1 VSPH 1642/2012-A-11
KSUL 81 INS 26413/2012 1 VSPH 1642/2012-A-11

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Kučery a soudců JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a JUDr. Ivy Novotné v insolvenční věci dlužníka Jana anonymizovano , anonymizovano , IČO 86739051, Mánesova 628, 411 08, Štětí, zast. advokátkou Mgr. Kateřinou Rychterovou, Macharova 376, 276 01, Mělník, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. listopadu 2012, č.j. KSUL 81 INS 26413/2012-A-6,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. listopadu 2012, č.j. KSUL 81 INS 26413/2012-A-6, se m ě n í jen tak, že se dlužníkovi ukládá povinnost uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 20.000,-Kč, jinak se potvrzuje.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ústí nad Labem ze dne 1. listopadu 2012, č.j. KSUL 81 INS 26413/2012-A-6, uložil dlužníku Janu Pavlíkovi (dále jen dlužník), aby do tří dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč.

V odůvodnění svého usnesení soud prvního stupně uvedl, že dne 26. října 2012 mu byl doručen insolvenční návrh dlužníka spojený s návrhem na povolení oddlužení (plněním splátkového kalendáře). Dlužník sdělil, že podniká pod IČO 86739051 a čestně prohlásil, že jeho závazky nepochází z podnikání. Z veřejné části živnostenského rejstříku soud zjistil, že dlužník je registrován v živnostenském rejstříku pod identifikačním číslem osoby 86739051, a to od 19.5.2004 v předmětu podnikání Zámečnictví, nástrojařství. Z přiložených dokladů vyplývá, že pohledávky věřitelů GE Money Bank, a.s. a POSPÍCHALSCHÖN, s.r.o. pocházejí z podnikání. Dále bylo zjištěno z výpisu z evidence rejstříku trestů fyzických osob, že dlužník byl pravomocně odsouzen ve věci 2T 24/2011 rozsudkem ze dne 28.4.2011, který nabyl právní moci dne 28.4.2011, dle § 228 odst. 1 Trestního zákoníku 40/2009 Sb. pro úmyslný trestný čin majetkové povahy.

Soud odkázal stran podmínek přípustnosti oddlužení na § 389, § 395 a § 396 insolvenčního zákona (dále jen IZ), jakož i na usnesení sp.zn. 29 NSČR 3/2009, uveřejněného pod č. 79/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž se Nejvyšší soud ČR zabýval výkladem citovaného ustanovení co do slovního spojení dlužník, který není podnikatelem . Podstatou podmínky přípustnosti oddlužení vyplývající z § 389 odst. 1 IZ, vysvětlil insolvenční soud, je vymezit institut oddlužení jako způsob řešení úpadku, jenž zásadně, s výjimkou okolností popsaných právě v usnesení sp.zn. 29 NSČR 3/2009, není určen k vypořádání podnikatelských závazků. Jak vysvětlil Vrchní soud v Praze např. v usnesení sp.zn. KSUL 43 INS 286/2008, 1 VSPH 236/2008-A ze dne 15.8.2008, činnost podnikatele předpokládá určitou jeho zdatnost a profesionální úroveň, a tomu odpovídá i úprava obchodních závazkových vztahů, jež vychází z toho, že obchodník nese plně podnikatelské riziko, s jehož důsledky musí být také připraven se vypořádat. Tato specifika podnikatelské činnosti se logicky projevují i v úvaze, že v případě neúspěchu v podnikání, jež vedlo k podnikatelově úpadkové situaci, nemůže být věřitelům závazků vzniklých z podnikatelské činnosti vnuceno bez jejich souhlasu vypořádání, jež by znamenalo uspokojení jejich pohledávek v podstatě nižším rozsahu, než na jaký mají nárok, jak je tomu právě u oddlužení.

Dále insolvenční soud odkázal na usnesení sp.zn. KSPH 39 INS 2561/2010, 1 VSPH 280/2010 ze dne 11.5.2010, kde Vrchní soud v Praze vyslovil přesvědčení, že dlužníkovi, který není v pracovním poměru, nelze odpírat oddlužení jen proto, že za účelem zapravení svých dřívějších závazků, jež nepocházejí z podnikání (ve snaze zajistit si příjmy pro plnění splátkového kalendáře), bude vykonávat nebo již vykonává jinou výdělečnou činnost.

Insolvenční soud nemaje důvod se od shora předestřených závěrů odchylovat uzavřel, že v případě dlužníka pokládá oddlužení podle § 389 odst. 1 IZ za nepřípustné, neboť bylo zjištěno, že dlužník je podnikatelem podnikajícím podle živnostenského zákona a současně má závazky vzešlé z podnikání dlužníka.

Dále insolvenční soud objasnil, že podle § 108 IZ může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000,-Kč. Cílem takového postupu, pokračoval insolvenční soud, je jednak překlenout nedostatek finančních prostředků na počátku insolvenčního řízení, a jednak vytvoření záruky úhrady celkových nákladů řízení. Účelem institutu zálohy je především umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce a překlenout tak nedostatek finančních prostředků po rozhodnutí o úpadku, a rovněž poskytnout záruku úhrady celkových nákladů insolvenčního řízení, včetně odměny a hotových výdajů insolvenčního správce, pro případ, že by je nebylo možné uhradit z majetkové podstaty (§ 38 odst. 2 IZ).

Vzhledem k výše uvedeným zjištěním je dle insolvenčního soudu zřejmé, že úpadek dlužníka nebude možné řešit jiným způsobem než konkursem (popř. nepatrným konkursem dle § 314 a § 315 IZ), neboť jak výše uvedeno, řešit úpadek oddlužením lze toliko u osoby, která není zákonem považována za podnikatele. Dlužník nejen fakticky podniká, ale má rovněž závazky vzešlé z jeho podnikatelské činnosti, které dlužník neoznačil v seznamu závazků. V konkursu představují náklady insolvenčního řízení mimo jiné vždy i hotové výdaje a odměna insolvenčního správce, která při výpočtu dle § 1 vyhl. č. 313/2007 Sb. dosahuje nejméně 45.000,-Kč. Za dané situace tedy soud uložil dlužníkovi povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení v maximální možné výši. Proti tomuto usnesení se dlužník včas odvolal a požádal, aby ho odvolací soud změnil a zálohu stanovil toliko částku 10.000,-Kč. Zdůraznil, že v jeho případě by zamítnutí jeho návrhu na povolení oddlužení mohlo přicházet v úvahu jen dle § 395 odst. 1 písm. a/ IZ, jenž však naplněn není. Dlužník je při splátkovém kalendáři schopen uhradit věřitelům více než 30 % jejich pohledávek, přičemž, oproti stavu, z něhož vycházel insolvenční soud, se situace změnila potud, že dlužník již nemá podnikatelského závazku vůči POSPÍCHALSCHÖN, neboť tato společnost s ručením omezeným dne 8. listopadu 2012 potvrdila, že dlužník u ní nemá ani pohledávku, ani závazek. Je pravdou, že dlužník byl pravomocně odsouzen, avšak vzniklou škodu za rozbitou výlohu provozovny Poštovní spořitelny a GE Money Bank ve Štětí již uhradil a po celou dobu podmíněného odsouzení se chová řádně.

Vrchní soud v Praze, aniž nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 IZ), přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející, a dospěl přitom k závěru, že odvolání je opodstatněno.

Povinnost navrhovatele uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení vyplývá z § 108 odst. 1 až 3 IZ, podle kterého insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit.

Účelem institutu zálohy je především překlenout po rozhodnutí o úpadku nedostatek finančních prostředků potřebných k úhradě prvotních nákladů insolvenčního řízení a umožnit tak insolvenčnímu správci výkon jeho funkce, a rovněž poskytnout záruku úhrady celkových nákladů insolvenčního řízení, včetně odměny a hotových výdajů a odměny insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty (§ 38 odst. 2 IZ). Zálohu na náklady insolvenčního řízení soud nepožaduje po insolvenčním navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka (§ 108 odst. 1 věta druhá IZ).

Podle § 144 IZ insolvenční soud zamítne insolvenční návrh pro nedostatek majetku, jestliže: a) dlužník je obchodní společností, která byla zrušena rozhodnutím soudu, b) jménem dlužníka podal návrh likvidátor, který byl jmenován soudem ze seznamu insolvenčních správců, c) likvidátor dlužníka předloží insolvenčnímu soudu zprávu o tom, že prověřil možnost uplatnit v insolvenčním řízení neplatnost nebo neúčinnost právních úkonů dlužníka, d) ze seznamu majetku dlužníka a šetření insolvenčního soudu vyplývá, že majetek dlužníka nebude postačovat k úhradě nákladů insolvenčního řízení, a e) věřitelé dlužníka byli vyhláškou vyzváni ke sdělení údajů o majetku dlužníka a údajů o právních úkonech dlužníka, u kterých by bylo možno uplatnit neplatnost nebo neúčinnost, a žádný majetek ani úkony dlužníka nebyly zjištěny.

Odvolací soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny podmínky pro zamítnutí insolvenčního návrhu pro nedostatek majetku podle § 144 IZ, neboť pro tento případ insolvenční soud zálohu neukládá, a s ohledem na likvidátorem zjištěný zůstatek na dlužníkově bankovním účtu dovodil, že nikoliv. Jak vyplývá z ustanovení § 1 IZ, insolvenční zákon sleduje řešením úpadku a hrozícího úpadku dlužníka uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem s cílem dosáhnout co nejvyššího a zásadně poměrného uspokojení dlužníkových věřitelů. Z této výchozí koncepce zákona se podává, že insolvenční řízení může mít smysl jedině za předpokladu, že v majetkové podstatě existuje majetek, z něhož by mohly být-v závislosti na způsobu řešení úpadku dlužníka-alespoň částečně uspokojeny pohledávky věřitelů. Není-li tu takového majetku, nemá insolvenční řízení smyslu.

Jedinou výjimkou-byť nesystémovou-z této koncepce je již citované ustanovení § 144 IZ, které připouští, aby právní prostředí insolvenčního zákona bylo využito k zamítnutí návrhu pro nedostatek majetku, třebaže v takovém řízení k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem dojít zjevně nemůže.

O takový případ se však v souzené věci zjevně nejedná, a proto je namístě úvaha, zda a v jaké výši je třeba formou zálohy zajistit finanční prostředky na úhradu nákladů insolvenčního řízení po zjištění úpadku, nákladů insolvenčního správce spočívající v jeho odměně (která-pokud bude stanovena dle § 1 vyhl. č. 313/2007-činí nejméně 45 tis. Kč), na hotové výdaje správce a další náklady, jež bude třeba vynaložit za účelem zjištění rozsahu majetkové podstaty, její správu a zpeněžení. Soud prvního stupně přitom postavil své rozhodnutí na tom, že již nyní je vlastně zřejmé, že dlužníkův úpadek přichází v úvahu řešit toliko konkursem, a to s ohledem na charakter dlužníkových závazků, když zároveň zmínil i dlužníkovo odsouzení za trestný čin majetkové povahy. Odvolací soud má ovšem tento závěr za poněkud předčasný.

Soud řešení úpadku či hrozícího úpadku oddlužením, v jehož rámci může dlužník při řádném splnění povinností vyplývajících ze schváleného oddlužení dosáhnout osvobození od zbytku svých dluhů, má poskytnout druhou šanci především fyzické osobě-nepodnikateli, která by měla jinak (často již v mladém věku) perspektivu celoživotního splácení stále narůstajících dluhů. Oddlužení má pomoci řešit situaci takovýchto osob, které se v důsledku zhoršení svých výdělkových poměrů anebo i v důsledku svého nedostatečně rozvážného či obezřetného počínání ocitly v dluhové pasti. Zákonodárce vycházel z toho, že oddlužení založené na ekonomické nabídce minimálního třicetiprocentního uspokojení nezajištěných věřitelů dlužníka, kterého k řádnému splnění oddlužení (resp. v mezích jeho možností k maximálnímu uspokojení věřitelů) motivuje vyhlídka osvobození od zbytku dluhů, je ve svém důsledku i ku prospěchu věřitelů; pro ty je zpravidla výhodnější obdržet v kratším časovém rámci část pohledávky, než v dlouhodobé perspektivě (mnohdy s vysokými náklady na realizaci) vymoci pohledávku celou. I z celkového ekonomického hlediska je budoucí obnovení koupěschopnosti dlužníka žádoucím výsledkem. S ohledem na tyto souvislosti zákon preferuje i u dlužníků nepodnikatelů řešení jejich úpadkové situace sanačním způsobem, tj. oddlužením. Teprve nejsou-li podmínky pro navržené oddlužení dány, anebo ukáže-li se posléze řádné splnění oddlužení neuskutečnitelným, je místa pro řešení dlužníkova úpadku konkursem. Zákon tedy-z výše uvedených důvodů-vychází z toho, že pokud není dostatečného důvodu pochybovat o tom, že dlužník je potřebné ekonomické nabídky vůči svým věřitelům schopen, a že v rámci oddlužení využije veškerých svých schopností a možností k jejich maximálnímu uspokojení, pak i z pohledu těchto jeho věřitelů lze považovat oddlužení oproti konkursu za výhodnější uspořádání jejich majetkových vztahů k dlužníku. Touto optikou je nutno posuzovat i naplnění zákonné podmínky pro vstup do oddlužení vymezené v § 395 odst. 1 písm. a) IZ, tj. předpoklad, že dlužník návrhem na povolení oddlužení sleduje poctivý záměr.

Se soudem I. stupně lze souhlasit, že existence pravomocného odsouzení zpravidla bude důvodem pro nepovolení oddlužení, nicméně je třeba přihlížet i k dalším relevantním okolnostem případu, jimiž jsou zejména charakter trestného činu, způsobená škoda, popř. její úhrada, jakož i časový odstup od protiprávního jednání dlužníka a jeho následné chování. Leckdy se tak možné riziko ovlivnění výsledku oddlužení nepoctivým jednáním dlužníka (kterému právě brání omezení okruhu osob, jimž § 395 IZ umožňuje úspěšné oddlužení) se tedy může jevit jako minimální.

K tomu ovšem nutno zdůraznit, že odvolacím soudem vyslovený závěr o absenci nepoctivého záměru dlužníka je činěn v mezích dané fáze insolvenčního řízení, a proto není vyloučeno, aby na základě nových rozhodných poznatků doznal v dalším řízení změny. Zkoumáním všech podmínek přípustnosti oddlužení stanovených v § 395 IZ se totiž soud zabývá i ve fázi po povolení oddlužení, a to v rámci posuzování, zda povolené oddlužení lze schválit, či nikoli. Proto vyjdou-li po vydání rozhodnutí o povolení oddlužení dodatečně najevo skutečnosti, pro něž je v předcházející fázi insolvenčního řízení třeba návrh na povolení oddlužení dle ust. § 395 IZ zamítnout, soud dle ust. § 405 odst. 1 IZ rozhodne o neschválení povoleného oddlužení. S takovým rozhodnutím (stejně jako se zamítnutím návrhu na povolení oddlužení) je dle ust. § 396 odst. 1 IZ spojeno rozhodnutí o řešení úpadku dlužníka konkursem. Toto uvádí odvolací soud toliko pro úplnost, zmíněné nové okolnosti případu tedy ani nevylučuje, ani je nepředjímá.

Pokud se týká skladby dlužníkových závazků a nemožnosti oddlužení při jejich podnikatelském charakteru, odkazuje odvolací soud na již ve své podstatě ustálenou praxi soudů, jež s ohledem na smysl insolvenčního zákona a jeho zásady dospěly k závěrům, že ačkoli institut oddlužení zásadně podnikatelům určen není, lze v odůvodněných případech někdy i v těchto situacích oddlužení připustit (viz k tomu vedle rozhodnutí zmíněných již insolvenčním soudem usnesení Nejvyššího soudu sp.zn. 29 NSČR 6/2008, 29 NSČR 9/2009, 29 NSČR 20/2009, 29 NSČR 20/2011, popř. usnesení Vrchního soudu v Praze sp.zn. KSPH 39 INS 4221/2008, 2 VSPH 86/2009), takže existence jednoho věřitele (druhý v rozhodnutí zmíněný věřitel by jím dle dlužníkem založeného potvrzení již být neměl) co nositele pohledávky z dlužníkova podnikání by sama o sobě nutně překážku oddlužení tvořit nemusela.

Jelikož tedy dosud není vyloučeno řešení dlužníkova úpadku oddlužením, nejeví se odvolacímu soudu nezbytným požadovat po dlužníku zaplacení zálohy v maximální zákonem stanovené výši, ale za přiměřenou pokládá částku 20.000,-Kč, již by dlužník měl být ještě schopen uhradit a která však zároveň se jeví jako postačující pro úhradu prvotních nákladů insolvenčního řízení. Proto postupoval podle § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. za použití § 167 odst. 2 o.s.ř. a napadené usnesení jen co do výše požadované zálohy změnil, jak uvedeno výše.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 17. prosince 2012

JUDr. František K u č e r a, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Brožová Eva