1 VSPH 1651/2016-A-31
KSPH 63 INS 26777/2015 1 VSPH 1651/2016-A-31

USNESENÍ Vrchní soud v Praze rozhodl jako soud odvolací v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Kučery a soudců JUDr. Jiřího Goldsteina a JUDr. Ladislava Derky v insolvenční věci dlužníka: JUDr. František Fiala, nar. 19. listopadu 1959, bytem Říčany, U Trati 1882/11, zahájené k návrhu navrhovatele Moravský Peněžní Ústav-spořitelní družstvo, IČO 25307835, sídlem Praha 1, Senovážné nám. 1375/19, zast. JUDr. Jiřím Vodou, LL.M., sídlem Praha 1, Opletalova 57, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 63 INS 26777/2015-A-23 ze dne 15. července 2016,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 63 INS 26777/2015-A-23 ze dne 15. července 2016 se v bodech II. a III. výroku z r u š u j e a věc se vrací v tomto rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Praze nadepsaným usnesením v bodě I. výroku zjistil úpadek dlužníka, odmítl návrh na povolení oddlužení (bod II. výroku), na majetek dlužníka prohlásil konkurs (bod III. výroku), insolvenčním správcem ustanovil Administrace insolvencí CITY TOWER, v.o.s. (bod IV. výroku), konstatoval, že účinky rozhodnutí o úpadku nastávají dnem, hodinou a minutou zveřejnění usnesení v insolvenčním rejstříku (bod V. výroku), vyzval věřitele dlužníků k přihlašování pohledávek ve lhůtě do 2 měsíců ode dne rozhodnutí o úpadku (bod VI. výroku), vyzval věřitele ke sdělení práv váznoucích na majetku dlužníků (bod VII. výroku), nařídil konání přezkumného jednání na 26.10.2016 (bod VIII. výroku) a svolal schůzi věřitelů, která se bude konat bezprostředně po skončení přezkumného jednání (bod IX. výroku), dlužníku uložil povinnost do 15 dnů předložit insolvenční správkyni seznamy majetku a závazků (bod X. výroku), vyzval věřitele ke sdělení ohledně členství ve věřitelském výboru (bod XI. výroku), uložil insolvenční správkyni povinnost předložit soudu zpracovaný seznam přihlášených pohledávek, zprávu o hospodářské situaci dlužníka a soupis majetkové podstaty (bod XII. výroku) a rozhodl o způsobu zveřejňování rozhodnutí soudu (bod XIII. výroku).

V odůvodnění usnesení soud zejména uvedl, že insolvenčním návrhem navrhovatele bylo dne 26.10.2015 zahájeno insolvenční řízení. Dne 10.12.2015 podal dlužník návrh na povolení oddlužení. Z výpisu ze živnostenského rejstříku soud zjistil, že dlužník měl živnostenské oprávnění od 5.8.1992 a minimálně dva z jeho závazků pocházely z podnikání, a proto návrh na povolení oddlužení s odkazem na § 389 odst. 1 písm. b) IZ ve spojení s § 390 odst. 3 insolvenčního zákona č. 182/2006 Sb. (dále též IZ) odmítl jako podaný neoprávněnou osobou a na majetek dlužníka prohlásil konkurs. isir.justi ce.cz

Proti tomuto usnesení se dlužník včas odvolal do bodu II. a III. výroku a tvrdil odvolací důvody podle § 205 odst. 2 písm. c) o.s.ř. Namítal porušení práva na spravedlivý proces, když soud I. stupně nenařídil jednání o návrhu na povolení oddlužení, dlužník nemohl uplatnit své právo obhájit návrh na povolení oddlužení a ani věřitelům nebyla poskytnuta možnost se k návrhu na povolení oddlužení vyjádřit. Namítal, že k registraci a přidělení identifikačního čísla se musel ze zákona jako daňový poradce přihlásit, vykonává svobodné povolání daňového poradce, jako fyzická osoba jiné podnikání neprovozuje a závazky dlužníka s výkonem povolání nesouvisely. Dluh na pojistném vůči Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví, a.s. byl uhrazen, další dluh vůči Kooperativa pojišťovně, Vienna Insurance Group, a.s. z titulu pojištění nemovitosti označený soudem jako dluh z podnikání byl prokazatelně závazkem fyzické osoby a nelze jej řadit k závazkům z podnikání. Závazky z podnikání neexistovaly. Dlužník proto navrhoval, aby odvolací soud napadené usnesení v bodech II. a III. výroku zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl přitom k následujícím zjištěním a závěrům:

Podle § 389 odst. 2 IZ dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže a) s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo b) jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1 písm. c) nebo d), anebo c) jde o pohledávku zajištěného věřitele.

Podle § 403 odst. 2 IZ věřitelé, kteří hlasovali o přijetí způsobu oddlužení, mohou namítat, že zde jsou skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení. Tyto námitky mohou uplatnit nejpozději do skončení schůze věřitelů, která rozhodovala o způsobu oddlužení, a v případě uvedeném v § 399 odst. 3 do 10 dnů po zveřejnění výsledků hlasování v insolvenčním rejstříku. K později vzneseným námitkám a k námitkám uplatněným věřiteli, kteří nehlasovali o přijetí způsobu oddlužení, se nepřihlíží. Platí, že věřitelé, kteří včas neuplatnili námitky podle věty první, souhlasí s oddlužením bez zřetele k tomu, zda dlužník má dluhy z podnikání.

Přípustnost oddlužení ve smyslu § 389 odst. 1 insolvenčního zákona č. 182/2006 Sb. (dále též IZ) a jeho přípustnost z hlediska splnění věcných podmínek vymezených v § 395 IZ insolvenční soud zkoumá jak ve stadiu rozhodování o návrhu na povolení oddlužení (se zřetelem ke skutečnostem, které dlužník uvedl v návrhu na povolení oddlužení a v insolvenčním návrhu, popřípadě se zřetelem ke skutečnostem doloženým věřiteli), tak ve fázi insolvenčního řízení následující po povolení oddlužení, a to na podkladě stávajícího skutkového stavu věci vyplývajícího z dosavadních výsledků insolvenčního řízení (viz závěry plynoucí z usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.9.2010, sen zn. 29 NSČR 6/2008, uveřejněného pod č. 61/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a z usnesení ze dne 31.3.2011, sen. zn. 29 NSČR 20/2009, uveřejněného pod č. 113/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Pokud se týká problematiky oddlužení v případě dlužníků majících závazky z podnikání, soudní praxe se při aplikaci insolvenčního zákona ve znění účinném od 1.1.2014 ustálila na závěrech plynoucích z usnesení ze dne 23.9.2015, sp. zn. 1 VSOL 918/2015, jež bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 49/2016 (dále též R 49/2016). V něm Vrchní soud v Olomouci mimo jiné dovodil, že:

1. Dlužník je povinen již v návrhu na povolení oddlužení tvrdit všechny pro rozhodnutí o věci (pro rozhodnutí o povolení oddlužení) významné skutečnosti, tedy i to, že má dluhy z podnikání, které ovšem řešení jeho úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením nebrání. Má-li dluhy z podnikání, je povinen tvrdit existenci některé z výjimek (§ 389 odst. 2 IZ) ze zákonem stanovené překážky bránící uplatnění institutu oddlužení (§ 389 odst. 1 IZ).

2. Pokud dlužník v návrhu na povolení oddlužení souhlasy věřitelů podle ustanovení § 389 odst. 2, písm. a) IZ jen tvrdí, ale nedokládá, není zatím postaveno najisto, zda dluhy z podnikání brání či nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením. Tyto pochybnosti jsou důvodem postupu dle § 397 odst. 1, věty druhé IZ, tedy povolení oddlužení a svolání schůze věřitelů k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí.

3. Pokud ovšem dlužník v návrhu potřebné souhlasy podle ustanovení § 389 odst. 2 písm. a) IZ ani netvrdí, nebo dodatečně na výzvu soudu sdělí, že souhlasy nemá, anebo vyjde-li v řízení najevo výslovný nesouhlas jednoho z věřitelů, vůči němuž má dlužník dluh z podnikání, s řešením dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením (a nejde o pohledávky dle § 389 odst. 2, písm. b/ nebo c/ IZ), dlužník není osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení, neboť má dluh z podnikání, který brání řešení jeho úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením (§ 389 odst. 1 písm. b/, odst. 2 písm. a/ IZ), což je bez dalšího důvodem pro odmítnutí návrhu na povolení oddlužení podle ustanovení § 390 odst. 3 IZ, a nikoliv pro povolení oddlužení podle ustanovení § 397 odst. 1, věta druhá IZ a následnému svolání schůze věřitelů k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí.

4. Podmiňuje-li věřitel, vůči němuž má dlužník nezajištěný závazek z podnikání, svůj souhlas s řešením dlužníkova úpadku oddlužením uspokojením 100 % všech jeho pohledávek, nelze to považovat za souhlas s řešením úpadku oddlužením ve smyslu ustanovení § 389 odst. 2 písm. a) IZ.

Odvolací soud je především toho názoru, že v rámci zkoumání, zda je dlužník dle § 389 IZ oprávněn k podání návrhu na povolení oddlužení, insolvenční soud posuzuje, zda některý z dlužníkových závazků, které v tomto návrhu (připojeném seznamu závazků) uvedl, nepředstavuje dluh z podnikání, který má na mysli § 389 IZ (dluh, který vznikl v době, kdy dlužník podle norem hmotného práva měl postavení podnikatele, a vzešel z výkonu jeho podnikatelské činnosti), a to bez ohledu na to, jak v tom směru případně kvalifikoval své závazky sám dlužník.

Pokud by přitom posouzení toho, zda se u určitého dlužníkova závazku vskutku jedná o dluh z podnikání, vyžadovalo náročnější zkoumání, ke kterému první fáze řízení zjevně není určena a pro které je naopak dán náležitý prostor ve fázi po zjištění úpadku a povolení oddlužení, je namístě postup podle § 397 odst. 1 věty druhé IZ, neboť ve vztahu k danému věřiteli, u něhož zatím není definitivně identifikován dluh z podnikání, je dána pochybnost o tom, zda je dlužník oprávněn podat návrh na povolení oddlužení , tj. oddlužení lze povolit a jeho přípustnost se definitivně dořeší v další fázi řízení, nejpozději na schůzi věřitelů konané dle § 403 IZ (v podrobnostech viz usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25.8.2016, sen.zn. 2 VSPH 1471/2016).

Dále je odvolací soud přesvědčen o tom, že přihlašuje-li věřitel svou pohledávku pocházející z dlužníkova podnikání do řízení v době, kdy je z veřejně přístupného insolvenčního rejstříku jednoznačné, že dlužník se domáhá řešení svého úpadku oddlužením, pak lze důvodně očekávat, že takovýto věřitel svůj případný nesouhlas s oddlužením dá zřetelně najevo, například tak, že příslušnou listinu obsahující jeho stanovisko k navrhovanému oddlužení k přihlášce přiloží. Neučiní-li tak, může soud pro potřeby dalšího řízení předpokládat, že věřitel je s oddlužením srozuměn (aniž by tím věřitel samozřejmě byl zbaven možnosti svůj postoj změnit a při schůzi věřitelů hlasovat jinak-§ 399 a 403 IZ) a z tohoto jeho postoje vycházet. Kupříkladu označí-li dlužník v insolvenčním návrhu jednoho věřitele s pohledávkou z dlužníkova podnikání a tento věřitel přihlásí tuto pohledávku, aniž by jakkoli proti dlužníkem požadovanému řešení úpadku oddlužením brojil, pak soud nemusí po dlužníku vyžadovat zaplacení zálohy a (nebrání-li tomu jiné zákonem předvídané okolnosti) bez zbytečného odkladu zjistit dlužníkův úpadek a povolit oddlužení.

Je ovšem třeba si zároveň uvědomit, že insolvenční zákon ani ustálená soudní praxe nestanoví formu, jakou by věřitel měl svůj souhlas s oddlužením vyjevit. Při vědomí toho, že dle § 559 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. má každý právo zvolit si pro právní jednání libovolnou formu, není-li ve volbě formy omezen ujednáním nebo zákonem, lze dovodit, že takový projev vůle může dát příslušný věřitel různým způsobem (ústně, písemně, konkludentně), přičemž bude namístě z něj vycházet, pokud okolnosti případu nedají vzniknout kvalifikovaných pochybnostem o tom, co chtěl věřitel vskutku dát najevo.

Nahlíženo na danou problematiku možného povolení oddlužení dlužníkům s podnikatelskými závazky způsobem shora vysvětleným neshledává odvolací soud zatím důvodů pro prohlášení konkursu na majetek dlužníka, mělo-li by stát takové rozhodnutí toliko na stanovisku plynoucím ze stručného odůvodnění napadeného usnesení této otázky se týkajícího, totiž že dlužník je podnikatelem, jak vyplývá z výpisu živnostenského rejstříku a minimálně dva z jeho dluhů jsou z podnikání .

Především z napadeného usnesení není zřejmé, které konkrétní dlužníkovy závazky a proč lze míti za podnikatelské , tedy takové, jež povolení oddlužení brání. Mělo-li by se jednat o závazky vůči těm věřitelům, jež zmiňuje ve svém odvolání dlužník, čemuž by nasvědčovalo, že soud I. stupně tyto ve svém rozhodnutí skutečně zmínil (aniž by ovšem z odůvodnění rozhodnutí bylo jednoznačně patrné, že právě tyto pokládá za překážku oddlužení), pak v době rozhodování odvolacího soudu je situace taková, že pohledávky těchto věřitelů oporou pro takový závěr (o odmítnutí návrhu na povolení oddlužení a prohlášení konkursu) býti nemohou.

Věřitel č. 22 Kooperativa pojišťovna, Vienna Insurance Group, a.s. přihlásil pohledávku podáním došlým soudu dne 8.9.2016, tedy v době, kdy o dlužníkově požadavku na řešení úpadku oddlužením již věděl (resp. z obsahu insolvenčního rejstříku vědět mohl-zveřejněn byl 11.12.2015). Z toho lze ve smyslu výše řečeného dovozovat, že tento věřitel byl s dlužníkovým záměrem srozuměn.

Dlužníkem v seznamu závazků uváděný věřitel Oborová zdravotní pojišťovna žádnou pohledávku ve stanovené dvouměsíční lhůtě plynoucí z bodu VI. napadeného usnesení dokonce nepřihlásil vůbec.

Odvolací soud je při posuzování důvodnosti odvolání proti bodům II. a III. výroku napadeného usnesení vázán stavem panujícím v době jeho rozhodování (§ 7 IZ odst. 1 IZ, § 54 odst. 1 o.s.ř., § 167 odst. 2 o.s.ř.), jenž ovšem doznal oproti tomu, z něhož zřejmě vycházel soud I. stupně, podstatných změn spočívajících právě v tom, že jeden z věřitelů dal najevo, že mu dlužníkovo oddlužení není proti mysli, zatímco druhý svou pohledávku nepřihlásil vůbec, a proto na závazek vůči němu již odvolací soud nemohl brát zřetel při úvaze, zda oddlužení povolit, či odmítnout.

Ze shora uvedených důvodů se odvolací soud neztotožňuje se závěrem soudu I. stupně o nemožnosti řešit dlužníkův úpadek oddlužením, a proto napadené usnesení v bodech II. a III. výroku podle § 219a odst. 2 o.s.ř. zrušil a věc podle § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř. vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí j e dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Praze dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 16. září 2016

JUDr. František K u č e r a, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Bc. Jiří Slavík