1 VSPH 166/2015-B-86
KSUL 43 INS 5845/2009 1 VSPH 166/2015-B-86

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Goldsteina a soudců JUDr. Ladislava Derky a JUDr. Františka Kučery v insolvenční věci dlužnice Ivy Lešové, bytem Wolkerova 811/18, Lovosice, zast. advokátem JUDr. Ivo Beránkem, sídlem Sokolovská 47/73, Praha 8, o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. KSUL 43 INS 5845/2009-B-81 ze dne 17. prosince 2014

takto:

Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. KSUL 43 INS 5845/2009-B-81 ze dne 17. prosince 2014 se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením č.j. KSUL 43 INS 5845/2009-B-81 ze dne 17.12.2014 zamítl návrh Ivy Lešové (dále jen dlužnice) na osvobození od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny.

V odůvodnění usnesení soud uvedl, že usnesením č.j. KSUL 43 INS 5845/2009-A-10 ze dne 18.9.2009 zjistil úpadek dlužnice, povolil jeho řešení oddlužením, insolvenčním správcem ustanovil JUDr. Pavla Marečka. Usnesením č.j. KSUL 43 INS 5845/2009-B-7 ze dne 11.11.2009 soud schválil oddlužení dlužnice zpeněžením majetkové podstaty. Usnesením ze dne 20.11.2013, č.j. KSUL 43 INS 5845/2009-B-59, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze č.j. KSUL 43 INS 5845/2009, 1 VSPH 93/2014-B-64 ze dne 24.4.2014, insolvenční soud schválil konečnou zprávu a vyúčtování odměny a náhrady hotových výdajů insolvenčního správce. Dne 24.6.2014 pak soud vydal k návrhu insolvenčního správce rozvrhové usnesení č.j. KSUL 43 INS 5845/2009-B-69. Usnesením č.j. KSUL 43 INS 5845/2009-B-75 vzal soud na vědomí splnění oddlužení dlužnice zpeněžením majetkové podstaty a zprostil insolvenčního správce funkce. Insolvenčnímu soudu byl dne 27.8.2013 doručen návrh dlužnice podle § 414 odst. 1 insolvenčního zákona na vydání usnesení o osvobození od placení pohledávek (viz č.l. B-46 insolvenčního spisu).

Za účelem slyšení dlužnice soud nařídil jednání na den 17.12.2014. Při tomto jednání dlužnice uvedla, že nezajištění věřitelé sice obdrželi plnění nižší než

30% jejich pohledávek, nicméně požadované hodnoty plnění bylo dosaženo v důsledku okolností, které dlužnice nezavinila. Pracovní poměr u zaměstnavatele TRCZ s.r.o. musela ukončit dohodou z důvodu špatného zdravotního stavu. Nyní je vedena na Úřadu práce a je jí vyplácena podpora v nezaměstnanosti. Dosažení nižší míry uspokojení nebylo zaviněno jejím jednáním, neboť ji nelze přičítat k tíži nižší výtěžek zpeněžení nemovitosti původně více oceněné v důsledku nezájmu o koupi a změnou poměrů na realitním trhu v příslušné lokalitě. Pokud jde o podmínku prokázání skutečnosti, že plnění, které se ze splněného oddlužení nezajištěným věřitelům dostalo, představuje částku, která není nižší než plnění, které by bylo možné jako výtěžek pro uspokojení věřitelů dosáhnout prostřednictvím konkursu, tak plnění, které by bylo možné jako výtěžek pro uspokojení věřitelů dosáhnout prostřednictvím konkursu, by bylo vyšší, neboť v případě konkursu by bylo možné navíc pravidelně strhávat částky plynoucí z jejího příjmu. Z toho však dle jejího názoru vyplývá zcela absurdní závěr, že snaha získávat prostředky pro své životní potřeby prací ji může znevýhodnit.

Ze mzdového listu pro rok 2009 (č.l. B-78/3-4) soud zjistil, že průměrný čistý měsíční příjem dlužnice vyplacený zaměstnavatelem TRCZ, s.r.o., IČO 26486059 za tento rok činil 15.782,-Kč. Ze mzdového listu za rok 2011 soud zjistil, že průměrný čistý měsíční příjem dlužnice činil 16.055,-Kč. Průměrná čistá měsíční mzda dlužnice za měsíce leden, únor, květen a červen 2012 u tohoto zaměstnavatele činila 5.225,-Kč (zjištěno ze mzdového listu za rok 2012 na č.l. B-78/7-8), průměrná čistá měsíční mzda dlužnice za rok 2010 činila 14.078,-Kč (zjištěno ze mzdového listu za rok 2010 na č.l. B-78/9-10), za měsíce leden, únor, červen, červenec, srpen a září 2013 činila průměrná čistá měsíční mzda dlužnice 13.643,-Kč (zjištěno ze mzdového listu pro rok 2013 na č.l. B-79/2-3). Z platebního rozpisu Úřadu práce ČR (na č.l. B-79/4) soud zjistil, že dlužnici byl od února 2013 do září 2014 vyplácen rodičovský příspěvek, v únoru 2013 ve výši 4.960,-Kč, od března 2013 do srpna 2014 ve výši 11.500,-Kč a v září 2014 ve výši 8.040,-Kč. Ze mzdového listu pro rok 2014 vyplynulo, že čistý příjem dlužnici vyplacený zaměstnavatelem za měsíc září 2014 byl ve výši 40.736,-Kč. Od 28.2.2012 do ledna 2013 byly dlužnici vypláceny dávky nemocenského pojištění v průměrné čisté měsíční výši 9.816,-Kč (zjištěno z potvrzení Okresní správy sociálního zabezpečení ze dne 27.11.2014 na č.l. B-79/6). Z potvrzení Úřadu práce ze dne 1.12.2014 (na č.l. B-79/2) soud zjistil, že dlužnice je od 12.9.2014 vedena v evidenci uchazečů o zaměstnání.

Za okolností vymezených v ust. § 415 insolvenčního zákona pak soud může přiznat dlužníkovi na základě jeho žádosti osvobození přesto, že věřitelé obdrželi méně, než 30% hodnoty svých pohledávek. V projednávané věci však soud s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu dospěl k závěru, že návrhu dlužnice na přiznání osvobození od placení pohledávek vyhovět nelze. V případě řešení úpadku dlužnice konkursem by částka, kterou by nezajištění věřitelé na uspokojení pohledávek obdrželi, byla vyšší, než jakou obdrželi v průběhu oddlužení, neboť v případě řešení úpadku dlužníka konkursem by součástí majetkové podstaty byly rovněž finanční prostředky, tedy zabavitelná část její mzdy vyplácená zaměstnavatelem TRCZ, s.r.o. Nadto nezajištění věřitelé dlužnice obdrželi v oddlužení plnění pouze v rozsahu 9,75%. Za tohoto stavu věci by osvobození dlužníka od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny, ve svém důsledku znamenalo osvobození dlužníka od placení těchto pohledávek téměř v celém rozsahu, což je v rozporu se základním účelem insolvenčního řízení, vymezeným v ust. § 1 insolvenčního zákona. Podstatné je dále to, že dlužnice navrhovala jako způsob oddlužení formu zpeněžení majetkové podstaty, když svůj návrh na povolení oddlužení stavěla na tvrzení své schopnosti uhradit více než 30% pohledávek nezajištěných věřitelů, když znalec ocenil hodnotu bytové jednotky na 600.000,-Kč. Jediným majetkem zahrnutým do majetkové podstaty dlužnice, jenž byl předmětem zpeněžení, byla bytová jednotka č. 811/2 v domě č.p. 811 na pozemku par.č. 1202, včetně spoluvlastnického podílu na společných částech domu a pozemku, zapsaná na LV č. 5939 pro obec a kat. území Lovosice u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště Litoměřice. Ve znaleckém posudku č. 3499 ze dne 9.8.2009, který dlužnice připojila jako přílohu návrhu na povolení oddlužení, ocenil soudní znalec Roman Čech obvyklou (tržní) cenu této nemovitosti částkou 600.000,-Kč. Ke zpeněžení nemovitosti došlo dne 20.6.2013 za cenu 220.000,-Kč. Z průběžných zpráv insolvenčního správce (na č.l. B-13, 14, 15, 18 atd.) jednoznačně vyplynulo, že prodej bytu za cenu alespoň se blížící ceně stanovené znaleckým posudkem bylo zcela nereálné, a to i v době zahájení řízení, čehož si dlužnice musela být vědoma. Nelze tedy přisvědčit její argumentaci, že nižší míra uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů byla způsobena změnou poměrů na realitním trhu v příslušné lokalitě, ani že nelze přičítat k tíži dlužníka nižší výtěžek zpeněžení v důsledku nezájmu o koupi, neboť ten podle insolvenčního správce (k tomu blíže zpráva insolvenčního správce na č.l. B-30) byl dán zejména nevhodnou polohou dané nemovitosti (ve dvou ochranných pásmech tratí Českých drah bez protihlukových stěn) a jejím stavem, což detailně dokumentuje rovněž citovaný znalecký posudek.

Proti tomuto usnesení se dlužnice včas odvolala a požadovala, aby je odvolací soud změnil tak, že jí osvobodí od placení pohledávek.

Argumentovala zejména tím, že svým jednáním nezavinila, že bylo dosaženo nižší míry výtěžku. Nelze jí klást za vinu nižší výtěžek zpeněžení nemovitosti dlužníka původně více ceněné v důsledku nezájmu o koupi a změnou poměrů na realitním trhu v příslušné lokalitě. Neprodejnost předmětné nemovitosti za původní odhadní cenu vyplývá ze zpráv insolvenčního správce o dosavadní činnosti a rovněž ze žádosti insolvenčního správce o souhlas s prodejem nemovitosti ze dne 23.9.2011, v níž je tržní cena nemovitosti k uvedenému dni stanovena společností Alfa Finosa, s.r.o. na částku ve výši 250.000,-Kč. Dlužnice se zásadně neztotožňuje s názorem soudu prvního stupně, že si musela být vědoma, že prodej bytové jednotky za cenu stanovenou znaleckým posudkem je zcela nereálný. Dlužnice při podání návrhu na povolení oddlužení vycházela ze znaleckého posudku č. 3499 ze dne 9.8.2009 zpracovaného soudním znalcem Romanem Čechem, jehož obsahem bylo ocenění obvyklé (tržní) ceny nemovitosti-předmětné bytové jednotky, a to částkou ve výši 600.000,-Kč. Nelze tedy přičítat dlužnici k tíži skutečnost, že byla přesvědčena, v souladu s odborným závěrem erudovaného soudního znalce o ceně nemovitosti, že zpeněžení nemovitosti postačí k 30 % uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů.

Pokud jde o podmínku prokázání skutečnosti, že plnění, které se ze splněného oddlužení nezajištěným věřitelům dostalo, představuje částku, která není nižší než plnění, které by bylo možné jako výtěžek pro uspokojení věřitelů dosáhnout prostřednictvím konkursu, dlužnice především uvádí, že její snaha získávat prostředky pro své životní potřeby prací ji nemůže znevýhodnit. Zapojení do pracovního procesu a úsilí zabezpečit potřeby své rodiny výkonem pracovní činnosti bylo v důsledku doslovného výkladu ust. § 415 insolvenčního zákona soudem prvního stupně potrestáno nepřiznáním osvobození od placení pohledávek; stejně tak naplnění základní funkce rodiny, tedy funkce biologicko-reprodukční, v důsledku čehož byly dlužníkovi vyplaceny dávky nemocenského pojištění, má v důsledku doslovného výkladu ustanovení § 415 insolvenčního zákona pro dlužníka značně negativní, až likvidační charakter. Vzhledem k výši pohledávek přihlášených nezajištěných věřitelů i s ohledem na povinnost uspokojit odměnu a náhradu hotových výdajů insolvenčního správce existoval důvodný předpoklad uspokojení více jak 30 % pohledávek nezajištěných věřitelů. S ohledem na skutečnost, že v době vydání rozhodnutí o schválení způsobu oddlužení zpeněžením majetkové podstaty dlužníka, nebylo možné předvídat nižší míru uspokojení, nelze přičítat k tíži dlužnice zplození dítěte či snahu zabezpečovat své potřeby prací. V opačném případě by docházelo k naprosté demotivaci dlužníka, neboť by bylo zcela v jeho zájmu být nezaměstnaný.

Odvolací soud v rozsahu podaného odvolání přezkoumal napadené usnesení, jakož i řízení jemu předcházející podle § 212 a § 212a o.s.ř., a dospěl k závěru, že odvolání dlužnice není důvodné.

Odvolací soud v prvé řadě konstatoval, že si soud prvního stupně opatřil pro své rozhodnutí dostatek důkazů, z nichž dovodil správná skutková zjištění a na jejich základě dospěl ke správnému závěru, že žalobkyní nelze přiznat osvobození od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v souladu s ust. § 415 insolvenčního zákona.

Z ust. § 414 insolvenčního zákona plyne, že jestliže dlužník splní řádně a včas všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení, vydá insolvenční soud usnesení, jímž dlužníka osvobodí od placení pohledávek, zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny. Učiní tak jen na návrh dlužníka (odst. 1). Osvobození podle odstavce 1 se vztahuje také na věřitele, k jejichž pohledávkám se v insolvenčním řízení nepřihlíželo, a na věřitele, kteří své pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili, ač tak měli učinit (odst. 2). Osvobození podle odstavců 1 a 2 se vztahuje i na ručitele a jiné osoby, které měly vůči dlužníku pro tyto pohledávky právo postihu (odst. 3). Při osvobození dlužníka podle odstavce 1 zůstává zajištěnému věřiteli, který po schválení oddlužení nepožádal o zpeněžení majetku sloužícího k zajištění pohledávky, zachováno právo domáhat se uspokojení pohledávky z výtěžku zpeněžení tohoto majetku; pohledávek, které se v insolvenčním řízení neuspokojují (ust. § 170), se může takto domáhat jen za dobu od skončení insolvenčního řízení (odst. 4).

Z citovaného ustanovení vyplývá, že předpokladem osvobození dlužníka od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny, je to, že dlužník splní řádně a včas všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení, ekonomickým výsledkem oddlužení je tedy to, že se nezajištěným věřitelům dostane plnění ve výši nejméně 30 % hodnoty jejich pohledávek (ust. § 395 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona), eventuálně nejméně 50 % hodnoty jejich pohledávek v případě nižších splátek (ust. § 398 odst. 4 insolvenčního zákona), pokud se dlužník s nezajištěnými věřiteli nedohodne na nižším plnění (ust. § 392 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona).

Jinými slovy vyjádřeno, oddlužení je sanačním způsobem řešení úpadku, jenž může dlužníka zbavit povinnosti hradit zbytek svých neuhrazených pohledávek, tyto pohledávky v neuhrazeném rozsahu nezanikají, leč věřitelé je nemohou úspěšně vymáhat; v soudním či jiném řízení již nelze takové pohledávky věřitelům přiznat (pohledávky mají povahu naturálních obligací). K dosažení tohoto výsledku však musí dlužník splnit podmínky uložené zákonem, zejména musí řádně a včas plnit všechny povinnosti, které pro něj vyplývají ze schváleného způsobu oddlužení. Po provedení všech úkonů, které podle schváleného způsobu oddlužení představují realizaci tohoto způsobu řešení úpadku, vydá soud rozhodnutí, jímž vezme na vědomí splnění oddlužení podle ust. § 413 insolvenčního zákona; toto rozhodnutí má deklaratorní charakter, soud v něm konstatuje splnění procesu realizace oddlužení a současně ukončuje činnost insolvenčního správce a vypořádává jeho odměnu a náklady (srovnej usnesení Ústavního soudu ČR sp. zn. Pl. ÚS40/13 ze dne 5.11.2013).

Rozhodnutím o splnění oddlužení však ještě nedochází k osvobození dlužníka od povinnosti hradit zbytek pohledávek, které nebyly uhrazeny v rámci oddlužení. K tomu dochází rozhodnutím dle ust. § 414 nebo § 415 insolvenčního zákona, jímž je dlužník po splnění oddlužení osvobozen od placení pohledávek v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny. Podmínkou pro vydání rozhodnutí je návrh dlužníka na přiznání osvobození a řádné a včasné splnění všech povinností podle schváleného oddlužení, jež spočívá především v tom, že nezajištění věřitelé obdrželi nejméně 30 % hodnoty svých pohledávek nebo nižší hodnotu plnění, na níž se s dlužníkem dohodli.

Podle ust. § 415 insolvenčního zákona je-li hodnota plnění, které při splnění oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, nižší než 30 % jejich pohledávek, nebo nedosahuje-li nejnižší hodnotu plnění, na které se tito věřitelé s dlužníkem dohodli, může insolvenční soud po slyšení dlužníka a insolvenčního správce přesto přiznat dlužníku osvobození od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, ve kterém dosud nebyly uspokojeny. Učiní tak jen na návrh dlužníka a za předpokladu, že dlužník prokáže, že požadované hodnoty plnění nebylo dosaženo v důsledku okolností, které nezavinil, a zároveň že částka, kterou tito věřitelé na uspokojení svých pohledávek dosud obdrželi, není nižší než částka, které by se jim dostalo, kdyby dlužníkův úpadek byl řešen konkursem. Ustanovení § 414 odst. 3 platí obdobně.

Odvolací soud ze spisu zjistil, že dlužnice podala insolvenční návrh spojený s návrhem na oddlužení dne 3.9.2009 za trvání manželství. Samostatný insolvenční návrh spojený s návrhem na oddlužení podal rovněž dne 3.9.2009 její manžel Jiří Leš, ohledně něho je řízení vedeno po sp. zn. KSUL 43 INS 5837/2009. Oba manželé navrhli, aby jejich úpadek byl řešen zpeněžením majetkové podstaty, která představovala bytová jednotka v jejich společném jmění, nacházející se v budově čp. 811 na parcele č. 122 se spoluvlastnickými podíly v k.ú. Lovosice, oceněna soudním znalcem Romanem Čechem na 600.000,-Kč. Řízení o těchto insolvenčních návrzích nebyla spojena ke společnému projednání, protože jejich manželství bylo rozvedeno dříve, než bylo schváleno jejich oddlužení.

Usnesením č.j. KSUL 43 INS 5845/2009-B-7 ze dne 11.11.2009 soud schválil oddlužení dlužnice zpeněžením majetkové podstaty, kterou představovala uvedená bytová jednotka, když byly zjištěny tři přihlášené pohledávky v celkové výši 454.466,-Kč.

Usnesením KSUL 43 INS 5837/2009-B-8 ze dne 11.11.2009 soud schválil oddlužení dlužníka zpeněžením majetkové podstaty, kterou představovala uvedená bytová jednotka, když bylo zjištěno deset pohledávek v celkové výši 594.623,-Kč, pouze dvě pohledávky, a to České spořitelny, a.s. ve výši 69.531,-Kč a Komerční banky, a.s. ve výši 306.782,27 Kč byly přihlášeny do insolvenčního řízení jak dlužnice, tak dlužníka. Celkem tedy byly zjištěny pohledávky dlužníka a dlužnice v celkové výši 664.322,-Kč. Vzhledem k tomu, že uvedené pohledávky vznikly za trvání manželství dlužníka a dlužnice, je zřejmé, že jejich existence musela být oběma známá. Oba dlužníci požadovali, aby jejich úpadek byl řešen oddlužením zpeněžením majetkové podstaty, kterou představovala bytová jednotka v jejich společném jmění manželů, oceněná na 600.000,-Kč.

Odvolací soud konstatuje, že za této situace, kdy dlužnici i dlužníkovi bylo známo, že jejich závazky vzniklé za trvání manželství činí 664.322,-Kč, bylo nutné, aby věřitelům nabídli na uspokojení jejich pohledávek plnění v minimálním rozsahu 30%, jak vyžaduje ust. § 395 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona, tedy poskytnout na jejich pohledávky plnění alespoň ve výši 199.475,-Kč a každý uhradit odměnu insolvenčního správce ve výši 54.000,-Kč včetně daně z přidané hodnoty, celkem 108.000,-Kč. Proto za účelem dosažení minimálního uspokojení věřitelů ve výši 30% a uspokojení odměny insolvenčního správce bylo nutné získat zpeněžením majetkové podstaty částku minimálně ve výši 307.475,-Kč. Takového výtěžku však zpeněžením majetkové podstaty nebylo dosaženo, když jim zpeněžením byla získána částka pouze ve výši 220.000,-Kč. Z tohoto důvodu na uspokojení zjištěných pohledávek dlužnice připadla částka pouze ve výši 39.498,96 Kč, a to za situace, kdy odměna insolvenčního správce byla stanovena pouze ve výši 30.000,-Kč a jeho náklady činily 26.035,-Kč. Zjištěné pohledávky byly tak uspokojeny pouze v rozsahu 9,75%.

Odvolací soud při posouzení odvolání vyšel z ust. 5 odst. 1, písm. a) insolvenčního zákona, pod něhož insolvenční řízení musí být vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn.

Jak již bylo výše uvedeno, oddlužení je sanačním způsobem řešení úpadku, jenž může dlužníka zbavit povinnosti hradit zbytek svých neuhrazených pohledávek, který podle § 395 insolvenčního zákona činí až 70%. V této souvislosti se odvolací soud zabýval tím, zda i v tomto případě, kdy pohledávky nezajištěních věřitelů byly uspokojeny pouze v rozsahu 9,75%, nebudou přiznáním osvobození od placení těchto pohledávek v rozsahu přesahujícím 90% jejich hodnoty, věřitelé, jako účastníci řízení, nespravedlivě poškozeni. Za situace, kdy dlužnice spoléhala (a obdobně i dlužník) pouze na to, že zpeněžením bytové jednotky, která byla ve společném jmění manželů) bude získána částka, která uspokojí věřitele aspoň v minimální výši 30% jich pohledávek a nevyvinula žádnou snahu, aby sama poskytla věřitelům i jiné plnění na uspokojení jejich pohledávek, zastává odvolací soud shodně se soudem prvního stupně názor, že v takovém případě nelze přiznat dlužnici osvobození od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu přesahujícím 90% jejich výše, protože by tímto postupem byli její věřitele výrazně poškozeni.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora neshledal odvolací soud odvolání dlužnice proti napadenému usnesení důvodným, postupoval proto podle ust. § 219 o.s.ř. a usnesení insolvenčního soudu v této části jako věcně správné potvrdil.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí j e dovolání přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Ústí nad Labem.

V Praze dne 11. srpna 2015

JUDr. Jiří G o l d s t e i n , v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Kateřina Vaněčková