1 VSPH 1689/2013-A-13
MSPH 79 INS 23065/2013 1 VSPH 1689/2013-A-13

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a soudců JUDr. Františka Kučery a Mgr. Luboše Dörfla v insolvenční věci dlužníka Dřevotrans-Navrkal, s.r.o., IČO 28766016, sídlem Praha 3, Kubelíkova 1224/42, zahájené na návrh dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. srpna 2013, č.j. MSPH 79 INS 23065/2013-A-6,

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. srpna 2013, č.j. MSPH 79 INS 23065/2013-A-6, se m ě n í tak, že se dlužníkovi ukládá povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 25.000,-Kč do deseti dnů od právní moci tohoto usnesení v hotovosti, do pokladny nebo na účet Městského soudu v Praze.

Odůvodnění:

Ve výroku uvedeným usnesením Městský soud v Praze uložil dlužníkovi Dřevotrans-Navrkal, s.r.o. (dále jen dlužník), jenž se insolvenčním návrhem domáhal vydání rozhodnutí o svém úpadku, aby do 3 dnů ode dne právní moci usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč.

V odůvodnění tohoto usnesení soud I. stupně zejména uvedl, že z insolvenčního návrhu dlužníka a z jeho příloh zjistil, že dlužník má 5 zaměstnanců, jeho majetek sestává jen z jedné dobytné pohledávky ve výši 59.390,-Kč, za rok 2013 dluží svým zaměstnancům přes 400.000,-Kč a vedle svých zaměstnanců má dalších 8 věřitelů se závazky po lhůtě splatnosti v celkové výši 3.664.665,50 Kč. Citoval § 108 insolvenčního zákona (dále jen IZ) a vyložil účel a smysl zálohy na náklady insolvenčního řízení. Proto dlužníkovi uložil povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení v maximální výši tak, aby byly kryty nároky insolvenčního správce.

Proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze se dlužník včas odvolal a požadoval snížení vyměřené zálohy na co nejmenší možnou částku. S přihlédnutím ke svým majetkovým poměrům žádal o osvobození od povinnosti zaplatit soudní poplatek k insolvenčnímu řízení . Vysvětloval, že i přes jeho snahu se mu nepodařilo firmu zachránit, podal insolvenční návrh a nemá žádné finanční prostředky ani majetek. Uvedl, že jeho jednatel byl hospitalizován na jednotce intenzivní péče s vážným onemocněním.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Podle § 108 odst. 1 až 3 IZ může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit. Povinnost hradit zálohu nelze podle § 108 odst. 1 věty in fine IZ uložit insolvenčnímu navrhovateli, jenž je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích.

Účelem institutu zálohy je především umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce, předejít hrozbě nedostatku finančních prostředků bezprostředně po rozhodnutí o úpadku a poskytnout záruku úhrady alespoň minimálně předpokládaných nákladů insolvenčního řízení pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty.

V daném případě odvolací soud z insolvenčního návrhu (A-1) a z obchodního rejstříku ověřil, že dlužník je obchodní společností, která nebyla zrušena rozhodnutím soudu (a nemá proto ani likvidátora, jenž by byl osobou zapsanou v seznamu insolvenčních správců). Dále zjistil, že dlužník má 5 zaměstnanců, jeho majetek tvoří jen jedna (dle dlužníkova názoru nedobytná) pohledávka ve výši 59 tisíc Kč a jeho závazky vůči zaměstnancům a 8 věřitelům činí přes 4 milióny Kč (do insolvenčního řízení se zatím přihlásil jen 1 věřitel).

Protože prostředky nutné ke krytí počátečních nákladů insolvenčního řízení nelze v daném případě zajistit jinak a protože nejsou splněny předpoklady pro zamítnutí insolvenčního návrhu pro nedostatek majetku dlužníka vymezené v § 144 IZ, když dlužník nebyl zrušen rozhodnutím soudu (§ 144 odst. 1 písm. a) IZ) a nemá tedy ani likvidátora jmenovaného soudem ze seznamu insolvenčních správců, jenž by jménem dlužníka podal insolvenční návrh (§ 144 odst. 1 písm. b) IZ), dospěl odvolací soud k závěru, že soud I. stupně nepochybil, když po dlužníkovi jako navrhovateli zaplacení zálohy požadoval. S přihlédnutím k rozsahu majetku dlužníka a k tomu, že se do insolvenčního řízení dosud přihlásil jen 1 jeho věřitel a úpadek dlužníka bude zřejmě řešen jen nepatrným konkursem, je odvolací soud přesvědčen o tom, že v prvotní fázi insolvenčního řízení bude ke krytí výdajů spojených s výkonem funkce insolvenčního správce postačovat složení zálohy ve výši 25.000,-Kč.

Dlužno dodat, že zavádějícím je též obecně rozšířený názor, že v konkursu činí odměna insolvenčního správce vždy minimálně 45.000,-Kč (§ 1 vyhlášky č. 313/2007 Sb.), neboť v případě, že by výtěžku připadajícího na zajištěného věřitele anebo určeného k rozdělení mezi nezajištěné věřitele v konkursu dosaženo žádného nebylo (což je reálné i v této věci vzhledem k nemajetnosti dlužníka), určí se odměna insolvenčního správce podle ustanovení § 5 cit. vyhlášky, a to podle kritérií v něm stanovených, tj. zpravidla v nižší výši, než soudem zvažovaných 45.000,-Kč (blíže k tomu viz např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26.8.2009, sp. zn. MSPH 59 INS 8470/2009, 3 VSPH 317/2010-B, ze dne 5.10.2009, sp. zn.

MSPH 91 INS 1160/2009, 2 VSPH 551/2009-B, ze dne 26.8.2010, sp. zn. MSPH 99 INS 5341/2009, 3 VSPH 542/2010-B-15 nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.9.2010, sp. zn. MSPH 59 INS 3/2010, 29 NSČR 27/2010-B).

Dlužník jako podnikatel byl podle § 98 IZ povinen podat insolvenční návrh bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděl nebo při náležité pečlivosti měl dozvědět o svém úpadku (obdobnou povinnost zakotvoval i zákon o konkursu a vyrovnání v § 3). Skutečnost, že dlužník měl ekonomické problémy již v roce 2012, tedy před podáním insolvenčního návrhu (ten byl podán až v srpnu 2013), plyne z obsahu jeho insolvenčního návrhu. Jestliže před podáním insolvenčního návrhu dlužník (dlužníkem je obchodní společnost, nikoliv její hospitalizovaný statutární orgán) nehospodařil s finančními prostředky společnosti náležitě, a použil je k jinému účelu a v důsledku toho není schopen požadovanou zálohu na náklady tohoto řízení zaplatit, pak tuto okolnost je nutno přičíst jedině k jeho tíži. Pokud jde o žádost dlužníka o prominutí povinnosti platit zálohu, nelze jí vyhovět, protože uložená záloha není soudním poplatkem. Podle § 11 odst. 2 písm. r) zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, je dlužník ze zákona osvobozen od poplatkové povinnost v insolvenčním řízení. Proto jeho žádost o přiznání osvobození od poplatkové povinnosti je bezpředmětná a na povinnost hradit zálohu na náklady insolvenčního řízení nemá žádný vliv, neboť tu stanoví přímo insolvenční zákon.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora postupoval odvolací soud podle § 220 odst. 1 za použití § 167 odst. 2 o.s.ř. a napadené usnesení změnil.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí n e n í dovolání přípustné (§ 237 odst. 2 písm. a/ o.s.ř.).

V Praze dne 14. října 2013

JUDr. Ing. Jaroslav Z e l e n k a, Ph.D., v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: I. Kratochvílová