1 VSPH 164/2011-A-75
MSPH 76 INS 5684/2010 1 VSPH 164/2011-A-75

Usnesení

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Kučery a ze soudců JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a JUDr. Jindřicha Havlovce ve věci dlužníka AREV, s.r.o., sídlem Praha 1, Masná 702/9, IČ 47538911, zast. Mgr. Michalem Wijou, LL.M., advokátem, sídlem Praha 1, Rybná 14, zahájené na návrh a) AVERS, s.r.o., sídlem Praha 4, Michelská 240, IČ 41190840, zast. JUDr. Petrem Papouškem, advokátem, sídlem Praha 7, Dukelských hrdinů 12/976, b) GRAATO, s.r.o., sídlem Praha 1, Masná 702/9, IČ 27440451, zast. Mgr. Zdeňkem Bajarem, advokátem, sídlem Praha 1, Křižovnické nám. 2/193, o odvolání navrhovatelů proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. prosince 2010, č.j. MSPH 76 INS 5684/2010-A-53,

takto:

I. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. prosince 2010, č.j. MSPH 76 INS 5684/2010-A-53, se v bodě I. výroku ohledně insolvenčního návrhu navrhovatele b) a v bodě III. výroku zrušuje a řízení se v tomto rozsahu zastavuje. II. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. prosince 2010, č.j. MSPH 76 INS 5684/2010-A-53, se v bodě I. výroku ohledně insolvenčního návrhu navrhovatele a) a v bodě II. výroku potvrzuje. III. Navrhovatel a) je povinen zaplatit dlužníku na náhradu nákladů odvolacího řízení do tří dnů od právní moci usnesení k rukám Mgr. Michala Wiji, LL.M. částku 9.600,-Kč. IV. Ve vztahu navrhovatel b) a dlužník nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odůvodnění:

Ve výroku uvedeným usnesením Městský soud v Praze zamítl insolvenční návrhy, jimiž se insolvenční navrhovatelé AVERS, s.r.o. (dále též navrhovatel a) a GRAATO, s.r.o. (dále též navrhovatel b) domáhali vydání rozhodnutí o úpadku AREV, s.r.o. (dále jen dlužník; bod I. výroku), a navrhovateli a) uložil povinnost zaplatit dlužníku na náhradu nákladů řízení částku 10.200,-Kč (bod II. výroku) a navrhovateli b) uložil tutéž povinnost ve výši 9.900,-Kč (bod III. výroku).

V odůvodnění usnesení soud I. stupně zejména uvedl, že se navrhovatel a) domáhal insolvenčním návrhem zjištění úpadku dlužníka s tím, že má za ním splatnou pohledávku ve výši 3.817.017,20 Kč představující neuhrazenou část ceny díla, jež dlužník převzal dne 31.12.2007, že dne 15.4.2008 dlužník podepsal dohodu o úhradě dluhu do 30.6.2008 a že uvedenou částku navrhovatel a) uplatňuje po dlužníkovi v nalézacím řízení u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 31 Cm 156/2008. Za dalšího věřitele dlužníka navrhovatel a) označil navrhovatele b) a PLUScredit, s.r.o.

Usnesením ze dne 8.6.2010 (A-11) soud I. stupně zamítl insolvenční návrh navrhovatele a), avšak toto rozhodnutí bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 15.7.2010 (A-20) zrušeno a věc mu byla vrácena zpět k dalšímu řízení.

Dalším insolvenčním návrhem přistoupil k řízení navrhovatel b) s tím, že má za dlužníkem splatnou pohledávku ve výši 4.232.414,-Kč představující kompenzaci jím vynaložených nákladů k zajištění účelu nájmu (šlo zejména o zhodnocení nemovitosti dlužníka vestavbou interiérů) a že dlužníka vyzval k úhradě této pohledávky a dlužník je s ní v prodlení od 18.6.2009, a že má za dlužníkem další splatnou pohledávku ve výši 204.739,-Kč z titulu kauce (částka sestává z jistiny ve výši 188.000,-Kč a ze zákonného úroku z prodlení ode dne 18.5.2009 do dne podání přihlášky) složené před uzavřením nájemní smlouvy k zajištění plateb nájemného a služeb s tím spojených a případných škod vzniklých na předmětu nájmu, kterou mu dlužník nevrátil. Za dalšího věřitele dlužníka označil navrhovatele a) a Finanční úřad pro Prahu 1.

Dlužník s insolvenčními návrhy nesouhlasil a bránil se jim tvrzením, že navrhovatelé a), b) nedoložili své splatné pohledávky a že má dostatek finančních prostředků k jejich úhradě, ale odmítá je zaplatit, neboť je neuznává.

K pohledávce navrhovatele a) připomenul dlužník probíhající nalézací řízení, v němž namítal vady díla, a proto odmítá uhradit doplatek ceny díla, když posouzení kvality díla závisí na znaleckém zkoumání, a s poukazem na konkrétní vady díla zpochybňoval též dohodu o uznání dluhu ve výši 3.817.017,20 Kč uzavřenou jeho bývalým jednatelem.

K pohledávce navrhovatele b) dlužník uvedl, že navrhovatel b) netvrdil a ani neprokázal, jak zhodnotil konkrétní nebytové prostory, a pokud je zhodnotil, zpochybnil dlužník výši 3.920.533,-Kč zhodnocení určenou znalcem i samotný znalecký posudek; ohledně této pohledávky je u Obvodního soudu pro Prahu 1 vedeno nalézací řízení pod sp. zn. 42 C 108/2010. Dále tvrdil, že již dne 6.8.2008 vypověděl navrhovateli b) nájemní smlouvu, tedy ještě před tím, než navrhovatel b) odstoupil od smlouvy, a že mu ke dni 6.8.2008 dluží naopak navrhovatel b) na nájemném 504.680,-Kč. Proto nemá povinnost vrátit navrhovateli b) složenou kauci a navrhovatel b) za ním uvedenou pohledávku nemá; ohledně této pohledávky je rovněž vedeno nalézací řízení u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 278/2009.

K prokázání důvodnosti své obrany navrhl dlužník provedení řady listinných důkazů, výslech svědků manželů Szitášových (k prokázání odeslání výpovědi z nájemní smlouvy navrhovateli b), Markéty Brožové (k prokázání přijetí odstoupení od nájemní smlouvy a k odeslání dopisu ze dne 15.6.2009) a projektanta Žalmana a technického dozoru Zoubka (k prokázání kvality provedených prací navrhovatelem a). Současně dlužník navrhl, aby byl ustanoven znalec za účelem vypracování znaleckého posudku ke zjištění kvality prací provedených navrhovatelem a) a ke zjištění hodnoty stavebních úprav, technických instalací a výše kompenzace, na niž by měl navrhovatel b) údajný nárok. Požadoval, aby navrhovateli a) byla uložena povinnost předložit stavební deníky.

Z listin předložených navrhovatelem a) (tj. ze smlouvy o dílo ze dne 13.1.2006 ve znění tří dodatků, z dohody o úhradě dluhu ze dne 15.4.2008, z předávacího protokolu ze dne 31.12.2007 a zejména z obsahu spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 31 Cm 156/2008) soud I. stupně zjistil, že navrhovatel a) svoji pohledávku za dlužníkem nedoložil, když dlužníkovu obranu shledal kvalifikovanou. Vyšel přitom především z toho, že ohledně doplatku ceny díla je veden spor, v němž se dlužník brání tím, že v rozsahu uznaného závazku mělo dílo vady, jež byly reklamovány a ohledně nichž byl v nalézacím řízení ustanoven znalec, jenž dosud nepředložil znalecký posudek. Vysvětlil, že insolvenční řízení nemůže nahrazovat řízení sporné a nelze v něm provádět dokazování v rozsahu nalézacího řízení, v němž je na dlužníkovi, aby unesl své důkazní břemeno v situaci, kdy svůj závazek vůči navrhovateli a) písemně uznal.

Ohledně pohledávek navrhovatele b) uzavřel soud I. stupně obdobně, neboť též u nich jsou sporné všechny skutečnosti týkající se jejich vzniku, existence a splatnosti. Z listin předložených navrhovatelem b) (tj. ze smlouvy o nájmu nebytových prostor ze dne 6.6.2007, z odstoupení od smlouvy ze dne 13.5.2009 s dodejkou a ze znaleckého posudku ze dne 4.3.2010) neměl soud I. stupně za doloženou žádnou jeho pohledávku v situaci, kdy dlužník namítal, že předložený posudek čítající 23 stran textu a 179 stran příloh má v ruce poprvé a že znalec nebyl ustanoven soudem, a kdy dlužník k prokázání svého tvrzení o dřívějším ukončení nájemní smlouvy předložil výpověď ze dne 6.8.2008 z důvodu neplacení nájemného a dlužných plateb za plyn a elektrickou energii v celkové výši 876.951,-Kč, což zase popíral navrhovatel b), a ke zjištění skutkového stavu navrhl dlužník výslech svědků manželů Szitášových a požadoval ustanovení znalce za účelem zjištění hodnoty stavebních úprav, technických instalací a výše event. kompenzace. Soud I. stupně vyložil, že by bylo třeba opět vést rozsáhlé dokazování k prokázání toho, kdo, kdy a zda jako první vypověděl nájemní smlouvu, zda to byl dlužník jako pronajímatel či navrhovatel b) jako nájemce, když navrhovatel b) nezmínil, že by měl nedoplatky na nájemném a za poskytnuté energie, a k prokázání tvrzení dlužníka, že neplnění těchto povinností nájemcem bylo důvodem výpovědi, což navrhovatel b) vůbec nezpochybnil a zpochybňoval jen její doručení. Dle soudu I. stupně svědčí o spornosti obou pohledávek navrhovatele b) též probíhající nalézací řízení vedená u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 42 C 108/2010 a sp. zn. 24 C 278/2009.

Z podání PLUScredit, s.r.o. ze dne 26.8.2010 soud I. stupně zjistil, že uvedený subjekt nemá za dlužníkem žádnou pohledávku. Dále zjistil, že dne 16.12.2010 uhradil dlužník Finančnímu úřadu pro Prahu 1 částku 1.626.000,-Kč a že vyjma navrhovatelů a), b) se do insolvenčního řízení nepřihlásil žádný další věřitel.

Soud I. stupně dospěl k závěru, že navrhovatelé a), b) nedoložili své splatné pohledávky za dlužníkem v situaci, kdy je dlužník úspěšně rozporoval. Vyjádřil názor, že v insolvenčním řízení je nepřípustné, aby suploval nalézací činnost obecných soudů ohledně pohledávek, jimiž se dokládá aktivní legitimace k podání insolvenčního návrhu. Konstatoval, že žádný z navrhovatelů a), b) neosvědčil svoji aktivní legitimaci a při předběžném posouzení předložených důkazů je zřejmé, že zde neexistují dostatečné podklady pro závěr o existenci jejich splatných pohledávek, neboť k jejich prokázání by se muselo provádět rozsáhlé dokazování příslušející toliko soudu nalézacímu. Proto postupoval podle § 143 odst. 1 insolvenčního zákona (dále jen IZ) a insolvenční návrhy zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 2 o.s.ř.

Proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze se oba navrhovatelé a), b) včas odvolali a požadovali, aby je odvolací soud zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

Navrhovatel a) v odvolání vyjádřil názor, že se soud I. stupně jeho pohledávkou nedostatečně zabýval. Poukazoval především na to, že uznání dluhu dlužníkem založilo tzv. vyvratitelnou domněnku, a proto důkazní břemeno o neexistenci závazku bylo na dlužníkovi, a že dne 31.12.2007 převzal dlužník jím zhotovené dílo bez výhrad a své námitky začal vznášet až v průběhu nalézacího řízení. Z toho dovozoval, že soud I. stupně měl mít jeho pohledávku za osvědčenou z jím předložených listin v situaci, když na straně druhé neprovedl žádný důkaz, jímž by byla vyvrácena její existence, a spokojil se jen s tvrzením dlužníka. Měl zato, že jeho pohledávka mohla být postavena najisto až podle výsledku přezkumného jednání. Soudu I. stupně vytýkal, že se dostatečně nezabýval faktickými majetkovými poměry dlužníka, jež neodpovídají jeho tvrzením.

Navrhovatel b) soudu I. stupně vytýkal, že neprovedl všechny jím označené důkazy, nerozhodl o jejich zamítnutí a svůj postup nedostatečně vysvětlil. Mínil tím především notářský zápis ze dne 16.9.2008, č. 001 EZ 21/2008 sepsaný soudní exekutorkou Mgr. Zuzanou Bartoškovou. Uvedl, že účelem jeho důkazních návrhů bylo zdůraznit účelovost obrany dlužníka a že dlužník prodal jediný svůj relevantní majetek-budovu v Praze 1, Masná 9 a neobdržel za to adekvátní protihodnotu. Namítal, že se dne 8.11.2010 uskutečnilo soudní jednání, k němuž nebyl předvolán, a že před zamítnutím jeho návrhu se mu nedostalo poučení podle § 118a o.s.ř. Připomněl, že dlužník svá tvrzení o údajných pohledávkách za ním na dlužném nájemném a na službách s tím spojenými ničím nedokládá a v prohlášení o svém majetku je neuvádí a že dlužník vůbec nedoložil odeslání písemné výpovědi, ale pouze to tvrdí. K těmto skutečnostem by dle názoru navrhovatele b) nebylo třeba vést obsáhlé dokazování, ale postačila by prostá racionální úvaha. S poukazem na etablovanou judikaturu konstatoval, že i pro pohledávky, jež jsou předmětem nalézacího řízení, lze podat insolvenční návrh. Navrhovatel b) obsáhle zrekapituloval skutkový děj, na jehož základě odvíjí své pohledávky za dlužníkem, a průběh insolvenčního řízení, z nichž dovozoval účelovost obrany dlužníka a nesprávnost skutkových a právních závěrů soudu I. stupně, jenž se s jeho obranou automaticky ztotožnil, což dle jeho názoru vedlo k zásadnímu oslabení právního postavení věřitele. Závěrem navrhovatel b) uzavřel, že dlužník účelově převedl svoji nemovitost (a jediný prostředek svého podnikání) před zahájením insolvenčního řízení na majetkově a personálně spřízněnou osobu bez adekvátní protihodnoty, nemá žádné zaměstnance a nevykonává žádnou ekonomickou činnost. Proto nemůže být zjištěním úpadku dlužníka negativně zasaženo do jeho ekonomické sféry. Navrhovatel b) soudu I. stupně též vytýkal, že o náhradě nákladů řízení nerozhodl dle § 150 o.s.ř.

Dlužník vyvracel vývody odvolání a navrhl, aby odvolací soud napadené usnesení jako věcně správné potvrdil z důvodů v něm uvedených. Ohledně pohledávky navrhovatele a) akcentoval, že k vyvrácení domněnky uznání dluhu navrhl provést výslechy svědků, zadat znalecký posudek a označil listinné důkazy, a jestliže soud I. stupně shledal, že provedení těchto důkazů by ho neúměrně zatížilo a řízení prodloužilo, je správný jeho závěr o nedoložení pohledávky navrhovatele a). K pohledávkám navrhovatele b) uvedl, že insolvenční řízení je klasickým sporným řízením, že ke dni 8.11.2010 měl navrhovatel b) postavení věřitele, jenž podal přihlášku, když do řízení přistoupil až insolvenčním návrhem podaným dne 15.11.2010. Proto se nemohl účastnit jednání nařízeného na den 8.11.2010. Vysvětloval, že jeho nový jednatel Benucci nemá od bývalého jednatele k dispozici potřebnou dokumentaci, a proto v přehledu pohledávek neuvedl pohledávku na nájemném a dlužných službách vůči navrhovateli b). Ostatně nájemní smlouvu ze dne 6.6.2007 uzavřenou s navrhovatelem b) nemá v originále se všemi přílohami ani dosud.

Při odvolacím jednání konaném dne 21.4.2011 vzal navrhovatel b) zpět insolvenční návrh včetně přihlášky vzhledem k tomu, že téhož dne uzavřel s dlužníkem dohodu o narovnání vzájemných vztahů, v důsledku níž za ním nemá žádnou splatnou pohledávku.

Dlužník se zpětvzetím insolvenčního návrhu navrhovatele b) souhlasil a upřesnil, že se s navrhovatelem b) dohodli na tom, že si náklady řízení ponese každý sám.

Za této situace postupoval odvolací soud podle § 222a odst. 1 o.s.ř. a usnesení v dotčených bodech zrušil a řízení o insolvenčním návrhu navrhovatele b) zastavil. O náhradě nákladů řízení mezi navrhovatelem b) a dlužníkem rozhodl podle jejich dohody za použití § 146 odst. 2 věty druhé o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o.s.ř.

Navrhovatel a) na podaném odvolání setrval.

Vrchní soud v Praze proto k odvolání navrhovatele a) přezkoumal usnesení v napadené části i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Podle § 105 IZ je věřitel, jenž podává insolvenční návrh, povinen doložit, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku, a k návrhu připojit její přihlášku. V této souvislosti je třeba uvést, že insolvenční řízení náleží mezi ty druhy občanského soudního řízení, jež nelze zahájit ex offo, ale toliko na návrh účastníka, a že doložením existence své splatné pohledávky věřitel prokazuje, že je podle § 97 odst. 3 IZ osobou oprávněnou podat insolvenční návrh. Úspěch věřitele, jenž se domáhá vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka, závisí v tomto řízení nejen na tom, zda bude osvědčen úpadek osoby, proti níž návrh směřuje, ale základním předpokladem dosažení pro navrhovatele příznivého výsledku řízení je to, že prokáže, že k podání návrhu je oprávněn. Proto zákon vyžaduje, aby věřitel připojil k návrhu všechny listiny, z nichž lze spolehlivě učinit závěr o existenci jeho splatné pohledávky. Pokud se věřiteli nepodaří prokázat oprávnění k podání insolvenčního návrhu, soud insolvenční návrh zamítne podle § 143 odst. 1 IZ bez ohledu na to, zda z dalších zjištění lze usuzovat na úpadek dlužníka.

Dále je třeba uvést, že dle ustálené judikatury vyjádřené například pod bodem VIII. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 17.6.1998, sp. zn. Cpjn 19/98, publikovaného pod značkou Rc 52/98 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, jež se sice vyjadřovala k úpravě obsažené v zákoně o konkursu a vyrovnání, jež se však vzhledem ke shodě řešené problematiky uplatní i pro výklad insolvenčního zákona, nevylučuje povaha řízení o návrhu věřitele na prohlášení konkursu (na vydání rozhodnutí o úpadku), aby soud o skutečnostech, jež jsou mezi účastníky sporné, prováděl dokazování o tom, zda pohledávka věřitele skutečně existuje, ale není povolán k tomu, aby ke zjištění této skutečnosti prováděl rozsáhlé dokazování. Zjistí-li, že k závěru o existenci splatné pohledávky věřitele je třeba takové dokazování provádět, pak návrh zamítne proto, že věřitel svou pohledávku za dlužníkem nedoložil. Obdobně postupuje i v případech, kdy jsou osvědčovány tvrzené pohledávky dalších věřitelů.

Ke shora uvedenému závěru se přihlásila též současně insolvenční judikatura, dle níž povaha řízení o insolvenčním návrhu vylučuje provádění dokazování ke zjištění existence pohledávky insolvenčního navrhovatele či jiného věřitele vůči dlužníku s tím, že ustanovení § 86 IZ tím není dotčeno (blíže k tomu viz např. usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23.10.2008, sp. zn. KSOS 34 INS 556/2008, 3 VSOL 115/2008-A).

Pouze pro úplnost považoval odvolací soud za nutné zopakovat, že podle § 143 odst. 1 a 2 IZ zamítne insolvenční soud insolvenční návrh, nejsou-li splněny zákonem stanovené předpoklady pro vydání rozhodnutí o úpadku, tj. v případech, kdy insolvenční řízení bylo zahájeno na návrh věřitele, věřitel nedoloží, že má vůči dlužníkovi splatnou pohledávku, nebo nebude osvědčen úpadek dlužníka.

Jak plyne z odůvodnění napadeného usnesení, jež odvolací soud reprodukoval v podstatné části shora, zamítl soud I. stupně v daném případě insolvenční návrh navrhovatele a) proto, že navrhovatel a) nedoložil, že by měl vůči dlužníkovi splatnou pohledávku.

Odvolací soud především konstatuje, že jak z hlediska skutkových zjištění soudu I. stupně, tak i z hlediska jeho právní argumentace, je napadené usnesení správné, a lze na jeho přesvědčivé odůvodnění odkázat, protože ani ve stadiu odvolacího řízení nebylo zjištěno nic, co by bylo způsobilé vést odvolací soud k jeho změně, či zrušení. Odvolací soud nesdílí názor navrhovatele a), že by se soud I. stupně jeho pohledávkou dostatečně nezabýval v situaci, kdy na jednání konaném dne 16.12.2010 (A-52) byly provedeny všechny jím označené důkazy k osvědčení jeho aktivní legitimace. Okolnost, že na rozdíl od navrhovatele a) jím předložené listiny posoudil soud I. stupně s přihlédnutím ke kvalifikovanosti obrany dlužníka jinak, nelze soudu I. stupně důvodně vytýkat. Pokud jde o názor navrhovatele a), že uznání dluhu dlužníkem zakládá tzv. vyvratitelnou domněnku, a proto důkazní břemeno o neexistenci závazku stíhá dlužníka, třeba připomenout, že dlužník splnil svoji procesní povinnost, když tvrdil rozhodné skutečnosti zpochybňující pohledávku navrhovatele a) a označil k nim potřebné důkazy (míněny jsou především výslechy projektanta Žalmana a technického dozoru Zoubka, požadavek na zpracování znaleckého posudku k prokázání kvality provedených prací a důkaz stavebními deníky), jejichž provedení by však zjevně přesáhlo rámec insolvenčního jednání, jehož předmětem by mělo být zásadně jen zjišťování dlužníkova úpadku a nikoliv zdlouhavé nalézání pohledávky věřitele. Správnost neprovedení dlužníkem navrhovaných důkazů v insolvenčním řízení podporuje též skutečnost, že obdobnou obranu uplatnil dlužník již v dříve zahájeném nalézacím řízení, jež dosud nebylo skončeno (dle sdělení navrhovatele a) ve zmíněném nalézacím řízení zatím nebyl zpracován adekvátní znalecký posudek a důkazní řízení v něm nebylo uzavřeno). Proto nelze přisvědčit názoru navrhovatele a), že při neprovedení důkazů označených dlužníkem měla být jeho pohledávka považována za doloženou a její existence by měla být postavena najisto až po zjištění dlužníkova úpadku na přezkumném jednání. Vzhledem k dopadům, jež představuje zjištění úpadku do majetkových poměrů dlužníka, postupoval soud I. stupně správně, když za popsaného stavu shledal pohledávku navrhovatele a) za nedoloženou, a proto se již nezabýval majetkovými poměry dlužníka, neboť k návrhu věřitele, jenž nedoložil svoji aktivní legitimaci, nelze zjistit úpadek dlužníka.

Třeba připomenout, že předmětem insolvenčního zákona je především řešení úpadku dlužníka nebo hrozícího úpadku dlužníka a oddlužení dlužníka (§ 1 IZ) a nikoliv uplatnění či vymáhání pohledávek jeho věřitelů; k tomu slouží především nalézací nebo vymáhací řízení. Odvolací soud je přesvědčen o tom, že podání insolvenčního návrhu věřitelem dlužníka by mělo přicházet v úvahu zásadně až poté, co věřitel vyčerpá standardní postupy při uplatnění své pohledávky za dlužníkem. Ostatně o účelovosti insolvenčního návrhu navrhovatele a) svědčí mj. též to, že v době od 25.5.2010, kdy bylo insolvenční řízení zahájeno, podali přihlášky svých pohledávek-odhlédneme-li od bagatelní přihlášky Hlavního města Prahy ve výši 4.188,-Kč, jež byla vzápětí vzata zpět-jen navrhovatelé a), b), přičemž posledně jmenovaný ji vzal rovněž zpět po uzavření dohody o narovnání vztahů s dlužníkem.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora neshledal odvolací soud odvolání důvodným, postupoval proto podle § 219 o.s.ř. a usnesení v části napadené navrhovatelem a) jako ve výroku věcně správné potvrdil včetně akcesorického výroku o náhradě nákladů řízení.

O náhradě nákladů odvolacího řízení mezi navrhovatelem a) a dlužníkem rozhodl odvolací soud podle § 142 odst. 1 a § 224 odst. 1 o.s.ř. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta podle § 8 vyhl. č. 484/2000 Sb. ve výši 9.000,-Kč a ze 2 paušálních náhrad po 300,-Kč.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustné dovolání, ledaže na základě dovolání podaného do dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu v Brně prostřednictvím Městského soudu v Praze dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

V Praze dne 21. dubna 2011

JUDr. František K u č e r a , v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová