1 VSPH 1672/2012-A-15
KSPA 59 INS 13360/2012 1 VSPH 1672/2012-A-15

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Kučery a soudců JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a JUDr. Ivy Novotné v insolvenční věci dlužníka DARTINGTON, s.r.o. v likvidaci, IČO 28279824, se sídlem Fáblovka 404, 533 52 Pardubice, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích ze dne 19. září 2012, č.j. KSPA 59 INS 13360/2012-A-8,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích ze dne 19. září 2012, č.j. KSPA 59 INS 13360/2012-A-8, se mění tak, že se dlužníkovi povinnost uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení neukládá.

Odůvodnění:

Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 19. září 2012, č.j. KSPA 59 INS 13360/2012-A-8, uložil dlužníku DARTINGTON, s.r.o. v likvidaci (dále jen dlužník), aby do pěti dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 40.000,-Kč.

V odůvodnění svého usnesení soud prvního stupně uvedl, že dne 1. června 2012 podal dlužník DARTINGTON, s.r.o. v likvidaci u insolvenčního soudu insolvenční návrh, v němž se domáhal, aby soud rozhodl o jeho úpadku. V návrhu dlužník uvedl, že je obchodní společností, která má ke dni podání návrhu ve své evidenci více věřitelů a závazky navrhovatele jsou splatné více než 30 dnů po jejich vzniku, dlužník není schopen těmto závazkům dostát. V návrhu dlužník uvedl, že nemá movitý ani nemovitý majetek, nemá prostředky na peněžních účtech. U Československé obchodní banky, a.s. je veden účet se zůstatkem 784.573,80 Kč. Tyto finanční prostředky jsou od 23.1.2012 blokovány bankou ve prospěch exekuce od Finančního úřadu. Společnost nemá zaměstnance, společnost má závazky v celkové výši 1.120.369,-Kč u pěti věřitelů.

Soud odkázal na § 108 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen IZ), a vysvětlil, že může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Podle ust. § 108 odst. 2 IZ může insolvenční soud určit výši zálohy až do částky 50.000,-Kč.

Pokud by v daném případě soud zjistil úpadek dlužníka, pak by jako způsob řešení úpadku přicházel v úvahu především konkurs, neboť dlužník nesplňuje podmínky pro oddlužení či reorganizaci. V případě konkursu by tak náklady insolvenčního řízení byly tvořeny minimálně odměnou insolvenčního správce, která činí dle ust. § 1 odst. 5 vyhlášky č. 313/2007 Sb. nejméně částku 45.000,-Kč, a pokud bude insolvenční správce plátcem DPH, tak částku 54.000,-Kč. Další náklady insolvenčního řízení pak budou tvořeny především případnými náklady na správu a údržbu majetkové podstaty a hotovými výdaji správce.

Účelem institutu zálohy na náklady insolvenčního řízení, pokračoval insolvenční soud, je především překlenout prvotní nedostatek finančních prostředků na krytí nákladů insolvenčního řízení a tím umožnit výkon činnosti insolvenčního správce bezprostředně po rozhodnutí o úpadku a rovněž poskytnout záruky úhrad odměny a hotových výdajů insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty. Základním účelem insolvenčního řízení je uspořádání majetkových vztahů dlužníka k osobám dotčeným jeho úpadkem a smyslem složení zálohy na náklady insolvenčního řízení je potom zajištění materiálních podmínek pro řádný průběh takového řízení. Bylo by zcela v rozporu se zásadou účelnosti a hospodárnosti civilního procesu zahajovat insolvenční řízení, jehož řádnému a rychlému průběhu by nebyly vytvořeny dostatečné materiální předpoklady. Zcela by se pak míjelo smyslem insolvenčního řízení, kdyby v takovém případě náklady na činnost insolvenčního správce byly hrazeny z rozpočtových prostředků státu. Insolvenčnímu soudu je proto svěřeno existenci takových materiálních podmínek zhodnotit a jejich řádné naplnění případně též zajistit.

V daném případě výši zálohy insolvenční soud určil s přihlédnutím k zatím uvedeným majetkovým poměrům dlužníka. Zaplacení zálohy by mělo umožnit aktivní činnost insolvenčního správce bezprostředně po rozhodnutí o úpadku a následné uhrazení jeho odměny a hotových výdajů. S přihlédnutím k předpokládaným nákladům insolvenčního řízení uvedeným shora a dále s ohledem na skladbu dlužníkova majetku a na možnosti jeho zpeněžení je přiměřené uložit dlužníkovi, aby zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 40.000,-Kč.

Proti tomuto usnesení se likvidátor dlužníka včas odvolal a požádal, aby ho odvolací soud zrušil nebo změnil tak, že nemá povinnost požadovanou zálohu zaplatit. Namítal především, že insolvenční řízení bylo zahájeno na návrh likvidátora společnosti, který byl soudem ustanoven ze seznamu insolvenčních správců. Při výkonu funkce likvidátor zjistil majetek společnosti-bankovní účet u ČSOB, a.s., na němž je hotovost 784.573,80 Kč, blokovaná ve prospěch Finančního úřadu v Pardubicích. Tato částka plně pokryje odměnu insolvenčního správce i jeho případné náklady, a proto nelze žádat o zrušení případně prohlášeného konkursu dle § 308 odst. 1 IZ, ale nejsou ani důvody pro stanovení zálohy.

Vrchní soud v Praze, aniž nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 IZ), přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející, a dospěl přitom k závěru, že odvolání je opodstatněno.

Povinnost navrhovatele uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení vyplývá z § 108 odst. 1 až 3 IZ, podle kterého insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit.

Účelem institutu zálohy je především překlenout po rozhodnutí o úpadku nedostatek finančních prostředků potřebných k úhradě prvotních nákladů insolvenčního řízení a umožnit tak insolvenčnímu správci výkon jeho funkce, a rovněž poskytnout záruku úhrady celkových nákladů insolvenčního řízení, včetně hotových výdajů a odměny insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty (§ 38 odst. 2 IZ). Zálohu na náklady insolvenčního řízení soud nepožaduje po insolvenčním navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka (§ 108 odst. 1 věta druhá IZ).

Podle § 144 IZ insolvenční soud zamítne insolvenční návrh pro nedostatek majetku, jestliže: a) dlužník je obchodní společností, která byla zrušena rozhodnutím soudu, b) jménem dlužníka podal návrh likvidátor, který byl jmenován soudem ze seznamu insolvenčních správců, c) likvidátor dlužníka předloží insolvenčnímu soudu zprávu o tom, že prověřil možnost uplatnit v insolvenčním řízení neplatnost nebo neúčinnost právních úkonů dlužníka, d) ze seznamu majetku dlužníka a šetření insolvenčního soudu vyplývá, že majetek dlužníka nebude postačovat k úhradě nákladů insolvenčního řízení, a e) věřitelé dlužníka byli vyhláškou vyzváni ke sdělení údajů o majetku dlužníka a údajů o právních úkonech dlužníka, u kterých by bylo možno uplatnit neplatnost nebo neúčinnost, a žádný majetek ani úkony dlužníka nebyly zjištěny.

Odvolací soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny podmínky pro zamítnutí insolvenčního návrhu pro nedostatek majetku podle § 144 IZ, neboť pro tento případ insolvenční soud zálohu neukládá, a s ohledem na likvidátorem zjištěný zůstatek na dlužníkově bankovním účtu dovodil, že nikoliv.

Jak vyplývá z ustanovení § 1 IZ, insolvenční zákon sleduje řešením úpadku a hrozícího úpadku dlužníka uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem s cílem dosáhnout co nejvyššího a zásadně poměrného uspokojení dlužníkových věřitelů. Z této výchozí koncepce zákona se podává, že insolvenční řízení může mít smysl jedině za předpokladu, že v majetkové podstatě existuje majetek, z něhož by mohly být-v závislosti na způsobu řešení úpadku dlužníka-alespoň částečně uspokojeny pohledávky věřitelů. Není-li tu takového majetku, nemá insolvenční řízení smyslu.

Jedinou výjimkou-byť nesystémovou-z této koncepce je již citované ustanovení § 144 IZ, které připouští, aby právní prostředí insolvenčního zákona bylo využito k zamítnutí návrhu pro nedostatek majetku, třebaže v takovém řízení k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem dojít zjevně nemůže.

Jinak řečeno, nejde-li o případ podle § 144 IZ, pak, bude-li zjištěno, že dlužník nemá majetek užitelný pro účely insolvenčního řízení, nedává zákon žádného podkladu pro další pokračování v řízení. Testem k tomu, aby nejistota v této otázce mohla být odstraněna na samém začátku insolvenčního řízení a aby insolvenční řízení nebylo zneužíváno pro účely, k nimž sloužit nesmí, je právě uložená povinnost dlužníka zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení. Bude-li schopen likvidátor dlužníka takový majetek identifikovat a z něho zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení, pak lze požadovat, aby insolvenční řízení proběhlo alespoň v režimu nepatrného konkursu. Ukáže-li se, že likvidátor dlužníka nebude schopen zálohu zaplatit, pak tento test zřetelně podpoří závěr, že další pokračování insolvenčního řízení by bylo zjevným zneužitím postupů podle insolvenčního zákona k dokončení likvidace dlužníka.

O takový případ se však v souzené věci zjevně nejedná, a proto je namístě úvaha, zda je třeba formou zálohy zajistit finanční prostředky na úhradu nákladů insolvenčního řízení po zjištění úpadku, nákladů insolvenčního správce spočívající v jeho odměně (která-pokud bude stanovena dle § 1 vyhl. č. 313/2007 Sb.-činí nejméně 45 tis. Kč), na hotové výdaje správce a další náklady, jež bude třeba vynaložit za účelem zjištění rozsahu majetkové podstaty, její správu a zpeněžení, jak uvedl soud prvního stupně. Jelikož ale uvedený dlužníkův finanční majetek, s nímž bude moci při důvodně očekávaném řešení dlužníkova úpadku konkursem bezprostředně poté disponovat insolvenční správce (§ 229 odst. 3 písm. b/ IZ), je pro zabezpečení těchto potřeb postačující, nejeví se odvolacímu soudu nezbytným požadovat po dlužníku zaplacení zálohy.

Proto postupoval podle § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. za použití § 167 odst. 2 o.s.ř. a napadené usnesení změnil, jak uvedeno výše.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.

V Praze dne 17. prosince 2012

JUDr. František Kučera, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová