1 VSPH 1694/2014-A-12
KSLB 54 INS 15240/2014 1 VSPH 1694/2014-A-12

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a soudců JUDr. Jiřího Goldsteina a JUDr. Františka Kučery ve věci dlužníka Karla anonymizovano , anonymizovano , bytem Bulovky-Arnoltice 16, zahájené na návrh dlužníka o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci ze dne 28. července 2014, č.j. KSLB 54 INS 15240/2014-A-7

takto:

Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci ze dne 28. července 2014, č.j. KSLB 54 INS 15240/2014-A-7 se m ě n í tak, že se dlužníkovi povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení neukládá.

Odůvodnění:

Ve výroku uvedeným usnesením Krajský soud v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci uložil dlužníkovi Karlu Kazanovi (dále jen dlužník), aby do 7 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 35.000,-Kč.

V odůvodnění svého usnesení soud I. stupně zejména uvedl, že se dlužník domáhal vydání rozhodnutí o svém úpadku a povolení oddlužení a že na základě svého šetření dospěl k závěru, že tu jsou okolnosti vylučující řešení úpadku dlužníka oddlužením. Vyšel ze zjištění, že dlužníkův mzdový příjem ve výši 8.202,-Kč měsíčně je nedostatečný pro úhradu 30 % hodnoty pohledávek nezajištěných věřitelů v celkové výši 1.414.744,-Kč a že trestní příkaz Okresního soudu v Liberci ze dne 24.10.2011, č.j. 34 T 189/2011-169 s přihlédnutím k dřívější trestné činnosti dlužníka (ve věci sp. zn. 2 T 255/2003 vedené u Okresního soudu v Liberci) nasvědčuje jeho nepoctivému záměru stejně jako to, že dlužník zatajil vlastnictví svých obchodních podílů ve společnosti NISA CAR, s.r.o., kde je prokuristou, a UNIMPEX ČSFR, s.r.o., kde je jednatelem. Soud I. stupně dedukoval, že je nepravděpodobné, že by z obou uvedených společností neplynul dlužníkovi majetkový prospěch, k čemuž se dlužník nevyjádřil. Tak dospěl k závěru, že úpadek dlužníka bude řešen konkursem, v němž bude nutné zajistit prostředky potřebné na minimální odměnu insolvenčního správce (45.000,-Kč) a další přepokládané počáteční náklady (kalkulované ve výši

25.000,-Kč + 10.000,-Kč a 5.000,-Kč). S ohledem na výši očekávaných nákladů konkursního řízení rozhodl soud I. stupně o uložení povinnosti zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení podle § 108 insolvenčního zákona (dále též IZ) v předepsané výši.

Proti tomuto usnesení se dlužník včas odvolal a požadoval, aby je odvolací soud změnil tak, že mu povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení sníží, neboť jí není schopen zaplatit. Uvedl, že nic úmyslně nezatajil, že obchodní podíly ve společnostech, jež nevlastní žádný majetek, jsou bezcenné, přičemž NISA CAR, s.r.o. nepodniká od roku 2010 a UNIMPEX ČSFR, s.r.o. nepodniká od roku 1994. Ohledně trestní věci Brantner Walter GmbH vs. Nisarecycling, s.r.o. vysvětloval, že dlužná částka byla z 90 % splacena v době soudního řízení. Namítal, že již k návrhu připojil darovací smlouvu na částku 8.500,-Kč, která mu bude poskytována po dobu oddlužení. Uvedl, že žije řádným životem, nic nezatajuje a jediným jeho příjmem je mzda. K odvolání připojil čestné prohlášení o tom, že nemá žádné příjmy z uváděných společností a trestní rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 12.10.2012, č.j. 34 T 189/2011-217.

Vrchní soud v Praze, aniž nařizoval jednání [ustanovení § 94 odst. 2 písm. c) IZ], přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl přitom k závěru, že odvolání je opodstatněno.

Podle § 108 odst. 1 IZ může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení.

Podle § 136 odst. 4 IZ v rozhodnutí o úpadku rozhodne insolvenční soud také o žádosti dlužníka o prodloužení lhůty k předložení reorganizačního plánu (§ 316 odst. 5 a 6). V rozhodnutí o úpadku, s nímž je spojeno rozhodnutí o povolení oddlužení, uloží insolvenční soud dále dlužníku, aby platil zálohy na odměnu a hotové výdaje insolvenčního správce.

Z citovaných ustanovení vyplývá, že lze-li bez zbytečného odkladu očekávat vydání rozhodnutí o úpadku, s nímž bude spojeno též rozhodnutí o povolení oddlužení, nelze dlužníkovi uložit povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení před vydáním takového rozhodnutí, ale až v takovém rozhodnutí samém, a to jen ve formě záloh.

Z obsahu insolvenčního návrhu (A-1), z jeho příloh (A-2), z jeho doplnění (A-6) a z darovací smlouvy ze dne 19.6.2014 odvolací soud zjistil, že se dlužník řádným insolvenčním návrhem učiněným v rámci návrhu na povolení oddlužení (A-1) domáhal zjištění svého úpadku a jeho řešení oddlužením plněním splátkového kalendáře. Dlužník má 5 splatných závazků vůči 5 věřitelům v celkové výši 1.414.744,06 Kč, jeho majetek tvoří věci osobní potřeby v hodnotě 10.000,-Kč a jeho pravidelný měsíční příjem použitelný pro oddlužení tvoří mzda ve výši 8.366,-Kč čistého a příjem z uzavřené darovací smlouvy ze dne 19.6.2014 ve výši 8.500,-Kč. Dle kalkulátoru splátek činí měsíční splátka pro oddlužení plněním splátkového kalendáře ze mzdy dlužníka (při započítání 1 dítěte) částku 420,-Kč, což za 5 let činí částku 25.200,-Kč a s připočtením příjmu z darovací smlouvy ve výši 510.000,-Kč (60 x 8.500,-Kč) pak částku 535.200,-Kč. Od toho je třeba odečíst nároky insolvenčního správce ve výši 54.000,-Kč (odměna ve výši 750,-Kč x 60 měsíců + hotové výdaje ve výši 150,-Kč x 60 měsíců) s event. připočtením 21 % DPH tedy v celkové výši 65.340,-Kč. Na uspokojení nezajištěných věřitelů lze tak předpokládat min. částku 469.860,-Kč (535.200,-Kč minus 65.340,-Kč), což představuje 33 % jejich hodnoty.

Z uvedeného je zřejmé, že je zde stále ještě odůvodněný předpoklad, že dlužník bude schopen uspokojit pohledávky svých nezajištěných věřitelů v minimální 30 % výši požadované zákonem (§ 395 odst. 1 písm. b/ IZ) a že řešení jeho úpadku oddlužením je možné, tedy že o jeho insolvenčním návrhu lze rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že soud I. stupně vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení.

Pokud jde o trestní příkaz Okresního soudu v Liberci ze dne 24.10.2011, č.j. 34 T 189/2011-169, z něhož soud I. stupně vycházel, konstatuje odvolací soud, že byl zjevně překonán pozdějším rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 12.10.2012, č.j. 34 T 189/2011-217, dle něhož byl dlužník odsouzen pro přečin zatajení věci dle § 219 odst. 1 a 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku s podmíněným odkladem na dobu 3 let. Odvolací soud na rozdíl od soudu I. stupně neshledává ve shora uvedené trestní věci žádnou souvislost s návrhem na povolení oddlužení, pro níž by bylo lze dovozovat, že dlužník svým návrhem sleduje nepoctivý záměr. Dlužníkovi nelze přičítat k tíži ani jeho dřívější odsouzení, jež již bylo zahlazeno, neboť na dlužníka je třeba hledět jako by souzen nebyl; ostatně v tom shledal trestní soud u dlužníka polehčující okolnost při úvaze o výši a druhu trestu ve shora uvedené věci sp. zn. 34 T 189/2011. Není proto žádného rozumného důvodu k tomu, aby insolvenční soud stejnou okolnost hodnotil jinak-k tíži dlužníka-při úvaze o přípustnosti jeho oddlužení.

Lze přisvědčit soudu I. stupně toliko v tom, že dlužník neuvedl v seznamu svého majetku obchodní podíly v NISA CAR, s.r.o. a UNIMPEX ČSFR, s.r.o. Na druhou stranu dlužník v odvolání hodnověrně vysvětlil, že tyto obchodní podíly neuvedl toliko proto, že jsou bezcenné, neboť firmy řadu let nepodnikají a nemají žádný majetek. Ve světle tohoto vysvětlení jsou zpochybněny ničím nepodložené vývody soudu I. stupně, že dlužník mohl mít ze svého angažmá u uvedených společností majetkový prospěch, jenž zatajil.

Odvolací soud tak dospěl k odlišnému předběžnému závěru o tom, jakým způsobem bude řešen dlužníkův úpadek, když dlužníkova ekonomická nabídka pro oddlužení je dostatečná a když z obsahu insolvenčního spisu nevyplývají takové skutečnosti, z nichž by bylo lze dovozovat nepoctivý záměr dlužníka, a tím na nepřípustnost jeho oddlužení. Jinak řečeno: protože o insolvenčním návrhu dlužníka lze rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že insolvenční soud vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení, nelze dlužníkovi uložit povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora postupoval odvolací soud podle § 220 odst. 1 za použití § 167 odst. 2 o.s.ř. a napadené usnesení změnil.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 1. září 2014

JUDr. Ing. Jaroslav Z e l e n k a , Ph.D., v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Kateřina Vaněčková