1 VSPH 1621/2014-A-15
KSCB 26 INS 13626/2014 1 VSPH 1621/2014-A-15

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a soudců JUDr. Františka Kučery a JUDr. Jiřího Goldsteina v insolvenční věci dlužníka Zdeňka anonymizovano , anonymizovano , IČO 61850993, Praha 5, Sluneční náměstí 2580/13, adresa pro doručení: České Budějovice, Branišovská 13/8, zahájené na návrh dlužníka o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. července 2014, č.j. KSCB 26 INS 13626/2014-A-10,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. července 2014, č.j. KSCB 26 INS 13626/2014-A-10, se zr u š u j e a věc se v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Ve výroku uvedeným usnesením Krajský soud v Českých Budějovicích uložil dlužníkovi Zdeňku Laubeovi (dále jen dlužník), jenž se insolvenčním návrhem domáhal vydání rozhodnutí o svém úpadku a jeho řešení oddlužením, aby do sedmi dnů ode dne právní moci usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč.

V odůvodnění tohoto usnesení soud I. stupně zejména citoval § 108 insolvenčního zákona (dále jen IZ), vyložil účel zálohy na náklady insolvenčního řízení a uvedl, že z insolvenčního návrhu dlužníka zjistil, že dlužník má závazky z podnikání vůči VZP ČR (20.951,-Kč), ČSSZ (44.170,-Kč) a FÚ pro hl. m. Prahu (714.986,40 Kč) a že dlužník nepředložil souhlasy těchto věřitelů s oddlužením ani přes jeho výzvy (A-7 a A-9). Vyšel z toho, že úpadek dlužníka nebude řešen oddlužením, ale konkursem, v němž je třeba zajistit prostředky na náhradu insolvenčního řízení a ve kterém minimální odměna insolvenčního správce činí 45.000,-Kč. Proto uložil dlužníkovi povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč.

Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích se dlužník včas odvolal a požadoval, aby je odvolací soud zrušil, povolil oddlužení a rozhodl o tom, že zálohu nemusí hradit. Argumentoval především tím, že insolvenční zákon (dále jen IZ) nevyžaduje, aby v této fázi řízení předložil souhlas věřitelů, kteří mají vůči němu pohledávky z podnikání, s oddlužením, a dovolával se znění § 403 odst. 2 IZ a judikatury odvolacího soudu s tím, že věřitelé mají možnost svůj nesouhlas s oddlužením vyjádřit do skončení své schůze a že pokud včas proti oddlužení neuplatní své námitky, platí že s oddlužením souhlasí, tedy že dle dikce zákona je třeba aktivního nesouhlas věřitelů. Připomněl, že navrhoval oddlužení zpeněžením majetkové podstaty, jež by měla postačovat na zajištěné i nezajištěné věřitele i v případě řešení jeho úpadku konkursem.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Povinnost navrhovatele uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení vyplývá z § 108 odst. 1 IZ, podle něhož může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení. Účelem institutu zálohy je především překlenout nedostatek finančních prostředků po rozhodnutí o úpadku, umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce a rovněž poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů insolvenčního správce pro případ, že je nebude možno uhradit z majetkové podstaty.

Podle § 389 IZ může dlužník insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením, jde-li o a) právnickou osobu, která podle zákona není považována za podnikatele a současně nemá dluhy z podnikání, nebo b) fyzickou osobu, která nemá dluhy z podnikání, přičemž dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže a) s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo b) jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1 písm. c) nebo d), anebo c) jde o pohledávku zajištěného věřitele.

Podle § 396 odst. 1 IZ rozhodne insolvenční soud současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem, jestliže návrh na povolení oddlužení odmítne, vezme na vědomí jeho zpětvzetí nebo jej zamítne.

Podle § 397 odst. 7 IZ nedojde-li ke zpětvzetí návrhu na povolení oddlužení ani k jeho odmítnutí nebo zamítnutí, insolvenční soud oddlužení povolí. V pochybnostech o tom, zda dlužník je oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, insolvenční soud oddlužení povolí a tuto otázku prozkoumá v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí. Insolvenční soud oddlužení nepovolí do doby, než mu dlužník předloží seznam majetku a seznam závazků. Rozhodnutí o povolení oddlužení se doručuje dlužníku, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání proti němu není přípustné.

Podle § 403 odst. 2 a 3 IZ mohou věřitelé, kteří hlasovali o přijetí způsobu oddlužení, namítat, že zde jsou skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení. Tyto námitky mohou uplatnit nejpozději do skončení schůze věřitelů, která rozhodovala o způsobu oddlužení, a v případě uvedeném v § 399 odst. 3 do 10 dnů po zveřejnění výsledků hlasování v insolvenčním rejstříku. K později vzneseným námitkám a k námitkám uplatněným věřiteli, kteří nehlasovali o přijetí způsobu oddlužení, se nepřihlíží. Platí, že věřitelé, kteří včas neuplatnili námitky podle věty první, souhlasí s oddlužením bez zřetele k tomu, zda dlužník má dluhy z podnikání. Včas podané námitky podle odstavce 2, uplatněné oprávněnými osobami, projedná insolvenční soud při jednání, ke kterému předvolá dlužníka, insolvenčního správce, věřitelský výbor a věřitele, kteří podali námitky.

Z obsahu ustanovení citovaných shora odvolací soud dovodil, že v insolvenčním zákoně ve znění účinném od 1.1.2014 akcentoval zákonodárce závěry soudní praxe pregnantně vyjádřené např. v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.4.2009, sp. zn. KSOS 34 INS 625/2008, 29 NSČR 3/2009-A publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod zn. R 79/2010. Podle platné úpravy proto již dluhy z podnikání nebrání oddlužení obecně a zákonodárce ponechává na věřitelích takových pohledávek, aby svým hlasováním na schůzi věřitelů spojeným s podáním námitek podle § 403 IZ definitivně rozhodli, zda má být úpadek dlužníka řešen oddlužením. Při rozhodování o povolení oddlužení by proto měl soud vzít v úvahu znění § 397 IZ a v pochybnostech o tom, zda je namístě návrh na povolení oddlužení odmítnout, ponechat definitivní závěr o této otázce až na pořad schůze věřitelů. Pokud jsou ustanovení hlavy páté insolvenčního zákona vnímána ve vzájemných souvislostech, je podle názoru odvolacího soudu vyloučeno interpretovat § 389 odst. 2 IZ tak, že by předpokladem soudem akceptovatelného návrhu na povolení oddlužení bylo doložení výslovného souhlasu všech věřitelů (s pohledávkami z podnikání dlužníka) s řešením úpadku či hrozícího úpadku oddlužením. V obecné rovině by totiž požadavek aktivního souhlasu takových věřitelů měl v praxi za následek faktickou nemožnost oddlužení u naprosté většiny subjektů, jež mají závazky z podnikání. Kromě toho si nelze nepovšimnout, že na rozdíl od požadavku, aby dlužník připojil k návrhu na povolení oddlužení písemný souhlas nezajištěného věřitele, který se s dlužníkem dohodl na tom, že hodnota plnění, které při oddlužení obdrží, bude nižší než 30% jeho pohledávky (viz § 392 odst. 1 písm. c/ IZ), obdobný požadavek, pokud jde o souhlas věřitele (věřitelů) pohledávky pocházející z podnikání dlužníka, insolvenční zákon neobsahuje.

V daném případě odvolací soud z insolvenčního návrhu a z jeho příloh zjistil, že dlužník má 10 věřitelů, vůči nimž má splatné závazky ve výši 2.220.535,-Kč, z nichž zajištěné závazky činí 970.000,-Kč a nezajištěné závazky 1.138.535,-Kč. Dlužník dále dluží na výživném 112.000,-Kč, pobírá dávky v hmotné nouzi ve výši 2.200,-Kč měsíčně a vlastní jen mobilní telefon (500,-Kč), PC (1.000,-Kč) a zastavenou nemovitost (pozemek s rodinným domem) v hodnotě 2.200.000,-Kč, u níž očekává, že z výtěžku jejího zpeněžení budou zcela uspokojeni zajištění věřitelé, pohledávky na výživném a nároky insolvenčního správce a poměrně budou uspokojeni (ve výši 75 %) jeho nezajištění věřitelé. Ze spisu dále plyne, že soud I. stupně vyhodnotil závazky dlužníka vůči VZP ČR (20.951,-Kč), ČSSZ (44.170,-Kč) a FÚ pro hl. m. Prahu (714.986,40 Kč) jako jeho závazky z podnikání a že dlužník nepředložil souhlasy těchto věřitelů s řešením svého úpadku oddlužením ve smyslu § 389 odst. 2 písm. a) IZ ani po výzvách soudu I. stupně (A-7, A-9), z čehož soud I. stupně dovodil, že úpadek dlužníka nelze řešit jinak než konkursem. Odvolací soud dále zjistil, že dle výpisu z katastru nemovitostí (A-2) mají věřitelé VZP ČR (20.951,-Kč) a FÚ pro hl. m. Prahu (714.986,40 Kč) své vykonatelné pohledávky za dlužníkem nadto zajištěny zástavním právem váznoucím na nemovitosti dlužníka, z čehož plyne, že u těchto věřitelů není jejich souhlas s oddlužením ani potřebný (§ 389 odst. 2 písm. c/ IZ).

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora shledal odvolací soud odvolání dlužníka důvodným, neboť dle jeho názoru je závěr, k němuž dospěl soud I. stupně, nesprávným, neboť řešení úpadku dlužníka oddlužením není z důvodů, o něž opřel své rozhodnutí soud I. stupně, definitivně vyloučeno. Vzhledem k tomu, že se soud I. stupně za situace popsané shora nezabýval tím, zda dlužník splňuje zákonem stanovené požadavky podmiňující povolení oddlužení, zrušil odvolací soud napadené usnesení podle § 219a odst. 1 písm. a) a odst. 2 ve spojení s § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 19. srpna 2014

JUDr. Ing. Jaroslav Z e l e n k a , Ph.D., v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Kateřina Vaněčková