1 VSPH 1691/2013-B-14
MSPH 59 INS 12436/2013 1 VSPH 1691/2013-B-14

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složené z předsedy JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a soudců JUDr. Františka Kučery a Mgr. Luboše Dörfla v insolvenční věci dlužníka Martina anonymizovano , anonymizovano , bytem Praha 9, Sokolovská 14/324, o odvolání dlužníka proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. září 2013, č.j. MSPH 59 INS 12436/2013-B-7,

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. září 2013, č.j. MSPH 59 INS 12436/2013-B-7, se v bodech I., II. výroku potvrzuje.

Odůvodnění:

Ve výroku uvedeným usnesením Městský soud v Praze neschválil oddlužení dlužníka Martina anonymizovano (bod I. výroku), prohlásil konkurs na majetek dlužníka (bod II. výroku) a konstatoval, že účinky prohlášení konkursu nastávají dne 12.9.2013 v 9:15 hodin (bod III. výroku).

V odůvodnění usnesení soud I. stupně zejména uvedl, že se dlužník návrhem ze dne 26.4.2013 domáhal zjištění svého úpadku a jeho řešení oddlužením a že usnesením ze dne 18.6.2013 (A-14) zjistil úpadek dlužníka a povolil jeho oddlužení vycházeje z pravdivosti jeho návrhu, dle něhož dlužník má jen 3 věřitele se 6 závazky v celkové výši 1.181.685,24 Kč, je nemajetný, pobírá čistý měsíční příjem ve výši 13.976,-Kč a 4.080,-Kč a jeho matka čestně prohlásila, že v případě potřeby použije k úhradě jeho dluhů výtěžek z prodeje své nemovitosti.

Soud I. stupně posléze zjistil, že se do insolvenčního řízení přihlásilo 8 věřitelů s pohledávkami v celkové výši 5.778.285,91 Kč, že na přezkumném jednání konaném dne 13.8.2013 insolvenční správce žádnou z přihlášených pohledávek nepopřel a že dlužník popřel jen pohledávku věřitele č. 7 IMPULS-Leasing-AUSTRIA, s.r.o. ve výši 3.471.928,81 Kč. Dlužník vysvětloval, že pohledávku uvedeného věřitele neuznává, neboť je promlčená, a že o ostatních pohledávkách nevěděl, a proto je v seznamu závazků neuvedl. Ze zprávy insolvenčního správce o jeho činnosti a hospodářské situaci dlužníka shledal, že příjmy dlužníka nepostačují k uhrazení 30 % hodnoty přihlášených pohledávek a že řešením úpadku dlužníka bude konkurs. Čestné prohlášení matky dlužníka o prodeji svého bytu za účelem zapravení závazků dlužníka považoval insolvenční správce jen o blíže neurčený příslib daru. Dlužník předpokládal, že by o prodej bytu požádal soud tak, aby byl prodán v průběhu 2 let.

Soud I. stupně citoval § 405 odst. 1 a 2 a § 395 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona (dále jen IZ) a právní závěru vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.4.2013, sp. zn. 29 NSČR 45/2010, dle nichž věc posuzoval se závěrem, že dlužník návrhem na oddlužení nesledoval poctivý záměr. Nepoctivost jeho záměru shledal v tom, že dlužník v insolvenčním návrhu uvedl jen 3 své věřitele s pohledávkami v celkové výši 1.181.685,24 Kč, avšak v průběhu insolvenčního řízení vyšlo najevo, že dlužník má 8 věřitelů s pohledávkami v celkové výši 5.778.285,91 Kč, což představuje rozdíl ve výši více než 4,5 mil. Kč. Proto soud I. stupně neuvěřil obraně dlužníka, že šlo o pouhé opomenutí či nevědomost dlužníka, ale o nepoctivý záměr vedený snahou dosáhnout oddlužení. Dlužníkovi přitěžuje i to, že svůj úpadek hodlá řešit prodejem nemovitostí, jichž není vlastníkem, tedy že přenechává odpovědnost za splnění vlastních závazků na třetí osobě, když není schopen se sám podílet na jejich splácení. Proto soud I. stupně postupoval podle § 405 odst. 1, 2 IZ, oddlužení neschválil a na majetek dlužníka prohlásil konkurs.

Proti tomuto usnesení se dlužník včas odvolal (B-9) a požadoval, aby je odvolací soud zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. Tvrdil, že na 30 % hodnoty uznaných pohledávek je schopen platit splátky ze svého platu a na základě darovací smlouvy, kterou se jeho matka zavázala přispívat na jeho oddlužení měsíčně částkou 25.000,-Kč. K jednotlivým pohledávkám, jež ve svém návrhu neuvedl, podal toto vysvětlení: -pohledávku IMPULS-Leasing-AUSTRIA, s.r.o. nepovažoval za řádně uplatněnou, neboť výzva ke splnění jeho ručitelského závazku mu byla doručena na adresu, na které již nebydlel, pohledávku považoval za promlčenou a věřitel ji dosud nikdy vůči němu neuplatňoval, a tak neměl možnost na jeho výzvu k uplatnění ručení reagovat, proto ji neuvedl v seznamu svých závazků, přičemž postup věřitele považoval za nestandardní a nelogický; -pohledávka Raiffeisenbank, a.s. nebyla v době podání návrhu (2.5.2013) pravomocně vyřízena, a tedy nemohl s jistotou vědět, s jakým výsledkem pro něho věc dopadne (rozhodnutí nabylo právní moci až dne 25.6.2013); -na pohledávku Telefónica Czech Republic, a.s. pozapomněl, neboť ho tento věřitel ani jednou neupomenul o její zaplacení, navíc je v přihlášce několik splátek shrnuto do jednoho data splatnosti zřejmě z důvodu jistoty, aby pohledávka nebyla promlčena, což považoval za spekulativní postup věřitele, když od splatnosti posledního dílčího plnění uplynuly téměř dva roky; -pohledávku České spořitelny, a.s. neuvedl v seznamu toliko nedopatřením, když se v návrhu ze dne 2.5.2013 nadměrně soustředil jen na vykonatelné pohledávky. Závěrem vyjádřil názor, že podání návrhu na oddlužení včetně jeho příloh je pro běžného člověka velmi komplikovanou záležitostí stejně jako orientovat se v judikatuře či v textu zákona a že v případě povolení oddlužení budou mít jeho věřitelé větší šanci na poměrné uspokojení svých pohledávek než při konkursu.

Odvolací soud z podnětu odvolání dlužníka přezkoumal usnesení v napadeném rozsahu včetně předcházejícího řízení (§ 212 a § 212a o.s.ř.), a došel k závěru, že odvolání není opodstatněno.

Podle § 395 odst. 1 IZ insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, a) že je jím sledován nepoctivý záměr, nebo b) že hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, bude nižší než 30 % jejich pohledávek, ledaže tito věřitelé s nižším plněním souhlasí. Podle odstavce 3 téhož ustanovení lze na nepoctivý záměr sledovaný návrhem na povolení oddlužení usuzovat zejména tehdy, jestliže ohledně dlužníka, jeho zákonného zástupce, jeho statutárního orgánu nebo člena jeho kolektivního statutárního orgánu a) v posledních 5 letech probíhalo insolvenční řízení nebo jiné řízení řešící úpadek takové osoby, a to v závislosti na výsledku takového řízení, nebo b) podle výpisu z rejstříku trestů v posledních 5 letech před zahájením insolvenčního řízení proběhlo trestní řízení, které skončilo pravomocným odsouzením pro trestný čin majetkové nebo hospodářské povahy.

Ustanovení § 395 odst. 1 písm. a) IZ patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Vedle okolností příkladmo vypočtených (jako ty, z nichž lze usuzovat na dlužníkův nepoctivý záměr při podání návrhu na povolení oddlužení) v ustanovení § 395 odst. 3 IZ, s nimiž je soud povinen se vypořádat (vyjdou-li v insolvenčním řízení najevo) vždy, tak bude závěr, že dlužník sleduje podáním návrhu na povolení oddlužení nepoctivý záměr, závislý vždy na posouzení konkrétních okolností, jež vyjdou najevo v rámci daného insolvenčního řízení (blíže k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.7.2011, sp. zn. 29 NSČR 14/2009, publikované pod zn. R 14/2012).

Insolvenční soud má při zkoumání zákonné podmínky poctivého záměru vždy nejen právo, ale i povinnost úvahy a posouzení všech významných okolností.

Na nepoctivý záměr dlužníka ve smyslu § 395 odst. 1 písm. a) IZ lze dle odvolacího soudu usuzovat též v situaci, kdy dlužník v návrhu na povolení oddlužení vědomě či nevědomě zatají většinu svých věřitelů nebo závazků.

Odvolací soud je přesvědčen o tom, že dobrodiní institutu oddlužení náleží především čestnému a poctivému dlužníkovi, tedy dlužníkovi, který projevuje zřetelně patrnou snahu dostát svým splatným závazkům tak, aby žádný z jeho věřitelů nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo jejich rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení (srov. § 5 písm. a/ IZ). Pokud dlužník takový úmysl nesleduje, nelze oddlužení povolit ani schválit. Jinými slovy řečeno, i kdyby dlužník jinak splňoval minimální kvantitativní kritéria oddlužení (§ 395 odst. 1 písm. b/ IZ), nemá na oddlužení automaticky nárok, lze-li s přihlédnutím ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že jím dlužník sleduje nepoctivý záměr.

Odvolací soud se v posuzované věci zcela ztotožňuje se zjištěními a závěry soudu I. stupně, jenž v podání návrhu na povolení oddlužení shledal nepoctivý záměr.

V dané věci soud I. stupně neschválil oddlužení vycházeje ze zjištění, že dlužník v návrhu na povolení oddlužení zatajil většinu svých věřitelů a závazků, přičemž starost o jejich uspokojení přenechal na své matce, která za tím účelem hodlá prodat svůj byt, v čemž shledal nepoctivý záměr, který by jinak odůvodňoval zamítnutí návrhu na povolení oddlužení.

Z insolvenčního spisu odvolací soud ověřil správnost všech rozhodujících skutkových zjištění soudu I. stupně, tedy především to, že dlužník v insolvenčním návrhu ve spojení s návrhem na povolení oddlužení a seznamem svých věřitelů, který dlužník podepsal a prohlásil o něm, že je pravdivý (A-3), uvedl jen 3 své věřitele s pohledávkami v celkové výši 1.181.685,24 Kč, když posléze vyšlo v řízení najevo, že dlužník má ve skutečnosti 8 přihlášených věřitelů s pohledávkami v celkové výši 5.778.285,91 Kč. Takový rozdíl v počtu věřitelů a ve výši jejich pohledávek nelze dle odvolacího soudu uspokojivě a hodnověrně vysvětlovat jen tím, že pohledávku IMPULS-Leasing-AUSTRIA, s.r.o. považoval dlužník za promlčenou, že pohledávka Raiffeisenbank, a.s. zatím nebyla judikována, že na pohledávku Telefónica Czech Republic, a.s. dlužník pozapomněl nebo že pohledávku České spořitelny, a.s. neuvedl toliko nedopatřením. Ostatně k přihlášené a v seznamu opomenuté pohledávce Raiffeisen stavební spořitelna, a.s. dlužník ani žádné vysvětlení neposkytl.

Třeba připomenout, že v seznamu závazků byl dlužník povinen jako své věřitele označit všechny osoby, o kterých je mu známo, že vůči němu mají pohledávky nebo jiná majetková práva, nebo které vůči němu pohledávky nebo jiná majetková práva uplatňují. Jsou-li věřiteli dlužníka osoby dlužníkovi blízké nebo osoby, které tvoří s dlužníkem koncern, měl dlužník tyto skutečnosti výslovně uvést. Dlužník měl v seznamu závazků stručně uvést, které z pohledávek svých věřitelů popírá co do důvodu nebo co do výše a proč. Měl-li dlužník věřitele, o kterých je mu známo, že proti němu mají právo na uspokojení ze zajištění, nebo kteří toto právo proti němu uplatňují, měl je uvést odděleně. U pohledávek těchto věřitelů měl dále označit věci, práva, pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty, u kterých se uplatňuje uspokojení ze zajištění, včetně údaje o tom, které movité věci se nacházejí v držení věřitele nebo třetí osoby, dále označení druhu zajištění a důvodu jeho vzniku. Dále měl dlužník uvést, zda a v jakém rozsahu právo na uspokojení ze zajištění popírá a proč (§ 104 odst. 3 IZ).

Citované ustanovení upravující náležitosti seznamu závazků dlužníka nepovažuje odvolací soud za natolik komplikované nebo nesrozumitelné, aby podle něho nemohl řadový dlužník sestavit pravdivý a úplný seznam všech svých věřitelů, tedy včetně těch, jejichž pohledávky zpochybňuje (neuznává je, neboť je nepovažuje za oprávněné). Jinými slovy řečeno, pokud dlužník přistupoval k sestavení seznamu svých závazků natolik nezodpovědně, že v něm uvedl jen 3 ze svých 8 věřitelů, nelze to důvodně omlouvat výhradami uvedenými v odvolání, neboť neznalost zákona nikoho neomlouvá. To platí tím spíše, že návrh na povolení oddlužení lze podat jen na formuláři, jehož podoba včetně předvyplněného vzoru a pokynů k jeho vyplnění mají dlužnicí bezplatně k dispozici na webových stránkách ministerstva spravedlnosti. Okolnost, že se dlužník s uvedenými poklady dostatečně neseznámil, jde toliko k jeho tíži.

Pokud jde o to, že dlužník hodlá doplnit svůj nedostatečný příjem o prostředky své matky dle darovací smlouvy, je tato okolnost pro schválení oddlužení již nerozhodná za situace, kdy shledaný nepoctivý záměr dlužníka brání jeho oddlužení.

Za situace, kdy soudem I. stupně správně zjištěný skutkový stav věci zůstal nezměněn i za odvolacího řízení, když dlužník ani v odvolacím řízení ničím hodnověrně nevyvrátil soudem I. stupně správně zjištěný nepoctivý záměr, postupoval soud I. stupně právem podle § 405 IZ, když oddlužení neschválil a prohlásil konkurs na majetek dlužníka.

Proto odvolací soud postupoval podle § 219 o.s.ř. a napadené usnesení v bodech I., II. výroku jako věcně správné potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí j e dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Městského soudu v Praze dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 22. října 2013

JUDr. Ing. Jaroslav Z e l e n k a, Ph.D., v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: I. Kratochvílová