1 VSPH 1667/2014-A-12
KSPH 67 INS 22250/2014 1 VSPH 1667/2014-A-12

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Kučery a soudců JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a JUDr. Jiřího Goldsteina v insolvenční věci dlužníka: MIRATOM, spol. s r.o. v likvidaci, IČO 45786984, sídlem Říčany-Modletice, Doubravice 37, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 67 INS 22250/2014-A-7 ze dne 19. srpna 2014,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 67 INS 22250/2014-A-7 ze dne 19. srpna 2014 se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Ve výroku uvedeným usnesením Krajský soud v Praze uložil dlužníku povinnost hradit zálohu ve výši 40.000,-Kč ve lhůtě 10 dnů ode dne právní moci usnesení.

V odůvodnění usnesení soud I. stupně uvedl, že dne 14.8.2014 bylo k návrhu zahájeno insolvenční řízení. Soud odkázal na § 108 odst. 1 IZ, zjistil, že dlužník nemá žádný majetek, a vyložil účel zálohy. Zdůraznil, že insolvenční řízení neslouží k zániku nefunkčních společností a pokud dlužník nemá žádný majetek, měl likvidátor dokončit likvidaci mimo insolvenční řízení.

Proti tomuto usnesení se dlužník včas odvolal. Namítal, že likvidátor učinil všechny potřebné kroky spojené s likvidací, zejména provedl šetření ohledně majetku dlužníka a závazků. Usnesením Městského soudu v Praze č.j. 81 Cm 111/2013-13 ze dne 4.10.2013 byla likvidátorovi poskytnuta záloha na náklady likvidace ve výši 7.000,-Kč.

Likvidátor odkázal na § 82 z.č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob, a na § 3043 odst. 2 z.č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a dovozoval, že již není možno řešit ukončení likvidace podle § 144 IZ v předchozím znění a že jde o patovou situaci. Domníval se, že dosáhnout výmazu likvidované společnosti-dlužníka z veřejného rejstříku lze jen podle § 82 z.č. 304/2013 Sb. mimo insolvenční návrh teprve v případech, kde bylo o likvidací rozhodnuto podle z.č. 89/2012 Sb. Proto navrhoval, aby odvolací soud napadené usnesení změnil tak, že dlužník není povinen zálohu na náklady insolvenčního řízení uhradit.

Vrchní soud v Praze, aniž nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 IZ), přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející, a dospěl přitom k závěru, že odvolání není opodstatněno.

Podle § 108 odst. 1 IZ (ve znění účinném od 1.1.2014) může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení.

Podle § 108 odst. 2 IZ výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000,-Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zálohu zaplatit společně a nerozdílně.

Soud I. stupně správně vycházel z toho, že záloha podle § 108 IZ slouží jako zdroj placení prvotních nákladů insolvenčního řízení i jako záruka úhrady celkových nákladů insolvenčního řízení, včetně hotových výdajů a odměny insolvenčního správce, pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty (§ 38 odst. 2 IZ). Záloha je tudíž opodstatněna také v případě, kdy sice lze počítat s výtěžkem ze zpeněžení majetkové podstaty postačujícím k úhradě nákladů insolvenčního řízení, není tu však pro období následující po rozhodnutí o úpadku (do zpeněžení majetkové podstaty) dostatek volných finančních prostředků dlužníka, z nichž by bylo možné uhradit prvotní náklady, jež si insolvenční řízení (aby mohlo zákonem stanoveným způsobem pokračovat) nutně vyžádá, anebo v případě, kdy tu sice jsou určité volné finanční prostředky, avšak toliko ve výši, jež nebude postačovat ani na úhradu minimálních nákladů insolvenčního řízení.

Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že se dlužník insolvenčním návrhem (A-1) domáhal zjištění svého úpadku. Z návrhu a z jeho příloh vyplývá, že dlužník nemá žádný zpeněžitelný majetek, má závazky ve výši asi 138.444,-Kč, nemá žádné zaměstnance. Dlužníku byl ustanoven likvidátor, dosavadní náklady likvidace činily 3.369,-Kč, přičemž likvidátor obdržel na základě rozhodnutí Městského soudu v Praze zálohu ve výši 7.000,-Kč.

Z dosavadních výsledků insolvenčního řízení tak vyplývá, že lze očekávat řešení úpadku dlužníka konkursem, resp. nepatrným konkursem podle § 314, § 315 IZ. V něm náklady insolvenčního řízení tvoří vždy i hotové výdaje a odměna insolvenčního správce, která v konkursu (či nepatrném konkursu) dosahuje v případě jejího určení dle § 1 odst. 5 vyhlášky č. 313/2007 Sb.-nejméně částky 45 tis. Kč (bez event. připočtení 21 % DPH), přičemž podle § 2a vyhlášky náleží insolvenčnímu správci též odměna z počtu přezkoumaných přihlášek v případě, kdy v konkursu k žádnému zpeněžení nedošlo, taktéž v minimální výši 45.000,-Kč.

Přitom je zřejmé, že vyjma nároku na jeho odměnu (v minimální výši 45.000,-Kč bez připočtení event. DPH) si činnost insolvenčního správce nadto vyžádá též určité hotové výdaje spojené zejména se soupisem majetkové podstaty, s přešetřením majetkových poměrů dlužníka (včetně event. prošetření jeho příp. neúčinných právních úkonů) a s přezkoumáním přihlášených pohledávek atd. Soud I. stupně proto nepochybil, když fakticky nemajetnému dlužníkovi uložil povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení v předepsané výši.

Pokud jde o odvolací námitky spočívající v tom, že dlužník nemá prostředky na zaplacení zálohy, jde taková okolnost toliko k jeho tíži, neboť nelze spravedlivě požadovat, aby stát nesl náklady insolvenčního řízení (§ 8 vyhlášky) za dlužníka, jenž primárně nesplnil svoji základní povinnost stanovenou v § 98 IZ ještě v době, kdy finančními prostředky disponoval, přičemž některé závazky dlužníka byly splatné již v roce 2010.

Dlužno dodat, že po 1.1.2014 již nelze insolvenční návrh zamítnout proto, že majetek dlužníka nebude postačovat k úhradě nákladů insolvenčního řízení, i když je to zřejmé (§ 144 IZ). Insolvenční řízení nelze chápat jako postup, kterým by bylo možno nahradit proces likvidace.

Proto odvolací soud postupoval podle § 219 o.s.ř. a napadené usnesení potvrdil.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 9. října 2014

JUDr. František Kučera, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová