst. 1 písm. a) zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně postupem podle § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. k dalšímu řízení.

V další fázi řízení soud prvního stupně postupem podle § 112 o.s.ř. spojí insolvenční řízení obou manželů a na základě aktuální příjmové situace manželů rozhodne o uložení zálohy.

Poučení: Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.

V Praze dne 5. listopadu 2013

JUDr. František Kučera, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová