1 VSPH 1635/2015-A-60
MSPH 78 INS 27575/2013 1 VSPH 1635/2015-A-60

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze rozhodl jako soud odvolací v senátu složeném z předsedy JUDr. Ladislava Derky a soudců JUDr. Ivy Novotné a JUDr. Jiřího Goldsteina v insolvenční věci dlužníka: FEST Engineering, s. r. o., se sídlem Praha 8-Libeň, Na Rokytce 1032/24, IČO 27480933, zastoupeného advokátem Mgr. Stanislavem Zborníkem, se sídlem Pardubice, Křemenská 906, zahájené návrhem společnosti EPOS KREDIT, s. r. o., se sídlem Přelouč, Pardubická 1631, IČO 25952781, zastoupeného advokátem Mgr. Lukášem Blažkem, se sídlem Pardubice, Smilova 500, o odvolání navrhovatele proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. MSPH 78 INS 27575/2013-A-40 ze dne 24. června 2015 ve znění usnesení č. j. MSPH 78 INS 27575/2013-A-42 ze dne 4. srpna 2015,

takto:

I. Usnesení Městského soudu v Praze č. j. MSPH 78 INS 27575/2013-A-40 ze dne 24. června 2015 ve znění usnesení č. j. MSPH 78 INS 27575/2013-A-42 ze dne 4. srpna 2015 se p o t v r z u j e.

II. Navrhovatel je povinen zaplatit dlužníkovi náhradu nákladů odvolacího řízení 10.859 Kč k rukám právního zástupce dlužníka do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze usnesením z 24. 6. 2015 ve znění usnesení ze 4. 8. 2015 v bodu I. výroku zamítl insolvenční návrh a uložil navrhovateli zaplatit dlužníkovi náhradu nákladů řízení 20.570 Kč k rukám právního zástupce dlužníka do tří dnů od právní moci usnesení. Soud dále rozhodl, že se navrhovateli vrací záloha na náklady insolvenčního řízení 40.000 Kč.

V odůvodnění rozhodnutí soud uvedl, že se společnost EPOS KREDIT, s. r. o. (dále jen navrhovatel) podáním ze 4. 10. 2013 domáhala zjištění úpadku společnosti FEST Engineering, s. r. o. (dále jen dlužník). Navrhovatel tvrdil, že mu dlužník dluží 234.440 Kč za účetní služby; dlužník má více věřitelů s peněžitými závazky po dobu delší 30 dnů po splatnosti, a to Ing. Marka Eibela, paní Evu Dziubanovou a Finanční

úřad pro Prahu 8. Dlužník navrhl insolvenční návrh zamítnout nebo odmítnout s tím, že navrhovatel není jeho věřitelem. Navrhovatel měl na základě smlouvy pro dlužníka rekonstruovat dlužníkovo účetnictví. Rekonstrukce nebyla provedena v intencích uzavřené smlouvy a v odpovídající kvalitě, a způsobila dlužníkovi škodu, která podle jeho tvrzení převyšuje částku přihlášenou navrhovatelem v insolvenčním návrhu jako pohledávku vůči dlužníkovi. Dlužník připomněl, že se jedná ze strany navrhovatele již o čtvrtý identický insolvenční návrh. Se svými předchozími návrhy nebyl navrhovatel úspěšný, a proto má dlužník za to, že se jedná ze strany navrhovatele o účelové a bezdůvodné šikanování dlužníka. Dlužník činil sporným, jak a kdy byla smlouva o rekonstrukci účetnictví splněna, jakým způsobem byla tato smlouva průběžně plněna.

Insolvenční soud zjistil z nesporných tvrzení účastníků, že mezi navrhovatelem a dlužníkem byla uzavřena smlouva, na základě které navrhovatel prováděl pro dlužníka rekonstrukci jeho účetnictví. Ohledně vztahu navrhovatele a dlužníka se jedná o jedinou skutečnost, která je mezi těmito účastníky soudního řízení nesporná. K prokázání tvrzení navrhovatele, že je věřitelem dlužníka a je též aktivně věcně legitimován k podání insolvenčního návrhu, bylo soudu navrženo, aby provedl tyto důkazy navrhovatele:

a) o provedení prací na rekonstrukci účetnictví. Jednalo se výslechy svědků pí Černé, pí Hany Flonerové a pí Marie Hejcmanové, b) o kvalitě prací na rekonstrukci účetnictví dlužníka, výslechy svědků pí Krejčové a pí Vladimíry Vaňkové, c) k prokázání požadavku na zaplacení částky 234.440 Kč měl soud provádět důkaz listinami, fakturami č. 1008511, 1019011, 10191111, 1017912, 1020812, d) ke skutečnosti, že podmínky plnění smlouvy o rekonstrukci účetnictví navrhovatelem jsou ztížené dlužníkem, protože byly zjištěny nedostatky v rekonstruovaném účetnictví a chybějící doklady, navrhovatel předkládal k provedení listinné důkazy emailovou poštou ze dne 22. 9. 2011, 22. 3. 2011. 15. 4. 2011, 24. 5. 2011, 3. 6. 2011, 10. 6. 2011, 15. 6. 2011, 20. 6. 2011, 21. 6. 2011, 27. 6. 2011, 29. 6. 2011 a 30. 6. 2011.

Dlužník navrhl provést tyto důkazy:

a) výslechem svědka MUDr. Pavly Košťálové k prokázání, že dlužník reagoval na výtky navrhovatele a odstraňoval nedostatky v podkladech pro navrhovatele dle upozornění navrhovatele a řídil se jeho pokyny, b) listinnými důkazy v rozsahu 30 emailových zpráv navrhovateli, které mu dlužník zasílal v reakci na požadavky navrhovatele při rekonstrukci účetnictví.

Insolvenční soud zkoumal, zda je pravdivé tvrzení dlužníka, že má dostatek prostředků na pokrytí tvrzené pohledávky navrhovatele. Dlužník v řízení prokázal, že měl ke dni 9. 4. 2014 na korunovém bankovním účtu vedeném u Raiffeisenbank, a. s., částku 132 575,62 Kč a na eurovém účtu u této banky 5 060,19 . Důkazy předložené dlužníkem k jeho dostatečné solventnosti, nebyly v řízení nikým zpochybněny. Na základě skutečnosti zjištěných z těchto důkazů soud konstatoval, že dlužník má na svých účtech takové finanční prostředky, které převyšují výši navrhovatelem tvrzené pohledávky vůči dlužníkovi. Navíc existenci navrhovatelovy pohledávky ale dlužník neuznal a soud se ztotožnil s názorem dlužníka, že pokud je navrhovatel přesvědčen o oprávněnosti své pohledávky, má možnost domáhat se jejího zaplacení žalobou na plnění. Nadto soud uvedl, že soudní praxe se již ustálila v názoru, že nelze konstatovat úpadek u takové osoby, která má dostatek finančních prostředků k zaplacení tvrzené pohledávky, nároky vznesené navrhovatelem ale neuznává a zpochybňuje je. Takový stav mezi navrhovatelem a dlužníkem nelze řešit insolvenčním řízením, ale řízením na plnění.

V řízení vyšlo najevo, že pohledávku navrhovatele, která by měla dokládat, že navrhovatel je věřitelem dlužníka, by bylo možné uspokojit výkonem rozhodnutí (exekucí) postihující majetek dlužníka. Tato skutečnost musí být důvodem pro zamítnutí insolvenčního návrhu proto, že dlužník k úhradě takového závazku schopen je. Věřitel, který může svou pohledávku vůči dlužníkovi vydobýt výkonem rozhodnutí (exekucí), nemůže se svým insolvenčním návrhem uspět. Je-li takový návrh přesto podán, musí být zamítnut. Obdobně rozhodl Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 4462/2011, přičemž toto rozhodnutí o dovolání proti prohlášení konkursu je aplikovatelné i v této věci.

Dalším důvodem pro zamítnutí návrhu byl rozsah shora popsaného dokazování, které navrhovatel požadoval provést k prokázání, že je věřitelem dlužníka. Navrhovatel žádal provést výslech 5 osob, a dokazovat tvrzené skutečnosti 17 listinami navrhovatele. K tomu soud uvedl, že insolvenční řízení nemůže nahrazovat řízení, ve kterém se zjišťuje existence práva některého z účastníků. V insolvenčním řízení nejde o vymožení jedné pohledávky za dlužníkem, ale jedná se tu o komplexní řešení úpadku dlužníka. Nebylo možné v řízení jednoduchým způsobem konstatovat, že navrhovatel je věřitelem dlužníka, že je nositelem konkrétní pohledávky za ním, tudíž navrhovatel neprokázal svoji aktivní věcnou legitimaci k podání insolvenčního návrhu. Soud v této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 NSČR 30/2009, ze dne 29. 4. 2010, podle kterého insolvenční soud není a nemůže být nástrojem nahrazujícím cestu nalézání práva před orgány k tomu povolanými. Není proto povinností soudu provádět v insolvenčním řízení dokazování o tom, zda pohledávka insolvenčního navrhovatele skutečně existuje. Důvodem k zamítnutí insolvenčního návrhu je i to, že v insolvenčním řízení vyjdou najevo sporné skutečnosti, týkající se pohledávky, kterou je insolvenční navrhovatel povinen doložit, a nebude možné tvrzení navrhovatele osvědčit pouze listinami, když prováděním jiných důkazů by insolvenční soud nahrazoval sporné řízení.

Pro úplnost soud uvádí, že k ústnímu jednání nařízenému v projednávané věci na den 24. 6. 2015 se navrhovatel nedostavil. Navrhovatel byl přitom soudem informován, že jeho žádosti o odročení ústního jednání soud nevyhovuje, protože k tomu není dán důvod. Navrhovatelem zmiňované podání trestního oznámení na dlužníka není důvodem pro nečinnost v insolvenčním řízení, které není možné ani přerušit či jinak vyčkávat na výsledek činnosti orgánů činných v trestním řízení.

S ohledem na to, že názory účastníků řízení na existenci pohledávky navrhovatele vůči dlužníkovi se zcela rozcházejí a závěr o této věci by mohl soud učinit pouze po dokazování takového rozsahu, které insolvenčnímu řízení nepřísluší, a po zjištění, že dlužník prokázal, že má dostatek prostředků na pokrytí sporné pohledávky navrhovatele, soud insolvenční návrh zamítl. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení odůvodnil ustanovením § 142 o. s. ř. V souvislosti se zamítnutím insolvenčního návrhu vrátil soud navrhovateli zálohu, kterou na náklady insolvenčního řízení zaplatil.

Navrhovatel napadl usnesení včas podaným odvoláním, ve kterém navrhl rozhodnutí zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolání odůvodnil tím, že dlužníkova obrana je účelová a neurčitá. K finálnímu vyúčtování pohledávky došlo po jednání mezi účastníky o slevě. Dlužník tím akceptoval, že je dlužníkem navrhovatele a dokonce potvrdil i výši pohledávky. Nelze uzavřít, že dlužník prokázal zánik pohledávky navrhovatele; svou škodu, vzniklou údajně porušením povinností navrhovatele, dlužník neprokázal. Soud měl vzít v úvahu obsah podaného trestního oznámení a účetní výstupy dlužníka z poslední doby (prodej majetku, útlum podnikatelské činnosti dlužníka, vznik obdobné společnosti s účastí jednatele dlužníka). Byť o to navrhovatel žádal, soud neodročil nařízené jednání.

Dlužník se k odvolání vyjádřil a navrhl napadené usnesení potvrdit. Navrhovatel se celým řízením spíše snaží poškodit dlužníkovu pověst, o čemž svědčí i to, že se nedostavil k jednání, přestože mu v účasti nic nebránilo a byl obeslán dva měsíce před termínem jednání. V insolvenčním řízení je navrhovatel povinen prokázat svou aktivní legitimaci, tj. že je bezpochyby věřitelem dlužníka, přičemž navrhovatel své břemeno tvrzení a důkazní neunesl.

Odvolací soud podle § 212 o. s. ř. ve spojení s § 7 a § 161 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen insolvenčního zákona) přezkoumal napadené usnesení a po provedeném jednání dospěl k závěru, že odvolání navrhovatele není důvodné.

V prvé řadě se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že ve smyslu § 101 odst. 3 o. s. ř. nebyl dán důležitý důvod pro odročení jednání -okolnost, že navrhovatel podal trestní oznámení na dlužníka, takovým důvodem není. Soud prvního stupně postupoval správně, když jednání neodročil a ve věci rozhodl.

Podle § 136 odst. 1 insolvenčního zákona Insolvenční soud vydá rozhodnutí o úpadku, je-li osvědčením nebo dokazováním zjištěno, že dlužník je v úpadku nebo že mu úpadek hrozí.

Podle § 143 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona zamítne insolvenční soud insolvenční návrh, nejsou-li splněny zákonem stanovené předpoklady pro vydání rozhodnutí o úpadku, tj. v případech, kdy insolvenční řízení bylo zahájeno na návrh věřitele, jenž nedoložil, že má vůči dlužníkovi splatnou pohledávku, nebo nebyl osvědčen úpadek dlužníka.

Podle § 5 insolvenčního zákona Insolvenční řízení spočívá zejména na těchto zásadách: a) musí být vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů; b) věřitelé, kteří mají stejné nebo obdobné postavení, mají v insolvenčním řízení rovné možnosti; c) nestanoví-li tento zákon jinak, nelze práva věřitelů nabytá v dobré víře před zahájením insolvenčního řízení omezit rozhodnutím insolvenčního soudu ani postupem insolvenčního správce; d) věřitelé jsou povinni zdržet se jednání směřujícího k uspokojení jejich pohledávek mimo insolvenční řízení, ledaže to dovoluje zákon.

Je třeba uvést, že z ustálené judikatury vyjádřené např. pod bodem VIII. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 1998 sp. zn. Cpjn 19/98 publikovaného pod značkou Rc 52/98 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, jež se sice vyjadřovala k úpravě obsažené v zákoně o konkursu a vyrovnání, která se však vzhledem ke shodě řešené problematiky uplatní podle usnesení Nejvyššího soudu č. j. KSPH 37 INS 4935/2008, 29 NSČR 30/2009-A-64 z 29. 4. 2010 ve znění opravného usnesení č. j. KSPH 37 INS 4935/2008, 29 NSČR 30/2009-A-68 z 20. 7. 2010 (uveřejněném pod č. 14/2011 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek) i pro výklad insolvenčního zákona, nevylučuje povaha řízení o návrhu věřitele na prohlášení konkursu (na vydání rozhodnutí o úpadku), aby soud o skutečnostech, jež jsou mezi účastníky sporné, prováděl dokazování o tom, zda pohledávka věřitele skutečně existuje, ale není povolán k tomu, aby ke zjištění této skutečnosti prováděl rozsáhlé dokazování. Zjistí-li soud, že k závěru o existenci splatné pohledávky věřitele je třeba takové dokazování provádět, pak návrh zamítne proto, že věřitel svou pohledávku za dlužníkem nedoložil. Obdobně postupuje i v případech, kdy jsou osvědčovány tvrzené pohledávky dalších věřitelů.

S přihlédnutím k tomu, že § 141 odst. 2 insolvenčního zákona zbavuje dlužníka, jehož věřitel s insolvenčním návrhem uspěl, pro odvolací řízení námitky vážící se k doložení splatné pohledávky insolvenčním navrhovatelem, jsou na požadavek osvědčení pohledávky insolvenčním navrhovatelem kladeny vyšší nároky, než tomu bylo při předchozí zákonné úpravě. Je proto věcí insolvenčního navrhovatele, aby před podáním insolvenčního návrhu zvážil, zda i bez důkazních prostředků, jejichž prováděním by insolvenční soud s přihlédnutím k míře sporných skutečností nahrazoval v insolvenčním řízení nalézací řízení o pohledávce před orgánem k tomu povolaným, bude schopen doložit po skutkové stránce svou pohledávku vůči dlužníkovi v insolvenčním řízení.

V předmětné věci by nebylo možné osvědčit sporné skutečnosti pouze listinami, bylo by nutné provádět důkazy výslechy svědků (viz návrhy navrhovatele) k prokázání skutečnosti, že práce na rekonstrukci účetnictví byly provedeny a dále ke kvalitě těchto prací. Dlužník navrhoval výslechy svědků k prokázání jeho tvrzení, že s navrhovatelem spolupracoval při rekonstrukci účetnictví. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že rozsah navrhovaného dokazování přesahuje rámec insolvenčního řízení a insolvenční soud by nahrazoval sporné řízení o pohledávce navrhovatele. Je proto správný závěr, že navrhovatel nedoložil svou aktivní věcnou legitimaci k podání insolvenčního návrhu, tj. že má vůči dlužníkovi splatnou pohledávku (§ 105 insolvenčního zákona). Již z tohoto důvodu bylo nutno insolvenční návrh dle § 143 odst. 2 insolvenčního zákona zamítnout.

Odvolací soud dále uvádí, že pro účely posouzení, zda je dlužník v úpadku, je třeba uvést, že podle usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 38/2010 ze dne 1. 3. 2012 uveřejněného pod číslem 83/2012 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, dlužník vyvrátí domněnku své platební neschopnosti dle § 3 odst. 2 insolvenčního zákona, jakmile v insolvenčním řízení osvědčí nebo prokáže schopnost uhradit všechny splatné závazky těch věřitelů, jež má insolvenční soud pro účely rozhodnutí o věřitelském insolvenčním návrhu za osvědčené. Je-li takový návrh přesto podán, musí být zamítnut. Břemeno tvrzení a břemeno důkazní o tom, že dlužník tyto pohledávky neplnil proto, že toho nebyl schopen, tak spočívá na navrhovateli. To, že je zde delší dobu dlužníkem dobrovolně neuspokojená pohledávka, samo o sobě nepostačuje k závěru o neschopnosti dlužníka k její úhradě. Takový závěr by byl namístě, kdyby bylo osvědčeno, že pohledávka nebyla uspokojena, ač se navrhovatel o její vymožení cestou výkonu rozhodnutí nebo exekuce bez úspěchu pokoušel (srov. v duchu téže logiky v nové úpravě i ustanovení § 3 odst. 2 písm. c/ insolvenčního zákona). Obrana dlužníka poukazem na zpeněžitelný (exekucí nebo výkonem rozhodnutí dosažitelný) majetek, z nějž lze uspokojit pohledávky, jimiž má být osvědčen jeho úpadek, je přitom možná, když to, zda je dlužník k úhradě svých splatných pohledávek schopen, je nepochybně závislé nejen na výši částek, jež má k dispozici v hotovosti nebo na účtech, nýbrž i na posouzení, zda je schopen k takové úhradě využít i jiných svých aktiv (věcí, pohledávek nebo jiných majetkových hodnot). Srov. mutatis mutandis i závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 64/2001, uveřejněném pod číslem 83/2004 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Jinak řečeno, u dlužníka, jenž má movitý či nemovitý majetek přesahující výši (všech) splatných pohledávek, jež mají osvědčovat jeho platební neschopnost, nestačí k závěru, že dlužník není úhrady těchto pohledávek schopen, pouhé zjištění, že dlužník nemá k dispozici dostatek peněžních prostředků. Vyjde-li v řízení najevo, že pohledávky, jež mají osvědčovat platební neschopnost dlužníka, lze bez obtíží uspokojit výkonem rozhodnutí (exekucí) postihujícím movitý či nemovitý majetek dlužníka, má (musí) to být naopak důvodem pro zamítnutí návrhu proto, že dlužník k úhradě těchto závazků schopen je.

Dlužník v dané věci osvědčil, že má dostatek peněžních prostředků k uspokojení navrhovatelovy pohledávky 234.440 Kč (nebylo by nutné se zabývat jinými jeho aktivy), čímž dlužník vyvrátil domněnku platební neschopnosti dle § 3 odst. 2 insolvenčního zákona. Dlužník tedy není předlužen (v době rozhodování odvolacího soudu se do insolvenčního řízení nepřihlásil jiný věřitel, než navrhovatel), a nenachází se v úpadku ve smyslu § 3 insolvenčního zákona.

Vzhledem k uvedeným závěrům soud prvního stupně postupoval po právu, když zamítl insolvenční návrh a s ohledem na toto rozhodnutí vrátil navrhovateli zálohu 40.000 Kč zaplacenou na náklady insolvenčního řízení. Soud též správně rozhodl o náhradě nákladů řízení v souladu s § 142 odst. 1 a § 137 odst. 1 a 3 o. s. ř. ve prospěch úspěšného dlužníka. Jeho náklady v prvním řízení u soudu prvního stupně spočívaly v odměně za právní zastoupení v rozsahu 5 úkonů právní služby po 3.100 Kč a v hotových výdajích v rozsahu 5 paušálních úhrad výdajů po 300 Kč k 3 úkonům právní služby (převzetí zastoupení, 2 podání soudu ve věci samé a účast při 2 jednáních) podle § 2 odst. 1, § 7, § 9 odst. 4 písm. c), § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů a v náhradě 21 % daně z přidané hodnoty dle zákona č. 235/2004 Sb. ve znění pozdějších předpisů. V prvním řízení u odvolacího soudu ani v druhém řízení před odvolacím soudem dlužníkovi žádné náklady nevznikly. Odvolací soud proto v souladu s § 219 o. s. ř. potvrdil usnesení jako věcně správné.

S ohledem na plný úspěch dlužníka rozhodl odvolací soud o náhradě nákladů odvolacího řízení v jeho prospěch dle § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 137 odst. 1 a 3 o. s. ř. Tyto náklady spočívaly v odměně za právní zastoupení v rozsahu 2 úkonů právní služby 3.100 Kč a v hotových výdajích v rozsahu 2 paušální úhrad výdajů 300 Kč k 2 úkonům právní služby (podání soudu ve věci samé a účast při jednání) a v náhradě za promeškaný čas při cestě k jednání u soudu 600 Kč podle § 2 odst. 1, § 7, § 9 odst. 4 písm. c), § 11 odst. 1 písm. d) a g), § 13 odst. 3 a § 14 odst. 1 písm. a) a odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, v náhradě za použití automobilu při cestě k jednání ve výši 1.575 Kč podle § 30 odst. 2 vyhlášky č. 37/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů a § 157 a § 158 zákona č. 262/2006 Sb. (zákoníku práce) ve znění pozdějších předpisů a v náhradě 21 % daně z přidané hodnoty dle zákona č. 235/2004 Sb. ve znění pozdějších předpisů.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení j e dovolání přípustné k Nejvyššímu soudu, jestliže Nejvyšší soud jako soud dovolací dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání se podává u soudu, který rozhodoval v prvním stupni, a to do dvou měsíců od doručení usnesení odvolacího soudu. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

V Praze dne 28. ledna 2016

JUDr. Ladislav D e r k a , v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Jana Berná