1 VSPH 1649/2012-A-22
KSPL 56 INS 18274/2012 1 VSPH 1649/2012-A-22

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Kučery a soudců JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a JUDr. Ivy Novotné v insolvenční věci dlužníka CEPOR, s.r.o. v likvidaci, IČO 26223805, sídlem Jáchymov, Hornická 524, zahájené k návrhu dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 14. listopadu 2012, č.j. KSPL 56 INS 18274/2012-A-17,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 14. listopadu 2012, č.j. KSPL 56 INS 18274/2012-A-17, se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Ve výroku uvedeným usnesením Krajský soud v Plzni uložil dlužníku povinnost hradit zálohu ve výši 50.000,-Kč ve lhůtě 15 dnů ode dne právní moci usnesení.

V odůvodnění usnesení soud I. stupně zejména citoval § 144 insolvenčního zákona (dále jen IZ), vyložil účel zálohy na náklady insolvenčního řízení s tím, že pro průběh insolvenčního řízení je nutno zajistit finanční prostředky nezbytné k výkonu funkce insolvenčního správce, jehož minimální odměna činí 45.000,-Kč. S přihlédnutím k tomu, že dlužník neeviduje žádný majetek a nesplňuje podmínky stanovené v § 144 IZ pro zamítnutí insolvenčního návrhu pro nedostatek majetku (likvidátor dlužníka byl sice jmenován soudem ze seznamu insolvenčních správců avšak společnost dlužníka nebyla zrušena rozhodnutím soudu, ale rozhodnutím jeho valné hromady ke dni 30.9.2009), vyměřil mu soud I. stupně zálohu ve výši 50.000,-Kč.

Proti tomuto usnesení se dlužník včas odvolal a požadoval, aby je odvolací soud změnil tak, že zálohu vyměří jen ve výši 1.000,-Kč, což je částka, která zbyla likvidátorce po uhrazení nezbytných výdajů. Zopakoval svá tvrzení uvedená v insolvenčním návrhu, že nemá žádný majetek a zálohu nemá z čeho zaplatit. Pokud nebude vyhoněno jeho odvolání, nelze dokončit likvidaci a likvidátorka bude nucena požádat o zproštění své funkce.

Vrchní soud v Praze, aniž nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 IZ), přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející, a dospěl přitom k závěru, že odvolání není opodstatněno.

Povinnost navrhovatele uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení vyplývá z § 108 odst. 1 až 3 IZ, podle kterého insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit.

Účelem institutu zálohy je především překlenout nedostatek finančních prostředků, umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce a rovněž poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů a odměny insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty (§ 38 odst. 2 IZ). Zálohu na náklady insolvenčního řízení soud nepožaduje po insolvenčním navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka (§ 108 odst. 1 věta druhá IZ).

Podle § 144 IZ insolvenční soud zamítne insolvenční návrh pro nedostatek majetku, jestliže: a) dlužník je obchodní společností, která byla zrušena rozhodnutím soudu, b) jménem dlužníka podal návrh likvidátor, který byl jmenován soudem ze seznamu insolvenčních správců, c) likvidátor dlužníka předloží insolvenčnímu soudu zprávu o tom, že prověřil možnost uplatnit v insolvenčním řízení neplatnost nebo neúčinnost právních úkonů dlužníka, d) ze seznamu majetku dlužníka a šetření insolvenčního soudu vyplývá, že majetek dlužníka nebude postačovat k úhradě nákladů insolvenčního řízení, a e) věřitelé dlužníka byli vyhláškou vyzváni ke sdělení údajů o majetku dlužníka a údajů o právních úkonech dlužníka, u kterých by bylo možno uplatnit neplatnost nebo neúčinnost, a žádný majetek ani úkony dlužníka nebyly zjištěny.

Odvolací soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny podmínky pro zamítnutí insolvenčního návrhu pro nedostatek majetku podle § 144 IZ, neboť pro tento případ insolvenční soud zálohu neukládá. V případech, kdy tomu tak je, insolvenční soud k zaplacení zálohy vyzývat nebude (k tomu viz např. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp.zn. KSCB 28 INS 2072/2008, 1 VSPH 254/2008 ze dne 21.11.2008). Naopak, nebude-li možný postup dle § 144 IZ, výzva k zaplacení zálohy je při splnění podmínek obsažených v § 108 IZ namístě. Jinými slovy, insolvenční soud nemusí požadovat složení zálohy na náklady insolvenčního řízení za situace, kdy dosavadní výsledky řízení nasvědčují tomu, že mohou být splněny podmínky § 144 IZ, a současně nelze předpokládat, že dlužník disponuje finančními prostředky potřebnými na úhradu zálohy, a podáním insolvenčního návrhu plní povinnost vyplývající pro něj z § 98 odst. 2 IZ a z § 72 odst. 2 obchodního zákoníku.

Insolvenční zákon sleduje řešením úpadku a hrozícího úpadku dlužníka uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem s cílem dosáhnout co nejvyššího a zásadně poměrného uspokojení dlužníkových věřitelů. Z této výchozí koncepce zákona se podává, že insolvenční řízení může mít smysl jedině za předpokladu, že existuje majetek, z něhož by mohly být-v závislosti na způsobu řešení úpadku dlužníka-alespoň částečně uspokojeny pohledávky věřitelů. Nejde-li o případ podle § 144 IZ, pak, bude-li zjištěno, že dlužník nemá majetek užitelný pro účely insolvenčního řízení, nedává zákon žádného podkladu pro další pokračování v řízení. Testem k tomu, aby nejistota v této otázce mohla být odstraněna na samém začátku insolvenčního řízení a aby insolvenční řízení nebylo zneužíváno pro účely, k nimž sloužit nesmí, je dlužníku uložená povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení. Bude-li schopen likvidátor dlužníka takový majetek identifikovat a z něho zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení, pak lze požadovat, aby insolvenční řízení proběhlo alespoň v režimu nepatrného konkursu. Nebude-li schopen likvidátor dlužníka zálohu zaplatit, pak tento test zřetelně podporuje závěr, že další pokračování insolvenčního řízení by bylo zjevným zneužitím postupů podle insolvenčního zákona k dokončení likvidace dlužníka. Za takové situace soud řízení zastaví a likvidátor mimo rámec insolvenčního řízení dokončí likvidaci (blíže k tomu viz usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10.7.2009 sp.zn. KSPA 56 INS 1418/2009, 1 VSPH 355/2009-A).

Jedinou výjimkou-byť nesystémovou-z této koncepce je již citované ustanovení § 144 IZ, které připouští, aby právní prostředí insolvenčního zákona bylo využito k zamítnutí návrhu pro nedostatek majetku, třebaže v takovém řízení k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem dojít zjevně nemůže.

Účelem insolvenčního zákona a insolvenčního řízení není vytváření podmínek pro zánik nefunkčních obchodních společností, ale řešení úpadku a hrozícího úpadku dlužníka některým ze zákonem stanovených způsobů tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem nebo hrozícím úpadkem a k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů. Z hlediska takto vymezeného účelu insolvenčního řízení není zásadně dán důvod pro přenesení povinnosti hradit zálohu z insolvenčního navrhovatele na stát. Jestliže dlužník nesplnil svou povinnost plynoucí z § 98 IZ (před 1. lednem 2008 z § 3 ZKV) podat insolvenční návrh bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděl nebo při náležité pečlivosti měl dozvědět o svém úpadku, nemá na rozhodnutí o povinnosti zaplatit zálohu zásadního vlivu okolnost, že dlužník v době zahájení insolvenčního řízení již potřebnými prostředky nedisponuje a nemá žádný majetek, z jehož prodeje by zálohu mohl uhradit (blíže k tomu viz usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15.7.2009, sp.zn. KSUL 45 INS 3601/2009, 1 VSPH 364/2009-A).

V případě, že je insolvenční návrh podán dlužníkem, přistupuje soud k vymáhání zálohy po pečlivém posouzení jeho veškerých majetkových poměrů. Takový postup zásadně není namístě tam, kde vymáháním zálohy by stát jen zmnožil řady věřitelů a přispěl k celkovému zhoršení již tak tíživé majetkové situace dlužníka (blíže k tomu viz usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10.3.2009, sp.zn. KSUL 44 INS 1893/2009, 1 VSPH 90/2009-A).

Rozhodnutí, zda požadovat zálohu na náklady insolvenčního řízení a v jaké výši, a rozhodnutí, zda řízení zastavit, není-li ve stanovené lhůtě záloha zaplacena, je záležitostí úvahy obecných soudů, které v dané věci jednají, a pokud je rozhodnutí o této věci náležitě a srozumitelně odůvodněno, není žádný důvod k zásahu ze strany Ústavního soudu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 21.5.2009, sp.zn. II. ÚS 2915/08).

Z dlužníkova insolvenčního návrhu a jeho příloh vyplývá, že dlužník nemá žádný majetek ani zaměstnance a má jen splatné závazky v celkové výši 525 tisíc Kč vůči čtyřem věřitelům (Krajskému soudu v Plzni, Finančnímu úřadu v Ostrově, Exekutorskému úřadu Brno a D&I COLSULTING LIMITED). Dlužník je obchodní společností, avšak nebyl zrušen rozhodnutím soudu.

Z výše uvedeného plyne, že podmínky § 144 odst. 1 IZ nebyly splněny.

Soud I. stupně správně vycházel z toho, že v případě řešení úpadku konkursem náklady insolvenčního řízení představují mimo jiné vždy i hotové výdaje a odměnu insolvenčního správce, jež dosahuje dle vyhlášky č. 313/2007 Sb. nejméně 45.000,-Kč. Jelikož dosavadní výsledky řízení nenasvědčují tomu, že dlužník vlastní majetek, jehož zpeněžením by mohly být získány finanční prostředky postačující k úhradě nákladů insolvenčního řízení, dospěl odvolací soud k závěru, že soud I. stupně správně posoudil podmínky pro uložení zálohy na náklady insolvenčního řízení, včetně její výše.

Nutno dodat, že záloha na náklady insolvenčního řízení uložená podle § 108 IZ není soudním poplatkem, proto ustanovení o soudním poplatku obsažená v o.s.ř. ani v zákonu o soudních poplatcích nelze na tuto zálohu ani přiměřeně použít. To platí jak pro postup soudu při ukládání povinnosti zálohu zaplatit, tak pro případ požadavku na osvobození od placení zálohy.

Z výše uvedených důvodů postupoval odvolací soud podle § 219 o.s.ř. a napadené usnesení potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 3. prosince 2012

JUDr. František K u č e r a, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Brožová Eva