1 VSPH 1641/2012-A-19
KSCB 27 INS 22811/2012 1 VSPH 1641/2012-A-19

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Kučery a soudců JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a JUDr. Ivy Novotné v insolvenční věci dlužnice: Ludmila anonymizovano , anonymizovano , Sadová 123, 373 82, Boršov nad Vltavou, o odvolání navrhovatele Private Capital Incest, a.s., IČO 24784877, Štěpánská 539/9, 110 00 Nové Město, Praha, zast. JUDr. Veronikou Ryšákovou-Šimánkovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Tomkova 57/27, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. listopadu 2012, č.j. KSCB 27 INS 22811/2012-A-13,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. listopadu 2012, č.j. KSCB 27 INS 22811/2012-A-13, se z r u š u j e a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Napadeným usnesením ze dne 12. listopadu 2012 uložil insolvenční soud ukládá insolvenčnímu navrhovateli, aby ve lhůtě 7 dnů ode dne právní moci rozhodnutí uhradil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč.

V odůvodnění svého rozhodnutí insolvenční soud uvedl, že podle ustanovení § 108 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen IZ), může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000,-Kč.

V daném případě navrhovatel v návrhu, jímž se domáhá zjištění úpadku dlužníka a prohlášení konkurzu, uvedl okolnosti vzniku pohledávky, kterou za dlužníkem eviduje, a dokládá existenci podnikatelského úvěru. Podle soudu je účelem zálohy zejména umožnit výkon činnosti insolvenčního správce bezprostředně po rozhodnutí o úpadku a tím překlenout prvotní nedostatek peněžních prostředků na krytí nákladů insolvenčního řízení a rovněž poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty (§ 38 odst.2 IZ). V případě, že v dané věci by byl úpadek dlužníka řešen konkurzem, činí odměna insolvenčního správce dle vyhl. č. 313/2007 Sb. minimálně 45.000,-Kč a je spolu s jeho nárokem na náhradu vzniklých hotových výdajů hrazena z výtěžku zpeněžení majetkové podstaty. Prostředky získané případným zpeněžením majetkové podstaty insolvenční správce v počáteční fázi řízení k dispozici nemá a použít je nemůže. V současné fázi řízení nelze ani přibližně odhadnout, jaký bude jeho další vývoj a výtěžek zpeněžení případného majetku, zda v majetkové podstatě bude nějaký jiný zpeněžitelný majetek a tudíž jaká bude výše odměny insolvenčního správce, ale i výše nákladů insolvenčního řízení. Za této situace by musela být odměna insolvenčního správce a náhrada hotových výdajů při nesložení zálohy na náklady insolvenčního řízení hrazena podle § 38 odst. 2 IZ státem. Soud proto rozhodl o zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení.

Toto rozhodnutí napadl odvoláním navrhovatel a vytýkal insolvenčnímu soudu, že se nezabýval skladbou majetku dlužnice, která je vlastníkem bytové jednotky a garáže, včetně spoluvlastnických podílů na společných částech domu a pozemku. Zpeněžení tohoto majetku by jistě ke krytí nákladů insolvenčního řízení postačovalo.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že odvolání je opodstatněno.

Povinnost navrhovatele uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení vyplývá z § 108 odst. 1 až 3 IZ, podle nějž insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit. Zálohu na náklady insolvenčního řízení soud nepožaduje po insolvenčním navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka (§ 108 odst. 1 věta druhá IZ).

Podle § 169 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) není-li stanoveno jinak, ve vyhotovení usnesení se uvede, který soud je vydal, jména a příjmení soudců a přísedících, označení účastníků, jejich zástupců a věci, výrok, odůvodnění, poučení o tom, zda je přípustný opravný prostředek nepočítaje v to žalobu na obnovu řízení a pro zmatečnost, a o lhůtě a místu k jeho podání, a den a místo vydání usnesení.

Podle odstavce druhého téhož ustanovení vyhotovení každého usnesení, kterým se zcela vyhovuje návrhu na předběžné opatření, návrhu na zajištění důkazu, návrhu na zajištění předmětu důkazního prostředku ve věcech týkajících se práv z duševního vlastnictví nebo jinému návrhu, jemuž nikdo neodporoval, nebo usnesení, které se týká vedení řízení, anebo usnesení podle § 104a, nemusí obsahovat odůvodnění. Odůvodnění nemusí obsahovat rovněž usnesení, kterým bylo rozhodnuto nikoli ve věci samé, připouští-li to povaha této věci a je-li z obsahu spisu zřejmé, na základě jakých skutečností bylo rozhodnuto; v tomto případě se ve výroku usnesení uvedou zákonná ustanovení, jichž bylo použito, a důvod rozhodnutí.

Ačkoli je usnesení o uložení povinnosti hradit zálohu na náklady insolvenčního řízení rozhodnutím nemeritorním, nejde o usnesení, jímž by se upravovalo řízení, ani o usnesení vydávané v rámci dohlédací činnosti insolvenčního soudu dle § 11 IZ. Tímto usnesením soud ve smyslu § 10 písm. a) IZ rozhoduje o povinnosti insolvenčního navrhovatele zaplatit zálohu (ukládá mu platební povinnost a rozhoduje o její výši v mezích zákonného limitu), pokud jsou k tomu vzhledem k okolnostem věci splněny podmínky vymezené v § 108 odst. 1 IZ. Odtud plyne, že proti tomuto rozhodnutí je přípustné odvolání a že ovšem také-s ohledem na povahu věci-nelze dovodit, že jde o rozhodnutí, jež by nebylo nutno odůvodnit.

Nutno vyjít z toho, že povinnost k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení lze uložit insolvenčnímu navrhovateli (který není osobou uvedenou v poslední větě § 108 odst. 1 IZ, či v § 368 odst. 1 IZ), anebo solidárně všem navrhovatelům, jedině pokud v daném případě nelze předpokládat, že budoucí náklady insolvenčního řízení bude možno zcela uhradit z majetkové podstaty (tj. prostředky k jejich krytí nelze zajistit jinak než zálohou). Pro posouzení, zda je namístě zaplacení zálohy po navrhovateli požadovat a v jaké výši, je tudíž nutné vzít v úvahu skutkové a právní okolnosti dané věci, jež jsou podstatné především pro úsudek o tom, jaký způsob řešení dlužníkova úpadku či hrozícího úpadku lze očekávat, jaké náklady, k jejichž krytí záloha slouží, si tento způsob pravděpodobně vyžádá, a zda či do jaké míry lze předpokládat uspokojení těchto nákladů z majetkové podstaty. Je přitom zřejmé, že výše nákladů insolvenčního řízení se odvíjí nejen od samotné povahy konkrétního způsobu řešení dlužníkova úpadku (konkursu, reorganizace nebo zvolené formy oddlužení), ale i v rámci téhož způsobu řešení úpadku je navíc ještě ovlivněna specifickými poměry dané věci. To platí i pro hotové výdaje a odměnu insolvenčního správce, které vždy patří mezi náklady insolvenčního řízení a jejichž výše je pro jednotlivé způsoby řešení úpadku upravena ve vyhlášce č. 313/2007 Sb. odlišně. Tato odlišnost se týká i obou forem oddlužení, a tedy již z toho důvodu je při předpokládaném řešení úpadku oddlužením podstatné také to, jakou formou-zpeněžením majetkové podstaty či splátkovým kalendářem-bude nejspíše provedeno. K těmto souvislostem viz např. usnesení Vrchního soudu v Praze sp.zn. KSUL 70 INS 6396/2009, 1 VSPH 697/2009-A, ze dne 27.4.2010.

Z uvedených důvodů je namístě závěr, že rozhodnutí o povinnosti k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení dle § 108 IZ musí být odůvodněno, a to způsobem zákonem předepsaným (dle § 157 odst. 2 ve spojení s § 167 odst. 2 o.s.ř.) tak, aby z něj bylo patrné, z jakých konkrétních skutkových a právních závěrů soud při svém závěru o důvodech k zaplacení zálohy a o její potřebné výši vycházel, a na jakém podkladě tyto závěry učinil.

Těmto požadavkům však soud prvního stupně v napadeném usnesení zjevně nedostál. Svoje rozhodnutí odůvodnil v zásadě jen odkazem na § 108 IZ a s tím, že z hlediska posouzení podmínek k uložení zálohy zjevně ani nepovažoval za podstatné, jaký způsob řešení úpadku dlužnice lze v dané fázi řízení očekávat, a vycházel z toho, že při každém z těchto způsobů řešení úpadku budou sledované náklady insolvenčního řízení v zásadě stejné, a že odměna správce bude vždy činit nejméně 45 tis. Kč. Stejně tak soud neuvedl žádné konkrétní poznatky o majetkových poměrech dlužnice (o skladbě a hodnotě dlužníkova majetku či výhledu jeho zpeněžitelnosti). Místo toho jen bez dalšího konstatoval, že výtěžek případného zpeněžování majetku dlužníka je nejistý.

Z uvedeného je zřejmé, že v napadeném usnesení absentují závěry o majetkových poměrech dlužníka, o očekávaném způsobu řešení jeho úpadku a s tím souvisejícím rozsahu předpokládaných nákladů insolvenčního řízení, k jejichž zajištění záloha v případě nedostatečnosti dlužníkova majetku především slouží. Podkladem těchto závěrů je přitom v případě insolvenčního řízení zahájeného věřitelem dlužníka jak věřitelův insolvenční návrh, tak i vyjádření dlužníka k tomuto návrhu a vyžádané seznamy jeho majetku, závazků a zaměstnanců, popř. vlastní šetření soudu (viz závěry usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. ledna 2010, sp.zn. KSHK 45 INS 5103/2009, 1 VSPH 517/2009-A). Jakkoli měl soud informace o majetkových poměrech dlužníka k dispozici (viz přílohy k insolvenčnímu návrhu dlužnice, znalecký posudek doručený soudu 16. října 2012), v odůvodnění rozhodnutí neobjasnil, z jakých důvodů shledal, že podmínky pro uložení povinnosti k zaplacení zálohy vymezené v § 108 odst. 1 IZ jsou dány.

Z uvedených důvodů odvolací soud napadené usnesení ze dne 12.11.2012 podle § 219a odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. zrušil a dle § 221 odst. 1 písm. a) téhož zákona věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 17. prosince2012

JUDr. František K u č e r a, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Brožová Eva