1 VSPH 165/2015-B-90
KSUL 43 INS 5837/2009 1 VSPH 165/2015-B-90

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Goldsteina a soudců JUDr. Ladislava Derky a JUDr. Františka Kučery v insolvenční věci dlužníka Jiřího Leše, bytem Chotiměř 51, zast. advokátem JUDr. Ivo Beránkem, sídlem Sokolovská 47/73, Praha 8, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. KSUL 43 INS 5837/2009-B-85 ze dne 17. prosince 2014

takto:

Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. KSUL 43 INS 5837/2009-B-85 ze dne 17. prosince 2014 se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením č.j. KSUL 43 INS 5837/2009-B-85 ze dne 17.12.2014 zamítl návrh Jiřího Leše (dále jen dlužník) na osvobození od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny.

V odůvodnění usnesení soud uvedl, že usnesením č.j. KSUL 43 INS 5837/2009-A-10 ze dne 18.9.2009 zjistil úpadek dlužníka, povolil jeho řešení oddlužením, insolvenčním správcem ustanovil JUDr. Pavla Marečka. Usnesením č.j. KSUL 43 INS 5837/2009-B-8 ze dne 11.11.2009 soud schválil oddlužení dlužníka zpeněžením majetkové podstaty. Usnesením č.j. KSUL 43 INS 5837/2009-B-64 ze dne 20.11.2013 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze č.j. KSUL 43 INS 5837/2009, 1 VSPH 94/2014-B-64 ze dne 24.4.2014, insolvenční soud schválil konečnou zprávu a vyúčtování odměny a náhrady hotových výdajů insolvenčního správce. Dne 20.6.2014 pak soud vydal k návrhu insolvenčního správce rozvrhové usnesení č.j. KSUL 43 INS 5837/2009-B-74. Usnesením č.j. KSUL 43 INS 5837/2009-B-80 vzal soud na vědomí splnění oddlužení dlužníka zpeněžením majetkové podstaty a zprostil insolvenčního správce funkce. Insolvenčnímu soudu byl dne 27.8.2013 doručen návrh dlužníka podle § 414 odst. 1 insolvenčního zákona na vydání usnesení o osvobození od placení pohledávek (viz č.l. B-46 insolvenčního spisu).

Za účelem slyšení dlužníka soud nařídil jednání na den 17.12.2014. Při tomto jednání dlužník uvedl, že nezajištění věřitelé sice obdrželi plnění nižší než 30% jejich pohledávek, nicméně požadované hodnoty plnění bylo dosaženo v důsledku okolností, které dlužník nezavinil. Zároveň dlužníci obdrželi plnění, které není nižší než částka, které by se jim dostalo, kdyby byl úpadek řešen konkursem. Výchova a péče o dvě děti mu bránila v uplatnění na trhu práce v původní profesi řezník.

Z evidenčního listu důchodového pojištění za rok 2009 (č.l. B-82) soud zjistil, že hrubý měsíční příjem dlužníka za tento rok od zaměstnavatele Pavla Hřebejka činil 102.855,-Kč. Z evidenčních listů důchodového pojištění za rok 2010 vyplynulo, že příjem dlužníka v lednu 2010 představovala mzda od zaměstnavatele Pavla Hřebejka ve výši 12.212,-Kč. Od září do prosince 2010 byl dlužník zaměstnán u zaměstnavatele CHOVANEČEK, a.s., s celkovým příjmem ve výši 58.909,-Kč hrubého. V období od ledna 2011 až do září 2011 dlužník obdržel mzdu v celkové výši 107.833,-Kč. Od dubna 2013 je pak dlužník zaměstnán u zaměstnavatele Jiří Podzimek s příjmem za období duben 2013 až prosinec 2013 ve výši 74.501,-Kč. Z výplatních pásek založených na č.l. B-82/2-12 soud zjistil, že průměrný čistý měsíční příjem dlužníka za měsíce duben 2013 až prosinec 2013 činil 7.366,-Kč. Z výplatních pásek založených na č.l. B-83 soud zjistil, že průměrný čistý měsíční příjem dlužníka za měsíce leden 2014 až říjen 2014 činil 7.584,-Kč. V evidenci uchazečů o zaměstnání na Úřadu práce byl dlužník v době od 1.2.2010 do 5.9.2010 a od 3.4.2012 do 1.4.2013 (zjištěno z potvrzení ÚP založeného na č.l. B-82).

Za okolností vymezených v ust. § 415 insolvenčního zákona pak soud může přiznat dlužníkovi na základě jeho žádosti osvobození přesto, že věřitelé obdrželi méně, než 30% hodnoty svých pohledávek. V projednávané věci však soud s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu dospěl k závěru, že návrhu dlužníka na přiznání osvobození od placení pohledávek nelze vyhovět. V případě řešení úpadku konkursem, by sice částka, kterou by nezajištění věřitelé na uspokojení pohledávek obdrželi, nebyla vyšší, než jakou obdrželi v průběhu oddlužení, neboť dlužník dosahoval velmi nízkých příjmů, z nichž by nebylo lze provádět zákonné srážky, nicméně nezajištění věřitelé dlužníka obdrželi v oddlužení plnění v rozsahu 7,55%. Za tohoto stavu věci, by osvobození dlužníka od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny, ve svém důsledku znamenalo osvobození dlužníka od placení těchto pohledávek téměř v celém rozsahu, což je v rozporu se základním účelem insolvenčního řízení, vymezeným v ust. § 1 insolvenčního zákona.

Podstatné je dále to, že dlužník navrhoval jako způsob oddlužení formu zpeněžení majetkové podstaty, když svůj návrh na povolení oddlužení stavěl na tvrzení své schopnosti uhradit více než 30% pohledávek nezajištěných věřitelů, když znalec ocenil hodnotu bytové jednotky na 600.000,-Kč. Jediným majetkem zahrnutým do majetkové podstaty dlužníka, jenž byl předmětem zpeněžení, byla bytová jednotka č. 811/2 v domě č.p. 811 na pozemku par.č. 1202, včetně spoluvlastnického podílu na společných částech domu a pozemku, zapsaná na LV č. 5939 pro obec a kat. území Lovosice u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště Litoměřice. Ve znaleckém posudku č. 3499 ze dne 9.8.2009, který dlužník připojil jako přílohu návrhu na povolení oddlužení, ocenil soudní znalec Roman Čech obvyklou (tržní) cenu této nemovitosti částkou 600.000,-Kč. Ke zpeněžení nemovitosti došlo dne 20.6.2013 za cenu 220.000,-Kč. Z průběžných zpráv insolvenčního správce (na č.l. B-13, 14, 15, 18 atd.) jednoznačně vyplynulo, že prodej bytu za cenu alespoň se blížící ceně stanovené znaleckým posudkem bylo zcela nereálné, a to i v době zahájení řízení, čehož si dlužník musel být vědom. Nelze tedy přisvědčit jeho argumentaci, že nižší míry uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů bylo způsobeno změnou poměrů na realitním trhu v příslušné lokalitě, ani že nelze přičítat k tíži dlužníka nižší výtěžek zpeněžení v důsledku nezájmu o koupi, neboť ten podle insolvenčního správce (k tomu blíže zpráva insolvenčního správce na č.l. B-30) byl dán zejména nevhodnou polohou dané nemovitosti (ve dvou ochranných pásmech tratí Českých drah bez protihlukových stěn) a jejím stavem, což detailně dokumentuje rovněž citovaný znalecký posudek.

Proti tomuto usnesení se dlužník včas odvolal a požadoval, aby je odvolací soud změnil tak, že ho osvobodí od placení pohledávek.

Argumentoval zejména tím, že svým jednáním nezavinil, že bylo dosaženo nižší míry výtěžku. Nelze mu klást za vinu nižší výtěžek zpeněžení nemovitosti dlužníka původně více ceněné v důsledku nezájmu o koupi a změnou poměrů na realitním trhu v příslušné lokalitě. Neprodejnost předmětné nemovitosti za původní odhadní cenu vyplývá ze zpráv insolvenčního správce o dosavadní činnosti a rovněž ze žádosti insolvenčního správce o souhlas s prodejem nemovitosti ze dne 23.9.2011, v níž je tržní cena nemovitosti k uvedenému dni stanovena společností Alfa Finosa, s.r.o. na částku ve výši 250.000,-Kč. Dlužník se zásadně neztotožňuje s názorem soudu prvního stupně, že si musel být vědom, že prodej bytové jednotky za cenu stanovenou znaleckým posudkem, je zcela nereálný. Dlužník při podání návrhu na povolení oddlužení vycházel ze znaleckého posudku č. 3499 ze dne 9.8.2009 zpracovaného soudním znalcem Romanem Čechem, jehož obsahem bylo ocenění obvyklé (tržní) ceny nemovitosti-předmětné bytové jednotky, a to částkou ve výši 600.000,-Kč. Nelze tedy přičítat dlužníkovi k tíži skutečnost, že byl přesvědčen, v souladu s odborným závěrem erudovaného soudního znalce o ceně nemovitosti, že zpeněžení nemovitosti postačí k 30 % uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů. Zákonem stanovené nejnižší uspokojení, které musí věřitelé z provedeného oddlužení obdržet, aby dlužníkovi mohlo být přiznáno osvobození od placení zbytku neuhrazených pohledávek, není zcela rigidní, když v ust. § 415 insolvenčního zákona je obsaženo pravidlo, umožňující přiznat osvobození dlužníkovi i v případě, že hodnota plnění poskytnutého z oddlužení zmíněných nejnižších hranic nedosahuje. Jestliže dlužník řádně prokázal splnění veškerých předpokladů pro přiznání osvobození dle ust. § 415 insolvenčního zákona, a soud jeho návrh na přiznání osvobození od placení pohledávek přesto zamítl s odkazem na příliš nízké plnění obdržené nezajištěnými věřiteli, nelze než uzavřít, že rozhodnutí soudu prvního stupně zcela zjevně spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Odvolací soud v rozsahu podaného odvolání přezkoumal napadené usnesení rozsudek, jakož i řízení jemu předcházející podle § 212 a § 212a o.s.ř., a dospěl k závěru, že odvolání dlužníka není důvodné.

Odvolací soud v prvé řadě konstatoval, že si soud prvního stupně opatřil pro své rozhodnutí dostatek důkazů, z nichž dovodil správná skutková zjištění a na jejich základě dospěl ke správnému závěru, že dlužníkovi nelze přiznat osvobození o placení pohledávek zahrnutých so oddlužení v souladu s ust. § 415 insolvenčního zákona.

Z ust. § 414 insolvenčního zákona plyne, že jestliže dlužník splní řádně a včas všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení, vydá insolvenční soud usnesení, jímž dlužníka osvobodí od placení pohledávek, zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny. Učiní tak jen na návrh dlužníka (odst. 1). Osvobození podle odstavce 1 se vztahuje také na věřitele, k jejichž pohledávkám se v insolvenčním řízení nepřihlíželo, a na věřitele, kteří své pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili, ač tak měli učinit (odst. 2). Osvobození podle odstavců 1 a 2 se vztahuje i na ručitele a jiné osoby, které měly vůči dlužníku pro tyto pohledávky právo postihu (odst. 3). Při osvobození dlužníka podle odstavce 1 zůstává zajištěnému věřiteli, který po schválení oddlužení nepožádal o zpeněžení majetku sloužícího k zajištění pohledávky, zachováno právo domáhat se uspokojení pohledávky z výtěžku zpeněžení tohoto majetku; pohledávek, které se v insolvenčním řízení neuspokojují (ust. § 170), se může takto domáhat jen za dobu od skončení insolvenčního řízení (odst. 4).

Z citovaného ustanovení vyplývá, že předpokladem osvobození dlužníka od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny, je to, že dlužník splní řádně a včas všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení, ekonomickým výsledkem oddlužení je tedy to, že se nezajištěným věřitelům dostane plnění ve výši nejméně 30 % hodnoty jejich pohledávek (ust. § 395 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona), eventuálně nejméně 50 % hodnoty jejich pohledávek v případě nižších splátek (ust. § 398 odst. 4 insolvenčního zákona), pokud se dlužník s nezajištěnými věřiteli nedohodne na nižším plnění (ust. § 392 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona).

Jinými slovy vyjádřeno, oddlužení je sanačním způsobem řešení úpadku, jenž může dlužníka zbavit povinnosti hradit zbytek svých neuhrazených pohledávek, tyto pohledávky v neuhrazeném rozsahu nezanikají, leč věřitelé je nemohou úspěšně vymáhat; v soudním či jiném řízení již nelze takové pohledávky věřitelům přiznat (pohledávky mají povahu naturálních obligací). K dosažení tohoto výsledku však musí dlužník splnit podmínky uložené zákonem, zejména musí řádně a včas plnit všechny povinnosti, které pro něj vyplývají ze schváleného způsobu oddlužení. Po provedení všech úkonů, které podle schváleného způsobu oddlužení představují realizaci tohoto způsobu řešení úpadku, vydá soud rozhodnutí, jímž vezme na vědomí splnění oddlužení podle ust. § 413 insolvenčního zákona; toto rozhodnutí má deklaratorní charakter, soud v něm konstatuje splnění procesu realizace oddlužení a současně ukončuje činnost insolvenčního správce a vypořádává jeho odměnu a náklady (srovnej usnesení Ústavního soudu ČR sp. zn. Pl. ÚS40/13 ze dne 5.11.2013).

Rozhodnutím o splnění oddlužení však ještě nedochází k osvobození dlužníka od povinnosti hradit zbytek pohledávek, které nebyly uhrazeny v rámci oddlužení. K tomu dochází rozhodnutím dle ust. § 414 nebo § 415 insolvenčního zákona, jímž je dlužník po splnění oddlužení osvobozen od placení pohledávek v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny. Podmínkou pro vydání rozhodnutí je návrh dlužníka na přiznání osvobození a řádné a včasné splnění všech povinností podle schváleného oddlužení, jež spočívá především v tom, že nezajištění věřitelé obdrželi nejméně 30 % hodnoty svých pohledávek nebo nižší hodnotu plnění, na níž se s dlužníkem dohodli.

Podle ust. § 415 insolvenčního zákona je-li hodnota plnění, které při splnění oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, nižší než 30 % jejich pohledávek, nebo nedosahuje-li nejnižší hodnotu plnění, na které se tito věřitelé s dlužníkem dohodli, může insolvenční soud po slyšení dlužníka a insolvenčního správce přesto přiznat dlužníku osvobození od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, ve kterém dosud nebyly uspokojeny. Učiní tak jen na návrh dlužníka a za předpokladu, že dlužník prokáže, že požadované hodnoty plnění nebylo dosaženo v důsledku okolností, které nezavinil, a zároveň že částka, kterou tito věřitelé na uspokojení svých pohledávek dosud obdrželi, není nižší než částka, které by se jim dostalo, kdyby dlužníkův úpadek byl řešen konkursem. Ustanovení § 414 odst. 3 platí obdobně.

Odvolací soud ze spisu zjistil, že dlužník podal insolvenční návrh spojený s návrhem na oddlužení dne 3.9.2009 za trvání manželství. Samostatný insolvenční návrh spojený s návrhem na oddlužení podala rovněž dne 3.9.2009 jeho manželka Iva Lešová, ohledně níž je řízení vedeno po sp.z. KSUL 43 INS 5845/2009. Oba manželé navrhli, aby jejich úpadek byl řešen zpeněžením majetkové podstaty, který představovala bytová jednotka v jejich společném jmění, nacházející se v budově čp. 811 na parcele č. 122 se spoluvlastnickými podíly v k.ú. Lovosice, oceněna soudním znalcem Romanem Čechem na 600.000,-Kč. Řízení o těchto insolvenčních návrzích nebyla spojena ke společnému projednání, protože jejich manželství bylo rozvedeno dříve, než bylo schváleno jejich oddlužení.

Usnesením č.j. KSUL 43 INS 5837/2009-B-8 ze dne 11.11.2009 soud schválil oddlužení dlužníka zpeněžením majetkové podstaty, kterou představovala uvedená bytová jednotka, když v insolvenčním řízení bylo zjištěno deset pohledávek v celkové výši 594.623,-Kč.

Usnesením KSUL 43 INS 5837/2009-B-8 ze dne 11.11.2009 soud schválil oddlužení dlužníka zpeněžením majetkové podstaty, kterou představovala uvedená bytová jednotka, když byly zjištěny tři přihlášené pohledávky v celkové výši 454.466,-Kč, pouze dvě pohledávky, a to České spořitelny, a.s. ve výši 69.531,-Kč a Komerční banky, a.s. ve výši 306.782,27 Kč byly přihlášeny do insolvenčního řízení jak dlužníka tak dlužnice. Celkem tedy byly zjištěny pohledávky dlužníka a dlužnice v celkové výši 664.322,-Kč. Vzhledem k tomu, že uvedené pohledávky vznikly za trvání manželství dlužníka a dlužnice, je zřejmé, že jejich existence musela být oběma známá. Oba dlužníci požadovali, aby jejich úpadek byl řešen oddlužením zpeněžením majetkové podstaty, kterou představovala bytová jednotka v jejich společném jmění manželů, oceněná na 600.000,-Kč.

Odvolací soud konstatuje, že za této situace, kdy dlužníkovi i dlužnici bylo známo, že jejich závazky vzniklé za trvání manželství činí 664.322,-Kč, bylo nutné, aby věřitelům nabídli na uspokojení jejich pohledávek plnění v minimálním rozsahu 30%, jak vyžaduje ust. § 395 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona, tedy poskytnout na jejich pohledávky plnění alespoň ve výši 199.475,-Kč a každý uhradit odměnu insolvenčního správce ve výši 54.000,-Kč včetně daně s přidané hodnoty, celkem 108.000,-Kč. Proto za účelem dosažení minimálního uspokojení věřitelů ve výši 30% a uspokojení odměny insolvenčního správce bylo nutné získat zpeněžením majetkové podstaty částku minimálně ve výši 307.475,-Kč. Takového výtěžku však zpeněžením majetkové podstaty nebylo dosaženo, když jim zpeněžením byla získána částka pouze ve výši 220.000,-Kč. Z tohoto důvodu na uspokojení zjištěných pohledávek dlužníka připadla částka pouze ve výši 44.338,46 Kč, a to za situace, kdy odměna insolvenčního správce byla stanovena pouze ve výši 30.000,-Kč a jeho náklady činily 26.035,-Kč. Zjištěné pohledávky byly tak uspokojeny pouze v rozsahu 7,55%.

Odvolací soud při posouzení odvolání vyšel z ust. 5 odst. 1, písm. a) insolvenčního zákona, pod něhož insolvenční řízení musí být vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn.

Jak již bylo výše uvedeno, oddlužení je sanačním způsobem řešení úpadku, jenž může dlužníka zbavit povinnosti hradit zbytek svých neuhrazených pohledávek, který podle insolvenčního zákona činí podle ust. § 395 až 70%. V této souvislosti se odvolací soud zabýval tím, zda i v tomto případě, kdy pohledávky nezajištěních věřitelů byly uspokojeny pouze v rozsahu 7,55%, nebudou přiznáním osvobození od placení těchto pohledávek v rozsahu přesahujícím 92% jejich hodnoty, věřitelé, jako účastníci řízení, nespravedlivě poškozeni. Za situace, kdy dlužník spoléhal (a obdobně i dlužnice) pouze na to, že zpeněžením bytové jednotky, která byly ve společném jmění manželů) bude získána částka, která uspokojí věřitele aspoň v minimální výši 30% jich pohledávek a nevyvinul přiměřenou snahu, aby sám poskytl věřitelům i jiné plnění na uspokojení jejich pohledávek, zastává odvolací soud shodně se soudem prvního stupně názor, že v takovém případě nelze přiznat dlužníkovi osvobození od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu přesahující 92% jejich výše, protože by tímto postupem byli jeho věřitele výrazně poškozeni.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora neshledal odvolací soud odvolání dlužníka proti napadenému usnesení důvodným, postupoval proto podle ust. § 219 o.s.ř. a usnesení insolvenčního soudu v této části jako věcně správné potvrdil.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí j e dovolání přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Ústí nad Labem.

V Praze dne 10. srpna 2015

JUDr. Jiří G o l d s t e i n , v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Kateřina Vaněčková