1 VSPH 1703/2014-A-12
MSPH 76 INS 17455/2014 1 VSPH 1703/2014-A-12

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Kučery a soudců JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a JUDr. Jiřího Goldsteina v insolvenčním řízení dlužníka: Bandall, a.s., IČO 29022681, sídlem Praha 9, Podvinný Mlýn 2126/1, o insolvenčním návrhu věřitelů: a) Martin Rouč, nar. 23. července 1986, bytem Liberec, Minkovická 96, b) Pavel Beránek, nar. 21. srpna 1978, bytem Hrádek nad Nisou, Lesní 221, c) Josef Vondráček, nar. 28. května 1979, bytem Hrádek nad Nisou, K Bytovkám 246, všichni zastoupeni Mgr. Davidem Hejzlarem, advokátem se sídlem v Liberci, 1. máje 97, o odvolání věřitelů a), b) a c) proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 76 INS 17455/2014-A-6 ze dne 2. července 2014,

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 76 INS 17455/2014-A-6 ze dne 2. července 2014 se m ě n í tak, že se insolvenční návrh navrhovatelů neodmítá.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze nadepsaným usnesením odmítl insolvenční návrh navrhovatelů a), b) a c).

V odůvodnění usnesení soud zejména uvedl, že dne 25.6.2014 byl soudu doručen insolvenční návrh navrhovatelů. Navrhovatel a) tvrdil existenci pohledávky za dlužníkem z titulu dlužné mzdy a náhrady mzdy za měsíce březen až duben 2014 ve výši 14.929,-Kč čistého, za část května 2014 ve výši 7.923,-Kč a náhradu mzdy ve výši 43.058,-Kč, přičemž splatnost mzdy byla k poslednímu dni měsíce následujícím po měsíci, za který byla mzda vyplacena, přiložil pracovní smlouvu ze dne 1.1.2013, okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 16.5.2014 a výplatní pásky za leden až březen 2014 a přihlášku pohledávky.

Navrhovatel b) tvrdil existenci pohledávky za dlužníkem z titulu dlužné mzdy za měsíce březen až duben 2014 ve výši 15.948,-Kč čistého, za část května 2014 ve výši 7.923,-Kč a náhradu mzdy ve výši 37.590,-Kč a doložil pracovní smlouvu ze dne 1.1.2013, okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 16.5.2014 a výplatní pásky za leden až březen 2014 a přihlášku pohledávky.

Navrhovatel c) tvrdil existenci pohledávky z titulu dlužné mzdy za měsíce březen až květen 2014 ve výši 18.315,-Kč čistého, za část května 2014 ve výši 7.923,-Kč a náhradu mzdy ve výši 49.836,-Kč a přiložil pracovní smlouvu ze dne 1.1.2013, okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 16.5.2014 a výplatní pásky za leden až březen 2014 a přihlášku pohledávky.

Jako dalšího věřitele navrhovatelé označili pana Cigánika.

Soud navrhovatelům vytýkal, že v návrhu dostatečně neuvedli všechny skutečnosti osvědčující úpadek dlužníka, když objektivní neschopnost dlužníka jako zaměstnavatele plnit závazky nebyla osvědčena, přičemž výplatní pásky ani ukončení pracovního poměru nepovažoval soud za dostatečný důkaz o objektivní neschopnosti dlužníka plnit splatné závazky. Proto insolvenční návrh podle § 128 odst. 1 IZ odmítl.

Proti tomuto usnesení se navrhovatelé včas odvolali a namítali odvolací důvody podle § 205 odst. 2 písm. b), d), e) a g) o.s.ř., namítali, že z pozice zaměstnanců se mohli řídit jen pracovněprávní dokumentací, výplatními páskami, mzdovými listy a podobně. Uvedli, že k 30.12.2013 rozhodl jediný akcionář dlužníka o odvolání všechny členů představenstva z funkce, dlužník od té doby nebyl schopen objektivně jednat. Tvrdili existenci závazku dlužníka vůči Pavlu Cigánikovi ve výši 540.000,-Kč hrubého za měsíce leden až duben 2014 a na základě § 56 odst. 2 zákoníku práce. Dovozovali, že platební neschopnost je zřejmá, když nejméně čtyři zaměstnanci mají za dlužníkem pohledávky. Dodali, že EP ENERGY TRADING, a.s. má vůči dlužníkovi pohledávku ve výši 116.897,-Kč splatnou k 4.6.2014, z čehož dovozovali, že dlužník své závazky systematicky nehradil. Namítali, že neplacením mzdy jim vznikla škoda a odmítnutím insolvenčního návrhu by došlo ke zmaření sanace této škody. Proto navrhovali, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

Vrchní soud v Praze, aniž nařizoval jednání [ustanovení § 94 odst. 2 písm. c) IZ], přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející, a dospěl přitom k závěru, že odvolání je opodstatněno.

Náležitosti insolvenčního návrhu vymezuje § 103 odst. 1 a 2 IZ. Kromě požadavku, aby obsahoval obecné náležitosti podání, musí insolvenční návrh obsahovat označení insolvenčního navrhovatele a dlužníka, musí v něm být uvedeny rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek (§ 3 IZ), skutečnosti, ze kterých vyplývá oprávnění podat návrh, není-li insolvenčním navrhovatelem dlužník, musí být označeny důkazy, kterých se insolvenční navrhovatel dovolává, a musí z něj být patrno, čeho se jím insolvenční navrhovatel domáhá.

Podle ustanovení § 3 odst. 1 IZ je dlužník v úpadku, jestliže má a) více věřitelů a b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit (dále jen platební neschopnost ). Požadavek mnohosti věřitelů ( více věřitelů ) klade insolvenční zákon (v § 3 odst. 3) také pro úpadek ve formě dlužníkova předlužení. Ustanovení § 128 odst. 1 IZ pak určuje, že insolvenční návrh, který neobsahuje všechny náležitosti nebo který je nesrozumitelný anebo neurčitý, insolvenční soud odmítne, jestliže pro tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení, učiní tak neprodleně, nejpozději do 7 dnů poté, co byl insolvenční návrh podán. Ustanovení § 43 o.s.ř. se nepoužije.

K náležitostem insolvenčního návrhu vůbec a jmenovitě k vylíčení skutečností, jež mají osvědčit úpadek dlužníka, se Nejvyšší soud vyjádřil zejména v rozhodnutí publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 91/2009 (usnesení ze dne 26.2.2009, sp.zn. KSBR 31 INS 1583/2008, 29 NSČR 7/2008-A). V něm Nejvyšší soud zejména zdůraznil-co do srovnání úpravy v insolvenčním zákonu s úpravou v zákonu o konkursu a vyrovnání-že požadavek formulovaný v ustanovení § 103 odst. 2 IZ je srovnatelný s požadavkem kladeným na obsah věřitelského návrhu na prohlášení konkursu ustanovením § 4 odst. 2, věty první, zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31.12.2007, jež bylo předmětem výkladu podaného pod bodem VII. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17.6.1998, Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen stanovisko ).

Od právního stavu, z něhož vyšlo stanovisko R 75/2003 (usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17.4.2003, sp.zn. 29 Odo 327/2002), se posouzení náležitostí insolvenčního návrhu podle insolvenčního zákona liší jen potud, že ustanovení § 128 odst. 1 IZ vylučuje aplikaci § 43 o.s.ř.; insolvenční návrh, pro jehož nedostatky nelze pokračovat v insolvenčním řízení, se odmítá bez dalšího. Jinak jsou citované judikatorní závěry i nadále použitelné.

Nutno zdůraznit, že již se zahájením insolvenčního řízení (§ 101 odst. 1 věta první IZ) se pojí účinky vymezené v § 109 až § 111 IZ, které mají závažný dopad do poměrů dlužníka i třetích osob. V té souvislosti Nejvyšší soud v usnesení sp.zn. KSBR 31 INS 1583/2008, 29 NSČR 7/2008-A ze dne 26.2.2009 (publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 91/2009) zdůraznil, že insolvenční návrh (podaný u věcně příslušného soudu, opatřený úředně ověřeným podpisem osoby, která jej podala, nebo jejím zaručeným elektronickým podpisem-§ 97 IZ) vyvolává účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení bez zřetele k tomu, že posléze vyjde najevo, že z hlediska obsahových nedostatků jde o návrh neprojednatelný. Riziko škody nebo jiné újmy, jež by mohla vzniknout dlužníku nebo třetím osobám zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu do doby odmítnutí neprojednatelného insolvenčního návrhu, pak snižuje úprava, která brání prodlužování řízení o vadném insolvenčním návrhu tím, že na jedné straně zbavuje insolvenční soud povinnosti odstraňovat vady insolvenčního návrhu, pro které nelze v insolvenčním řízení pokračovat, postupy podle § 43 o.s.ř., na druhé straně zavazuje soud k tomu, aby důsledky plynoucí z neprojednatelnosti insolvenčního návrhu vyvodil (aby insolvenční návrh odmítl) neprodleně, nejpozději však do 7 dnů poté, co byl insolvenční návrh podán (§ 128 odst. 1 IZ).

S ohledem na tyto okolnosti soudní praxe (srov. opět závěry cit. R 91/2009) důsledně trvá na tom, aby insolvenční navrhovatel-lhostejno, zda je jím dlužník či věřitel-řádně splnil zákonem předepsanou povinnost skutkových tvrzení, jež jsou dle § 103 odst. 2 IZ povinnými obsahovými náležitostmi insolvenčního návrhu, tj. aby vylíčil rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek. Jde-li o návrh podaný věřitelem, musí tento navrhovatel navíc řádně vylíčit skutečnosti, ze kterých vyplývá jeho oprávnění podat návrh, tj. skutečnosti svědčící o tom, že má proti dlužníku splatnou pohledávku (§ 105 IZ). Doložení aktivní legitimace navrhujícího věřitele je primárním předpokladem projednání dlužníkova úpadku (je průkazem navrhovatelova oprávnění požadovat, aby soud na podkladě jeho insolvenčního návrhu tvrzený úpadek dlužníka zjišťoval). Procesní povinnost tvrzení dle § 103 odst. 2 IZ není možno mít za splněnou (nelze ji nahradit) tím, že insolvenční navrhovatel ohledně příslušných rozhodných skutečností odkáže na listinný důkaz, který připojí k insolvenčnímu návrhu jako přílohu. Uvedené platí tím více, že insolvenční zákon výslovně zavádí odlišný režim pro odstraňování vad insolvenčního návrhu na straně jedné (§ 128 odst. 1 IZ) a pro odstraňování vad týkajících se příloh insolvenčního návrhu na straně druhé (§ 128 odst. 2 IZ). Budiž v této souvislosti zdůrazněno, že v situaci, kdy insolvenční zákon (oproti zákonu o konkursu a vyrovnání, jenž takovou úpravu neobsahoval) zbavuje dlužníka, jehož věřitel s insolvenčním návrhem uspěl, pro odvolací řízení námitky vážící se k doložení splatné pohledávky insolvenčním navrhovatelem (§ 141 odst. 2 IZ), jsou na požadavek osvědčení pohledávky insolvenčním navrhovatelem-z hlediska jeho břemene tvrzení a břemene důkazního-kladeny vyšší nároky, než tomu bylo při předchozí zákonné úpravě (viz závěry usnesení Nejvyššího soudu sp.zn. KSPH 37 INS 4935/2008, 29 NSČR 30/2009-A ze dne 29.4.2010 publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 14/2011).

Z usnesení Nejvyššího soudu sp.zn. MSPH 88 INS 14537/2010, 29 NSČR 14/2011-A ze dne 21.12.2011 mimo jiné plyne, že věřitelský insolvenční návrh musí ve smyslu ustanovení § 103 odst. 2 IZ obsahovat jako součást vylíčení okolností, které osvědčují úpadek dlužníka, nejen konkrétní údaje o dalších věřitelích dlužníka, nýbrž i konkrétní údaje o pohledávkách takových věřitelů, včetně konkrétních údajů o splatnosti těchto pohledávek, a to v míře, která v případě, že tato tvrzení budou shledána pravdivými, dovolí insolvenčnímu soudu uzavřít, že dlužník je v úpadku. Takový požadavek nesplňuje insolvenční návrh, v němž jsou sice konkrétně označeni další věřitelé dlužníka, avšak konkrétní údaje o pohledávkách takových věřitelů a o jejich splatnosti jsou nahrazovány obecným tvrzením, že dlužník má peněžité závazky, které jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, respektive neplní své peněžité závazky po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti.

Insolvenční navrhovatelé v insolvenčním návrhu ze dne 20.6.2014 tvrdili existenci pohledávek z pracovního poměru za dlužníkem. Insolvenční navrhovatel a) tvrdil existenci pohledávky v celkové výši 65.910,-Kč, navrhovatel b) tvrdil existenci pohledávky ve výši 61.461,-Kč a navrhovatel c) tvrdil existenci pohledávky ve výši 76.074,-Kč a uvedli splatnosti jednotlivých dílčích nároků. Jako dalšího věřitele dlužníka uvedli pana Cigánika s pohledávkou z titulu dlužné mzdy ve výši 90.000,-Kč hrubého za měsíce leden až duben 2014. Tvrdili, že dlužník neodváděl ani povinné odvody na zdravotní a sociální pojištění. Tvrdili, že dlužník je v úpadku ve formě platební neschopnosti, když zastavil platby podstatné části svých závazků.

V usnesení ze dne 21. prosince 2011, sen. zn. 29 NSČR 14/2011, uveřejněném pod číslem 44/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud vysvětlil, že co do požadavku, že v insolvenčním návrhu musí být tvrzeny okolnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek (§ 103 odst. 2 insolvenčního zákona), musí údaje obsažené ve věřitelském insolvenčním návrhu vytvářet v konkrétní skutkové rovině takový obraz věci, z nějž by bylo lze logicky dovodit (kdyby byla tvrzení uvedená ve věřitelském insolvenčním návrhu shledána pravdivými) skutkový a právní závěr o tom, že dlužník je v úpadku. Tvrzení insolvenčních navrhovatelů o dlužné mzdě založilo vyvratitelnou domněnku dlužníkovy platební neschopnosti ve smyslu § 3 odst. 1 písm. c) IZ ve spojení s ustanovením § 3 odst. 2 písm. b) IZ.

Není současně pochyb o tom, že insolvenční návrh obsahuje i tvrzení, podle nichž má dlužník více věřitelů (dva) s peněžitými závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti (§ 3 odst. 1 písm. a/ a b/ IZ), takže ve spojení s onou vyvratitelnou domněnkou platební neschopnosti je zjevné, že nemůže obstát u soudu I. stupně, že z vylíčení skutkových okolností v insolvenčním návrhu nelze mít objektivně za to, že dlužník je v úpadku.

Jestliže insolvenční návrh obsahuje konkrétní tvrzení, podle kterých mají insolvenční navrhovatelé vůči dlužníku pohledávku, která je po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, jde v intencích § 103 odst. 2 IZ o tvrzení způsobilé vést k závěru, že jsou splněny podmínky uvedené v § 3 odst. 1 písm. a) a b) IZ, jakož i o tvrzení, které zakládá vyvratitelnou domněnku dlužníkovy platební neschopnosti (§ 3 odst. 2 písm. b/ IZ).

Na základě shora uvedených zjištění a veden názory vyjádřenými shora postupoval odvolací soud podle § 220 odst. 1 za použití § 167 odst. 2 o.s.ř. a napadené usnesení změnil tak, že se insolvenční návrh neodmítá.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Městského soudu v Praze dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 9. října 2014

JUDr. František K u č e r a , v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová