1 VSPH 1655/2013-B-27
KSHK 45 INS 26938/2012 1 VSPH 1655/2013-B-27

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a soudců JUDr. Františka Kučery a Mgr. Luboše Dörfla v insolvenční věci dlužníka Luboše anonymizovano , anonymizovano , bytem Chotěboř, Zahradní 1530, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. srpna 2013, č.j. KSHK 45 INS 26938/2012-B-18/celk.2,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. srpna 2013, č.j. KSHK 45 INS 26938/2012-B-18/celk.2, se z r u š u j e a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Ve výroku uvedeným usnesením Krajský soud v Hradci Králové neschválil oddlužení dlužníka Luboše anonymizovano (dále jen dlužník) a na jeho majetek prohlásil konkurs, jenž bude projednáván jako nepatrný.

V odůvodnění usnesení soud I. stupně zejména uvedl, že usnesením ze dne 11.3.2013 (A-7) zjistil úpadek dlužníka a povolil jeho řešení oddlužením a že na přezkumném jednání konaném dne 4.6.2013 byly zjištěny všechny přihlášené pohledávky v celkové výši 369.304,27 Kč. Soud I. stupně zjistil, že v období od 17.3.2003 do dne 7.11.2012 byl dlužník držitelem živnostenského oprávnění (s předmětem podnikání v oboru dokončovací stavební práce), z čehož mu vznikly závazky vůči věřitelům: Finančnímu úřadu pro Kraj Vysočina ve výši 5.214,-Kč (závazek vznikl v letech 2008/2009; P4), JUDr. Antonínu Dohnalovi, soudnímu exekutorovi ve výši 5.256,50 Kč (závazek vznikl v roce 2009; P5), České správě sociálního zabezpečení ve výši 51.585,-Kč (závazek vznikl v roce 2008; P10), České průmyslové zdravotní pojišťovně ve výši 13.726,-Kč (závazek vznikl v letech 2008 až 2013; P11) a WOODCOTE CZ, a.s. ve výši 58.838,09 Kč (závazek vznikl v letech 2008/2009; P15). Uvedené závazky v celkové výši 134.619,59 Kč tvoří 36,5 % aktuálně zjištěných pohledávek (příp. 34,6 % z pohledávek přihlášených v celkové výši 389.498,27 Kč, s připočtením přihlášky P16).

Soud I. stupně posoudil věc podle § 405 odst. 1 a 2 a § 390 odst. 3 insolvenčního zákona (dále jen IZ), jež citoval, a vyšel z právních závěrů vyjádřených v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.4.2009, č.j. 29 NSČR 3/2009-A-59, jež na věc aplikoval, se závěrem, že dlužník není dle § 389 odst. 1 IZ osobou, jež by byla oprávněna řešit svůj úpadek oddlužením, když podstatná část (více než 1/3) přihlášených pohledávek pochází z jeho dřívější podnikatelské činnosti z let 2008-2013, resp. převážně z roku 2008, tedy jen několik málo let před zahájením insolvenčního řízení. Protože dlužník nepředložil písemný souhlas věřitelů s tím, že jejich pohledávky vyplývající z podnikaní, mohou být podrobeny režimu oddlužení, postupoval soud I. stupně dle § 390 odst. 3 IZ ve spojení s § 405 odst. 1 IZ, oddlužení neschválil a na jeho majetek prohlásil konkurs (§ 405 odst. 2 IZ), který bude dle § 314 IZ projednáván jako nepatrný.

Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Hradci Králové se dlužník včas odvolal a požadoval, aby je odvolací soud zrušil a oddlužení plněním splátkového kalendáře schválil. Uvedl, že při konkursu nebude do majetkové podstaty plněno ničeho ze smlouvy o důchodu a poplyne do ní jen minimální částka z jeho mzdy, že při oddlužení dostanou jeho věřitelé minimálně 30 % hodnoty svých pohledávek a že své podnikání pozastavil již v roce 2007 a od té doby má řádné zaměstnání.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení jemu předcházející a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem I. stupně, která dlužník ničím nezpochybňoval, jež mají v obsahu spisu potřebnou oporu a dle nichž se do insolvenčního řízení přihlásilo 16 věřitelů s pohledávkami ve výši 389.498,27 Kč, z toho je 5 věřitelů s pohledávkami ve výši 134.619,59 Kč majících svůj původ v dřívějším podnikání dlužníka, což představuje 34,6 % všech přihlášených pohledávek, a že od roku 2012 dlužník nemá živnostenský list (fakticky ukončil svoji podnikatelskou činnost v roce 2007). Z obsahu insolvenčního spisu odvolací soud zjistil, že dlužník je nemajetný, jeho pravidelné měsíční příjmy pro uvažované oddlužení plněním splátkového kalendáře tvoří čistá mzda ve výši 9.000,-Kč měsíčně a plnění dle smlouvy o důchodu ve výši 2.100,-Kč. Dlužník je rozvedený a má vyživovací povinnost ke svému synovi ve výši 1.000,-Kč měsíčně. Ze zprávy insolvenčního správce (B-3) vyplývá, že za 5 let plnění splátkového kalendáře uspokojí dlužník jeho nároky ze 100 % a pohledávky nezajištěných věřitelů z 37 % jejich hodnoty. Proti oddlužení nepodal námitky žádný z přihlášených věřitelů; určení způsobu řešení úpadku tak zůstalo pouze na insolvenčním soudu, neboť přezkumného jednání (B-8) ani schůze věřitelů se neúčastnil žádný z věřitelů dlužníka (B-9).

Podle § 389 odst. 1 IZ může dlužník, který není podnikatelem, navrhnout insolvenčnímu soudu, aby jeho úpadek nebo hrozící úpadek řešil oddlužením.

Dlužníkem, který není podnikatelem , se ve smyslu ustanovení § 389 odst. 1 IZ rozumí taková fyzická nebo právnická osoba, která není zákonem považována za podnikatele a současně nemá závazky (dluhy) vzešlé z jejího podnikání. To, zda existuje rozumný důvod nepokládat při rozhodování o návrhu na povolení oddlužení nebo při rozhodování o tom, zda se oddlužení schvaluje, za překážku bránící uplatnění institutu oddlužení neuhrazený dluh z dlužníkova dřívějšího podnikání, insolvenční soud uváží vždy především s přihlédnutím k: 1) době vzniku konkrétního dlužníkova závazku (dluhu) z podnikání, 2) době ukončení dlužníkova podnikání, 3) četnosti neuhrazených dlužníkových závazků (dluhů) z podnikání,

4) výši konkrétního dlužníkova závazku (dluhu) z podnikání v porovnání s celkovou výší všech dlužníkových závazků, 5) tomu, zda věřitel, o jehož pohledávku jde, je srozuměn s tím, že tato pohledávka bude podrobena režimu oddlužení, (blíže k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.4.2009, sp. zn. KSOS 34 INS 625/2008, 29 NSČR 3/2009-A publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod zn. R 79/2010).

Odvolací soud při posuzování důvodnosti odvolání bral vedle skutečností rozhodných dle výše citovaného usnesení Nejvyššího soudu ČR, z něhož soud I. stupně vycházel, v potaz i další významné okolnosti případu, jimiž jsou především pasivní postoj všech věřitelů k dlužníkovu požadavku, aby mu oddlužení bylo zpřístupněno, tak i porovnání míry uspokojení zjištěných pohledávek při obou zde zvažovaných způsobech řešení úpadku. Vyšel z toho, že dlužník není podnikatelem, neboť již nemá živnostenské oprávnění, že většina podnikatelských závazků dlužníka vznikla před 5 lety, že dlužník ukončil své podnikání fakticky v roce 2007 a formálně v roce 2012, že v dané věci jde jen o 5 dílčích podnikatelských závazků (z celkem 16 přihlášených) v celkové výši 134.619,59 Kč (tj. 34,6 %) všech pohledávek přihlášených ve výši 389.498,27 Kč a že věřitelé proti navrhovanému oddlužení nic nenamítali a byli s ním srozuměni. Z toho odvolací soud-na rozdíl od soudu I. stupně-dovodil, že povaha dlužníkových závazků není na překážku jeho oddlužení.

Zároveň pokládá odvolací soud za užitečné zmínit, že na otázku, zda umožnit oddlužení i osobám s dluhy z podnikání, reaguje též přijatý vládní návrh tzv. revizní novely insolvenčního zákona s účinností ke dni 1.1.2014 (zákon č. 294/2013 Sb.), který podporuje záměr umožnit oddlužení i drobným živnostníkům (fyzickým osobám), aniž by museli ukončit podnikání, a dále umožnit oddlužení dlužníkům se závazky z podnikání (nové znění § 389 IZ). Přísný a do jisté míry i formalistický výklad stávajícího platného znění insolvenčního zákona, dle něhož insolvenční zákon prozatím vůbec neumožňuje řešit oddlužením úpadek dlužníka se závazky z podnikání, považuje odvolací soud nyní za poměrně obtížně společensky udržitelný. Nehledě na to, že onen striktní náhled na danou problematiku opustil již ve svém shora zmíněném usnesení i dovolací soud, jeví se tento ve světle důvodně očekávané modernizace a aktualizace insolvenčního zákona být poněkud zastaralým či těžkopádným a ve své podstatě i v dílčím rozporu se zásadami insolvenčního řízení, jež musí být vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů (§ 5 písm. a/ IZ), jakož i v rozporu s požadavkem na spravedlivou ochranu práv a oprávněných zájmů účastníků (§ 1 o.s.ř.). Odvolací soud je proto toho názoru, že řešit dlužníkův úpadek již nyní konkursem by s uvedenými zásadami insolvenčního řízení poněkud kolidovalo, když sanační způsob může být ještě reálným a pro každého z věřitelů i příznivějším, tedy lépe odpovídajícím jejich společnému zájmu (§ 2 písmeno j/ IZ).

Ostatně kdyby se v průběhu dalšího řízení ukázalo, že odvolací soud se v tomto svém úsudku zmýlil a že dlužník by nepřistupoval k oddlužení dostatečně svědomitě nebo poctivě a splátkový kalendář by přestal být plněn, může kdykoliv za jeho trvání (v příštích 5 letech) dojít ke změně způsobu řešení jeho úpadku a úpadek by pak byl definitivně řešen konkursem.

Pro tuto chvíli však není řešení úpadku dlužníka konkursem namístě. Proto postupoval odvolací soud podle § 219a odst. 1 písm. a) a odst. 2 ve spojení s § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

V dalším řízení soud I. stupně zhodnotí ekonomickou nabídku dlužníka, kterou se-veden jiným právním názorem-doposud nezabýval, a odvolací soud v tomto směru prozatím nemá co přezkoumat. Jestliže by soud I. stupně v dalším řízení dospěl k závěru o nesplnění podmínek pro oddlužení pro nedostatečnost příjmů dlužníka, bylo by namístě dlužníkovi předestřít, že předpoklady pro schválení oddlužení nesplňuje a že v tom případě nelze řešit jeho úpadek jinak než konkursem; o těchto možných důsledcích by měl soud I. stupně dlužníka poučit a vysvětlit mu, za jakých podmínek by mohl naplnit předpoklady stanovené v § 395 odst. 1 písm. b) IZ-že by se tak mohlo stát i za pomoci třetí osoby-jejím přistoupením k závazku dlužníka či závazkem poskytnout další peněžní důchod (viz rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSPL 27 INS 5321/2010, 3 VSPH 720/2010). Pokud dlužník domáhající se oddlužení o řešení své situace formou konkursu vzhledem k okolnostem případu neměl důvod uvažovat, mohlo by být rozhodnutí o neschválení jeho oddlužení a prohlášení konkursu pro něj překvapivé a za takového stavu věci by se jevilo jako porušení procesních práv dlužníka nedat mu možnost nepříznivý výsledek insolvenčního řízení odvrátit (k tomu srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20.9.2010, sp. zn. KSLB 57 INS 2902/2010, 3 VSPH 554/2010).

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí j e dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Hradci Králové dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 10. října 2013

JUDr. Ing. Jaroslav Z e l e n k a , Ph.D., v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Kateřina Vaněčková