1 VSPH 1670/2012-A-11
KSUL 71 INS 27297/2012 1 VSPH 1670/2012-A-11

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Kučery a soudců JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a JUDr. Ivy Novotné v insolvenční věci dlužnice: Naděžda anonymizovano , anonymizovano , bytem Žabokliky 58, Nové Sedlo, PSČ 438 01, o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. listopadu 2012, č.j. KSUL 71 INS 27297/2012-A-6,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. listopadu 2012, č.j. KSUL 71 INS 27297/2012-A-6, se mění jen tak, že se dlužnici ukládá povinnost uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 5.000,-Kč, jinak se potvrzuje.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ústí nad Labem ze dne 12. listopadu 2012, č.j. KSUL 71 INS 27297/2012-A-6, uložil dlužnici Naděždě anonymizovano (dále jen dlužnice), aby do tří dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatila zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 30.000,-Kč.

V odůvodnění svého usnesení soud prvního stupně uvedl, že dne 5.11.2012 mu byl doručen insolvenční návrh dlužnice spojený s návrhem na povolení oddlužení. Insolvenční návrh splňoval zákonné náležitosti, soud se proto dále zabýval návrhem na povolení oddlužení a zkoumal, zda jsou splněny podmínky k povolení oddlužení. Podle § 389 odst. 1, 2 insolvenčního zákona (dále též IZ) dlužník, který není podnikatelem a jehož dluhy nevznikly v souvislosti s podnikatelskou činností, může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením. Jiná osoba než dlužník není oprávněna návrh na oddlužení podat.

Z obsahu spisu a lustrací v registru ekonomických subjektů soud zjistil, že dlužnice byla jako podnikatel registrována v živnostenském rejstříku pod IČO 86826891 od 23.6.2005 do 9.1.2012. Závazky vzniklé z podnikání činí cca 159.987,-Kč, tj. 23 % k celkovému objemu nezajištěných závazků, jejichž výše činí 671.267,-Kč. Návrh na povolení oddlužení tak podala osoba, která k tomu není aktivně legitimována, neboť institut oddlužení je určen pouze pro subjekty nepodnikatelské a procesem oddlužení nelze řešit případné závazky z podnikatelské činnosti. Neuhrazený dluh z podnikání, který v porovnání s celkovým objemem závazků není zanedbatelný, se tak soudu jevil jako překážka bránící povolení oddlužení, a proto by soudu nezbylo než současně se zjištěním úpadku dlužníka odmítnout návrh na povolení oddlužení dle § 390 odst. 3 IZ pro nedostatek aktivní legitimace dlužnice, neboť návrh na povolení oddlužení byl podán někým, kdo k tomu nebyl oprávněn.

Dále s odkazem na § 108 IZ soud vysvětlil, že může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000,-Kč. V insolvenčním

řízení je nutné zajistit prostředky na odměnu a hotové výdaje insolvenčního správce (příp. předběžného správce) a není možné zatížit řízením pouze státní rozpočet. Při řešení dlužníkova úpadku konkursem je minimální odměna insolvenčního správce stanovena ve výši 45.000,-Kč, musela by být tato odměna a hotové výdaje správce hrazeny ze státního rozpočtu. Soud proto vyzval dlužnici k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení s tím, že se bude částečně podílet na uhrazení nákladů řízení. Zmínil v té souvislosti, že dlužnice byla již upozorněna v předchozím insolvenčním řízení, že institut oddlužení není určen pro podnikatele, nebo osoby s ukončenou podnikatelskou činností, jejichž závazky vznikly v souvislosti s podnikáním, přesto návrh podává opakovaně. Soudu tak nezbylo, než vyměřit zálohu na náklady insolvenčního řízení, neboť úpadek dlužníka bude řešen prohlášením konkursu na jeho majetek.

Proti tomuto usnesení se dlužnice včas odvolala a žádala, aby ho odvolací soud změnil a zálohu jí neukládal. Vysvětlovala, že k jejímu úpadku nevedly dluhy z podnikání, nýbrž to, že ji opustil otec jejích dcer, který se dříve na chodu domácnosti alespoň zčásti podílel. Většina závazků byla psána na dlužnici, neboť byla zaměstnankyní Českých drah s dobrým příjmem. O toto zaměstnání ovšem přišla, leč v regionu s velkou nezaměstnaností, kde bydlí, nemohla sehnat jiné, nezbylo jí, než začít podnikat. Bez příslušenství (úroků z prodlení, nákladů exekucí atp.) by její pohledávky nebyly tak vysoké, neboť se dlužnice snažila své závazky průběžně plnit. Dlužnice si nikdy nebrala velké půjčky, ale vždy pouze malé, jež byla se svým druhem schopna hradit.

Vrchní soud v Praze, aniž nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 IZ), přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející, a dospěl přitom k závěru, že odvolání je částečně opodstatněno.

Povinnost navrhovatele uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení vyplývá z § 108 odst. 1 až 3 IZ, podle kterého insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit.

Účelem institutu zálohy je především překlenout po rozhodnutí o úpadku nedostatek finančních prostředků potřebných k úhradě prvotních nákladů insolvenčního řízení a umožnit tak insolvenčnímu správci výkon jeho funkce, a rovněž poskytnout záruku úhrady celkových nákladů insolvenčního řízení, včetně hotových výdajů a odměny insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty (§ 38 odst. 2 IZ). Zálohu na náklady insolvenčního řízení soud nepožaduje po insolvenčním navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka (§ 108 odst. 1 věta druhá IZ).

Podle § 144 IZ insolvenční soud zamítne insolvenční návrh pro nedostatek majetku, jestliže: a) dlužník je obchodní společností, která byla zrušena rozhodnutím soudu, b) jménem dlužníka podal návrh likvidátor, který byl jmenován soudem ze seznamu insolvenčních správců, c) likvidátor dlužníka předloží insolvenčnímu soudu zprávu o tom, že prověřil možnost uplatnit v insolvenčním řízení neplatnost nebo neúčinnost právních úkonů dlužníka, d) ze seznamu majetku dlužníka a šetření insolvenčního soudu vyplývá, že majetek dlužníka nebude postačovat k úhradě nákladů insolvenčního řízení, a e) věřitelé dlužníka byli vyhláškou vyzváni ke sdělení údajů o majetku dlužníka a údajů o právních úkonech dlužníka, u kterých by bylo možno uplatnit neplatnost nebo neúčinnost, a žádný majetek ani úkony dlužníka nebyly zjištěny.

Odvolací soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny podmínky pro zamítnutí insolvenčního návrhu pro nedostatek majetku podle § 144 IZ, neboť pro tento případ insolvenční soud zálohu neukládá, a s ohledem na likvidátorem zjištěný zůstatek na dlužníkově bankovním účtu dovodil, že nikoliv.

Jak vyplývá z ustanovení § 1 IZ, insolvenční zákon sleduje řešením úpadku a hrozícího úpadku dlužníka uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem s cílem dosáhnout co nejvyššího a zásadně poměrného uspokojení dlužníkových věřitelů. Z této výchozí koncepce zákona se podává, že insolvenční řízení může mít smysl jedině za předpokladu, že v majetkové podstatě existuje majetek, z něhož by mohly být-v závislosti na způsobu řešení úpadku dlužníka-alespoň částečně uspokojeny pohledávky věřitelů. Není-li tu takového majetku, nemá insolvenční řízení smyslu.

Jedinou výjimkou-byť nesystémovou-z této koncepce je již citované ustanovení § 144 IZ, které připouští, aby právní prostředí insolvenčního zákona bylo využito k zamítnutí návrhu pro nedostatek majetku, třebaže v takovém řízení k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem dojít zjevně nemůže.

O takový případ se však v souzené věci zjevně nejedná, a proto je namístě úvaha, zda a v jaké výši je třeba formou zálohy zajistit finanční prostředky na úhradu nákladů insolvenčního řízení po zjištění úpadku, nákladů insolvenčního správce spočívající v jeho odměně (která-pokud bude stanovena dle § 1 vyhl. č. 313/2007 Sb.-činí nejméně 45 tis. Kč), na hotové výdaje správce a další náklady, jež bude třeba vynaložit za účelem zjištění rozsahu majetkové podstaty, její správu a zpeněžení. Soud prvního stupně přitom postavil své rozhodnutí na tom, že již nyní je vlastně zřejmé, že úpadek přichází v úvahu řešit toliko konkursem, a to s ohledem na charakter závazků dlužnice. Odvolací soud má ovšem tento závěr za poněkud předčasný.

Soud řešením úpadku či hrozícího úpadku oddlužením, v jehož rámci může dlužník při řádném splnění povinností vyplývajících ze schváleného oddlužení dosáhnout osvobození od zbytku svých dluhů, má poskytnout druhou šanci především fyzické osobě-nepodnikateli, která by měla jinak (často již v mladém věku) perspektivu celoživotního splácení stále narůstajících dluhů. Oddlužení má pomoci řešit situaci takovýchto osob, které se v důsledku zhoršení svých výdělkových poměrů anebo i v důsledku svého nedostatečně rozvážného či obezřetného počínání ocitly v dluhové pasti. Zákonodárce vycházel z toho, že oddlužení založené na ekonomické nabídce minimálního třicetiprocentního uspokojení nezajištěných věřitelů dlužníka, kterého k řádnému splnění oddlužení (resp. v mezích jeho možností k maximálnímu uspokojení věřitelů) motivuje vyhlídka osvobození od zbytku dluhů, je ve svém důsledku i ku prospěchu věřitelů; pro ty je zpravidla výhodnější obdržet v kratším časovém rámci část pohledávky, než v dlouhodobé perspektivě (mnohdy s vysokými náklady na realizaci) vymoci pohledávku celou. I z celkového ekonomického hlediska je budoucí obnovení koupěschopnosti dlužníka žádoucím výsledkem. S ohledem na tyto souvislosti zákon preferuje i u dlužníků nepodnikatelů řešení jejich úpadkové situace sanačním způsobem, tj. oddlužením. Teprve nejsou-li podmínky pro navržené oddlužení dány, anebo ukáže-li se posléze řádné splnění oddlužení neuskutečnitelným, je místa pro řešení dlužníkova úpadku konkursem. Zákon tedy-z výše uvedených důvodů-vychází z toho, že pokud není dostatečného důvodu pochybovat o tom, že dlužník je potřebné ekonomické nabídky vůči svým věřitelům schopen, a že v rámci oddlužení využije veškerých svých schopností a možností k jejich maximálnímu uspokojení, pak i z pohledu těchto jeho věřitelů lze považovat oddlužení oproti konkursu za výhodnější uspořádání jejich majetkových vztahů k dlužníku.

Pokud se týká skladby dlužníkových závazků a nemožnosti oddlužení při jejich podnikatelském charakteru, odkazuje odvolací soud na již ve své podstatě ustálenou praxi soudů, jež s ohledem na smysl insolvenčního zákona a jeho zásady dospěly k závěrům, že ačkoli institut oddlužení zásadně podnikatelům určen není, lze v odůvodněných případech někdy i v těchto situacích oddlužení připustit (viz k tomu vedle rozhodnutí zmíněných již insolvenčním soudem usnesení Nejvyššího soudu sp.zn. 29 NSČR 6/2008, 29 NSČR 3/2009, 29 NSČR 9/2009, 29 NSČR 20/2009, 29 NSČR 20/2011, popř. usnesení Vrchního soudu v Praze sp.zn. KSPH 39 INS 2561/2010, 1 VSPH 280/2010-A, popř. KSPH 39 INS 4221/2008, 2 VSPH 86/2009-B), tedy existence pohledávky z dlužníkova podnikání by sama o sobě nutně překážku oddlužení vždy tvořit nemusela. Z obsahu spisu se zároveň podává, že dlužnice je v současné době zaměstnána u společnosti s ručením omezeným EKOSTYL CZ, která zároveň potvrdila, že do 5. prosince 2011 se jednalo o pracovní poměr na dobu určitou, nyní jde o pracovní poměr na dobu neurčitou.

Jelikož tedy dosud není vyloučeno řešení úpadku oddlužením, nejeví se odvolacímu soudu nezbytným požadovat po dlužnici zaplacení zálohy v maximální zákonem stanovené výši, ale za přiměřenou pokládá částku 5.000,-Kč, již by dlužnice měla být ještě schopna uhradit a která však zároveň může být postačující pro úhradu prvotních nákladů insolvenčního řízení.

Proto odvolací soud postupoval podle § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. za použití § 167 odst. 2 o.s.ř. a napadené usnesení jen co do výše požadované zálohy změnil, jak uvedeno výše.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.

V Praze dne 17. prosince 2012

JUDr. František Kučera, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová