1 VSPH 1636/2016-A-14
KSPH 60 INS 15505/2016 1 VSPH 1636/2016-A-14

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze rozhodl jako soud odvolací v senátu složeném z předsedy JUDr. Ladislava Derky a soudců JUDr. Františka Kučery a JUDr. Jiřího Goldsteina v insolvenční věci dlužníka: Miroslav anonymizovano , anonymizovano , IČO 69377391, bytem Školní 253, 262 31 Milín, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. KSPH 60 INS 15505/2016-A-9 ze dne 4. srpna 2016,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Praze č. j. KSPH 60 INS 15505/2016- A-9 ze dne 4. srpna 2016 s e p o t v r z u j e .

Odůvodněn í:

Krajský soud v Praze usnesením ze 4. 8. 2016 uložil dlužníkovi zaplatit do 10 dnů od právní moci usnesení zálohu 45.000 Kč na náklady insolvenčního řízení. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že dne 29. 6. 2016 bylo zahájeno insolvenční řízení na základě insolvenčního návrhu podaného dlužníkem spojeného s návrhem na povolení oddlužení.

Usnesením ze dne 30. 6. 2016 byl dlužník vyzván, aby v případě nezajištěných závazků pocházejících z podnikání dodal souhlasy těchto věřitelů s řešením případného dlužníkova úpadku oddlužením. Dlužník podáním ze dne 19. 7. 2016 soudu sdělil, že se pokoušel své věřitele kontaktovat, ale bezúspěšně a požadované souhlasy tedy není schopen doložit. Vzhledem k tomu, že dlužník má nezajištěné závazky z podnikání a ani přes výzvu soudu nedodal jejich souhlasy, odkázal soud na § 108 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) a uložil dlužníkovi zaplatit zálohu na hotové výdaje insolvenčního správce a jeho odměnu, zejména se jedná o počáteční výdaje správce související s výkonem jeho funkce. Výši zálohy pak odůvodnil tím, že dlužník v seznamu majetku uvedl, že vlastní pouze běžné vybavení domácnosti, nemá žádné nemovitosti ani finanční hotovost.

Proti tomuto usnesení se navrhovatel včas odvolal a požadoval, aby je odvolací soud zrušil. Měl za to, že mu nelze uložit zaplatit zálohu pouze proto, že nedoložil souhlasy věřitelů svých podnikatelských závazků. Odkázal přitom na dřívější rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu. isir.justi ce.cz

Vrchní soud v Praze, aniž nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 insolvenčního zákona), přezkoumal usnesení soudu prvního stupně podle § 212 o. s. ř. a neshledal odvolání dlužníka důvodným.

Podle § 108 odst. 1 insolvenčního zákona může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit.

Podle § 389 odst. 2 insolvenčního zákona dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže a) souhlasí s tím věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo b) jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1 písm. c) nebo d), anebo c) jde o pohledávku zajištěného věřitele.

Pokud se týká problematiky oddlužení v případě dlužníků majících závazky z podnikání a předkládání souhlasu věřitelů těchto podnikatelských závazků jako podmínky pro povolení oddlužení, soudní praxe se při aplikaci insolvenčního zákona ve znění účinném od 1. 1. 2014 ustálila na závěrech plynoucích z unesení ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 1 VSOL 918/2015, jež bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 49/2016 (dále též R 49/2016). V něm Vrchní soud v Olomouci mimo jiné dovodil, že:

1. Dlužník je povinen již v návrhu na povolení oddlužení tvrdit všechny pro rozhodnutí o věci (pro rozhodnutí o povolení oddlužení) významné skutečnosti, tedy i to, že má dluhy z podnikání, které ovšem řešení jeho úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením nebrání. Má-li dluhy z podnikání, je povinen tvrdit existenci některé z výjimek (§ 389 odst. 2 IZ) ze zákonem stanovené překážky bránící uplatnění institutu oddlužení (§ 389 odst. 1 IZ). 2. Pokud dlužník v návrhu na povolení oddlužení souhlasy věřitelů podle ustanovení § 389 odst. 2, písm. a) IZ jen tvrdí, ale nedokládá, není zatím postaveno najisto, zda dluhy z podnikání brání či nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením. Tyto pochybnosti jsou důvodem postupu dle § 397 odst. 1, věty druhé IZ, tedy povolení oddlužení a svolání schůze věřitelů k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí. 3. Pokud ovšem dlužník v návrhu potřebné souhlasy podle ustanovení § 389 odst. 2 písm. a) IZ ani netvrdí, nebo dodatečně na výzvu soudu sdělí, že souhlasy nemá, anebo vyjde-li v řízení najevo výslovný nesouhlas jednoho z věřitelů, vůči němuž má dlužník dluh z podnikání, s řešením dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením (a nejde o pohledávky dle § 389

odst. 2, písm. b/ nebo c/ IZ), dlužník není osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení, neboť má dluh z podnikání, který brání řešení jeho úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením (§ 389 odst. 1 písm. b/, odst. 2 písm. a/ IZ), což je bez dalšího důvodem pro odmítnutí návrhu na povolení oddlužení podle ustanovení § 390 odst. 3 IZ, a nikoliv pro povolení oddlužení podle ustanovení § 397 odst. 1, věta druhá IZ a následnému svolání schůze věřitelů k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí. 4. Podmiňuje-li věřitel, vůči němuž má dlužník nezajištěný závazek z podnikání, svůj souhlas s řešením dlužníkova úpadku oddlužením uspokojením 100 % všech jeho pohledávek, nelze to považovat za souhlas s řešením úpadku oddlužením ve smyslu ustanovení § 389 odst. 2 písm. a) IZ.

Vrchní soud v Praze při posuzování důvodnosti odvolání a současném respektování závěrů plynoucích z výše zmíněného usnesení Vrchního soudu v Olomouci je toho názoru, že vzhledem k tomu, že dlužník ani netvrdí, ani nedokládá souhlas věřitelů jeho podnikatelských závazků s oddlužením, nelze rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že soud prvního stupně vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení. Odvolací soud se proto ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o nutnosti uložit zálohu na náklady insolvenčního řízení.

Odvolací soud se ztotožnil i s výší uložené zálohy. V konkursu činí odměna insolvenčního správce obvykle minimálně 45.000 Kč (§ 1 odst. 5 vyhlášky č. 313/2007 Sb.) a v souladu s § 2a uvedené vyhlášky náleží insolvenčnímu správci odměna 1.000 Kč za každou přezkoumanou přihlášku. Dále se insolvenčnímu správci též nahrazují jeho hotové výdaje (§ 7 vyhlášky). Vzhledem k tomu, že dlužník nedisponuje dostatečnými likvidními prostředky, z nichž by bylo možno náklady insolvenčního správce hradit, je uložení povinnosti zaplatit zálohu v uvedené výši 45.000 Kč namístě.

Z uvedeného vyplývá, že soud prvního stupně správně posoudil podmínky pro uložení zálohy na náklady insolvenčního řízení, a odvolací soud proto jeho rozhodnutí podle § 219 o. s. ř. jako věcně správné potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 2. září 2016

JUDr. Ladislav D e r k a, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: I. Bedrníčková